Cesta kolem světa 2008-2010

Naše cesta do neznáma...

Česká republika - země, kde se právě nacházíme

Vlajka země kde se právě nacházíme

Jsme zase doma!

Naše cesta trvala 595 dnů

Hledání

Kdo je on-line

Právě připojeni - hostů: 5 

Přispějte na cestu

Můžete nám přispět na cestu přes PayPal
nebo na náš bankovní účet
č. 660 264 001/5500 (Raiffeisenbank)

Děkujeme!!!

Naši sponzoři

Děkujeme skupině Esencis Group, že nám na první 3 roky poskytla webhostingové služby na profesionální úrovni
Banner
Czech English French German Polish Spanish


Pátek
11.prosinec 2009

Blenheim - bez práce nejsou koláče

Po příjezdu do Blenheimu a uhnízdění se k našim domácím jsme prakticky ihned počali hledat práci. Byla velká škoda, že sezóna pruningu, což  je prostříhávání vinné révy na potřebný počet výhonů a prakticky příprava na novou sezónu, již běžela v plném proudu. Během zimního období je to prakticky jediná práce, která se dá sehnat a pokud má člověk štěstí na zaměstnavatele, je to období v roce, kdy se dá nejvíce vydělat. Avšak…

 

Miri v akci při vázání révy

 

sami víte z Krátkých zpráv, kde jsme psali, že už to tady s vínem není tak, jak to bývalo kdysi, vinic je dost, i vína, ovšem výdělky už nejsou co bývaly, ale k tomu se ještě dostaneme. My se nejprve rozhodli obvolávat všechny možné vinařské kontraktory, na které jsme sehnali telefonní čísla. K tomu jsme nezaháleli a denně vyráželi do města poohlédnout se po práci i jinde, ale všichni nás odkazovali na vinice. Kvůli tzv. světové finanční krizi si lidé drží svá pracovní místa a jsou rádi, že práci mají. Také jsme se setkali snad všude s tím, že jakékoliv pracovní místo musí být nejprve nabídnuto Kiwákům, což je logické, ale taky nám to naznačilo, že vinice jsou naší jedinou nadějí. Přitom s našimi working-holiday vízy můžete dělat jakoukoliv práci.

 

S vinicemi je to tady takto. Majitelé, kteří zde v regionu Marlborough třeba vůbec nežijí, mají své manažery, kteří si najímají tzv. kontraktory, ti jednají se zaměstnanci, které kontraktoři obstarávají, vozí je do práce, platí jim a pochopitelně domlouvají ceny, za které pak zaměstnanci pracují. Jsou – li kontraktoři, slušně řečeno, vychytralí, (všichni jistě tušíte, že by se slušelo jiné slovo, ale budiž, vychytralí) můžou si dohodnout ceny, o jejichž výši nemáte nejmenší tušení, takže nepoctivý kontraktor si klidně namastí vlastní kapsu a na vás toho mnoho nezbude. Jak jsme se mohli sami přesvědčit. Majitel si myslí, že zaplatil dost a očekává skvělé výsledky, kontraktor však penízky šup do kapsy, svým lidem řekne cenu mnohem nižší než na které se domluvil s manažerem a zaměstnanec si rychle spočítá, že mu jeho výdělek stačí akorát na přežití a podle toho ta práce vypadá. Ve výsledku se kontraktorovi zvětšuje akorát pupek, jezdí si v nové Toyotě a vy, když se ozvete, je vám řečeno, že můžete klidně jít, protože na toto místo čeká dalších deset lidí. No a majitel se diví, že práce není udělaná dobře, když tak dobře platí. No jo, když se ty peníze ztratí někde mezi majitelem a vámi, tak je asi něco špatně, že?

 

Hledali jsme hledali až nám kladně odpověděli kontraktoři z Vine2Wine, dva partneři, z nichž jeden je z ostrova Tonga a ten druhý je Ind, pan Happy, no poteš, říkali jsme si. V Indii jsme byli a tak moc dobře víme, že se tam dost lidí pokoušelo obrat nás jak jen to šlo. Nu a nebylo to jiné ani zde, ale z toho množství kontraktorů to byli skutečně jediní, kteří nás vzali, takže jsme byli rádi, že jsme rádi.

 

Rána byla na vinicích vždy nejkrásnější

 

24.6.2009 – 25.8.2009 Tito kontraktoři obstarávali vinice až 45min. za Blenheimem, takže jsme denně vstávali v 5:15, práce začínala okolo 7:30 a končilo se v 17h. Než jsme se vrátili zpět do Blenheimu, bylo 18h, akorát jsme z posledních sil uvařili a odplazili se do postele, abychom opět ráno po páté vstávali. To by nám ovšem tolik nevadilo, horší bylo, když došla řeč na peníze. Tady na Zélandu se ze zákona platí mzdy týdně a k tomuto výdělku by vám mělo být připočítáno i tzv. holiday pay, což je částka 8%, která je vypočítána z týdenní mzdy. Toto holiday pay jsme my měli už v ceně, což je „pěkná“ …podraz:-). My tedy pracovali za ceny už tak nízké a k tomu jsme neměli ani nárok na holiday pay. Někdy bylo lepší pracovat hodinově než na kontrakt, druhé v pořadí je běžnější a záleží na vaší šikovnosti a kvalitě odvedené práce, prostě kolik uděláte, tolik máte. I přesto, pakliže cena za rostlinu, ať už se na ní provádí cokoliv, je nízká, stačí vám to akorát na minimální mzdu.

 

S našimi spolubydlícími jsme ceny, za které jsme pracovali, mohli porovnat. Oni mají jednoho z nejlepších zaměstnavatelů, takže jsme zjistili, že nás kontraktor okrádá o minimálně polovinu z toho, co bychom měli dostat. Činnost, kterou jsme přes zimu vykonávali byl tzv. trimming (stříhání révy od šlahounů a oddělení od drátu, vyjmutí bambusu, který drží rostlinu zpříma, zkrátka konstantní zručné zacházení se zahradnickými nůžkami), přímo pruning jsme nedělali, ten se provádí na starších rostlinách a používají se k tomu dlouhé zahradnické nůžky. Pravdou však je, že někdy byly rostliny tak hustě narostlé, že to hraničilo s pruningem, přičemž větve byly tak silné, že jsme k jejich odstranění museli používat obě ruce. Vše jsme si pečlivě natočili, takže pokud vám výše popsané činnosti jdou i tak těžko představit, nevadí, máme videa, kde to máme názorně předvedeno.

 

Ceny, za které jsme dělali byly opravdu nízké a člověk měl problém dosáhnout na minimální mzdu. OK, první týden se člověk zaučuje, nelze očekávat zázraky, ale pak jsme se vypracovali k jedněm z nejrychlejších, ale k ničemu to nebylo. Prostě si to tady kontraktoři nastavili tak, aby ti nejrychlejší dosáhli jen na to minimum (12,5 NZD/hodina). Ze zákona však platí, že pokud zaměstnanec na minimálku nedosáhne, měla by mu být i tak doplacena, no co myslíte, ano, ani náhodou se to nekonalo. Pak se naskytla pracovní možnost tuto očištěnou révu vázat na drát, což mi šlo velmi dobře, a tak se dalo vydělat i 200NZD/den, ale připadalo mi, že pokud si člověk takto vydělal, nechali to tak max. dva dny a pak nás zavezli jinam, kde to tak snadné nebylo, prostě takové naschvály nám dělali. Taky byl problém, že tito kontraktoři nechtěli proplácet to, že řídíte, jako že odvážíte lidi, což by ze zákona proplácet měli. Luky totiž jednu dobu vozíval, ale proplacení se nikdy nedočkal. Jednu dobu nám indický vedoucí nechal van, že s ním můžeme jezdit domů, takže to byl alespoň jeden ze světlých okamžiků v této práci.

 

Zde jsme pracovali již u nového zaměstnavatele

 

Za ty dva měsíce jsme se divili další věci, během celé doby se nestalo ani jednou, že by byly dva dny po sobě identické co se práce týče, organizace, prostě všeho. Nechápali jsme jak tito ltýpci můžou vést lidi, když jsou neschopní základních pravidel slušného chování. Na rovinu, ostuda pro Nový Zéland a rozhodně bychom tyto lidi nikomu nemohli doporučit, a to nemluvíme jen o těchto lidech, stejně nebo podobně se chovají i jiní kontraktoři. Opravdu se divíme, že to těmto kontraktorům prochází. Někteří to dělají tak, že pokud jste člověkem, který nedosáhne na minimálku, vyhodí vás, a to klidně i po prvním dnu v práci, žádný týden na zapracování, kdepak. Víte, mohli bychom o tom mluvit a psát ještě do Vánoc, ale už jsme se o tom bavili s Vámi po telefonu, psali v mejlech, moc se nám do toho znova nechce.

 

Jediné co nás těšilo bylo to, že vinice jsou v nádherném prostředí a my raději dělali venku, než být zavřeni ve fabrice. I teploty v zimě nebyly nijak drastické, stačilo se obléknout a práce už vás zahřála. Z celodenního držení nůžek však strašně bolely ruce, někdy nám prsty zůstávaly zkřivené až do rána, prostě mazec, není to pro každého. Když se však člověk podíval kolem na ty kopce a zasněžené špičky těch nejvyšších hor, sem tam se prošlo kolem vás stádo ovcí, drželo nás to při síle a tak jsme tomu stále odolávali. Nicméně naši kontraktoři měli v oblibě lhát, takže nám jednou napsali sms, že bude sraz druhý den jinde než normálně a taky nemáme nikoho vyzvedávat, prostě nedokázali ostatním říct, že už práce není, no pochopí to jeden? Vždyť každý raději uslyší na rovinu pravdu, než dělá něco tak primitivního. 

 

Pracovali jsme zde nakonec dva měsíce, poté pruning skončil a celé září nebylo, jak se říká „do čeho píchnout“. Opět jsme začali obvolávat, obcházet, ale všude nám říkali, že máme přijít až v Octobru. Nicméně se naši spolubydlící ptali u nich v práci, zda bychom k nim mohli nastoupit až se práce opět rozjedou. Bylo jim řečeno, že ano, tedy to byla trošinku naděje, která nás tady zdržela, prakticky až do teď (poslední fotky v galerii jsou z naší druhé práce, kterou vám propíšeme v jednom z budoucích článků).

 

Ještě si neodpustím uvést tady ustavičné tahání peněz z kontraktorů. Kdybychom si poctivě denně nezaznamenávali kolik a čeho jsme udělali, těžko bychom své peníze dostali. Na posledních 1000NZD jsme čekali asi 3 týdny (první výplatu jsme z nich mámili asi tři týdny). Kdybychom tady po tu dobu nebyli, nebo odjeli domů, prostě pryč ze země, asi bychom se s penězi nikdy nesetkali, víme o několika lidech, kterým se to stalo. Tady v blogu není dost prostoru na to, abychom Vám tady vysvětlili proč jsme to všechno snášeli, proč jsme zůstávali tak dlouho, ale na to ještě bude dost času, nebojte, někde doma v klidu se o tom můžeme pobavit, teď se nám do toho moc nechce a taky to sem moc nezapadá, raději píšeme o výletech a cestování, takže příště už o tom jak jsme se vydali za krásami Jižního ostrova.

 

Jedna z vinic, o kterou se majitelé starají jako o klenot

 

A nakonec odstaveček, který přichystal Luky:-). Z vína se na NZ stal za posledních 20 let velký byznys, který vytváří 16.500 trvalých pracovních míst + další sezónní. Vinice pokrývají přes 30.000 hektarů a poslední dva roky byla rekordní sklizeň 285.000 tun, což způsobilo dokonce přebytek vína (aktuálně se to odhaduje na 40 mil. přebytku litrů vína) a z toho plynoucí nemilé snížení ceny, které po letech tučných zisků všichni v oboru nenesou dobře (jojo, už si nemůžou ti nebozí majitelé létat denně vrtulníky, to není sranda, to je fakt). Rádi jsou akorát zákazníci:-) Sklizeň se nyní také reguluje a aby se situace stabilizovala, je potřeba úrodu v roce 2010 dokonce snížit o 20.000 tun na 265.000t. Letos export vína poprvé překročil hranici NZ$1 mld. (hlavně do Austrálie, UK, USA, Kanady) což tvoří 2,2% veškerého exportu NZ. Marlborough produkuje až 70% NZ vína. Hlavní odrůda je Sauvignon Blanc, která zde dle odborníků dosahuje špičkové kvality. Dále se pěstuje i Pinot Noir, Chardonnay, Pinot Gris (Rulandské Šedé), Merlot, Riesling, Cabernet Sauvignon a další. Každopádně jsme zvědaví, jak se bude celá vinařská  situace dále vyvíjet, protože tady v Malborough je i plno mladých vinic a nové se stále budují jako by se nic nedělo.

 

Taky jistě stojí za zmínku to, že se tady na NZ s vínem opravdu mazlí. Jsou zde ukázkové vinice, kde se pravidelně seče trávník (ale není nad ovečky), některé mají před začátkem každého řádku keřík růže, a to na střídačku, bílý, červený, bílý, červený, …no a stejně jako v Austrálii i tady mají ty NEJ vinice své honosné vjezdy na způsob Dallasu:-). Nu a taky se stává, že na jaře, kdy místy mrzne, vzlétnou nad vinice helikoptéry, které, ano, rozhánějí mráz, toto taky není blaf, ale holá pravda. Ti „chudší“ majitelé zapínají vrtule, které jsou umístěné ve vinicích, nebo do vinic vhánějí teplý vzduch z takových, dá se říct komínků, které jsme viděli podél jednoho bloku při cestě do práce. Tak a to by bylo pro dnešek vše, ať z toho nemáte těžkou hlavu, stačí, že jsme ji měli my.

Zobrazení: 790
Komentáře (0)Add comments

Napiš komentář
menší | větší

security image
Opiš zobrazená písmena


busy
 
Joomla 1.5 Templates by Joomlashack