Vzhledem k tomu, že práce na vinici skončila před dvěma týdny, nic jsme doteď nesehnali, rozhodli jsme se využít tuto dobu do začátku naší další práce k cestování. Spolubydlící nám domluvili u svých zaměstnavatelů, že jakmile začne práce s názvem bud-rubbing (strhávání pupenů z kmínků révy od kolene dolů pomocí rukavic), můžeme nastoupit k nim do práce, což znamená dostat se k jednomu z nejserióznějších vinařských kontraktorů.

Vypadalo to, že by se práce mohly rozjet již od října, což nám říkala většina kontraktorů, kterých jsme se ptali. Jarní sezóna by mohla začít o dva týdny dříve než tomu bylo v loňském roce, ale jak již víte z Krátkých zpráv, nakonec se hodně a na dlouho ochladilo a práce se nakonec rozjely až s několika týdenním zpožděním oproti minulému roku, což bylo skoro neštěstím, neb jsme si od toho slibovali více, než se nakonec ukázalo, ale opět bych nerada předbíhala, navíc, tato informace patří spíše až do části po výletu, takže pryč od práce, hurá, jedeme na výlet:-).

9.9.2009 Váhali jsme, zda vyrazit, či vyčkávat na práci, ale vzhledem k tomu, že se již překlenulo 14dní, řekli jsme si, a dost. Po celou dobu jsme denně sledovali internet, noviny a chodili do města, zda se objeví nějaká pracovní nabídka, takovou krizi jsme opravdu nečekali. Proto jsme vyrazili do Pictnu, abychom si zde vypůjčili auto (Lukymu se podařilo najít velmi levnou půjčovnu 15NZD/den bez plného pojištění, v sezóně je cena 2x vyšší). Auto je nejlepší způsob dopravy, dojedete si kam potřebujete, na stopování bychom potřebovali mnohem víc času a vlak či autobus je naprosto vyloučená varianta, která bere čas a taky peníze. Naše rozhodnutí jet cestovat podpořilo i několik velice dobrých myšlenek. Jedna z nich byla ta, že je stále zimní sezóna, což znamenalo zimní ceny za campy, přespání v horských chatách, vstupy, atd., i to, že jakmile se pak rozhodneme seknout s prací v Blenheimu, budeme více mobilní a lépe se nám bude také plánovat odjezd ze Zélandu. Nu a nejlepší je asi to, že mimo sezónu bude mnohem, mnohem méně turistů, což je úplně manific:-).

10.9.2009 Ráno jsme se nabalili a vyrazili vstříc Jižnímu ostrovu. To, že je stále zimní sezóna a my hodláme spát ve stanu, nemusí znít úplně lákavě, ale náš domácí byl tak hodný a dovolil nám vzít s sebou přikrývku a malou deku, abychom ve stanu neumrzli a řekneme Vám, udělali jsme fakt dobře. Už po opuštění Blenheimu se počala mračit obloha, nu což, i to byl trošinku risk, ale nedá se nic dělat, rozhodli jsme se odjet a pevně věříme tomu, že nám vyjde i počasí a cestování bude stát za to. Druhý spolubydlící nám půjčil podrobnou mapu Jižního ostrova a mohlo se jet.

Naší první zastávkou byl NP Nelson Lakes (Národní park u Nelsonských jezer) asi jen 100 km od Blenheimu. Zde pro nás Luky naplánoval výšlapek na Mt. Robertson, který se dá zvládnout za odpoledne, ale my se rozhodli, že dnes přespíme v hatu (horská chata s kamínky, dřevem, dřevěnými lůžky, matracemi, záchod je většinou venku), který se nachází pod Mt. Robertson. Dnes předpověď věstila deštivou noc, takže  stan necháme pěkně v autě, a budeme spát v chatě:-).

Tento národní park se nachází mezi dvěma rozlehlými jezery, Rotoiti a Rotoroa (1020km2). Součástí parku jsou i údolí Travers, Sabine, D'Urville a horská pásma Saint Arnaud Range, Mount Robert. V městečku Saint Arnaud jsme zamířili do informačního centra, omrkli aktuální předpověď, nabrali letáčky a také si zakoupili tiket, který je potřeba vhodit do sběrné schránky, budme-li spát v hatu. V tiketu se vyplní údaje a kontrolní útržek se vhodí do schránky, kdykoliv vás pak může přijít zkontrolovat ranger. NP byl založen v roce 1956 a i když není moc známým, stojí za to sem jet a dát si i týdenní trek, budete-li chtít.

Nás toto přesání stálo 30NZD/dohromady, což je pořád velmi výhodná cena. Z městečka St. Arnaud lze udělat celodenní procházku kolem jezera, nebo jít i odtud na Mt. Robertson, ale to by se pak nedalo zvládnout za odpoledne. Dojeli jsme k parkovišti, kde oficiálně trek začíná, tam zanechali auto, nabalili batohy a vyrazili do kopců. I když nebylo to NEJ počasí, pořád to bylo v pohodě, nebylo takové horko, užili jsme si i sněhu a výhledy taky byly. Do hatu kromě nás dorazili další tři horalové, ale ani jeden z nich zde nehodlal přespat, takže jsme byli rádi, že máme chatičku pro sebe. Večer přituhlo, takže jsme pěkně zatopili a udělali si v chatě hotovou saunu. V noci začalo pršet, jak jsme předpokládali, snad to do rána bude lepší, říkali jsme si.

11.9.2009 I ráno pršelo, takže pláštěnky, bundy a hurá do deště. Déšť pomalu ustával, my se na začátek našeho cestování alespoň trošinku rozchodili a určitě NP Nelson Lakes hodnotíme jako výborné místo, kde máte spoustu možností co dělat. Autíčko na nás v lese naštěstí čekalo, tedy jsme se mohli vydat dál k západnímu pobřeží. Tou další zastávkou bylo město Westport, které je známo tulení kolonií na mysu Foulwind. Dorazili jsme na mys až kolem západu slunce, který se dnes schoval za mraky, ale pár spinkajících tuleňů jsme viděli. Neměli jsme moc představu, kde dnes budeme nocovat, ale zde na Zélandu je mnoho možností, záleží pak na ceně, kterou jste ochotni dát. Měli jsme vyhlídnutý camp, ale ukázalo se, že pro ně ještě nezačala sezóna, nicméně kousek dál v městečku Charleston jsme narazili na jeden malinký camp, který nás dohromady stál jen 20NZD, byla v něm slušná kuchyňka i sociálky, vše velmi skromné, ale čisté a udržované.

12.9.2009 Dnes ráno jsme byli radostí bez sebe, včerejší zakaboněná obloha se na dnešek změnila v azuro a slunečno, paráda. Po snídani jsme vyrazili z campu na místní pláž, kde jsme strávili pomalu celé dopoledne jen koukáním a posloucháním burácejícího mořského pobřeží, také jsme si zde udělali malou procházku. Charleston nás zkrátka příjemně překvapil. Nu a míříme již po západním pobřeží dále na jih Jižního ostrova. Docela koukáme jak dramaticky se zde změnila krajina. Z vlhkých kapradinových lesů jsme najednou v místech, která nám připomínají Indonésii, abychom se za chvíli jako zázrakem objevili v Austrálii, což bylo hlavně mořským pobřežím, surfaři a také tím, jak to tady mají z hlediska turistiky zmáklé.

Po cestě jsme si nemohli nechat ujít Pancake Rocks, tedy palačinkové skály. Jsou to ve skutečnosti vápencové skály, které jsou intenzivně erodovány masou mořského přílivu a formmovány do útvarů, které připomínají komínky palačinek. Zázemí informačního centra stálo také za návštěvu, aby se člověk podíval jak to ti Zélanďané dělají, díky přírodním krásám toho mají mnoho co nabídnout a oni to moc dobře ví:-). Palačinky byly parádní, nikdy jsem nic podobného neviděla, to Luky ano, jednou zde, představte si, byl. Zrovna před 15ti lety s rodiči a bráchou, kdo to třeba netušíte, někdy prozradím třeba víc, musím se Lukyho zeptat, zda to můžu prásknout…:-)

Dnešní den jsme ještě stihli prohlídku města Hokitika, jež bylo na západním pobřeží hlavním centrem během zlaté horečky okolo roku 1864. Jak už to bývá, zlato došlo a projevilo se to i na odlivu obyvatel. Dnes má však Hokitika opět své „zlato“, které pouze změnilo barvu, je to zelené zlato, jejich greenstone, nephrite, či jade (ze španěl. piedra de ijada). Jednu dílnu, která zelený kámen zpracovává jsme navštívili. V celém městečku Hokitika pak lze nakoupit výrobky z jade v nepřeberném množství klenotnictví i suvenýrů. Původní obyvatelé Nového Zélandu používali greenstone od pradávna. Díky jeho tvrdosti jej využívali k účelům lovu a vyráběli z něj sekery, nože a jiné zbraně, pochopitelně i šperky, sošky a jiné předměty. Musím říci, jade se mi MOC líbí, krásná barva a originalita každého kusu kamene.

Hokitika celkem zela prázdnotou, ale během hlavní sezóny se z jinak poklidného městečka stane turistické lákadlo, kde je problém sehnat ubytování, vidíte, proto s sebou vozíme stan, pro ten se vždy najde místo:-). Dnes jsme se rozhodli nocovat u jezera Ianthe, fotografie však budou v dalším vydání našeho cestovatelského deníku:-).