Colca kaňon jsme již ve fotogalerii uvedli jako druhý nejhlubší na světě, dočetli jsme se v Lonley Planet, že tím nejhlubším je kaňon v Číně, jenže věc se má tak, že všude se píše něco jiného. Někde to, že Colca kaňon je nejhlubším na světě, někde je až na pátém místě, někde na druhém, pak se v tom má jeden vyznat, v každém případě by mělo být jisté to, že je více než  2x hlubší než Grand Canyon v USA, i když ten americký má rozhodně strmější stěny. Tedy raději nebudeme psát ani hloubku, abychom tady neuváděli nějakou mylnou informaci.

Kaňon je osídlen obyvateli kultur Collaguas a Cabanas, lidé malinkých vesniček dodnes obdělávají svá terasová políčka z dob Inků a je až k nevíře v jakém obutí a s jakým nákladem denně zdolávají strmé výstupy i sestupy Colca kaňonu.

Kaňon Colca se rozléhá na jihu Peru a sílu, která jej vymodelovala do dnešní podoby a nakonec formuje i dál je řeka Colca. Leží přibližně 160 km na severozápad od „Bílého města“, nám známé půvabné Arequipy. Severně od kaňonu Colca leží údajně hlubší kaňon Cotahuasi, pak se v tom chtějte vyznat, když se pak jinde dočtete zase toto. V kaňonu žije například kondor andský (Vultur gryphus), který je krom samotného kaňonu jedním z největších lákadel, ne každému se totiž chce sestoupat do útrob kaňonu, kde praží sluníčko a pak se ještě vydat na cestu zpět. Kondor je nejlépe vidět v brzkých ranních hodinách, nebo pak pozdě odpoledne, kdy loví. Kdo by zatoužil po teplých termálních pramenech, najde je ve městě Chivay, kam jsme se bohužel nedostali, dalším městem v kaňonu je Colca.

Jak je naším zvykem, žádnou rezervaci ohledně ubytka jsme si nedělali, nebylo to ani potřeba, jak je to v době sezóny, nevíme, ale přesto si myslíme, že by to neměl být problém ani během sezóny. V LP jsme četli, že některé resorty nemají dobré vybavení a je lepší vzít si s sebou spacák, karimatku, my se s tím nakonec tahali zbytečně, protože vybavení bylo úplně perfektní. Dostat se do kaňonu Colka z města Arequipy není žádný problém, přesto doporučujeme koupit si jízdenku již dopředu, nemusíte se ráno s předstihem vydávat na nádraží a hlavně, autobus může být již plný, což je pak mnohem horší. Jinak do města Cabanaconde, odkud se nejčastěji do kaňonu vyráží, jezdí několik autobusových linek.

31.3.2010 jsme v ranních hodinách vyrazili směr Colca Kaňon. V hotelu jsme si nechali náš „bramborový“ pytel plný věcí (musíme uznat, že na takovéto situace je pytel naprosto skvělý), které na příští dva až tři dny nebudeme potřebovat, to je vždycky pocit, mít záda tak lehká. Vyrazili jsme ještě za tmy, takže jsme se malinko dospali, protože z oken busu nebylo nic vidět. Po rozednění to byla krajina hodně pustá, sem tam stádo lam, pak i nějaký vulkán až se pod námi začalo objevovat údolí Colca, které postupně přecházelo do podoby kaňonu.

Píše to sice i průvodce LP, ale jestli se sem někdy vydáte, dejte si pozor na vyhlídce Cruz del kondor (kříž kondora), pokud na něm nechcete vystoupit a pozorovat kondory. Připravte se nato, že se tady platí, ale správci parku, nebo jak jim říci, mají tu nesmírnou drzost, vstoupit do autobusu a žádat, ano, jen po cizincích, peníze, i když na vyhlídce neplánuješ zastavovat ani teď, ani cestou zpět. Přijdou si a drze začínají vypisovat doklad.  Snažte se odbýt je, nebo jim alespoň říci, že se tady budete zastavovat cestou zpět.  Oni nemají žádné právo po vás peníze žádat. My měli celkem štěstí, že jsme měli sedadla za dvěma peruánskými průvodci, kteří do kaňonu mířili s párem Němců, rangerka si myslela, že patříme k sobě, takže když Peruánec holčinu ignoroval, nechala to být, potažmo i nás.

Než jsme dorazili do Cabanaconde, zastavil autobus ještě v několika vesničkách, kde nastoupily babky buřinky, Peruánky v tradičním pestrém oblečení s buřinkou na hlavě. Těsně před Cabanaconde se dal s námi v busu do řeči místňák, který nabízel ubytování, nakonec jsme se k němu zašli podívat, ale zůstali jen na oběd, měli jsme v plánu do kaňonu vyrazit ještě dneska.  Jídlo měli krapet dražší, ale dobré, taky jsme tady dostali mapičku a poradili se s několika cizinci, kteří kaňon zdolali, která z cest je nejlepší, nebo jaká byla cesta, kterou se vydali.

I zde existuje možnost organizovaného výletu, ale rozhodně bychom to nedělali, cestu bez problémů najdete i podle průvodce, Cabanaconde (3287 m n. m) je malé městečko, takže není problém dojít na kraj kaňonu, odkud se jde přímo dolů. Pamatuji si, že jsme měli dojít ke kostelu a pak rovně, poté jsme narazili na cestu dolů, pravda, párkrát jsme váhali, ale nakonec jsme to našli i bez pomoci, jak tady asi platí, všechny cesty vedou do kaňonu. Trek je jinak fyzicky hodně náročný, určitě nezapomeňte na dostatečné množství tekutin, sluníčko do útrob kaňonu opravdu praží. K tomu všemu musíte sestoupat více než 1000m dolů a následně je i vystoupat, co se vzdáleností týče, není to mnoho kilometrů, ale to převýšení mluví samo za vše. Cesta je prašná, místy to klouže, takže je třeba dávat pozor.  Jsou tací, kteří si zaplatí jízdu na mule, ale co jsme viděli, s lidmi na mulkách to házelo z jedné strany na druhou, takže asi žádné terno.

Jakmile jsme se dostali na hranu kaňonu, žasli jsme, byla to nádhera, ani nevíme, jak dlouho jsme šli dolů, furt jsme fotili a snažili se pohledem zachytit nějakého kondora.  Naším prvním cílem bylo dorazit do Oasis (oázy) s názvem Paraiso Las Palmeras (2180 m n. m). Resortů je tady více, takže opravdu záleží na vás, kde a jak dlouho chcete zůstat. Bylo taky příjemné vidět už shora, co nás dole čeká, byl to hlavně bazén obklopen palmami a také stěnami kaňonu. V resortech jsou bambusové či hliněné bungalovy s postelí, hodně příroďácky zařízeno, i zem je hliněná. Kupodivu sprchy i záchody byly naproti tomu vydlážděné. S jídlem je to tak, že si můžete objednat večeři i snídani, podle toho, kdy dorazíte a kdy následně resort opustíte. Není moc z čeho vybírat, to co je zrovinka k dispozici, pak nápoje i nějaká dobrůtka k zakoupení.

Po ubytování jsme šli ještě rychle vyzkoušet bazén, na který jsme se tak moc těšili, protože po západu slunce už tady takový hic nebyl. U večeře jsme se sešli ještě s dalšími cestovateli, jeden pár, byla to Australanka a tuším Američan, kteří nám popisovali svůj boj o život tady v kaňonu, podařilo se jim totiž zabloudit, vycházeli už pravděpodobně pozdě večer, takže zatměli a pak je napadlo sejít k řece a jít podél břehu, což v kaňonu není úplně nejlepší nápad, cestičky častokrát končí nad hlubokými srázy, kde se v noci těžko hledá náhradní cesta. Nakonec prý měli štěstí a našli skrýš pro zvířata, která se v kaňonu volně pasou. Říkali ale, že v noci byla strašná zima, oni neměli pořádné oblečení, natož spacáky. Tak jsme si s Lukym řekli, že se sice taháme se spacáky i karimatkami, ale co by oni za to před pár dny dali, taky u sebe míváme alespoň něco malého k jídlu a hlavně čistidlo na vodu, jojo, jeden nikdy neví, kdy se mu něco podobného šikne.

1.4.2010 ráno po snídani už sluníčko pěkně hřálo, takže jsme si ještě celé dopoledne užili u bazénu a připravovali se na další túru do následujícího resortu směr St. Juan (2300 m n. m).  Musím říct, že i tady jsme si pěkně hrábli, bylo pořádné vedro a před námi kus cesty. Bylo příjemné, když jsme narazili na první vesničku Malata (2600), ve které většina domečků byla z hliněných cihel. Taky jsme tady narazili na partičku cizinců, kteří sem šli na nákupy. Jediný Emil z Kanady uměl anglicky, ostatní byli Španělé. Emil už je v Peru poměrně dlouhou dobu, učí se španělsky a taky už něco procestoval. Říkali jsme mu, že se po této akci chystáme na Machu Pichu, ale předtím na Pisaq, kde je taky incká ruina. Dal nám celkem dobré tipy na levné zvládnutí těchto atrakcí, za což jsme byli moc rádi. K tomu se ještě později dostanu.

V následující vesničce Consinirhua (2660 m n. m) jsme trochu zabloudili, byli jsme zmateni, neboť jsme měli opět sestoupit, abychom se opět mohli škrábat nahoru. Nakonec jsme cestu našli a byli jsme ve vesnici St. Juan. Co se týče cen za ubytování, platili jsme tady i v prvním resortu 20Sol (140,-), vlastně stejně jako v hostelech ve městech, což bylo příjemné. Nebyli jsme jediní hosté, spolu s námi dva němečtí studenti, kteří měli obrovské problémy mluvit s námi anglicky, pořád se jim pletla španělština a taky jeden Belgičan, byl to celkem týpek, moc nejedl, jen hulil jako šílený. No a bavili jsme se, že se pak chystáme do Bolívie a ta Němka na to, že by do Bolívie asi nejela, že prý ji někdo říkal, že se tam necítil moc bezpečně a tak. No, my na předsudky nedáváme, takže jsme na to řekli akorát to, že se řídíme vlastními zkušenostmi a basta.

Dneska jsme už museli brzy do hajan, protože nás zítra v brzkých ranních hodinách čeká hodně náročný výstup. Vlastně jsme si to naplánovali tak, že cesta nahoru bude pro nás delší, než kdybychom to šli naopak a z Oasis stoupali nahoru, no, nic se nedá dělat, určitě to zvládneme. Malinko nás postrašil ten Belgičan, který říkal, že sem dolů sešel z Cruz del Condor, kde se vyhnul placení za pozorování kondorů, ale prý ho chytil nějaký výběrčí hned kousek pod námi u mostu přes řeku. Tak jsme zvědaví, zda tam taky někdo bude. Je to opravdu banda zlodějů, my chceme přitom dojít zpět do Cabanaconde, takže ať si někdo nemyslí, že budeme platit za něco co vlastně ani neplánujeme vidět. Snad tam nikdo tak brzy po ránu nebude.

Ještě večer do setmění jsme pozorovali na protější stěně cestu, která na nás zítra čeká, bylo to cik cak, cik cak, pořád do kopce. Zahlédli jsme i jednoho místňáka jak jde nahoru, koukali jsme, kudy jde, měl totiž i zkratky, které jsme se snažili zapamatovat, abychom si zítra zkrátili cestu. Taky jsme nemohli uvěřit, že se na takové rovné stěně může nacházet cesta nahoru, fakt jsme se na to těšili.

2.4.2010 Ráno bylo spíše chladno, což nebylo vůbec na škodu. U mostu na nás nikdo nečekal. Potkali jsme cestou jen muly s nákladem, jednoho místňáka se 40 Kg na zádech, ale v nějakých gumových sandálech, fakt masakr, no a skoro nahoře nějaké organizované turisty, kteří šli dolů, jinak jsme šli celou cestu sami. I přesto, že to byla fakt makačka, byl to úžasný zážitek a nepřestávali jsme se kochat. Z resortu jsme totiž museli možná si 200m dolů (2100 m) a pak opět nahoru do Cabanaconde (3287 m). Asi hodinu poté, co jsme vyrazili, už sluníčko pěkně žhavilo. Cestou nahoru jsme i přímo na trase do posledních okamžiků netušili, kudy cesta povede, uzounké cestičky na srázem dokonale splývaly s terénem. Nahoru jsme se potřebovali dostat co nejdříve, abychom stihli autobus zpět do Arequipy, tam chytili noční bus do Pisaqu, ale mezi tím se stačili ještě najíst a zabalit zpět do báglů i náš bramborový pytel.

Už nám docházela voda, když jsme se konečně ocitli na hraně kaňonu, tady nás čekala ještě rovinka do Cabanaconde, čas jsme měli výborný, takže jsme zamířili do stejné restauračky na náměstí. Za osprchování tady chtěli nemalé peníze, takže jsme se rozhodli nejíst tady jen dát sprchu, protože co se přístupu z jejich strany týkalo, nic moc. Prý teče teplá voda a kde si co si. Prdlajs, voda studená jako led. Majitelé to nějak nechtěli řešit, ani tam nešli, prý je voda teplá, tvrdili, tak řekněte, jsou oni normální? Takže jsem jim dala polovinu částky, řekla jim co a jak, že voda není teplá a basta, že tak by to amigos nešlo a víc se s nimi nebavila. Měli nějaké řeči, ale to už jsme mířili k autobusu.

Na několikahodinovou cestu do Arequipy jsme museli vydržet jen s mandarinkami a nějakými sušenkami, ale co, v cíli si pak dáme kuřátko, ňam, ňam. Jen řidič nám sdělil, že nás může vzít jen na půl cesty pravděpodobně do Chivay, že do Arequipy je už bus vyprodán, což se týkalo nejen nás, ale i Emila, kterého jsme potkali včera. Co nám zbývalo, vzali jsme to i tak s tím, že snad s Chivay chytíme navazující spoj.

Když jsme do Chivay dorazili a chystali se vystupovat, prodavač nás poslal zase zpátky, že míst do Arequipy je v busu dost, takže jsme opět nastoupili a jeli dál. Na autobusáku v Arequipě jsme rychle oběhli všechny autobusové linky, které jedou našim směrem. Jela jen jedna, trochu dražší, ale měli jsme tím ušetřenu jednu noc. Pak jsme běželi pro pytel do hostelu, paráda, že jsme nemuseli až do centra, našli výbornou kuřátkárnu, nacpali si bříška a pak uháněli na bus, ještě na peróně jsme se balili, ale vše jsme zvládli. Bus byl opravdu luxusní, pohodlný, dostali jsme i nějakou ňamku a pití. Ráno už budeme v Cuzcu, kde plánujeme chytit ranní bus do Pisaqu, což bude ještě zajímavé. Samotné Cuzco plánujeme až po Machu Pichu. Takže Adios příště.