14. 5. 2010 Chvíli trvalo, než jsme se vymotali ze San Bernardino, ale jak nám paní v resortu řekla, autobus jel přibližně v tu dobu. Praskal však ve švech, my s bágly, paráda. V busu byli asi čtyři cizinci, kteří, jak jsme se později dověděli, jsou dobrovolníci pracující zde s lidmi, nicméně nám neporadili, který autobus, natož kdy, jede do Ciudad del Este, asi to ani nejde, kdo ví:-).

Busem jsme totiž dojeli akorát na křižovatku, která se rozdělovala na směry Asunción a Ciudad del Este (tzv. dálnice Pan American či Mariscal José Fénix Estigambia, cca 5km za městem Ypacarai). Tak nám nezbývalo nic jiného, než stopovat všechny busy, které kolem projedou a ve chvíli, kdy zpomalí, si budeme moci přečíst pidi nápis směru, kterým jede a podle toho mávnout ať pokračuje, nebo mu dát signál k zastavení.

Čekali jsme něco přes půl hodiny, když se konečně objevil náš bus. Byl opět plný, ale tedy pořádně. Navíc lidé spíš nastupovali, než vystupovali, takže to byla opravdu lahůdka. Čekala nás několikahodinová jízda, do Ciudad del Este je to odtud téměř 300Km. V přeplněném busu pomalu docházel kyslík, k tomu jsme několikrát stavěli prodavačkám pečiva, které vždycky nastoupily, jely s námi, o to by ani nešlo, ale holky s těmi velkými koši postupně prošly (probojovaly se) celým busem až nakonec, aby se mohly prodírat opět dopředu, bus totiž neměl vícero dveří. Takových holek se v busu vystřídalo několik. Párkrát jsme ze sebe udělali spojku a posílali holčině peníze a pečivo lidem, fakt sranda, nikdy se po cestě nic neztratilo. Bus byl taky plný študáků, kteří se vraceli ze škol.

Tento autobusový prodej mi připomíná situace z města, kdy prodavači nejrůznějšího zboží takto opakovaně nastupovali do nejrůznějších linek a snažili se prodávat všelijaké produkty. Během desetiminutové jízdy to bylo i několik prodavačů. Už druhý den jsme však některé prodavače prokoukli. Vtip je v tom, že prodavač, a to čehokoli neplatí jízdné, takže si z toho mnoho vychytralců udělalo jednoduchý způsob dopravy zcela zdarma.

Už jsem v tom busu fakt umírala, protože vzduch byl šílený, taky už mi docházela trpělivost mít na svém těle nalepené cizí zadky ze všech stran. Tak jsem si našla jednu skulinku mezi davem lidí a řekla Lukymu, že si prostě sednu, už mi fakt bylo na zvracení. A vida, ono to mělo úplně jiný efekt, hned se našli tři gentlemani, kteří nabídli svá místečka. Super, to jsem fakt potřebovala, za hodinu už seděl i Luky. Do Ciudad jsme přijeli už téměř v prázdném busu a jeli až na konečnou. Klasicky jsme usoudili, že u autobusáku bude určitě nějaký hotel. V jednom chtěli na naše poměry až moc a navíc nám moc neseděli lidi.

Pak jsme narazili na jeden hotýlek, který trochu vypadal jako hodinový hotel, takže jsme naši domácí přirozeně pojmenovali bordelmamá. Taková správná korpulentní paní, ale milá a to bylo hlavní. Taky jsme s ní vysmlouvali nižší cenu, přislíbili jsme ji dvě noci, a že přijdeme na jídlo (hned před hotelem měla svou garážovou restauraci), takže svolila. Sprcha sice trochu zlobila, už několikrát se nám v JA stalo, že to ve sprše probíjelo během očisty, ale co naplat, navíc, při pohledu z oken, ze kterých jsme měli výhled přímo na místní slam těch nejchudších obyvatel, to jaksi přirozeně přestáváme řešit. Zítra máme v plánu navštívit Brazílii a její známé vodopády Iguaçu o které se dělí ještě s Argentinou. Chtěli bychom vidět vodopády i z argentinské strany, ale vše necháváme otevřené, uvidíme podle počasí, protože není zrovna nejpěkněji. Tedy o výletu do Brazílie bude následující článek, tento necháváme vyloženě paraguayský.

Ciudad del Este je druhým největším městem v Paraguayi a hlavním městem oblasti Alto Paraná u stejnojmenné řeky (přes 320 tisíc obyvatel k roku 2008). V roce 1957 neslo název Puerto Flor de Lis (přístav kosatců), poté, dle prezidenta Stroessnera, to bylo Puerto Presidente Stroessner. Nachází se na hranicích s Argentinou a Brazílií (tzv. Trojhraničí). S Brazílií jej spojuje město Foz do Iguaçu a zároveň most Puente de la Amistad řečeno španělsky a Ponte da Amizade je to zase portugalsky, oba názvy lze přeložit jako Most Přátelství.

Ve městě je zastoupena velká populace Asiatů, kteří se zde narodili, jsou to především Taiwanci, Korejci, Arabové a Íránci, což je evidentní z přítomnosti městských mešit a pagod. Taiwanská vláda sponzorovala městskou radnici vzhledem k přítomnosti svých obyvatel v zemi. Na radnici tak pochopitelně vlaje taiwanská vlajka.

Město má svůj význam především díky vodní elektrárně Itaipu, která byla ještě donedávna největší vodní elektrárnou na světě, nyní si první místo drží Číňani, tuto elektrárnu však Paraguayci sdílí s Brazilci. Ekonomika města, ale také celé Paraguaye těžce spoléhá na rozpoložení brazilské ekonomiky, protože Paraguayská část elektrárny prodá 95% vyprodukované energie Brazílii (300 milionů USD). No a navíc mnoho Brazilců denně přechází hranice, aby nakoupila levnější zboží (za cca 2 miliardy USD, a to především elektroniky).

Pašování a pouliční prodej je nejčastějším městským „zaměstnáním“, odhaduje se, že černý market převyšuje národní ekonomiku dokonce pětinásobně. Tato činnost však přináší řadu problémů, neboť tímto obchodem narůstá i kriminalita, která potažmo podporuje teroristické organizace. 

Pravda, o městě jsme se toho moc nedověděli, a když už, byly to spíš věci typu: dejte si pozor ve městě, jezděte raději městskou dopravou, nechoďte moc pěšky, nedoporučujeme trávit ve městě noc, a tak podobně. No jo, ale my tady alespoň jednu noc hodláme strávit, takže to jaksi riskneme. Jednak máme v plánu navštívit místní elektrárnu Itaipu a rovněž, když už jsme na hranicích s Brazílií, chceme vidět brazilskou stranu vodopádů Iguaçu. Člověk by si řekl, co dělat uprostřed Jižní Ameriky a vida, ještě že jsme území nepřeletěli, přišli bychom tak o podívanou dvou vodních děl, která patří k těm největším na světě.

16. 5. 2010 k elektrárně Itaipu to máme odtud co by kamenem dohodil, takže dneska jedeme tam. Vyrazili jsme ráno s docela velkou časovou rezervou, ale bus zaprvé nejel z autobusáku, to prý musíme jít jinam, tak jsme se vydali tím směrem, ale nevíme už, co to bylo za řidiče, ten troubelín nám řekl, že jede k elektrárně, přitom nás zavezl do nějakých Prkvančic. Měli jsme opravdu vztek, jednak jsme zaplatili za bus víc, než jsme měli, ale k našemu zklamání jsme propásli prohlídku elektrárny, která už měla dneska zavřeno. Bylo to bez šance. Personál uvnitř zvládal skvěle angličtinu, takže jsme to s nimi probrali, jak se dalo, ale měli jsme stejně smůlu. Prý ať přijdeme zítra, jenže my už chtěli jet zítra pryč.

Cestou zpět jsme alespoň narazili na supermarket, ve kterém byl jídelní bar, kde si každý mohl naložit, kolik chtěl, vše na váhu, tam jsme pak chodili pravidelně. Jídlo tady bylo znamenité. Vzhledem k vývoji počasí jsme se nakonec rozhodli, že do Argentiny na vodopády už nepojedeme, celá akce by se nám jednak prodražila a azúro taky zrovna nebylo. Na argentinské straně jsme měli v merku stanovat, ale počasí je trochu upršené, vedro taky zrovna není. Rovněž nás lákala cena za autobus z Ciudad del Este přímo do Ria, z Argentiny by to bylo mnohem dražší a také jsme neměli šanci zjistit, kdy odtamtud busy jezdí, tady jsme si dokonce mohli vybrat. Vyhrál to noční bus, jak jinak, takže nám to nakonec vyšlo tak, že v den odjezdu do Ria máme ještě druhou šanci na Itaipu. 

17. 5. 2010 Dnes jsme si ještě více přivstali a už byli mnohem chytřejší při cestě k elektrárně, ještě aby ne. V informačním centru si nás vyzvedl průvodce, my se usadili v pohodlném autobusu a mohlo se jet. Jsou to tady opravdu vzdálenosti, takže autobus je zde na místě. Krom nás jeli místní, pár Brazilců a také Rusové. Za tour se zde nic neplatí, na brazilské straně elektrárny prý inkasují.

Itaipu je druhá nejvýkonnější vodní elektrárna na světě. Má 18 turbín po 700 MW, celkový její výkon je tedy 12600 MW.Rozkládá se na hranicích Brazílie a Paraguaye na řece Paraná. Výstavba byla zahájena v roce 1975 po podepsání smlouvy mezi oběma státy o statutu stavby jako nadnárodní nezávislé společnosti, nepatřící ani jednomu ze států. Stavba byla dokončena v roce 1982. Její hráz je 7,76 km dlouhá a 196 metrů vysoká. Osmnáct generátorů, každý s celkovým výkonem přes 730 MW během roku, vyprodukuje přes 75 TWh elektrické energie. Při napouštění přehradní nádrže došlo k největším ztrátám zaplavením vodopádů Guairá. Výraz Itaipu původně označovalo ostrůvek, uprostřed řeky Paraná. V překladu tento název znamená „zpívající kámen“.

To, že na stavbu elektrárny byl obětován megalomanský vodopád Guaíra je věc nad slunce jasná, byl monstróznější než Iguaçu, proteklo jim 50,000m3/s, co do objemu byl řazen mezi největší na světě, jeho spád byl 114m, tento vodopád reprezentoval největší objem padající vody na světě a byl turistickou atrakcí po mnoho let. Nejdříve byl odveden tok řeky do nového koryta. Pomocí asi 8 miliónů kg trhavin byl během dvou let proražen ve skále dva kilometry dlouhý, 50 m široký a 90 m hluboký kanál: jde o největší říční obchvat, který byl kdy člověkem uskutečněn. Stavba vlastní elektrárny začala roku 1979, v roce 1983 byla dokončena. Hráz je dlouhá 7,7km; sama délka hlavní přehradní zdi je 1,2km, její šířka je skoro 100 metrů. Osmadvacet turbín o výkonu 14 000 megawattů dodává dvě třetiny množství elektrické energie, která byla dříve vyráběna v celé Brazílii. Nicméně, tuto nevratnou ztrátu se snaží nahradit tím, že hned v blízkosti tohoto vodního díla najdeme Museum Země Guarani (s audiovizuálním archivem nejvyšší technické kvality, sbírkou minerálů, fauny a flóry taktéž), zoologickou zahradu, Zelený Lesní Dům, Biologické útočiště tzv. Tati Yupi (2245ha, 39 druhů savců, 247 ptačích druhů a 21 druhů plazů, lze zde pořádat různé tour s průvodcem a také kempovat), scénický monument Moisése S. Bertoni (jedno z nejpodmanivějších přírodních míst v Americe) a také říční vodopád Pondělí (40m dlouhý).

Je třeba dostat se z města do části Hernandarias, jež leží 18km od centra města Ciudad del Este. Před jízdou autobusem probíhá v sále promítání o stavbě elektrárny, ale dnes prý nebude, sál se uklízí, takže nic z toho, alespoň jsme dostali pěknou brožuru. Prohlídky se rovněž dají domluvit předem podle toho, jak velká je vaše zainteresovanost, pakliže se to týká vašeho oboru, můžete mít speciální prohlídku. Každý pátek a sobotu večer se pro turisty pořádá světelná show přímo na hrázi přehrady v délce 3Km za osvětlení 600 reflektory, které pochopitelně cucají šťávu přímo z elektrárny. Vše se děje za zvuku hudby. Asi zde nebudeme vypisovat všechna technická zařízení a podobné detaily, které si každý zájemce jednoduše zjistí z internetu. Přesto uvedeme alespoň cenu, za kterou bylo toto dílo postaveno, a to 19,6 miliard USD.

Někdy kolem 15:20 nám měl odjíždět autobus z Ciudad del Este do Rio de Janeiro, ale bus stále nejel, měli jsme strach, že jsme špatně rozuměli, ale naštěstí se bus jen zdržel cestou z Asunciónu. Odjeli jsme nakonec snad až kolem 17hodiny. Před nástupem nám hoši, zdáli se být od policie, letmo koukli do batohů a to bylo vše. Bus nás opravdu překvapil, takového místa jsme měli, nikdy jsme nezažili, že by měl bus jen tři sedadla vedle sebe, paráda, jako v první třídě v letadle. Steward byl velice příjemný, celou dobu procházel autobusem a dělal srandičky. Bus nás stál každého 270 tis. Guaranis, což je cca 1000,- Kč na osobu za vzdálenost 1500km, takže velice dobrá cena, takovou by nám Argoši určitě nedali. Je to cca 18 hodinová jízda, takže dorazit bychom měli zítra odpoledne.

Na hranicích to proběhlo taky naprosto v klidu, jen bylo potřeba vystoupit, do báglů se nikdo nedíval. My už měli brazilské razítko v pasu, takže nám ještě jedno přibylo. Je to sranda, že to tady nijak neřeší, ono, černý market tady kvete, takže čím černější, tím se to asi míň řeší, kdo ví. V každém případě jsme velice rádi, že jsme v Paraguayi byli těch pár dnů, měli jsme o zemi úplně jinou představu, měli jsme za to, že je to opravdu zaostalý stát. Pravda, vidět ty chudáky ve slamech, hotová Indie, ale to mají i v ekonomicky mnohem silnější Brazílii.

Před odjezdem z Ciudad del Este jsme vzali tašku a dali do ní část věcí, které už nevyužijeme, třeba indické čepice, mýdlo, kolíčky na prádlo, nějaké jídlo, pár drobností a dali to přes plot jedné rodině, která bivakovala v igelitovém stanu. Když náš bus odjížděl z autobusáku, viděli jsme děti, jak běhají s těmi čepicemi na hlavách a měli jsme z toho opravdu radost, do toho chladna, který teď je, se jim určitě šikly. Je fajn vidět to na vlastní oči, takhle člověk kolikrát někde někomu přispívá, posílá sms, ale kdo vám zaručí, že se vaše peníze dostanou opravdu těm potřebným, obzvláště, když část sms je daň.

Město na nás zapůsobilo spíše kladně, vůbec jsme si tady nepřipadali v ohrožení, možná díky tomu, že už jsme za ty necelé dva roky tak odrbaní (jako naše oblečení, viz moje zalátaná kaťata), že by nikoho ani nenapadlo okrádat nás, když fakt nevypadáme na to, že něco máme. Jeden nikdy neví, ale pokud nevypadáte jako ze žurnálu, můžete být tady v klidu. Bát se zde přenocovat je už taky možná postarší informace. Ciudad del Este má relativně dosti zeleně, pár opravdu pěkných městských prostor a již výše zmíněné přírodní zajímavosti. Taky jsme si zde zašli do jedné pizzerie, kde byl zdarma internet, pokoušeli jsme se najít si couchsurfera v Riu, ale stále ne a ne se někdo ozvat, tak uvidíme, jak to dopadne.