13.3.2009 Georgetown jsme dnes opouštěli a vydali se směrem do hor do oblasti Cameron Highlands, jež jsou více ve středu této části malajského poloostrova a kde by mělo být hodně podobné počasí jako u nás doma na jaře. Při koupi jízdenek na autobus to bylo opět trochu v duchu našeho cestování během posledních dnů. Měli jsme namířeno do městečka Tanah Rata, ale lístky za normální ceny už byly fuč, platit za minibus, ani náhodou. Tak jsme si koupili jízdenku do města Ipoh, které je na půli cesty a řekli jsme si, že to riskneme a pokusíme se do Tanah Rata dostat odtud. V Georgetownu je spousta cestovek a agentur, které mj. prodávají lístky na autobus, pokud se budete chystat jet jako my, je mnohem lepší jet ráno cca v 7-8h na autobusové nádraží a jízdenku koupit až tady. Agentury vám lístek prodají jednak s mírnou přirážkou a zadruhé, na autobusák cca 10km odtud se stejně musíte dostat městskou. U hotelu Vás vyzvednou jen koupí jízdenky do minibusu. 

Ostrov Penang jsme opouštěli jízdou po penangském mostě, který je dlouhý 8,4 km, celý se klene nad mořem a je zároveň jedním z nejdelších mostů na světě. Nabízí úžasný pohled na přístav a město. Není dovoleno vystoupit z auta na most, ale mnoho turistů stejně neodolá a riskne výstup z auta na únikové plochy udělat pár rychlých fotek. Most byl otevřen v roce 1985 a patří mezi největší národní výtvory Malajsie.

Co se týče Cameron Highlands, tak je zde nutno zmínit, že do těchto míst se jezdí hned z několika důvodů. Těžko říci, který z důvodů může převažovat. Tato úrodná horská oblast, nacházející se v nadmořské výšce od 1300m n.m. po 1829m n.m je ideálním útočištěm pro všechny ty, kteří zrovna nemilují to ustavičné malajské vedro, protože tady v horách je klima naprosto odlišné než dole, kde to pod sluníčkem skutečně smaží. Prší zde dva dny ze tří, respektive, prší skoro denně tak 2x – 10x, někdy až 20x:-). Nu a úrodná oblast proto, že se zde daří veškeré zelenině v růstu, jahodám, ale Cameron Highlands jsou i přesto přese všechno hlavně o smaragdově zelných a nekonečně rozsáhlých čajovníkových polích, kterých se jeden při focení nemůže skoro nabažit. Opravdu je to velmi fotogenická podívaná (možná stojí za zmínku uvést, že Malajsie je jinak jedním z Top světových exportérů přírodního kaučukovníku a palmového oleje i např. pepře, ananasů a tabáku, drží si tím zároveň dominantní postavení v tomto sektoru). Všechna ta úrodná pole, která se rozléhají v kopcovitém terénu jsou obklopena kolem dokola deštným pralesem, který patří k nejstarším na světě a je rozhodně pro mnohé návštěvníky důvodem číslo 1. pro který sem zavítají.

Tanah Rata, centrum Cameron Highlands (vysočina), tak tady jsme si našli ubytování v jednom příjemném guesthousu, kde jsme potkali partu slovenských cestovatelů, o kterých jsme záhy zjistili, že jsou vědci, zabývající se brouky, tedy entomologové. Byli fajn a slyšet slovenštinu po tak dlouhé době bylo taky vcelku příjemné. Byli jsme taky poučeni, že zdejší deštný prales by měl být dokonce nejstarší na světě, není to proto, že by tam rostly stromy staré tisíc let, jde spíš o to, že jeho hodnota a tedy stáří se nesmírně cení díky biodiverzitě (rozmanitosti) jeho druhového složení, které se nezměnilo a nemění již stovky tisíc let a celý pralesní ekosystém je tak dokonalý, že když Vám to začne vysvětlovat vědec, tak ač o tom něco víte ze školy, dokonce z vysoké (jako např. pojmy z ekologie a latinské názvy rostlin), tak i přesto se ve změti pojmů a vysvětlování jak to všechno funguje ztratíte ještě dřív, než se do džungle vydáte:-). Taky se ve zdejším pralese nachází známá raflesie obrovská, parazitická rostlina s největším květem na světě.

Ale což, vzali jsme si z povídání o tomto pralese to, že je to nejdokonalejší ekosystém na světě, který se zkrátka nezměnil již stovky tisíc let, proto je nejstarší, proto sem týpci jezdí sbírat brouky. Nevíme jak vy, ale když se řekne brouci a vědci a prales, okamžitě si vybavíme ty naše vědce-nešťastníky, kteří byli na lovu brouků v Indii a pěkně si to zavařili, že skončili až ve vězení. Tak k těmto nešťastníkům se jejich kolegové ze Slovenska hlásili s tím, že jsou to jejich kamarádi a že oni tedy do národních parků sbírat brouky nejezdí. Oni raději do národních parků vůbec nejezdí, asi vědí jak těžké je odolat těm všemožně nápaditým hmyzím krasavcům, kteří tady v deštném pralese dosahují skutečně obřích rozměrů (viz. foto). Ještě k hotýlku kde jsme bydleli, skoro celá návštěvní kniha je popsaná českými a slovenskými hosty, kteří dávají místu moc pěknou atmosféru a spolu s vtipnými komentáři doplňují zážitky z místa i tipy na nejlepší treky spolu s radami kam, jak a kdy.

14.3.2009 V den našeho příjezdu jsme měli pěkné a slunečné počasí, ale k pozdnímu odpoledni začalo pršet a déšť nás pak provázel po zbytek pobytu tady v horách. To nám až tak příliš nevadilo, na noc jsme si spokojeně zalezli do spacáků a spalo se nám velmi dobře. Spíš bylo horší cokoliv, co bychom chtěli vyprat, usušit, takže jsme se stejně těšili, že se opět můžeme vrátit do teplých nížin, a to jen pár hodinami strávenými v busu. Nicméně se nám tady v horách moc líbilo. Čajovníky i deštný prales nás okouzlili. Z toho co se nám nelíbilo bych zde uvedla snad jen ten šílený turistický šrumec a pak několik obludných hotelů tyčící se na kopci v blízkém městečku Brinchang a stavěným pro kapacitu snad 2000 hostů.

15.3.2009 My dáváme přednost organizovat si výlety dle naší představy, ale pokud někde objevíme dobrou a levnou nabídku, bereme i takovou možnost, protože je to opět o tom, potkat fajn lidi a pokud je sranda, je to o to lepší. Dnes ráno jsme s naším řidičem a dalšími dvěma páry zamířili nejprve do čajové farmy, ráno nám přálo počasí, ale pak nám den prakticky propršel, proto jsme byli rádi, že jsme jeli organizovaně a nemuseli venku moknout a čekat na místní busy. Farmička byla velmi luxusní, mohli jsme nakouknout i dovnitř, pak projít muzeum s povídáním o historii čaje, něco koupit v obchůdku, něco okoštovat a pak se kochat pohledem na čajovníkové moře z prosklené restaurace, která se tyčí nad poli.

Následující zastávka byla u včelky Máji. Tady se včelky mají, bydlí v boudičkách, ve kterých by naše včely nepřežily ani nejmenší mrazíky, tady to bylo trochu slabší pokoukání. Mnohem víc jsme si užili návštěvu motýlí farmy, která byla víc o jiných druzích hmyzu než o motýlech (viděli jsme jen 2 druhy). Bylo hodně zajímavé držet chvíli štíra, pak ještěry, kudlanku, lučního koníka, vše několikanásobně větší než u nás doma, parádní příležitost, která se už nemusí nikdy opakovat. No jo, já byla u všeho první, jak jinak, ale co jsem měla dělat, když se těch zvířátek nádherných ostatní báli:-). Opravdu, tady v motýlí farmě měli slušnou sbírku. 

Jahody nás poněkud zklamaly, měli jsme představu, že když je tady pěstují v tak hojné míře, budou i levnější, ale kdeže, pár jahod, které stály 30,-Kč. U stánku se s námi začal bavit cizinec, v zápětí jsme zjistili, že je to Syřan, který kdysi dávno předávno studoval v Praze a česky uměl pořád hodně slušně. Tento milý pán nám nedal příležitost koupit si jahody, museli jsme dlabat s ním ty jeho:-), toš to byl zase jednou dobrý kauf:-). Musíme však místním do nebe vychválit jahodovou zmrzlinu, potažmo zmrzlinový pohár s jahodami, opravdu ňamka nad ňamku. Moc pěkná byla i růžová farma, která byla obrovsky rozlehlá, kopcovitá, plná všemožných zákoutí, vždy s jinou tématikou, jiným druhovým složením a i když nám zde pršelo, zahrada neztratila nic ze svého kouzla. Závěr výletu v templu Sam Poh bychom si taky klidně nechali ujít a spíš tento čas strávili okukováním hmyzu či prolézáním květinových zahrad.

16. a 17.3.2009 jsme si už všechno plánovali dle našich představ. Jednoznačně jsme zvolili treky do džungle. Všech cca 13 tras je až na výjimky velmi dobře značena. Sem tam se najdou trasy, jimž směrovky chybí, prý to cíleně dělali místní průvodci, aby cizincům nezbývalo než si zaplatit jejich služby. Skutečné značení treků je horší než v mapách bez měřítka, takže jsme kolikrát improvizovali a někdy to bylo hodně na hranici bezpečnosti (trasa č. 6), protože do toho zmatku opakovaně začínalo pršet, ale nakonec jsme se vymotali se začarovaného kruhu jako již mnohokrát. Džungle je tady opravdu parádní, často se chodí nahoru dolů, nahoru dolů, bahnem se tady taky nešetří, ale naštěstí se to zde obešlo bez pijavic. Jedno odpoledne nám celkem pršelo, ale měli jsme štěstí na jednu českou čtveřici mladých lidí, kteří měli pronajaté auto a byli tak moc hodní, že nás svezli zpět do Tanah Rata, potkali jsme je cestou na kopec Brinchang. Treky rozhodně doporučujeme, stejně tak  radíme všem chodit na jídlo k Indům, kteří dávají velké porce, větší než Malajci a jídlo tedy přátelé, jedna báseň. Je zajímavé, nemyslíme si to pouze my, ale i Češi, kteří napsali pár řádků do návštěvní knihy v našem guestousu, že v Malajsii Indové vaří mnohem chutněji než doma v Indii, a to platí i pro Georgetown. To bychom nevěřili, jak nám ta indická kuchyně nakonec zachutná:-)

17.3.2009 Protože jsme se následující den chystali odjet směrem národní park Taman Negara, vyrazili jsme večer ukecat nějakou příznivou cenu za dopravu. V našem směru do Taman Negara nejezdí nic jiného než turistické minivany, které jsou dost drahé. My se však potřebovali dostat jen do nejbližší vlakové stanice, odkud již vlak směřuje poblíž NP. Tak si večer vykračujeme směrem k centru městečka, když si to k nám namířili dva mlaďoši ze Švýcarska, kteří řešili naprosto stejný problém, tedy dostat se na vlak, který jede z Gua Musang do Jerantut v 9h ráno. My se těmto dvěma moc hodili, protože jim jedna agentura nabídla nižší cenu za minibus, pokud nás pojede víc, nabídku jsme brali všema deseti, byla to dobrá cena a my to měli prakticky bez práce. Ráno bylo potřeba vyjet již v 6h, byla to jediná možnost jak se včas dostat na vlak. Hory tedy opouštíme, moc se nám zde líbilo a díky uplakanému počasí, během něhož bylo i tak stále příjemně jsme si malinko připomněli, jak jste prožívali začátek jara u nás doma.