17.3.2010 Dnes nás čeká cesta na sever do hor, kde bychom rádi uskutečnili trek Santa Cruz (svatý kříž), který je velmi oblíbený a dá se jít jednak na vlastní pěst nebo organizovaně. Z Limy jsme vyrazili brzo ráno směr město Huaraz (420km od Limy), které je místem, kde to všechno začíná. Luky už měl něco o treku nastudováno, takže jsme byli v podstatě rozhodnutí, že si ho uděláme sami, vzhledem k tomu, že se Lima nachází v nadmořské výšce 0m a Huaraz v 3100m už to věstilo, že bychom měli být s naším plánem malinko opatrní. Pro ty z vás, kteří nevědí proč by to mohl být problém, vysvětlím později.

Celá tato oblast a nejen ta, vůbec celá Jižní Amerika je na řadě míst ohrožena zemětřesnou činností, která v 70. letech 20.století tragicky poznamenala českou horolezeckou expedici. Cílem této výpravy bylo dobytí nejvyššího vrcholu Huascarán Sud. Výprava byla hned od počátku poznamenána tragickou událostí nejlepšího horolezce výpravy Ivana Bortela, teprve 27 letého, který 18. května 1970 nešťastně zahynul na túře pod horou Huandoy při pádu z 30m výšky. Smrt nejlepšího horolezce výpravy zapříčinila změnu plánů expedice a vrchol Huascarán Sud měl být dobyt jinou méně obtížnou cestou. Přesto, smrt mladého člověka byla jen předzvěstí mnohem horšího neštěstí. Expedice se po tragédii přesunula do základního tábora, kde ji dne 31. května 1970 v 15:23 místního času překvapilo mohutné zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy stupnice. Otřesy zapříčinily uvolnění laviny ledu a kamení ze severní stěny Huascaránu, která se sesunula o 2500 m níže a svým pravým okrajem pohřbila základní tábor expedice Peru '70. Všech 14 členů výpravy společně s chilským průvodcem zahynulo.

Při stejném zemětřesení dne 31. května 1970 se ze západní stěny Huascaránu uvolnila ledová masa, která způsobila mohutný sesuv ledu, kamení a bahna. Tento sesuv překonal cestu dlouhou 20 km a na své pouti do údolí pohřbil města Yungay a Huaraz. V Yungay zahynulo asi 18 000 a v Huaraz asi 2 000 obyvatel. V ostatních částech pohoří Cordillera Blanca (Bílé Kordillery) zahynulo dalších 30 000 lidí. Co do počtu obětí se jednalo o největší přírodní katastrofu v Latinské Americe.

My si něco o tomto zemětřesení přečetli, takže jsme nebyli vůbec překvapeni tím, že městečko Huaraz není kdovíjak výstavní, kdysi prý bylo, ale nečekejte po tom šílenství, které se tady odehrálo žádný historický skvost. Město má náměstíčko s kostelem a pár zachovalých stavení, také se zde sem tam něco opravuje, přednost se dává pochopitelně silnicím. Není to jen tato oblast Peru, kterou poničilo zemětřesení, následující články přinesou ještě další zemětřesením poničená města.

Po příjezdu do Huaraz se nás hned na autobusovém nádraží ujal Richardo (čti Rikardo), který nám celkem slušnou angličtinou nabídnul ubytování. Pokračovali jsme s ním až do domu, kde bydlela rodina jeho bratra, jeho dvojčete, to jsme se dověděli až později, bylo nám divné, že jednou umí anglicky a podruhé se musíme snažit my španělsky:-).Ubytování bylo levné a solidní, takže jsme už neřešili nic dalšího. Totiž podle Lonley Planet vše, co má buď podobnou cenu nebo dokonce nižší, bereme, protože v Asii bývaly ceny někdy 2x vyšší, a to jen za dva roky po vydání. Odpoledne jsme se šli podívat do města a taky omrknout pár agentur a vysondovat za kolik peněz se tady treky provozují, taky jsme si chtěli ověřit, zda bychom si mohli půjčit nějaké vybavení, protože máme jen letní spacáky a taky nevíme jak s vařičem. I když plyn tady funguje úplně normálně, takže by se možná dalo i s tou naší mini bombičkou. Taky nám chlapík v agentuře kladl na srdce, abychom si dali před trekem nějakou procházku, výstup o nějakých pár set metrů nahoru, abychom si tak lépe zvykli na převýšení. Tím se dostávám k tomu, co jsem zmiňovala na začátku článku a co nás také částečně potkalo, vysokohorská nemoc.

Pokud je lidský organismus vystaven hypoxii - což je stav, kdy je objem kyslíku ve vdechovaném vzduchu redukován prostředím, musí pro produkci stejného množství energie svádět zápas s méně dostupným kyslíkem, který nastává u výšky nad 3000m.Tento zápas pak spouští řadu aktuálních reakcí lidského organismu a po určité době vyvolává trvalejší adaptační změny.

Jednou z prvních reakcí je zrychlení vegetativních funkcí, např. plicní hyperventilace, zvýšení tepové frekvence, zvýšení minutového srdečního objemu a další procesy. Pakliže hypoxie trvá déle, tento stav vyvolává celou řadu adaptačních procesů. Dochází ke stimulaci vylučování hormonu erytropoetin (EPO), zvýšené tvorbě hemoglobinu a červených krvinek, změnám buněčných funkcí a metabolismu. Dochází také ke stimulaci svalového myoglobinu, jenž podporuje transport kyslíku. Lze tak dosáhnout velmi výrazného zvýšení transportní kapacity krve.Tyto adaptační změny přetrvávají i po skončení hypoxické stimulace (pokud byla aplikována dostatečnou dobu), což znamená, že lidské tělo a organismus si uvykl (do určité míry) na nestandardní prostředí a dokáže v tomto prostředí daleko komfortněji vegetovat.

Zkrátka řečeno to, že jsme z 0m přijeli během pár hodin do výšky 3100m je opravdu průser. Uvádí se, že kritickou hranicí je výška 3000m, ale u citlivějších jedinců to může být i v daleko nižších polohách. Někdy jsou formy této nemoci tak silné, že může dojít k otoku mozku a plic, což v nejhorších případech končí smrtí. Jo, jak si možná někteří říkáte, i v evropských Alpách může nastat vysokohorská nemoc (akutní horská nemoc - AHN  (Acute Mountain Sickness - AMS)). Když jste v letadle, vyrovnává se tlak, který se dá přirovnat k výšce 2000m, čímž jsme si teď párkrát prošli, ale přesto, už do Limy jsem přijela trochu nachlazená a po pár dnech jsme se vydali do hor. Poté, co jsme se v agentuře dověděli podstatné věci, šli jsme se najíst. Zvolili jsme takovou normální hospodu, já si dala smaženou rýži, ale už při pohledu na maso, které jsem nedokázala zařadit mi přestávalo být dobře, Luky si dal něco jiného, celkem velkou porci a ještě dojídal za mě. Byla jsem jasná, mám slabé příznaky vysokohorské nemoci, protože se k tomu přidala i bolest hlavy.

No a v noci to přišlo na Lukyho, najednou mu vyletěla teplota na téměř 39°C, bylo mu špatně a taky měl průjem. Kdo ví, možná i to jídlo nebylo v pořádku, ale to teď těžko zjistíme. Jak už možná víte z Indie, můj žaludek špatné vyhazuje, Lukymu to většinou projde zažívacím traktem, takže je ve výsledku jeho utrpení větší. Takže tato noc nebyla opravdu nic moc. Vypadá to, že si tady  nějaký den poležíme a kdo ví, zda se na trek vydáme sami. Jinak ještě musím zmínit, že nám Richardo hned včera nabízel organizovaný trek, který by nás každého vyšel na 80USD, byly to čtyři dny, tři noci, což by se s klidem vešlo do našeho rozpočtu. Ve městě byla částka o dost vyšší a nešla pod 100USD. Říkal nám, že to ale nesmíme nikomu říkat, že nám takovou cenu dává.  Důvod, proč nám ji dává je to, že jsme Češi, fakt sranda. Tak přátelé z Česka, díky vám, kteří jste pro nás toto vydobyli. Tak si říkáme, že snad i po těch našich přenicích všude na světě zbude nějaká ta vzpomínka a našinci se taky dočkají slevy jen proto, že jsou Češi:-).

18.3.2010 Dneska jsme snad ani nevylezli z postele, naprostá katastrofa, byli jsme slabí jako mouchy a Luky měl ještě co dělat se svým zažívacím traktem. K té ceně, kterou nám nabízel Richardo se ještě musím vrátit. Až do našeho pokoje jsem ráno slyšela rozhovor jednoho Angličana s Richardem, který mu nabízel trek za cenu 120USD a Angloš vypadal, že je to pro něj naprosto OK, ani se nesnažil jít s cenou dolů, prostě řekl OK. No a pak to tak dopadá, zápaďáci se zeptají kolik to stojí, místňáci to zkusí, zápaďáka ani nenapadne, že se cena vždy pohybuje mnohem výš než by měla, ale to jim zkrátka nedojde, prostě kývnou a místňák si pak myslí,že to může zkoušet i na Čechy, ale prdlačky za kačky, my už víme:-) a je to tak všude. Co se však týče vstupného, tam se smlouvat moc nedá, tam nám to zápaďáci zavařili se vším všudy, ale jak naše zkušenosti napovídají, nikdy není nic ztraceno.

19.3.2010 ten Angličan, o kterém jsem mluvila byl teprve 19tiletý študák. Fakt zajímavé, že se nepokusil s cenou něco dělat, ale co. Pravdou je, že jsme mu nabídli procházku o pár set metrů výš, abychom si ještě malinko roztáli plíce, šel s námi a cestou vykládal o tom, jak je cena 120USD super, tak jsme se na sebe jen tak podívali a v duchu si řekli, my to máme přislíbeno za 80USD a klidně by to mohlo být i za 70USD, no jo, máme hold jiný rozpočet. Jak si asi říkáte, pomalu jsme se rozhodovali, že si necháme trek zorganizovat, už nám bylo dneska lépe, sice bychom rádi ještě den spočli, ale Richardova švagrová nám řekla, že ne pozítří, ale už zítra. Bylo to trochu komplikado, protože naše španělština nebyla nic moc a ona zase neuměla jediné slovo Anglicky, ale bylo jasné, že se nám snaží naznačit, že Richardo řekl, že pokud chceme na trek,musíme zítra, ne až pozítří, že nejsou lidi, tudíž by se mohlo stát, že by se na lidi muselo čekat i několik dnů. Tak jo, maňana, co se dá dělat.

Vlastně jsem ani neuvedla, kdy jsme se rozhodli pro organizovaný trek. Nám se často stávalo, že se nám, a to kdekoliv ve světě, po hození batohu na záda a zapnutí klipsů rozjela peristaltika na plné obrátky. Vzhledem k tomu, že teď na tom nejsme nejlíp, přepadá nás mánie z tohoto, že si při každém nahození batohu pustíme do gatí, nebo co by bylo horší, při každém kroku do kopce s báglem na zádech bychom se mohli klidně i …, tedy představa nic moc. Pak jsme si řekli, že cenu nám dal Ríša dobrou a porovnat si indický trek s tímto, ohledně výpravy, by asi nebylo k zahození. Nakonec, těch podobností s himalájským trekem je nějak povícero, tak jsme zvědaví, co nás opravdu čeká.

20.3.2010 brzy ráno nás vyzvedl taxikář u hostelu, naložili jsme nezbytné věci a jelo se na hlavní místo nakládání. V hostelu jsme si nechali zbytek věcí v našem bramborovém pytli, který se nám už tolikrát hodil. Než jsme zjistili, kdo s námi vlastně bude ve skupině, potkali jsme se s několika desítkami cizinců. Kdo chce jít na vlastní pěst, musí se dostat nějakou místní dopravou do vesnice Vaquería, odkud se začíná trek. Trek se chodí z obou stran, takže záleží na tom, jak si to agentury mezi sebou rozdělí. Nejprve nás čekala dlouhá cesta jeepem přes průsmyk Portachuelo ve výšce 4767m, ještě předtím jsme se zastavili ve správě NP Huascarán, kde jsme si museli zakoupit vstupenku, která nebyla v ceně treku. V tuto chvíli jsme už věděli, že se naše banda skládá z kuchaře a průvodce Rosme, třech Izraelek, jednoho Angličana, jednoho Australana a nás dvou. Pak jsme se ještě potkávali a vlastně i tábořili v blízkosti druhé skupiny, ve které jsme se kamarádili s Francouzkou jménem Lidia, pak tam byli dva Švýcaři, ještě někdo a pak jedna ukecaná a přehnaně aktivní Němka, která brzy lezla všem na nervy:-), ale uměla dobře španělsky, takže nemůžeme nic říct.

Dnešek nebyl tolik náročný, ale trochu u mě doznívala bolest hlavy, kterou večer spravil čaj z lístků koky, se kterou jsme se dnes poprvé setkali. Počasí se hodně proměňovalo, chvílemi jsme měli i pláštěnky, pak jsme ze sebe všechno shazovali, ale jinak vyšlo moc dobře. Prošli jsme několika vesničkami a jak jinak, okukovaly nás děti z horských vesnic, správně ušmudlané, ale za to samostatné a neufňukané. Naším dnešním tábořištěm bylo místo Paria Huaripampa ve výšce 3900m. Rosme nám uvařil polívku a pak i druhé jídlo, většinou těstoviny, snídaně byly hodně prosté, jak jinak než poridge a housky s marmeládou, ach ti Angláni, no a oběd jsme si nesli sami, většinou to byly dvě housky se salámem nebo sýrem a každý den bylo jiné ovoce, taky sušenku jsme dostali.

21.3.2010 Parta byla taky v pohodě, povykládali jsme si, někdy i během dne, když byla pauza, zahráli karty. Holky izraelské byly takové mladé kašpařice, které si dnes v místě nejvyššího bodu 4750m treku pustily z mobilu nějakou šílenou muziku, no co byste jim řekli. Tudletu zvrhlost opravdu nechápu. Jinak se mi líbilo na Peruáncích a vůbec to platilo i v Bolívii, že tam téměř nikdo nekouřil, jen cizinci a pak ve městě movití. Oproti Indonésii to bylo opravdu skvělé.

Dnešní den byl opravdu parádní. Sice jsme do kopců hodně funěli, ale výhledy stály rozhodně za to. Taky nás Rosme nezapomněl upozornit na jedu zajímavou horu jménem Artesonraju, která je logem filmařské společnosti Paramount Pictures, je to šestitisícovka. I v táboře jsme dnes byli brzy, takže jsme se před stanem mohli pěkně nahřát na sluníčku. My ještě využili toho nádherného počasí a udělali si procházečku zpět a podívali se opět na horské velikány kolem kterých jsme šli, ale stále nám je zakrýval nějaký mrak. Den, který se nám skutečně zapsal do paměti. Jak často píšu, nejlépe to vystihují fotografie. Spali jsme v místě s názvem Taulli Pampa ve výšce 4250m.

22.3.2010 Nevím jak nás to s Lukym napadlo, ale my si mysleli, že je dneska poslední den, že spát už budeme v Huarazu. I tak, dnes to byla cesta hlavně stále dolů, ale moc zajímavou krajinou, např. kolem jezera, kvetoucími partiemi, skalkami. No a taky jsme se brodili, skákali přes jezírka a nabrali jsme všichni, do jednoho. Večer začalo pršet, takže jsme ještě tak tak stačili postavit stany. Nicméně, doznívaly u nás ještě střevní záležitosti, takže jsem za ten uplakaný večer musela několikrát sprintem vybíhat z hlavního stanu a hledat suché místo, paráda. Večeři nám dnes Rosme připravil opravdu moc dobrou, ty předchozí byly celkem slabé, ale dneska se opravdu převedl, moc dobré. Jinak jsme už zjistili, že koupit zde nebo v Bolívii dobré těstoviny je celkem problém, i ty nejlevnější těstoviny, které koupíte doma jsou 100x lepší než ty co jsme koupili tady. Důležitější než těstoviny je voda, kterou byste si měli čistit, divné, jsme tak vysoko v horách, jak to. Příčinou je dobytek, který nechává trus v blízkosti vody, déšť pak může spláchnout ledasco do potoka, ve kterém se pak vyskytují nebezpečné bakterie. Čili jsme vodu pokaždé vyčistili. Spali jsme v místě s názvem Paocharuri ve výšce 3600m.

23.3.2010 dnes nás čekalo jen posledních pár kilometrů do cíle cesty Cashapampa, kde nás vyzvednul taxík a v počtu 8 lidí jsme zdárně dojeli do Carazu, kde jsme přestoupili do vanu a jeli do Huarazu. Tady jsme se rozloučili. No a nemohu nezmínit to, že se Angličan Dominik dověděl o tom, kolik kdo platil za trek. Izraelky si pustily pusu na špacír, měly to taky za 80USD, Adam Australan a Dominik Anglán to měli za 120USD, pochopitelně se cukali, když se jednalo o tom, jestli něco dáme Rosmemu. Nakonec z toho sešlo, protože kluci byli očividně naštvaní, ale co chtějí, je to jen jejich problém, teď aspoň vidí, kolik peněz by mohli ušetřit. No a Dominik se námi vrátil do hostelu, aby si promluvil s Richardem o té ceně. Myslel si, e mluví s Richardem, ale dul do dvojčete, tak jsem mu pak u nás v pokoji, kde si nechal batoh, protože chtěl dnes odjet, řekla, že nám sám říkal, že 120USD je super cena a taky jsme se ho ptali, proč nezkusil srazit cenu, když mu snad musí být jasné, že turistu z UK budou chtít obrat. Pak jsem mu parovinu řekla, že nám Richardo rovnou nabízel cenu 80USD, protože jsme Češi. Richardo už se tam stejně neobjevil, takže Dominik to musel nechat plavat, ale dobře tak klukovi, příště bude chytřejší, snad.

My si dali ještě jednu noc v Huarazu. Nicméně jsme si ještě odpoledne koupili lístky na bus do Limy, kde máme v plánu chytit nějaký bus do města Pisco, tak zítra uvidíme. Co se týče treku, byl parádní, vyšlo nám skvěle počasí, což tady prý nemusí, lidi byli v pohodě. Nicméně, ten servis, který jsme měli v Indii a který jsme si pochopitelně zaplatili se s tímto nedal opravdu srovnat. Indie jasně vítězí, ale po stránce přírodní to i zde byla jedna velká nádhera, byli jsme obklopeni šestitisícovkami, takže bázeň na nás padala, to se ví.

24.3.2010 dnes jsme v ranních hodinách opouštěli Huaraz, který se s námi rozloučil pohledem na okolní horskou nádheru, není divu, že se sem sjíždějí horolezci z celého světa, aby pokořili tyto horské velikány, kteří jim i přes všechna možná nebezpečí nedají spát, je to opravdu nádhera. Kordillery mají skutečně co nabídnout. Mám tady ještě jednu malou zajímavost, žádná chytrá myšlenka dne, jen přírodní zajímavost. Huscarán a severněji položená hora Chimborazo patří k vrcholům, které jsou, díky nepravidelnému (nekulovému) tvaru Země, nejvzdálenějšími body povrchu Země od jejího středu. A to je vše, přátelé, příště už budeme opět více v teple