9.2.2010 Luky ráno vyrazil dolů do města pro auto, abychom co nejdříve vyrazili směrem Hawkes Bay, čímž zároveň odstartujeme i naše cestování po Severním ostrově, pravda, máme jen deset dnů, ale díky autu existuje možnost zastavit kde chceme a zkrátka, z pohledu cena výkon je to skutečně ta nejlepší varianta cestování. Tedy pro tentokrát máme auto plně pojištěno a můžeme vyrazit. S mladou Kiwi rodinou jsme se rozloučili, poděkovali za pohostinnost a věříme, že se ještě alespoň jednou uvidíme (pravděpodobně ale až někdy v Evropě).

Severní ostrov je mnohem více osídlen než Jižní, je to jiné cestování, jiné pokoukání. Jiné, ale taky pěkné. Nemůžeme však souhlasit s tím, když někdo z místních říká, že Jižní ostrov je ten „pravý“ Zéland. I Severní ostrov je svým způsobem „pravý“ Zéland, ten osídlený, řekněme. Krátce řečeno, Zéland má svou přírodní tvář na Jižním ostrově a tu více osídlenou na Severním, tak to vidí asi mnoho lidí. No a má to i své výhody. Díky hustšímu osídlení Severního ostrova jsou zde ceny potravin levnější než na Jižním ostrově, což nám již říkali kluci z Bolatic, když nás navštívili v Blenheimu. Nebylo to o kdo ví jaké dolary, ale o něco byla spousta věcí skutečně levnější. 

I protentokrát jsme se rozhodli přespávat v DOCovských kempech. Narozdíl od Jižního ostrova, zde jsme byli překvapeni tím, že některé kempy byly zdarma, což se nám velice šiklo. Možná jen připomeneme, že tyto kempy jsou popsány v šikovné brožurce, které jsou zvlášť pro oba ostrovy. Vždy je u těchto míst popsaná cesta jak se tam dostat, jaké je vybavení kempu, popř. cena a počet míst.

10.2.2010 V jednom celkem malém městě Woodville jsme se zastavili v informačním centru, jehož součástí bylo i malé muzeum věnované zélandskému malíři Lindauerovi (to už nám malinko něco říká). Koukli jsme do muzea, prohlížíme, koukáme, čteme jméno, hmmm, Bohumir (Gotfried) Lindauer, hmmm, tady větříme něco českého a bum ho, tento nejvýznamnější zélandský malíř českého původu se narodil v Plzni v roce 1839, od 13ti let ho učil jeho otec zahradnímu umění, malířství studoval ve Vídni, ale nejzajímavější je to, že v roce 1874 jela jeho rodina z Hamburku lodí, jež měla připlout do Ameriky, což se nestalo, loď přistála u břehů Nového Zélandu, kde rodina Bohumira nakonec zůstala, respektive, usadila se ve Woodville, časem se zde oženil a celý život maloval. Na jeho obrazech jsou převážně ženy oficírů (to když byl ještě v Rakousku na vojně), původních obyvatel NZ Maoři, jeho rodina atd. Z jeho životopisu jsme se dočetli i to, že do Evropy se několikrát vrátil, ale zemřel zde na NZ. V ČR jeho tvorbu najdeme např. ve městě Valašské Klobouky v místním kostele. 

V městě Woodville jsme rovněž okoštovali nejlepší hranolky v oblasti (fakt super) a pak zamířili nad město k větrné elektrárně. Tato místa mají příjemnou výhodu v tom, že jsou na kopci, odkud je zpravidla nejlepší výhled na město i nejbližší okolí. Dnes máme domluveno přespání u rodičů Stuarta, kteří bydlí v Havelock North, což je nedaleko města Hastings v oblasti Hawkes Bay, kde je oproti Wellingtonu mnohem příjemnější počasí, i to byl důvod, proč se sem Stuho rodiče přestěhovali.

V roce 1931 zde měli dosti silné zemětřesení, které pohřbilo pod troskami budov desítky lidí. Stuho maminka nám říkala, že to zde s nimi i onehdy trošinku zatřáslo, což alespoň prověřilo kvalitu stavby jejich nového domu ve starém stylu. Ten byl ostatně hodně fajnovou záležitostí. Jinak v Hastings se nám moc líbilo, ve městě bylo čisto, hodně zeleně a opravdu působilo moc příjemně. K večeru jsme zamířili k rodičům Stuarta, kde nás přivítala pouze maminka, která je již v důchodu, tatínek, stále v produktivním věku, byl zrovna na služební cestě ve Wellingtonu. Domem jsme byli hodně udiveni, vše opravdu tak pintlich jak nikde, náš pokoj jako v 5ti hvězdičkovém hotelu, ne že bychom někdy v 5ti hvězdičkovém hotelu byli, ale jaksi to splňovalo naši představu:-). Maminka byla moc milá a pohostinná, připravila večeři i s dezertem se stolováním v britském stylu. Bylo to příjemné zažít, jinak bychom měli asi strach cokoliv kamkoliv…, znáte to, nejlepší je takový ten zlatý střed, žádný chlívek, ale ani sterilní prostředí:-). Přesto to bylo milé a my takovouto pohostinnost uvítali. Ještě jedna věc ohledně domku. Rodiče si nechali dům zateplit a okna mají již dvojitá, což starší domy zdaleka nemají, to jen pro zajímavost, že Zélanďané staví nové domy již chytřeji.

11.2.2010 Nedaleko nad městem Havelock North se tyčí Te Mata Peak, což je velice zajímavě zformované pohoří, taková místní přírodní (zemětřesná) ikona. Lze se naň dostat pěšky malebným trekem, nebo vyjet až nahoru autem. Bylo trochu oblačno, větrno, sem tam dešťová sprška, takže jsme to nehrotili a prostě tam vyjeli. Jinak jinou výmluvou nám jest to, že jsem od malého Leitha chytla nachlazení, když na mě párkrát kýchnul (to jsou ty neustále omílané bosé nožky:-)), měla jsem mírně zvýšenou teplotu, takže mi výšlap na Te Mata Peak nebyl 2x pochuti. Přátelé, jestli budete mít v této oblasti pěkné počasí, neváhejte s výšlapem, nám to zkrátka nevyšlo, ale musí to stát rozhodně za to.

Ovšem ochutnávka medů v Arataki (stále oblast Hawkes Bay), to je jiná, to se hodí, když nás bolí v krčku:-). Vyzkoušeli jsme zde několik hodně fajnových vzorků medu, také ten z manuky. Ochutnávka byla zdarma i prohlídka medového centra, jehož součástí byla i prodejna medu a kosmetiky z včelích produktů. Opravdu ukázkové provedení, i včelky v akci jsme viděli. Taky jsme koukali jak moc se zde ve městě i jinde staví, vznikají nové čtvrtě s moderními domy, z nichž mnohé již nemají s klasickými zélandskými domy moc společného. Hodně moderní styl, ale stále, tak jako v případě Stuho rodičů starý styl, ale fungl nový.

Před příjezdem do Napier jsme si udělali zastávku na ovčí farmě v Clifton Station, kde se nám konečně podařilo zastihnout přehlídku stříhání ovcí, o což usiloval především Luky, na tour šel sám, protože vstupné 15NZD bylo fakt dost. Jinak jsme oba viděli práci ovčáckého psa s farmářem, což bylo pěkné pokoukání. Jo, jo, farmáři se dnes uživí hlavně díky turistům, taková je realita, samotná farmařina tak výnosná není a když už, tak hlavní příjem už není z ovčí vlny, ale z masa jehňátek.

Napier jsme si prošli od nábřeží po centrum, město nám připomínalo lázeňský styl, nejen tedy množstvím turistů, kterých zde bylo jako ovcí, i stavby typu kolonád u moře na tom měly svůj podíl. Kde je nějaká vyhlídka, tam my nemůžeme chybět. Z této byl vidět přístav a také Hawkes Bay, tedy Jestřábí záliv. Nocovat dnes budeme u jezera Tutira, kde je kemp zdarma.

12.2.2010 Dnešním cílem je dorazit k jezeru Taupo do městečka Turangi, které leží zhruba v centru Severního ostrova, tamní oblast je velice aktivní z geotermálního hlediska, teplý bazén zcela zdarma (tedy tu horkou vodu) má pomalu každý u domu:-). Nicméně předtím jsme projížděli oblastí Hawkes Bay, kde se pěstuje víno, které jsme v jedné vinotéce ochutnali, taky ovocnou zmrzlinu jsme si nenechali ujít. Oblast je celkem plodná na kiwi, které rostlo v sadech za vysokými živými ploty všude okolo cest, rovněž jabloňové sady. Tady bychom práci našli coby dup, v tuto dobu ovšem, dost často jsme vídali cedule s informací, že se hledají sběrači.

V Turangi jsme ještě stihli pstruzí muzeum, které bylo jen krátce zpřístupněno pro veřejnost. Byli tam dva pracovníci, kteří když zjistili, že jsme z ČR, hned nám hlásili, jak zde místní rybáři při nějakém šampionátu dostali na frak od českých rybářů. I když ani jeden z nás kdo ví jak nehoduje rybaření, muzeum bylo fakt pěkné, pánové (hlavně ten jeden) byli sice víc přátelští než je zdrávo, takže nám vrazili nějaký rybářský časopis i přesto, že jsme je slušně odmítli, že každý gram navíc je pro nás nepříjemný (jeden z těch pánů měl uvnitř fotku, takže asi tak:-)) a taky nám napušovali k symbolickému vstupnému i žrádlo pro pstruhy za 2NZD, prostě akce, co dodat:-). Ale krmení jsme si nakonec užili. Pstruhy bylo totiž možné pozorovat i skleněným oknem pod schodištěm, to vedlo pod úroveň vodní hladiny potoka.

Měli jsme původně v plánu zítra uskutečnit trek Tongariro Crossing, ale v informačním centru v Turangi jsme zjistili nemilou věc, že zítra se nikomu nedoporučuje na trek jít z důvodu špatného počasí a velice silného větru. Další den by prý mělo být lépe. Jenže ani dnes to nestálo s počasím moc za to, ale řekli jsme si, dobře, počkáme ten jeden den a uvidíme, zda se počasí umoudří. Ono, jít tento trek v nepříjemném počasí jen proto, abychom si udělali čárku, že máme jeden z NEJ zélandských treků, tak to jako ne, to nemá smysl. I proto jsme se rozhodli, že se dnes neutáboříme v kempu, kde se normálně před trekem tábořívá. Jeli jsme pouze několik km za Turangi do přírody, kde se kempovalo zdarma. Byli jsme zde sami, ale počasí se počalo zhoršovat, tedy jsme museli i dovečeřet ve stanu. Ani včera ani dnes jsme neviděli monumenty sopek, které se odtud dají normálně vídat. Známý pohled na sopky v pozadí a v popředí jezero Taupo se taktéž nekonalo. Opravdu jsme chtěli moc věřit tomu, že zítra má být už líp, tak nechť je, jinak budeme muset trek oželet.

13.2. 2010 Z fotek to vypadá, že dnes sluníčko svítilo celý den. Sem tam svítilo, to ano, ale jen dopoledne, pak se již počasí zhoršovalo a už jen pršelo. Taky jsme plánovali, že si po treku dáme koupačku v teplých pramenech, ale nakonec jsme si řekli, že co nám zbývá, dáme si koupačku teď, ale termální koupaliště bylo zrovinka v přestavbě, takže ani koupačka dnes nebude, tak jsme si hned v sousedství koupaliště alespoň prošli termální stezku, která byla zdarma, bylo na ní několik různobarevných jezírek s horkou i vařící vodou i bublající bahýnka. Lukyho napadlo, že i některé kempy mají vlastní bazény s horkou vodou a cestou zpět jsme opravdu na jeden kemp, kde měli nabídku koupačky za slušnou cenu, narazili, takže jsme se nakonec vykoupali tam. Bylo to super, nikdo tam nebyl a mohli jsme zůstat jak dlouho jsme chtěli, a to jen za 5NZD. K tomu jsme si rovnou dali teplou sprchu a využili místní kuchyňku, takže good deal:-) 

K večeru jsme se rozhodli jet až do kempu Mangahuia v Tongariro NP, i přesto, že počasí bylo opravdu všelijaké. Kemp i celá oblast NP je ve vyšší nadmořské výšce, což bylo znatelné nejen na teplotě vzduchu. Cestou jsme neviděli ani nejnižší partie sopek, jen mlhu, takže super:-(. V kempu jsme nebyli jediní, dva Kanaďané tam již čekali dva dny a byli ochotní čekat na zlepšení počasí i déle a pak i jeden pár z Anglie, kteří na tom byli časově podobně jako my. Ostatní lidi jsme neviděli, všichni byli zalezlí ve stanech. Ten náš jsme stavěli na deštěm již celkem promočené (dala by se použít i jiná slovíčka) zemi a vše zhoršovalo i to, že k autu jsme to měli asi 100m, takže vše muselo proběhnout v rychlosti, abychom měli věci co nejméně mokré.

Vzhledem k tomu, že tento článek doteď pojednával o mnoha místech a trek Tongariro stál skutečně za to, věnujeme mu zvlášť článek, neb i informací k němu je dosti a někomu by se mohly hodit, jako například to, kde a jestli je bezpečné parkovat na začátku treku nebo platit za drahý shuttle bus, to a mnoho jiného v dalším článečku, který již bude předposledním Zélandským.