Dříve než se rozepíšu o našem pobytu v Ramnagaru, dovolte mi malou odbočku. V mejlech se nás často ptáte, kdo píše články, kdo fotí. Články píšu já, Loret a Luky fotí. Luky nosí foťák pořád při sobě, ale samo sebou někdy fotím já, nebo řeknu Lukymu, aby něco, někoho vyfotil. Stejně tak když píšu články, Luky mi diktuje nějaká fakta z Lonley Planet a někdy přihodí vtipnou poznámku, či něco co by chtěl, aby zaznělo. Fotky vybíráme společně, já je pak popisuji. Luky pak na web vloží vše, co vyprodukujeme. Ve výsledku máme obojí fifty fifty.

16.11.2008 jsme se vydali do 50Km vzdáleného města Ramnnagar, které je proslulé tím, že zde kdysi Jim Corbett, Angličan, přijel zabíjet tygry, kteří zde s oblibou požírali místní obyvatele. Ve skutečnosti jich prý více nafotil, než pozabíjel. Jim Corbett žil v letech 1875-1955. Národní park, do kterého se dnes jezdí pozorovat nejen tygry, ale také divoké slony, leopardy, kobry královské a množství ptačích druhů, pojmenovali dle jejich ochránce jako národní park Corbett. Byl to první národní park v Indii, založen v roce 1936. Park se rozkládá na ploše 1318 km2, není oplocen, takže nebezpečí stále přetrvává, ale výskyt tygra ve městě je dnes opravdu vzácný (koho by taky ten příšerný městský hluk neodradil, to by pak jednoho přešla i snad chuť:-)). V parku žije 200-300 divokých slonů, divoká prasata a na 600 druhů ptáků. Kvůli lepšímu pozorování zvířat vypalují každoročně travnaté plochy parku. 

V neděli jsme se do rezervačního centra dostali ještě před zavřením. Rezervační centrum, u brány je akorát jedna vybledlá deska s tygrem, logo Národního parku Corbett, ale jinak vše zelo prázdnotou. Jak Luky správně poznamenal, jeden ani neví, jestli se uvnitř žádá o příspěvek na dopravu, nebo o povolení pro vstup do parku.

Z průvodce jsme věděli, že rezervaci zde doporučují provést měsíc před plánovaným příjezdem. To pro nás ovšem nebylo reálné. Také jsme si nedělali iluze, že se do parku snadno dostaneme. Dá se koupit 1 denní tour po parku v jeepu, projížďka  na slonovi, ale my chtěli strávit v parku noc, a to v osadě Dhikala, která leží uprostřed Národního parku a je tím nejlepším místem pro pozorování divoké přírody. V infocentru se nás ujal jeden Ind, který vlastní agenturu, jež pořádá výlety z Delhi do Dhikaly. Domluvili jsme se, že přijdeme druhý den ráno, kdy již bude vědět, zda někdo svou rezervaci zrušil. Stav ubytovacích kapacit byl naplněn, takže nám nezbývalo nic jiného, než čekat. Nicméně, za rezervaci míst se neplatí žádná záloha, tedy bylo dost pravděpodobné, že někdo nedorazí a místo se uvolní.

Do rezervačního centra dorazil ještě jeden Němec, se kterým jsme se domluvili, že uděláme když tak skupinu a podělíme se o cenu za jeep. Byl to 46letý Wolfgang z Hamburku, říkali jsme mu vlk. Čistě jen kvůli jména, s vlkem toho moc společného neměl. Cestoval sám a měl před sebou poslední týden pobytu v Indii. Byl trochu zvláštní, nevěděli jsme co si o něm máme myslet. Například, když se nás zeptal odkud jsme, na odpověď Czech Republic se zarazil, začal zpracovávat, my málem pukli smíchy a Luky na něj, no, jsme sousedé. Wolfgang na to jen, že jojo, sousedé, ano. Pak třeba, když jsme se ho na něco zeptali, vypadalo to, že vůbec nerozumí, než se odbrzdil a odpověděl. Tak jsme to nějak neřešili, akorát chodil všude s námi, takže to někdy bylo už trochu na hlavu. Říkala jsem Lukymu ať to neřeší a nesnaží se za každou cenu o nějakou vtipnou konverzaci, Wolfi na to prostě nebyl. Říkali jsme si s Lukym jak jsme rádi, že jsme potkali před trekem Jaspreed s Itayem a ne Wolfganga. Šel totiž stejnou trasu jako my, jen kratší.

Druhý den ráno jsme dostali informaci, že místo pro nás bude až další den, tedy 18.11.2008. Vzali jsme to s tím, že ubytování bylo opravdu v Dhikale. Zbytek dne jsme využili k procházce k vlakovému nádraží, kde jsme si chtěli koupit lístek nočním vlakem do Delhi. Wolfi jel taky do Delhi, takže šel s námi. V rezervačním centru měli porouchaný počítač, takže se lístky nekonaly. Na internetu jsme pak našli náš spoj vyprodán, tedy jsme se dohodli, že až se 19.11. vrátíme z parku, přijedeme sem a zkusíme štěstí ještě jednou.

18.11. ráno v 6h pro nás k hotelu Anand přijel náš řidič jeepu, byl to pan Patwal, který byl skutečným nadšencem pro park, my byli jeho první sezónní skupina. Sezona zde znovu začíná 15.11. Z Ramnagaru jsme jeli asi 17Km k bráně do parku. Ráno byla v otevřením jeepu docela zima, ale mělo to nádhernou atmosféru, kolem mlha, právě se rozednívalo, čekala nás projížďka divokou přírodou, inu, těšili jsme se hodně.

Nejdražší položkou byl jeep. Jeden den v jeepu stojí 3000 Rupí. S těmi cenami se tady Indové nějak nemažou. V rezervačním centru nám dali papír, kde je vidět, kolik platí Indové a kolik cizinci. Za vstup do parku platí Ind 50 Rupí a cizinec 450 Rupí. Pak je tam možnost výběru ubytování, my dali přenocování za 200 Rupí v baráčku pro 12 osob. Je tam však možnost i luxusnějšího ubytování za 2000 Rupí. Celkově se všemi poplatky jsme zaplatili 4600Rupí dohromady.

Hned po vjezdu do Národního parku jsme po 2km jízdě narazili na stopy tygra, byly to čerstvé stopy a pořádně velké. V parku žije kolem 160 tygrů a jejich počet se každý rok zvyšuje. V celé Indii je dle posledního sčítání na 1411 tygrů. Corbett je jeden z mála, kde počet tygrů přibývá, v současné chvílí je přesný počet tygrů v parku 164 a 14 mláďat. Tedy více než desetina indických tygrů žije v Corbettu. Je naprosto zakázáno vystupovat z jeepu, stalo se několikrát, že chtěl někdo vyfotit jen jeep, couval, couval až narazil na tygra, který ho sežral. Jeden anglický pár měl hned ráno štěstí kdy viděli přecházet tygra přes cestu. My měli štěstí na srnky, vydry, množství ptáků a opice. Do Dhikaly jsme dorazili v 11h. Ubytovali jsme se, najedli a na sluníčku se pomalu roztápěli. Osada Dhikaly je v nádherném místě u jezera, kde žijí krokodýli, ty jsme taky viděli a celá osada je obehnána plotem, který je pod napětím. Energii zde získávají ze slunce.

S řidičem jsme se domluvili, že nás po jídle zaveze na blízkou pozorovatelnu a přijede nás vyzvednout kolem 3h. Na 3h jsme si zamluvili 2h projížďku na slonovi. Původně jsme chtěli spíše ranní projížďku, ale místa byla již obsazena. V osadě mají jen 4 slony.

Tedy v 1h jsme přijeli na pozorovatelnu. Kolem jen ticho, sem tam bylo slyšet jak v dáli projíždí jeep a občas se i kolem prošla vyplašená srnka. V parku jsou čtyři druhy divokých srnek, nejoblíbenější potravy pro tygry. Jedna veliká srna byla hned u pozorovatelny v křoví, Luky zůstal uprostřed věže a Wolfgang a já jsme šli až nahoru. Bylo to parádní, kolem jen zvuky džungle, sálající sluníčko a jinak naprosté ticho. V jednu chvíli, kdy jsem pozorovala srnu v křoví pod věží, srna hýbla pravým uchem, koukla jsme dál do trávy a najednou, bylo to ve 14h, tedy v největším hicu, uviděla jsem tygra jak se prochází v trávě. Luky mě neslyšel a  Wolfgang, protože si hrál s foťákem nebo s mobilem a seděl na opačné straně, nestačil doběhnout. Bohužel jsem ho nevyfotila, takže mi musíte věřit, stejně jako Luky. Já to pochopitelně mohu kdykoliv odpřísáhnout:-). Byl to zážitek, i když byl tygr vzdálen asi 100m.

Ve 3h začala projížďka na slonech. Nás vozila slonice Ghhompti, prý 50tiletá. Ostatní 3 byly také slonice. Byla to nádherná procházka, slonice si to razila jak se ji zlíbilo, keř nekeř, strom nestrom. Když se sloní holka vyprazdňovala, byly to pěkné dělovky, které dopadaly z 2,5m na zem a té vody kolik bylo, prý 50l. Projížďku jsme si vychutnali v zapadajícím slunci a Ghompti pak odměnili máslovou sušenkou (ptali jsme se, samo sebou, jestli ji můžeme něco dát). Projížďku s námi sdílela jedna madam ze Švýcarska, samocestovatelka, která je v Indii již od prosince minulého roku. Doma pronajímá nemovitosti a je tedy hóóóódně v pohodě a do Indie jezdí i kvůli teplu. S madam jsme i povečeřeli a bylo to konečně vysvobození od chabé komunikace s našim německým kolegou. Paní to byla velmi zábavná, probrali jsme hodně věcí a výborně jsme se pobavili. Navíc večeře byla připravena v místní restauraci opravdu pro cizince, žádné pikantní, opravdu super jídlo za 170 Rupí každý, ale tak, že jsme si mohli naložit dle libosti kolik sníme, tolik sníme.

Tradiční večerní promítání venku se nekonalo, opět se projevily skutečně časté problémy s elektřinou. I tak jsme šli spát kolem 10, naše brebentění s madam se trochu protáhlo. No a jakpak se nám spalo? Snad by se bylo bývalo spalo dobře, ale místnost jsme sdíleli s Indy, kteří dělali brajgl. Oni jsou skutečně v tomto bezohlední, což nám potvrdila i madam, neb chvíli s Indy bydlela. Oni absolutně nerespektují, že někdo spí, baví se, ale tak, že řvou. Ráno vstávali v 5 a do toho během noci chrápali tři medvědojezevci, a to pěkně na střídačku, aby jim to pěkně ladilo. Těšila jsem se, že v noci uslyším zvuky džungle, a ono nic. Hlavně ti kluci řvali i pak venku v těch 5h ráno, úplně jako paka, to se nedá jinak vyjádřit, chovali se jak by byli v hospodě. To snad ani ten elektrický plot nemusí v osadě být, když tam přijedou takoví uřvanci. Taky žádného tygra nakonec neviděli.

Ráno jsme vyjeli v 6.30, ale narazili jsme opět jen na velmi čerstvé stopy tygra. Jo a do jeepu se nám ráno přisosnul průvodce, kterého jsme vůbec nechtěli, neb náš řidič byl super, věděl toho o parku víc než průvodce. Tomu průvodci jsme pak museli vysolit 250Rupí, pěkná zrada. Navíc, ten týpek si klidně hrál s mobilem, opravdu paráda. Ráno však bylo úžasné, Luky udělal hodně krásných fotek. Nakonec byl rád, že jsme byli na slonech včera, neboť by na pohybujícím se slonovi takové nikdy neudělal.
Člověk si tady hlavně musí uvědomit, že v lesích a travinách okolo je skutečně divoká a nebezpečná příroda, je to jako zažít dokumentární pořad o divoké přírodě na Discovery chanal v přímém přenosu a řeknu Vám, až s odstupem nám to víc dochází, kde jsme vlastně byli, že by nás Wolfi nakazil?:-)

Po snídani, kdy jsme mohli sníst cokoliv za 110 Rupí jsme se ještě jednou přesunuli na pozorovatelnu, ale tygra už jsme neviděli, i tak tam však bylo krásně. Řidič nás vyzvednul v 1, abychom ještě včas dorazili na nádraží. Cestou z parku jsme viděli divokého sloního samce, srny a opice, všechny v jednom místě. A také, množství tygřích stop. Prý je lepší přijet sem v únoru, kdy je hodně teplo a zvířata se chodí napít k řece, toto období je super k pozorování ptáků. Řidič nám dal na sebe kontakt, že příště nám dá slevu i našim známým, tak se když tak ozvěte, pokud budete chtít. Byl to opravdu bezva chlapík, přátelský a srdečný. Taky jsme mu řekli, aby lidem příště řekl, že se ten průvodce platí, neb ty peníze lidé raději dají jemu než týpkovi, který ví míň než řidič.

Na vlak jsme měli štěstí, vešli jsme se a dokonce jsme měli i každý postel. Na nádru jsme si u chlapíků nechali batohy a jeli ještě do města něco sníst. Poté jsme šli zpět na nádraží, čekat na vlak. Sedli jsme si na vyhřátou zem a čekali až přijde týpek a my si vyzvedneme batohy. Pak přišel nádražní oficír, že nemůžeme sedět tady na zemi, přitom nám to nevadilo, byli jsme spokojení, ale nedalo se nic dělat, museli jsme jít do čekárny, kterou otevřeli extra pro nás. Nikoho jiného dovnitř nepustili, ještě nám řekl, ať si zevnitř zamkneme. Mazec, teď jsme jen koukali na to jak  na nás dalších 200 Indů kouká přes dveře a okna dovnitř. Na stěně tam visel veliký obraz a na něm vyfocený tygr, takže jsme nakonec byli s tygrem v jedné místnosti a připadali jsme si jako zvířátka, na která se chodí všichni koukat. Mít čekárnu sami pro sebe, to bych si v životě nemyslela, že se stane. 

Nakonec jsme jeli v jednom voze se švýcarskou madam, byla to sranda. Vlak odjížděl ve 21.40 a do Delhi jsme dorazili místo ve 4 v 5, což našemu spánkovému deficitu jen prospělo. Rozloučili jsme se s Wolfem a nechali ho na pospas Delhi. My vzali rikšu a jeli na jiné vlakové nádraží, projíždět ranní Delhi bylo taky parádní. Z nádraží nám jel v 7h vlak do Agry. Cestovali jsme 2 třídou, takovou indickou sockou, stáli jsme celé 3 hodiny, a to mezi 4 záchodkama, kam samo sebou Indové celou cestu courali tam a zpět. Naštěstí během celé cesty otevřené dveře vlaku vháněly do vozu čerstvý vzduch, tak to nebylo tak hrozné. Celý vlak praskal ve švech. Tady je to totiž tak, že kdo má, vlastně i nemá lístek, jede. Přesněji řečeno, kdo přijde, ten jede. A průvodčí, ano, nedorazil.