Vlak nám odjížděl v 6:50h z nedalekého (obrovského) hlavního vlakového nádraží, kde se neustále hemží mnoho lidí. Na nástupišti byly vyvěšeny papíry se jmény cestujících, včetně věku a stejné papíry byly i na vagóně, ve kterém jsme cestovali. Jeli jsme za 870 Rupí oba, místní prostřední třídou, uvnitř vypadal už zastarale, žádný luxus či přepych, ale bylo tam dost místa na nohy a sedělo se pohodlně. Už když jsme si kupovali jízdenku, ptal se nás chlapík u stolečku, jestli chceme ve vlaku vegetariánskou stravu, Luky si pak našel, že tyto express vlaky mají v ceně jízdného jídlo.

Nicméně, docela nás překvapilo, kolik toho jídla bylo. Hned po odjezdu jsme dostali každý 1l balené vody a malý tácek se zabalenou sušenkou, dva balíčky čaje, cukr, sušená smetana a termo konvičku s 3dcl horké vody. Poté jsme dostali velký tác s mističkou, ve kterém byly dva teplé zeleninové karbenátky, pak dva tousty, marmeláda, máslo, dva pytlíčky čaje, cukr, sušená smetana a opět 3dcl horké vody v konvičce. Nakonec jsme dostali ještě balený mangový džusík Jeli jsme 4,5h a snad celou cestu něco jedli. Přes špinavé okýnko jsme pozorovali ubíhající krajinu, která byla spíše obydlená než obklopena přírodou. Viděli jsme dost síla věci. Chýše držené kůly a ověšené špinavými hadry na několika desítkách m2, kolik rodin takto pohromadě asi žije, nechtěje vědět. Ve vlaku hrála hudbička, my jedli a přitom sledovali něco tak nepochopitelného. Vedle nás seděla mladá Indka, se kterou jsme se po hodině jízdy dali do řeči. Pracovala v Dilí ve francouzské ambasádě a jela do Rishikesh za rodinou. Objasnila nám, že všudypřítomné Diwali jsou jejich Vánoce. Bavili jsme se s ní prakticky celou cestu, byla to pohodová holka, sympaťačka, pro kterou je Dilí také spíše pozemským peklem. Dala nám pár tipů na několik míst v Rishikeshi i jinde v této oblasti. Přes uličku ve stejné řadě seděli dva amíci, byli z Chicaga, když nás tak poslouchali, dali se s námi taky do řeči. Tento americký pár měl již dopředu domluvený trek do hor, kam jsme měli zálusk jet i my. Byli ve výpravě zatím jen dva, takže jsme se zeptali na jejich agenturu s tím, zda se můžeme přidat (čím více lidí, tím je trek levnější), v pohodě souhlasili, takže nám na sebe dali kontakt i na agenturu.

Haridwar

Vystupovali jsme v Haridvaru, odkud do města Rishikesh, vzdáleného 20Km pokračoval autobus. Naše indická spolucestující pokračovala busem do Rishikesh a my zůstali na jednu noc v Haridvaru. Haridvar je hinduistické svaté město a poutnící sem přijíždějí, aby se  vykoupali ještě v čisté Ganze. Je to také jedno ze čtyř měst, kde se koná 4x za 12 let koná tzv. Kumbh Mela, což jsou největší hinduistická náboženská setkání na světě, kde se lidé myjí ve svaté řece. Poslední setkání v roce 2001 přilákalo okolo 100mil. návštěvníků!!! Příští Kumbh Mela bude právě v Haridvaru v roce 2010.

Hned po výstupu z vlaku nás překvapilo výraznější pronikání sluníčka přes stále přítomný opar (byli jsme poučeni, že smog to zde není, opar zde způsobuje přicházející zimní období). Taky jsme si uvědomili, že najednou vidíme svůj stín, v Dilí prostě vidět nebyl. Najednou se dalo normálně dýchat. Taky zde bylo hodně bince i žebráků, ale už to nebylo to hlučné a tak vysilující město. Ubytovali jsme se v hotelu Big King za 350 Rupí za pokoj a šli jsme se projít k chrámu Mansa Devi, kam vede taky lanovka. Přítomné kopce nám přišly tak úžasné, že jsme se rádi prošli. Museli jsme po cestě dávat pozor na drzé opice, kterých tady bylo požehnaně. Opět se s námi chtěly fotit indické rodinky a zdravit se s námi podáním ruky (samozřejmě pravé:-)). Samotný chrám byl pro nás spíše jedním velkým kýčem, navíc obklopený horami odpadků a všudypřítomné hlasité hudby, která nebyla téměř poslouchatelná. Vše nám přišlo jako fraška a ještě k tomu špatně vymyšlená. Neměli jsme ani chuť koupit si nahoře vodu. Jediný smysl cesty byl ve výhledu do okolí a na dole protékající Gangu, jejíž  vyschlé koryto dává vědět jak dravá musí být v období tání ledu a sněhu v horách.

Večer jsme se byli podívat na omývající se Indy v řece Ganze a poté na pouštění svítících lodiček, vyrobených z listů a vyplněných květy (havně Tagetes), což bylo součástí náboženského obřadu Ganga aarty. Pouštění lodiček probíhá po setmění při znění zvonů a hraní hudby. Opět celou věc kazí to, že lidé do řeky házejí i šátky, košile a jiné věci, které jsou zachytávány o říční kameny a z řeky, která má zde krásnou zelenou barvu, to dělá opět místo, které musí snést vše. Rybolov je zde pravděpodobně zakázán, kvůli posvátnosti řeky, ale řekněte, nebylo by lepší lovit zde ryby, ale za každou věc, která není přírodního materiálu sázet pořádné pokuty? Opět se úcta k posvátnému projevuje tím, co je úcta k posvátnému dle Indů.

Rishikesh

Druhý den jsme nastoupili do autobusu směr Rishikesh za 40Rupí oba. Autobusák vypadal, jak jinak, indicky, oni si Vás ti řidiči najdou, takže není potřeba hledat odkud Vám to jede. Navíc autobusy zde neměli na sobě název cílové stanice v angličtině, takže stejně nelze najít požadovaný autobus svépomocí. Do Rishikeshe to jelo každých 30min. Řidič si nás posadil hned dopředu, ještě doteď si vybavujeme jeho volání: “Rizikéz, Rizikéz.“ Jízdu samotnou netřeba komentovat, hold v tom provozu dokáží jezdit, nic neřešit, troubit, jet nejlépe středem – tedy být stále připraven na předjíždění a když tak máme brzdy, ne?:-)

Ubytovali jsme se v nejčistší části Rishikeshe. Večer jsme si dali dali dobrou večeři a asi 3h si povídali s belgičany, kteří si k nám přisedli, byl to muž a žena. Nechali jsme se příliš ukolébat příjemností místa a dali si k večeři i rajčatový salát, který místní borci nejspíš umyli ve vodě, kterou náš žaludek neskousnul (nebyl jako náš klasický rajčatový, který plave v nálevu, to by byla teprve mela, rajčata byla na kolečka a jen posypaná solí a pepřem). Tedy Lukyho skousnul, ale střeva to neskousla. Já měla od půlnoci do 5ti do rána záchodovou seanci nad toaletní mísou, kdy jsme nevěděla, kudy to půjde ven... abych byla přesná, bylo to tak, že jsem chvíli na míse seděla a chvíli nad mísou klečela. Sem tam jsem na chvíli usnula (v sedě na míse), když  jsem si myslela, že to bude dobré, po zvednutí z mísy jsem musela znova. Už jsem se chystala, že si ustelu na ručníku a lehnu si na zem, ale nějak jsem to do 5ti přežila, pak mě jen vyčerpáním bolel žaludek (ráno jsem vypadala jako naše Patricie v 8 tř. na ZŠ, kdo si pamatujete:-), Patricie je má sestra) Lukymu to prošlo žaludkem do střev, takže nezvracel, ale taky si chviličku poseděl, měl „to štěstí“, že mohl jen sedět. Vyhrabali jsme se z postele ve 14h, kdy jsme se doplazili do agentury (3km), kde jsme si zamluvili 5-ti denní trek v horách. Rozhodli jsme se připojit k Američanům. Nic jsme přes den nejedli, neměli jsme ani chuť, jen jsme doplňovali ty hektolitry vody, o které jsme přišli při našich chvilkách na záchodě. Druhý den jsme už něco málo snědli a bylo nám 100x lépe.

Naštěstí zabralo rostlinné uhlí, takže jsme v pohodě a nabíráme síly na náš trek, který začíná 1.11. V ceně je zahrnuta doprava, ubytování, nosiči, kuchař, vybavení jako spacáky, karimatky, vstup do národního parku. Cena za trek je sice v naší finanční situaci dost vysoká (3000Rupi na osobu 1 den) a vysoce překročí náš denní rozpočet, ale vzhledem k tomu, že se do Himalájí našinec každý den nedostane, rozhodli jsme se do toho jít. Budeme hold muset ušetřit nebo vydělat někde jinde. Navíc nám kluci z agentury vyšli maximálně vstříc s tím, že jsme se mohli připojit k Američanům a navíc si upravili itinerář podle sebe, protože budeme skupinu opouštět po 6ti dnech, neboť celý trek je na 10 dní a je zakončen raftem. My už máme ale jiný plán kam pokračovat. Ještě jsme dokoupili bundy a Loret boty a už se moc těšíme, že vypadneme z města. Bližší informace k treku budou v příštím článku po našem návratu z hor.

Ještě jedna drobnost k jídlu, oblast, ve které se nyní nacházíme je čistě vegetariánská (i všechny restaurace jsou kompletně vegetariánské). Jíme hodně rýži, která je, jak říká Luky, čím víc na východ, tím je lepší a chutnější a má skutečně pravdu. Jí se tady omáčky s vařenou zeleninou od pikantní po sladké čínské chutě i jídla evropská, ale samo sebou po indicku. Indové se prakticky neobejdou bez chleba ve formě placek, které jedí ke každému jídlu.