15.2.2009 Tak a máme tady poslední zélandský článek, pravda, bude malinko uplakaný, jojo, po Zélandu se nám určitě zasteskne, ale „uplakaným“ máme spíše na mysli počasí, které ne a ne se umoudřit. Střed Severního ostrova ovládla deštivá fronta, takže jsme si poslední dny museli užít i bez sluníčka. To co nám za těch několik měsíců nenapršelo v Blenheimu, vyplakalo se nám tady. Říkali jsme si, zda se nám konečně podaří sbalit suchý stan a jestli vůbec ze Zélandu odletíme se suchým stanem.

Z Tokaanu jsme vyrazili opět směrem Taupo, kde jsme si prošli město a také se zoufale snažili najít kavárnu, kde by měli internet zdarma, vše marně, dokonce nás i knihovna zradila, protože měla internet jen pro své členy, ale pro ostatní prd. Nakonec jsme v knihovně přeci jen zůstali, Lukymu se podařilo najít městskou WiFi, která byla zdarma, rychlost sice nic moc, ale i tak jsme byli rádi. V Taupu jsme rovněž uvítali zdarma parkování na určitou dobu, která se měnila dle vzdálenosti od centra. Mají to uděláno formou fotobuňky, takže si člověk musí pohlídat, aby dobu nepřekročil, jinak to může být hodně drahé. My po uplynutí 2h pouze změnili parkovací místo a byli jsme na další dvě hodiny v klidu.  

Odpoledne jsme se vydali k Huka Falls na Waikato River. Řeka Waikato (nejdelší zélandská řeka) je maximálně vyvinutým systémem k produkci hydro-elektřiny. Vyprodukuje 25% novozélandské hydro-energie, což ve výsledku činí 15% celkové zélandské energie. Průměr denního průtoku dosahuje 160m3 /sekundu. Kanál, kterým řeka divoce proudí (což fotky krásně vystihují), je 15m široký a 10m hluboký, přičemž výše proti proudu jej do této podoby přetváří stejný živel, jehož šířka je 100m a hloubka 4m. My byli tímto divokým proudem úplně ohromeni, k našemu úžasu přispělo i to, že je řeka nebesky čistá, naprostá fantazie, kdyby nám do toho malinko zasvítilo sluníčko, byla by to opravdu paráda. 

Cestou do dnešního kempoviště (směr Rotorua v oblasti Bay of Plenty – Záliv Hojnosti) jsme nemohli odolat přírodní koupačce v horkém potoku, což je atrakce zcela zdarma. Trošinku jsme měli problém najít správnou odbočku, protože průvodce říkal něco a skutečnost byla taky trochu jiná, ale spíše jsme to přikládali tomu, že někdo asi nechce, aby tuto koupačku zdarma někdo našel. Projeli jsme kolem Zeleného jezera (Green Lake), kde jsme narazili na Kiwi rodinku, kteří si sem přijeli spařit divoké prasátko v termálním jezírku, místo zdlouhavého vaření vody doma (to by bylo, aby místňáci nevyužívali takovýchto darů přírody).

Jeli jsme dál po škvárové cestě až k jakoby parkovišti, odkud se šlo nějakých pár set metrů lesíkem podél potoka, který je rovněž termální, ale horkou lázeň jsme si vychutnali až v místě, kde potok vytvořil malé jezírko. Voda byla horká a v počasí, které těmto dnům vládlo, přišla náramně vhod. Měli jsme dnes v plánu přespat opět v DOCu, ale nakonec jsme kousek před kempem narazili na levnější městský, který byl u stejného jezera a dokonce levnější (6NZD/stan), bylo to v místě zvaném Rerewhakaaitu.

16.2.2010 Možná si říkáte, proč jsme doposud moc nepsali o původních obyvatelích Nového Zélandu Maorech. Možná je to proto, že jsme jich za celou dobu moc nepotkali, bylo to hlavně proto, že na Jižním ostrově jich moc nežije, ale také z toho důvodu, že největší populace Maorů žije na Severním ostrově v oblasti Rotorua (35%) a samozřejmě i v Aucklandu. Po příjezdu do Rotorua jsme si vlastně uvědomili, že jsme si k Maorům zatím nevytvořili žádný vztah, člověk sice všude po Zélandu vidí pohlednice a obrázky s pomalovanými drsňáky, ale vždycky to na nás působilo spíš vyumělkovaně. Také jsme si říkali, odkud vzešel jejich tradiční bojový (zastrašovací) tanec Haka, který hrdě předvádějí ragbisté před každým zápasem a snad celý svět ví oč se jedná (mimochodem, denně se tento bojový tanec alespoň v krátkosti mihnul v zélandských TV novinách :-)). Určitě tanec nevznikl kvůli dravé zvěři, která se na NZ prakticky nevyskytuje. Zuzka s Tomem (u nichž jsme před 8mi měsíci začínali) nám pak v Aucklandu objasnili, že Maoři byli velmi agresivní kmen, který tento bojový tanec používal k zastrašování jiných kmenů, kteří měli v plánu usadit se v „Nové Zemi“. Kmeny spolu hodně bojovaly, ale prakticky až s příchodem Evropanů a potažmo zbraní se situace dramaticky změnila. Také existuje mnoho teorií, kdy a odkud sem Maoři připluli, zda z Cookových ostrovů, Tahiti či z ostrovů Markýzských. (nejvíc nám Maori připomínali lidé z ostrova Tonga, kteří rovněž pracovali na vinicích v Marlborouh), také jsou teorie, že Maoři nebyli prvními obyvateli „Nové Země“, těmi prvními byli údajně lidé z Melanésie, kteří byli mnohem mírumilovnější, než připluvší Maoři. Zároveň nám Zuzka s Tomem řekli i to, že člověk se pořádně nikde nedočte jak to tady vlastně bylo, nějak se to prý všecko zametlo pod koberec a šmytec.

Pokud někdy zamíříte do Rotorua, rozhodně doporučujeme na procházku městem sandály, protože zde objevíte mnoho míst, kde je možné vykoupat unavené nohy v přírodních jezírkách, a to zdarma. Člověk to zvláště ocení, když je hnusně jako jsme měli my, ale co, hodláme si to vynahradit na Fiji:-). Pokud máte dost peněz, můžete si dát masáže i tělesnou očistu v městských lázních, kolem kterých se rozléhá pach jako po vajíčkách:-), ale nejen kolem lázní, i všude tam, kde nějaké to termální jezírko vyvěrá:-).

Město bylo vcelku turistické, všude se to hemžilo obchůdky se suvenýry a restauracemi. Ještě před tím, než jsme dorazili do Rotorua, chtěli jsme se zastavit v jedné z maorských vesnic, které pořádají tradičné maorské představení, ale už z hlavní cesty jsme se nedostali dál, protože samotný vjezd byl opatřen závorou takže jsme měli útrum. Představení se zde pořádají hlavně večer, takže dopoledne to vypadalo na vyspávání. My chtěli alespoň nahlédnout, protože vstupné bylo dosti tučné, raději nechtějte vědět kolik.

Rovněž vstupné do Muzea Umění a Historie nás odradilo od návštěvy, takže jsme po procházce parkem zamířili do blízké maorské osady, kde jsme si alespoň prohlédli kostel, který byl sice křesťanský, ale vyzdoben maorskými symboly. Parčík, kterým jsme se odtud vraceli zpět do centra města byl plný jam a prohlubenin, ve kterých to pěkně vařilo, odněkud stoupal kouř, někde bublalo horké bahýnko i kolem několika jezírek jsme prošli. Večer jsme si dali ve městě Tauranga poslední Fish and Chips na Zélandu a již za tmy dorazili do městečka Waihi, kde jsme si dali noc v kempu. Opět nám pršelo, ale musíme naprosto pochválit náš stan, který nás v těchto dnech neskutečně podržel, a to jsme najedenkrát měli opravdu heavy rain.

17.2.2010 Ráno jsme vyrazili zpět do centra města, jehož hlavní dominantou je důlní věž, která včera v noci, tím, že byla nasvícená, vypadala opravdu strašidelně. Městečko Waihi se proslavilo důlní činností,  Důl Martha byl bohatý na zlato a stříbro a od roku 1878 je nejbohatším novozélandským dolem. Otevřený důl, do kterého lze pohlédnout pomalu finišuje (plánuje se zatopení), ale těžba stále probíhá v podzemních dolech. Na 1 tunu zde připadne 3 – 6kg zlata. Hned naproti je informační centrum, jehož součástí je i velice pěkné muzeum, malinké, ale opravdu pěkné s množstvím ukázek zlaté rudy, naučnou částí a popisky. Waihi Beach byla další zastávkou na cestě do dnešního kempu, moře pořádně burácelo a v jemném písečku se nám moc pěkně procházelo. Dickey Flat v Kaimai – Mamaku Forest Park (DOCovský kemp) by opět zdarma, situován v pěkném místě u řeky, jak bychom mohli takovouto nabídku nepřijmout. Nebyli jsme zde sami, přespat i dlouhodobě kempovat sem přijelo nemálo lidí, hodně místňáků i lidí z již nedalekého Aucklandu.

18.2.2010 Dneska máme prakticky poslední den na Novém Zélandu, sice jsme si již dlouho přáli, abychom už konečně vyrazili dál směr další zem, konec však přišel tak náhle, že jsme se na to vlastně ani nepřipravili (pokud to vůbec lze) a celý den jsme se loučili s touto krásnou zemí, na kterou budeme moc rádi vzpomínat.

Cesta, vedoucí mezi městy Waihi a Paeora je jednou z nejkrásnějších scénických cest na Zélandu. Můžete se kochat lesy, skalisky, starými mosty, jen škoda, že nemáme více času na procházku či několikadenní trek touto malebnou krajinou. Zastavujeme se u místa zvaného Karangahake George Historic Walkway, kde si dáváme procházku po již zaniklém zlatém dole. Z parkoviště vede asi 4,5km naučná stezka (1,5h), která vám přiblíží jak se zde zlatokopové potýkali s těžbou zlata i jak území získali. Stezka vede skrz zaniklé těžební věže, přes úzkokolejky, také se projdete několika tunely, do kterých je potřeba vzít baterku. Několika pohledy z oken jeskynních tunelů můžete zrakem spočinout na říčním kaňonu, do kterého zlatokopové, přímo z oken jeskyně, házeli kamenné balvany jež neobsahovaly zlatou rudu.

Vůbec jsme nečekali, že se nám bude procházka tolik líbit, ale tím, že jsme nečekali vůbec nic jsme byli velmi mile překvapeni. Procházek zde vede víc, ale nám se čas chýlí, takže musíme pokračovat dál do Aucklandu, kde opět přespíme u Zuzky a Toma, u kterých jsme před 8mi měsíci začínali naše zélandské dobrodrůžo. V předměstí Aucklandu jsme vyřídli poslední administrativní záležitosti v podobě zrušení bankovního účtu i výběru peněz, a to je vše, přátelé…:-)

Zlatá Zuzka a Tom nám vyšli vstříc s posledním přespáním i přesto, že si od Couchsurfingového hostování chtějí na čas odpočinout, neboť čekají rodinu:-), čímž jim i touto cestou moc děkujeme a přejeme vše dobré. Díky autopůjčovně, která sídlí kousíček od letiště a poskytuje odvoz k terminálům jsme následující den mohli v klidu vyrazit bez nějaké dlouhé časové rezervy. Dáváme sbohem Zélandu, na který se, kdoví, možná ještě někdy podíváme, jeden nikdy neví (dokud je možnost využít pracovně-cestovní víza, neváhejte). Řadu věcí jsme již v minulých článcích zmínili a zrekapitulovali, takže nebudeme poslední článek moc prodlužovat, prostě to tady bylo super a i když jsme si představovali, že s tou prací to tady bude trochu lepší, vše bereme jako skvělou zkušenost do života i přes všechny útrapy. To, že se nám na Zélandu líbilo máme ostatně zachyceno na fotografiích, z nichž ty NEJkrásnější jednou určitě uvidíte v našem budoucím domečku:-) mezi těmi ostatními NEJkrásnějšími z celého našeho cestování okolo světa.