21.11.2008 jsme ranním vlakem z Delhi, dorazili do Agry, do města, kam se jezdí na symbolem Indie, Taj Mahal. Hned po výstupu z vlaku se nás ujal řidič řikši, který nám přislíbil dovoz k našemu hotelu za velmi příjemných 50 Rupí. Nádraží je vzdáleno od našeho hotelu asi 6km. Ještě jsme s Lukym zašli do rezervačního centra, abychom zde koupili jízdenky na vlak z Agry do Varanasi a z Varanasi do Kalkaty. Přece jen máme odlet z Indie již za pár dní a je tedy prakticky nezbytné rezervaci provést. Bohužel jsme se dostali opět do waiting listu, ale po zkušenostech z Ramnagaru, kdy jsme také byli ve waiting listu, jsme naprosto klidní a věříme, že se pro nás místa uvolní. Oba vlakové spoje jsou nočními vlaky a cesta trvá kolem 12ti hodin, takže by to bylo hodně příjemné, kdybychom ten maratón mohli prospat (odpoledne 22.11., den našeho odjezdu jsme si na internetu ověřili, že se na nás opět usmálo štěstí, máme postýlky:-))

V Agře bylo překvapivě chladněji než jsme čekali, taky nám připadalo, že je obloha buď plná smogu, nebo je zataženo. V Delhi totiž dost pršelo, takže to prý bylo tím. Ubytovali jsme se v hotelu Shanti Lodge, který je od Taj Mahal vzdálen jen pár stovek metrů, dokonce jsme z našeho pokoje mohli Taj pozorovat. Lepší výhled však byl z hotelové restaurace, kam jsme taky zamířili dát si něco k snědku. Někdy je to v těch restauračkách sranda, tady v Indii jste rádi, když je nádobí čisté a jsou na stole ubrousky. Taky celkem neřešíte, když vám přinesou cukr ve skleničce od zavařeniny. Nebo Vám „číšník“ ve špinavém oblečku přinese lžičku, ale tak, že vám ji rovnou prskne do hrnku s čajem. Pak se v klidu vrtá v nose, použitý ubrousek hodí do pěkného květinového záhonu a vy se mu musíte připomínat, že vám měl něco přinést. Do kuchyně se raději nedíváte. Také jsme se dověděli, že Taj Mahal je v pátek zavřený, takže jsme hned druhý den našeho pobytu zamířili do pevnosti Agra Fort, podobně jako před měsícem v Delhi do červené pevnosti.

Agra je mnohem, mnohem zelenější než Delhi i jiná města, která jsme navštívili byla zelenější než Delhi. Je zde také hodně turistů a také prodejci v této čtvrti, kde máme hotel, jsou na nás cizince připraveni. Díky Taj Mahal jsou zde obchody se suvenýry, množství pohlednic, projížďky na velbloudech atd. Město je sice zelenější, nicméně cestou k pevnosti jsme pořád cítili hrozný zápach jako ze stoky, a fakt že jo. Kousek od cesty bylo koryto potoka, které, pokud v něm místy byla voda, tak černá jako by v ní rozpustili kal. V ní hory, ba i velehory odpadků všeho druhu, které v jednom místě prakticky vyplnily prostor v klenbě mostu, tedy až se opět řeka Yamuna, která Agrou protéká (tato svatá řeka), rozvodní, to bude nářez (Bangladéš se opět bude topit v odpadcích). Zatím co jsme pozorovali tu špínu, prošla kolem nás skupina chlapů, kteří si to kráčeli s mrtvým člověkem nad hlavami, ten byl zabalen jen v šátku a šli jej kamsi, kdo ví kam, spálit, snad ne hodit rovnou do řeky. Musel to být pravděpodobně člověk z ulice, neboť i pohřební průvod vypadal jako by se lidé k průvodu postupně přidávali.

Agra fort se nám líbila více než pevnost v Delhi, je to památka starší než Taj Mahal, ale na rozdíl od Taj není Agra fort zapsána jako památka Unesco, přitom je to velká škoda, ale bohužel, možná kdyby vodní příkop, kterým je pevnost obehnána, nebyl plný odpadků a kousek od vstupu nebyla páchnoucí stoka, byly by věci asi jinak. Jeden Ind na nás, že jsou tam ryby, já mu odpověděla, že vidím spíš odpadky, než ryby.

Pevnost je díky své barvě krásně fotogenická, takže jsme se, uznejte sami dle fotogalerie, pořádně vyřádili. Chvíli jsme se taky slunili na vyhřáté travičce a vzpomínali na Vás, jak už asi v našich horách a nížinách leží sníh a vy už bez zimní bundy neuděláte ani ránu. To jsme hodní, že jsme si tak na vás vzpomněli, že jo!:-)

Během našeho lenošení na trávě po Lukym lozily veverky, můžete je vidět na fotkách. Jsou to veverky jak z pohádek Rychlá rota - Chip a Dale. No, i tady v pevnosti se s námi s oblibou Indové fotili. Někdy jsou jak kobylky, začne jeden a ostatní se sletí hned v zápětí.

Z pevnosti mířily naše kroky směrem k mešitě, kterou nechala postavit dcera panovníka, který postavil Taj. Tato mešita nemá minarety a právě v ní probíhají práce v podobě opracovávání kamene. Vstup do mešity lze najít velmi těžce, kolem dokola jsou nalepeny stánky a obchody různého druhu i neurčitého rozkladu. Také místní Kinari bazar byl opět dalším šokujícím místem, kde se odehrávalo množství lidských osudů i každodenních událostí. Místy pak člověka překvapí, když vidí čisťounký obchůdek s látkami a stále si říkáte, je to tak těžké, proč se ostatní trochu víc nesnaží, ale i o tom je Indie. 

Velmi rádi jsme toto místo opustili a také dnes poprvé vyzkoušeli cyklo rikšu. Chlapík nám dal cenu 40Rupí pro oba. Nechali jsme se zavést až k Taj Mahal, byly to 2km cesty. Chlapík se po cestě pěkně zapotil. Vystoupili jsme u jedné z bran Taj Mahal a zbytek cesty došli pěšky. Řidiči jsme dali 50Rupí, měl takovou radost, podával nám ruku a děkoval. Takových lidí si tady vážíme a vždy jim dáme i nějakou Rupku navíc, ne jako rozmazlené děti, které při cestě ze školy vyloženě somrují a jsou drzé. I děti bezdomovců, když jim nic nedáte, hrozí těmi svými ušmudlanými pěstičkami a naštěstí jim nerozumíte co k tomu říkají.

Taj Mahal se doporučuje navštívit hned ráno od 6ti hodin, kdy se otevírá brána, tak jsme si také přivstali. Je zde míň lidí než během dne a má to své kouzlo, když se bílá barva mramoru postupně mění s východem slunce. Fronta před Taj byla dlouhá, předlouhá, ale jakmile otevřeli vstup a začali kontrolovat návštěvníky, šlo to rychle. Dovnitř se nesmí vstoupit s jídlem, jakoukoliv elektronikou, jen s vypnutým mobilem, taky stativ je zakázán. Inu dobrá, je to přeci jen památka Unesco. Místo je to opravdu pěkné, krásně se zahradou a parkem line vůně květin i květů z dřevin. Tuto stavbu, vlastně hrobku nechal postavit Shah Jahan pro svou druhou ženu, Mumtaz Mahal, která zemřela při porodu jejich 14 potomka v roce 1631, to musela být pěkná žena, když ji Shah nenechal na pokoji:-)

V tom roce začala i stavba Taj Mahal, která trvala do roku 1653. Celkem 20.000 lidí pracovalo na této stavbě, včetně specialistů z Evropy. Údajně chtěl Shah pro sebe postavit identický Taj Mahal v černém mramoru jako hrobku pro sebe na protějším břehu řeky Yamuny, který by tvořil negativ k Taj Mahal. Místní průvodci tvrdí, že toto byl důvod, proč Shahův syn Aaurangzeb nechal svého otce, krátce po dokončení stavby Taj Mahal, uvěznit do Agra Fort, neboť si Mughalové tuto stavbu z finančního hlediska nemohli dovolit. Sahah Jahan zemřel v roce 1666 a je pohřben vedle své ženy. Taj je symbolem lásky a hlavní indickou ikonou. Indové zaplatí za vstup 20Rupí a cizinci 750Rupí, dobré, co?

Z dřevin, které rostou v zahradách Taj Mahal jsme objevili tyto: Tarminalia ricina, Milingtonia sp., Bauhinia purpurea, Cordia mixa, Mimusops elengi, Cassia fistula, Pterospermum acerifolium, Santalum album, Ficus benjamina, Polyalthia longifolia, Chorisia speciosa, Delomix rigida, Pustranjiva oxburghi, Swicknia macrophylla, Pachera longifolia, Cassia siamia, Thespesia populinia, Delonia regia, Betola edulis, Casuaria quisitifolia, Melia zadarch, Meletia valifolia, Steruculia acerifolia, Chorisia sp., Tamarindus indica, Deltophorum ferginium, Craetovia religiosa, stromy byly popsány, až na výjimky jsem žádnou nepoznala, jen dle vůně jasmín a santal a dle květu ibišky. Někdy byly názvy zmatené, často bylo vymazáno první písmeno druhového názvu, třeba místo album, bylo napsáno lbum atd. Jinak velmi krásné, voňavé a krásně kvetoucí dřeviny byly navrženy pro hrobku, kterou dal Shah postavit pro milovanou ženu.

 

Uvnitř jsme se ještě zapovídali se dvěma Rakušany, mladí lidé, moc sympatičtí, taky jsme probrali co kdo viděl a zjišťujeme, že věci týkající se Indie vidíme s cizinci naprosto stejně. Pak už jsme byli hrozně hladoví. Od 6ti do 12h jsme prakticky byli uvnitř, takže jsme se pomalu loučili s Taj a mířili se někam najíst. Taky už nás nebavilo, že se chce s námi každý fotit. Tady už nebyli Indové jako kobylky, tady se na nás slítali jako supi:-). Ještě zajímavost, každoroční rozvodnění řeky Yamuny hrozí, že by mohla jednoho dne Taj Mahal podemlít a smést ho z povrchu zemského.

Vlak do Agry přijel jen s 5ti min. zpožděním, takže paráda a my mohli v klidu ulehnout a prospat noční cestu do Varanasi. Nakonec se cesta protáhla na 14 hodin z původních 12ti. Vlak sice neměl řádně označené vagóny, ale naštěstí jsme nemuseli naše postele dlouho hledat. Vlaky jezdí i tzv. posteloví brouci, kteří si na mě pravidelně pořádají hostiny. Brrr,  to je teda lahůdka, nechtěla bych se vidět, jak po mě ti brouci v noci lezou. Ráno mám vždycky několik kousanců. Luky jim zatím moc nechutnal, ten má štěstí.:-)