3.12.2008 jsme načas přiletěli do hlavního města Vietnamu, H(a)noje, ale ne, vtipkuji, to jen, že se to tak dá přesmyknout :-). Na letišti jsme bez problémů prošli pasovou kontrolou, podobně příjemně jako v Singapuru, žádné zbytečné kontroly. Luky hned kukal po nějakém bankomatu, vybrali jsme 3.000.000,- Dongů, bankomat přepočítával peníze několikrát déle než při běžném výběru, tedy naše obavy, že se jim čas od času může bankomat zavařit jsou asi na místě. Ve Vietnamu používají jako druhou měnu americký dolar, ale lépe vychází, když se platí těma čišicama:-) tisícovkama. 1.000 (VND)Dongů je cca 1,25 Kč. Vždycky odečteme tři nuly a je to cca ještě o něco víc.

Na letišti jsme nastoupili do mikrobusu, který nás za 4$ či za 50.000,- Dongů oba, dovezl až do 30km vzdáleného centra města. Mohli jsme alespoň pozorovat ubíhající krajinu, která spíše uspávala, kolem je to jen placka, pole a pole. Bylo však pěkné vidět typické kuželové kloboučky na hlavách Vietnamců, neměli jsme nejmenších pochyb o tom, že jsme se opět přesunuli úplně jinam.

Hanoj je město, ve kterém každý, kdo má ruce a nohy, jezdí na motorce. Ale v množství, které jsme s Lukym nikde jinde neviděli. Jinak zde žije 3,5 mil. obyvatel. Vietnamci při koupi auta musí zaplatit hodně vysokou daň, takže většina dává přednost motorce. Také kvůli chabé městské dopravě. Na jedno auto je tam snad 100 motorek. Pokud na semaforu svítí zelená pro chodce, moc motorkářů to nezajímá. Jsou přechody pro chodce, kde stání motorkáři dodržují, ale vždycky se najde někdo, kdo si to razí do protisměru, nebo jede na červenou, musíte si tady dávat jó majzla. Většinou Vám tady nezbude nic jiného, než pomalinku přecházet cestu a moc neřešit, že se na Vás řítí stovky motorkářů, a to vážně nepřeháním. Náš první cross přes cestu vypadal tak, že jsme se přisosli k místňačkám a normálně se srabácky za holky schovali, pak už jsme věděli jak na to, ale z počátku je to opravdu  šok. No jo, před 10ti lety tady všichni jezdili na kolech, inu, doba se mění. I když, ono to asi i předtím vypadalo podobně.

První dojem z Hanoje byl velkým překvapením. My neměli nejmenší představu o tom jak to tady vypadá. Hanoj je normální město, ve kterém sice jezdí příliš moc motorek, ale jinak je to město čisté, sem tam se snaží někdo prodat vám pohlednice či nějaké knihy, které jsou, no, řekněme to na rovinu, většinou kopie, sice velmi zdařilé, ale… No, originál Lonely Planet tady neseženete, takže jsme si taky jednu pěkně vypečenou kopii, koupili, přišla nás na 100,-Kč (stejně jako Laos, který jsme také zakoupili). Ve vesnicích se lidem život nezměnil tak rychle jako ve městech, ale i tak.
Vietnam se otevřel turismu a to s sebou přineslo mnoho věcí, ať už je člověk vidí černě, či bíle. Ještě k tomu kopírování, také obchody s DVD a CD jsou vybaveny pouze kopiemi, které vychází na 17,-Kč za kus, opravdu mazec. Takových obchodů je v Hanoji taky hodně.

Dalším velmi milým překvapením bylo naše ubytování. Vietnamci zamakali i tady, ale fest. Naše kategorie levných hotelů nás tak překvapila, až jsem z toho, hlavně já, byla pomalu nešťastná, že bydlíme v tak čisťounkém a vyňurchaném (vyšperkovaném) hotelu. Všechno tip, ťop, vařící voda na osprchování, čisté ručníky, zubní pasta, kartáčky, šampón, hřeben, zdarma WiFi připojení. Za noc jsme zaplatili 16$. První noc jsme spali v místnosti pro jednu osobu, ale postel byla široká minimálně 130cm, takže spaní bylo v pohodě. Ubytovali jsme se v hotelu, který byl v blízkosti kostela sv. Josefa.

Nicméně, trochu jsme počítali s tím, že Vietnam bude cenově více přívětivý, v restauračkách tady zaplatíte stejně jako u nás doma, tedy doba, kdy zde bylo pro nás velmi lacino, je pryč. Ale dá se to, musíte hledat, občas poradí Lonely Planet. Vietnamci umí pořádně máknout,  věříme taky, že např. úroveň hotelů dokázali změnit za velmi krátkou dobu.

Nicméně, celkově jsme v Hanoji neviděli nic, co by v nás vyvolalo okouzlení, co by se nám nějak zvláště líbilo. V Leninově parku jsme spíše viděli nám známé komunistické prvky, uměle vytvořená jezírka jsou až moc betonová, takže Leninův park žádná extra třída, super bomba.

Prošli jsme se místními markety a i v Hanoji, světe div se, jsme narazili na další místo, které akorát zapadá do našeho oblíbeného seriálu „najdi si svůj psycho bazar“:-), vše na fotkách. Markety, kde se prodávají potraviny jsou však čisté a vypadá to v nich moc hezky. Obzvláště pak v živém marketu, ve kterém se dá vidět hodně roztodivných potvůrek. Vietnamci, je to náš dojem, jedí snad všechno co se jíst dá:-) Lidé jsou milí, v restauracích moc příjemní. Oproti Indům jsou více kontaktní, tedy lidé, které potkáte na ulici, v Indii nás oslovovali, okukovali, tady vám klepou na rameno (pokud dosáhnou:-), jsou malí a drobní), tahají za rukávy, někdy to není moc příjemné. Celkově však na nás působí podobně jako Vietnamci u nás, jsou takovou uzavřenou komunitou.

Jeden den jsme tady potkali Čecha, který žije ve Vietnamu už 16 let, a ten říkal, že to chce čas, že Vás časem přijmou mezi sebe. Bylo to pěkné setkání. S Lukym jsme řešili kam půjdeme na jídlo a chlapík na mě odkud, že jsme. Šel kolem nás s Vietnamským kolegou, který pro změnu žil 16 let v ČR, rozuměl a mluvil perfektně česky. Když šli kolem nás, tak prý, počkej, počkej, slyšel jsem češtinu, poté nás oslovili. Rozjeli tady business s pivem, rumem a do toho dělají pilníky na nehty. To mi připomíná, že i Lonely Planet zmiňuje, že pivo do Vietnamu přitáhli Češi. Gambrinus se tady jmenuje Gamberbeer.  

LP píše také o pivní restauraci Gambrinus s „českým“ pivem, do které jsme se s Lukym jeden večer vydali. Mysleli jsme, že to bude typická česká knajpa, ale podnik spíše vypadal, že do něj chodí Vietnamští VIP. U vchodu nás vítaly vyšňořené holčiny, které nám hned cpaly menu. Tři patra, uvnitř hrála živá hudba a visela česká vlajka, jen ta jejich slabá angličtina. Já měla trochu žaludek nakřivo, tak jsem si chtěla dát čaj, ale byla to s mlaďochama těžká domluva, tak jsem si nakonec dala malé pivo, Luky velké, na to se těšil hodně dlouho a pivko bylo vyborné. Nicméně, i ta malá 12ka mi pěkně zatočila hlavou, ono je to hned, když člověk 2 měsíce neměl alkohol. Když jsme pak požádali o účet, přinesli nám znovu pivo, museli jsme se smát. Nakonec jsme si ho dali, ale pak důrazně řekli, že už další ne (pro ty z vás, kteří neovládáte AJ, oni nejspíš pochopili při vyslovení bill, což je anglicky účet, že chceme bier, pivo, přitom na účtu bylo velkým písmem napsáno BILL, no sranda s nimi).

Je vidět, že prodávání Vietnamci milují. Stejně jako sezení venku na chodnících, také si užívají jíst venku. Hodně žen stále nosí přes nos a ústa roušku. V ulicích je spousta agentur, které nabízejí tours všeho druhu, prodej jízdenek i zprostředkování víz. Až moc se snaží turistům přinést věci až pod nos. Dokonce i většina hotelů nabízí stejné služby. Jsou však výlety, které je výhodnější nechat si zprostředkovat agenturou, např. výlet na Ha Long Bay, kam jsme se vydali. O tomto výletě bude příští článek. 

V Hanoji jsme prošli starou čtvrť. Vliv Francie se zde projevil především v nepřeberném množství kaváren a kavárniček, které často nabízejí zdarma WiFi připojení. Během vietnamsko-americké války bylo město hodně zničeno. Ve městě je mnoho malých i větších jezer a na každém rohu se dají koupit pohlednice z celého Vietnamu, které jsou skutečně pěkné.

Nejvíc se nám líbila návštěva Temple of Literature (chrám písemnictví). Byl založen v roce 1070 Ly Thanh Tong, který ho věnoval Konfuciovi, aby podpořil vzdělanost. V roce  1076 de byla založena první vietnamská univerzita. Objekt se skládá z pěti částí, které oddělují ploty. Uvnitř jsou i obchůdky se suvenýry, kde jsme narazili na Vietnamku, která nás oslovila v češtině (ale víme, u nás doma „neumim cesky“).

Ještě jsme si koupili jízdenku nočním vlakem do Lao Cai, který je kousek od naší další zastávky v horském městečku Sapa na severu Vietnamu, abychom se více přiblížili horám a také naší příští zemi, Laosu.