13. 4. 2010 Dnes opouštíme Peru a míříme do Bolívie, stále však zůstáváme u jezera Titicaca. Z Puna jsme zamířili do bolivijského městečka Copacabana, ano, nese stejný název jako Copacabana v Brazílii, ta jej však převzala právě z Bolívie, kde je ta původní Copacabana. Z jazyku Aymara  vyplývá, že šlo dříve o název kota kahuana (později Copacabana), což znamená “vyhlídka na jezero”.

Musíme říct, že takový přechod přes hranice jsme ještě nezažili, bylo to to nejpohodovější, co jsme vůbec mohli zažít, vlastně jsme měli pocit, že jsme někde ve vesnici a jen nám nějaký týpek dává razítko. Akorát nám chtěl řidič autobusu vnutit nějakou směnárnu, to ještě v Peru, my se nedali zlákat první nabídkou a rozhodně vám můžeme doporučit směnit peníze u seňory, která má svůj kanclík pod širým nebem a dá vám mnohem lepší kurz, klidně až v Bolívii. Opravdu to tady proběhlo v klidu, jako by se nic nedělo. Nikdo nám nic nekontroloval, ani se neptal, pouze Američanům to tady dali pěkně sežrat, oni se tady řídí pravidly, že jak Amíci na ně, tak oni stejně, taky platí víza, snad 100USD. My to tady máme naštěstí bez víz, ostatně jako celou Jižní Ameriku. Bolívie je také levnější než Peru, v Peru to byly Solas, kdy jeden Sol byl 10Kč a v Bolívii mají bolivijské Boliviány, přičemž jeden vycházel na 7Kč.

Dojeli jsme tedy do Copacabana (opravdu kousíček od hranic). Mají tady zavedený jeden nesmysl, že všichni, kdo projíždí tímto městečkem, musí zaplatit taxu, je to pár Boliviánů, co si ti lidi fakt nevymyslí, aby dostali pár šlupek navíc. My se zde nechtěli dneska moc zdržovat, naplánovali jsme si totiž výlet na Isola de Sol, na nějž v odpoledních hodinách odjíždí loď. V Copacabana jsme si přesto našli ubytko, holčina si nás odchytla u autobusu, dohodli jsme si cenu s tím, že si u nich necháme bágly a druhý den se sem vrátíme a ubytujeme se. Na ostrov jsme s sebou nechtěli tahat bágly, čemuž jsme nakonec byli opravdu rádi.  Lístky na loď jsme si koupili až v přístavu (jde to i v hotelové recepci, ale proč platit víc, je to cca 2-3,5 USD). Sešla se nás celkem tlupa, ale opravdu jen málokdo odolá návštěvě tohoto největšího ostrova na jezeře Titicaca.

Titicaca (španělsky Lago Titicaca) je jezero v centrálních Andách. Západní část Titicaca náleží Peru, východní Bolívii. Je to největší jezero v Jižní Americe, největší vysokohorské jezero a zároveň nejvýše položené jezero s pravidelnou (komerční) lodní dopravou na Zemi. Nachází se na Altiplanu, což je náhorní plošina And, ve výšce 3821 m. Propadlina jezera je tektonického původu, jezero samotné je pozůstatkem obrovského, již zaniklého jezera Bolivián. Má rozlohu 8288 km², je 194 km dlouhé, široké maximálně 65 km. Průměrná hloubka se pohybuje mezi 140 a 180 m, ale maximální hloubka dosahuje až 304 m (i když někteří domorodci tvrdí, že je bezedné:-)).

Na jezeře se nachází mnoho velkých i malých ostrovů, na kterých návštěvníci objevují pozůstatky kultury Inků, např. Isla del Sol (Ostrov Slunce). Na jihovýchodním břehu a na ostrovech jsou památky staré indiánské kultury Tiahuanaco. O existenci uměle vytvořených rákosových ostrovů jsme psali posledně. Do jezera přitéká více než 25 řek (největší je Ramis) a odtéká z něj např. řeka Desaguadero, která posléze ústí do jezera Poopó. Nejvyšší úroveň hladiny je v březnu, nejmenší od května do prosince. Teplota povrchové vody uprostřed jezera je stálá (11 až 12 °C). U břehu teplota významně kolísá, stává se, že během letních nocí zálivy a pobřežní části pokrývá led. Pro domorodce je bezesporu významný rybolov (i pro nás, poté, co jsme ochutnali truchu, tedy pstruha z tohoto úžasného jezera:-)). Přes nízkou průměrnou roční teplotu vody (10 až 12 °C) jezero Titicaca kladně ovlivňuje teplotu okolí, díky čemuž lze na pobřeží pěstovat brambory, ječmen i kukuřici. Okolí jezera Titicaca se dokonce považuje za pravlast brambor (něco na tom možná bude, protože jsme zde brambory jedli často a to hned několik druhů).

Původ jména Titicaca není přesně znám. V jazyce indiánského kmene Aymarů má odkazovat na dvě slova: titi, což značí velká kočka a kak, tedy skály. Volně přeloženo tedy znamená „pumí skály“. Podle legendy první Inka, Manco Capac, sestoupil přes skálu na Ostrově Slunce na Zemi. Tato skála (s troškou fantazie) měla tvar hlavy pumy. Když se mapa s jezerem otočí o 180 ° je poznat i kočka.

My se vydáváme na Ostrov Slunce, ale je zde i Ostrov Měsíce, oba hrají velmi důležitou roli v inckých i před-inckých bájích. Podle místní legendy bůh Tiqui Viracocha stvořil vedle Měsíce a Slunce také Hvězdy, i první lidi, mezi nimiž nechybí praotec Inka Manco Capac i jeho sestra a zároveň manželka Mama Ocllo, ti jsou dle incké mytologie zakladateli incké říše. Ostrov Isola de Sol, tedy Sluneční ostrov je největší, také turisty více vyhledávaným. Málokdo zde nezůstane na noc, často si návštěvu turisti prodlužují, i když to zprvu vůbec neplánují. Tak jako naši mexičtí kamarádi, kteří tady strávili 14 dnů. Ostrov je výborný na trekování, nevyskytují se zde žádné automobily ani motorky. Severní strana ostrova je pak bohatá na historické památky.

Cesta na ostrov trvá dvě hodiny, je to poměrně vyhlídková plavba, ale moc příjemná a člověk se může opravdu kochat jak je mu libo. Pokud se sem vypravíte, je dobré zvážit časové možnosti. Chce si pohlídat časy i místa odjezdů lodí a podle toho, kolik času zde hodláte strávit, naplánovat kde vystoupíte, kam jste schopni dojít a poté i chytit zpáteční loď. Je zde řada možností kam hlavu složit, jste-li hodně šetřiví, můžete i stanovat, ale vše si pak musíte s sebou tahat na zádech. 

Jižní strana ostrova je více obydlená (celý ostrov obývá asi 2500 lidí), je zelenější, turističtější. Sever je naproti tomu dosti vyprahlý, ale holé skály v kombinaci s měnícími se barvami na jezeře Titicaca dodávají místu pohádkové kouzlo. Leckde jsme si říkali, že je to tady jako na Zélandu. Jezero je jednou blankytně modré, v hloubkách temné jako hlubiny oceánu, stačí však jít o kousek dál, abychom spatřili tyrkysové zátoky, místy až smaragdově zelené. Sever ostrova je poset ruinami chrámu, který je opatřen nejrůznějšími legendami. Odtud navazuje hřebenovka až na jižní konec ostrova.

Ve 13:30 vyrážíme z Copacabany vstříc Ostrovu Slunce. Jeli jsme možná i víc než dvě hodiny až jsme dorazili do prvního přístavu Yumani na jihu. Chtěli jsme však na druhou stranu, protože tady bychom museli platit taxu, také jsme z tohoto přístavu chtěli spíš zítra odjíždět, čili jsme spekulovali, jak to udělat, abychom se dostali do vesnice Challapampa, ve které máme v plánu nocovat a zítra vyrážet na trek. Problém to nakonec nebyl, jen to chtělo připlatit si, ale během našeho vystupování z lodi jsme vlastně zjistili, že skoro všichni na té naší bárce máme stejné plány, takže se nic neřešilo, hoši nás zavezli do Challapampy a snad platili navíc jen pár Boliviánů. Na lodi byl shodou okolností také Kanaďan Emil, kterého jsme potkali v Colca kaňonu, také tady byl jeden italský pár, ti byli moc fajn, vlastně jsme nakonec bydleli ve stejném ubytku, byli spolu i na večeři a druhý den společně trekovali.

14. 4. 2010 Ubytování bylo stejně drahé jako v Copacabaně, takže to nebylo tak špatné, jídlo dražší bylo, to se rozumí. Počasí nám tady vyšlo fantastické, ale večer po západu slunce je tady dosti chladno. Ráno byl trochu problém sehnat něco k snědku, vypadalo to, jako by se jim nechtělo nic chystat, takže jsme skoro museli přemlouvat jednu seňoru, aby nám něco připravila. Nu a pak jsme konečně mohli vyrazit. Prošli jsme několikery ruiny, díky Italům, kteří uměli dobře španělsky, jsme se také dověděli spoustu zajímavostí jako například místo, kudy vedla údajně tajná cesta do Cuzca, kdo ví, jak to bylo, když je jezero tak hluboké, možná i bezedné:-).

Připravte se na to, že ostrov je pomyslně rozdělen na tři části a za každou část po vás budou chtít poplatek, taky mějte raději drobné, protože jinak máte smůlu (jako by to byl náš problém, že oni nemají drobné, ale toto je bohužel Bolívie, nemáš drobné, neprodám). Toto nás hodně štvalo, trochu to kazilo celkový dojem z jinak opravdu krásného místa. No uznejte, jako by, když už, nemohli vybrat jeden poplatek a ten pak rozdělit mezi všechny části ostrova, ale spíš to vypadá, že spolu jednotlivé vesnice moc nekomunikují. Když už jsme měli platit poslední taxu, před námi byli dva Argentinci, kteří z toho neustálého placení byli také hodně rozčarováni. Kluk vrazil výběrčímu nějakou minci a šel, výběrčí se sice vztekal, ale nechal to být, takže jsme se řídili podle Argentinců, měli jsme opravdu poslední drobné, takže jsme týpkovi řekli, že je to sin boleto (jako bez lístku) a šli jsme, vůbec jsme se s nimi neštvali, týpek něco brblal, ale zase to měl do své kapsy. My sice malinko riskovali, že by nás někdo mohl kontrolovat, ale řekli jsme si, že když tak se za nás budou hádat Argoši:-).

Naštěstí jsme nic podobného nemuseli řešit a nakonec v pohodě došli do přístavu, kde jsme okolo 15:30 odjížděli zpět do Copacabany, do které jsme dorazili zhruba v 17 hodin. Už včera jsme u jezera objevili, kde dělají nejlepší struhy, či truchas a na večeři zamířili rovnou tam.  Argošům prý bylo špatně, když si v jedné z jídelen pstruha dali, ale my šli na jistotu k naší holčině, která pstruhy dělala opravdu výtečně. Tady u jezera jsou podstatně levnější než ve městě a taky je to tady mnohem romantičtější, obzvláště při západu slunce. Poté jsme zamířili do hotelu, kde byly z počátku menší zmatky ohledně ceny za ubytování, kterou jsme si včera domlouvali, až poté, co dorazila holčina ze včerejška, jsme se konečně dočkali pěkného nového pokoje (hotel teprve začínal) i za cenu, kterou jsme si domluvili, za těch 40 Bol jsme měli opravdu luxus a taky jsme si domluvili využít kuchyň. Vedle nás byli Američani, kteří za stejný pokoj platili 3x víc, inu, kdo umí, ten umí:-).

15. 4. 2010 Dneska máme na programu procházku po městě a také výstup na Cerro Calvario, tedy svatý kopeček, kde je jak jinak, křížová cesta. Cesta nahoru dá celkem zabrat, vzhledem k nadmořské výšce 4000 metrů. Cesta není zdlouhavá, ale stoupá se příkře vzhůru, nicméně výhled stojí za to. Spolu s námi se nahoru škrábali i bolivijští poutníci, byla to jedna velká rodina, která se sem drápala po čtyřech až nahoru, pak se tady společně nechali profesionálním fotografem zvěčnit. Pod samotnou křížovou cestou se mnoho Bolivijců zastavuje, aby zde nechali kouřem posvětit, požehnat nejrůznější předměty, ale také sebe. Z vyhlídky je úžasný pohled na maurskou katedrálu z 16. století, do které se vzápětí chystáme.

Na její velké nádvoří se vchází po schodech obklopených stánky s obvyklým suvenýrovým zbožím. Vstupní brána na nádvoří je mohutná, s trojúhelníkovým vikýřem a černým křížem na vrcholku. Samotná bílá katedrála, úžasně fotogenická, Basilica de Nuestra Senora de Copacabana (bazilika Naší paní Copacabánské), je to mohutný kostel s ještě velkým nádvořím, kupolovitými střechami, vše zdobeno mozaikou. Největší cenností baziliky je soška černé Madony z konce 16. st. Panna Copacabánská (Virgen de Copacabana), která je patronkou celé Bolívie. Domácí na ni dávají bedlivý pozor, obvykle je uschovaná ve schránce za hlavním oltářem, jen v rámci náboženských procesí se dostává na denní světlo. Nám se však nejvíc líbily vyřezávané dveře do kostela, opravdu nádherná práce. Před katedrálou je ve zvyku přijet klidně s celým autobusem a nechat ho knězem posvětit a ozdobit květinami.

V 6000 tisícové Copacabaně nechybí market, kde koupíte nejrůznější potraviny. V Lonley Planet se píše, že zde ještě není bankomat, ale v době naší návštěvy již ano. Zítra odjíždíme do hlavního města La Paz. Trochu spekulujeme, jakou dopravu zvolíme, protože jsme se dočetli nějaké informace, že zde bylo hodně lidí okradeno, i třeba taxikářem, nebo i během jízdy autobusem, který je však levnější, než bus z agentury. Obzvláště na trase mezi Desaguadero a La Paz a Copacabana a La Paz by měli být všichni opatrní, mezi lety 2005 – 2006 došlo k několika atakům na cizince, kteří byli drženi po dobu 24h, dokud jim jejich banka nevydala co nejvyšší obnos peněz. Na druhou stranu se píše, že se od té doby podobné příběhy neudály, přesto, Bolivijci si musí naší důvěru ještě získat.