Cesta do Dien Bien Phu by se dala rozdělit na několik etap, a to přesně na tolik, kolikrát jsme čekali, než nás dělnicí, pracující na místních komunikacích, pustili dál. Cestu dlouhou 300km jsme absolvovali za 12h. Nicméně polovina trasy byla naprosto pohodovou cestou, loňská LP uvádí, že cesta busem je pouze pro silné povahy a doslova píše: “jestli cestu přežijete…“ Skutečně, až na pár úseků, kde jsme čekali to bylo naprosto v pohodě.

Do Dien Bien Phu jsme dorazili již za tmy a po zdlouhavé domluvě s naším řidičem jsme se nakonec ubytovali v celkem příjemném hotýlku, kde sice neměli moc výhled z okna, k vedlejšímu baráku to bylo maximálně 25cm, ale jinak dobrý. Francouz se nakonec rozhodl ubytovat ve stejném hotelu.  V Dien Bien Phu jsme objevili desítky, ba i stovky kafé barů, ale žádnou pořádnou restauračku, tak jsme si dali k večeři echt nudlovou polívku v pouliční jídelničce a šli spát.

Na ráno jsme se domluvili s Frantíkem, že dáme společnou snídaničku, ale po hodině chození sem a tam, kde jsme buď nic nenašli, nebo nám nic nechtěli uvařit jsme si dali rozchod, že se sejdeme v 1 u oběda. Ještě ráno jsme s Lukym v obchůdku naproti hotelu koupili konzervu rybiček a Lukyho památná věta:”dobre, rybičky máme, pečivko koupíme všude“, se zapíše pěkně tučně do našeho cestovatelského deníku, protože pečivo jsme hledali a naprosto bez šance. Po ranním pídění se po snídani jsme si řekli, že koupíme pečivo a dáme si rybičky (jinač chlebu oni tady říkají snad všemu co je pečivo). Nakonec jsme zapadli do cukrárny, kde konečně pečivo měli, tak jsme alespoň posnídali. Taky tam měli chleba, rozhodli jsme se, že si ho dáme k večeři s těmi rybičkami. No, chleba byl dobrý, ale chutnal jako vánočka, takže jsme měli super večeři, vánočku s rybičkami:-)

Do tohoto města se zpravidla jezdí z historických důvodů, protože to bylo právě zde, kde francouzská armáda dostala poměrně nečekaně pořádně na frak. Bylo to 7.5.1954. od 13.3.-7.5.1954 se zde odehrála významná bitva, ve které Francouzi nečekaně prohráli (také proto, že jim nepomohli Američani, kteří zde paradoxně započali válku o 10 let později, mezi severním a jižním Vietnamem), po této porážce se Francie nadobro stáhla z Indočíny. Kdo se zajímá o historii, doporučujeme dohledat si pár informací o bitvě u Dien Bien Phu. O této bitvě byl také natočen film.

Ve městě jsme zůstali jen jeden den a navštívili pár historických míst (bunkry, tanky, muzeum, bitevní pole, památníky, atd.). Do jednoho z bitevních polí jsme se dostali zadarmo, neb tam zrovinka nikdo nebyl, ale při odchodu nám zamkli bránu, takže jsme ven lezli přes plot. Jedni cizinci nám zase říkali, že tady viděli svatbu, no, zajímavé místo pro svatební fotky.  Pro ty z Vás, kteří tímto městem budete projíždět směrem k laoským hranicím, tak jako my a válečná historie Vás moc nezajímá, stačí zde strávit jeden den. Prakticky nic jiného zde k vidění není. Město není výrazně navštěvováno turisty a je to znát na každém rohu. Těžká domluva s místními, nedostatek míst k přespání atd.

Večer jsme si koupili jízdenky do laoského Muang Khua. Autobus odjížděl v 5:30. Vietnamci i Laosané se nezapřeli a  polovina autobusu obsahovala jejich bebechy všemožného druhu, z Dien Bien Phu jsme se vyhrabali až někdy v 6:30, sranda s nimi. Do toho celou cestu otvírali okna, plivali, chrchlali, zvraceli, prostě lahůdka. Na opětovně otevřených fungl nových vietnamsko-laoských hranicích jsme čekali asi 2h, než se vyřídily všechny formality, nicméně žádné kontroly báglů ani hor pytlů (plných kdoví čeho) od místních se nekonaly.