25.3.2010 V Ica jsme se ocitli už později večer, chvíli jsme hledali ubytování, protože na nás většinou vybafli cenu, kterou jsme nehodlali akceptovat. Luky mě pak v jednom hotelu nechal a šel oběhnout, co bylo okolo. Trochu se divíme, že si ti Peruánci nechávají takto utíkat lidi, přitom stačí jen malinko slevit a je to. Nicméně pod 25 Sol jsme se tady nedostali.

 
Během tzv. „slunného období“ býval region Ica důležitou zemědělskou oblastí díky pěstování bavlny, oliv, vinné révy a chřestu. Vinice jsou tady dodnes. Peruánci je nazývána oblast jako „ Země Slunce“. Střídají se zde čtyři sezóny a i přesto, že je kolem rozlehlá poušť, je zde výborné kima pro lidi trpící astmatem. Zemětřesení v roce 2007 i v Ica udělalo pořádnou paseku, ne tak velkou jako v Piscu, přesto zde zahynulo pár desítek lidí a město samotné bylo zničeno z celých 80%. Dodnes jsou vidět známky tohoto neštěstí v podobě popraskaných budov.  Jeden z hostelů, kde bychom dle LP i my hledali ubytování, už dnes taky nestojí.

26.3.2010 Každé správné peruánské město má svou plazu, popř. Plazu de Armas, která nechyběla ani zde. Hned na náměstí je zajímavé muzeum prehistorie, do kterého jsme se však nedostali, vypadalo to dokonce, že je mimo provoz. Škoda, protože muzeum prý nabízí řadu pozoruhodných a zajímavých věciček, jako např. zachovalé  textílie, barevnou keramiku, nerozluštěné uzlíkové písmo starých Inků , mumie apod. Jako jedni z mála, kdo zavítá do těchto končin zůstane, tak jako my, v Ica. Většina cestovatelů a turistů si to namíří do oázy Huacachina, kde si najdou i ubytování v jednom z resortů. My si do Huacachiny udělali výlet druhý den po příjezdu.

 
Oáza Huacachina už má svou hlavní slávu za sebou (o turisty však nouzi nemají), o čemž svědčí budovy obklopující jezírko, to připomíná spíš kačok, takže jsme čvachtání v něm přenechali místním dětem. Kromě této činnosti se zde nabízí také jízda na šlapadlech či lodičkách, vyjížďky na buginách na duny, nebo také  sandboarding ze samotných špiček písečných kopců. Musím říct, že na nás duny, obklopující oázu, hodně zapůsobily, takže jsme si nemohli nechat ujít písečný výstup na jednu z nich a podívat se, co se za tou horou písku skrývá a také na to, jaký je pohled na oázu z výšky.

Museli jsme z počátku hodně bojovat s téměř vařícím pískem, který brzy pojmul naše sandály, ale vzhledem k tomu, že se nám sluníčko dostalo malinko za mraky, podařilo se nám dostat až nahoru. Byli jsme z toho výstupu opravdu vyčerpaní, ale zkušenost to byla parádní, něco takového jsme ještě nezažili. Navíc, po zkušenosti ze zélandské sopky Ngaruhoe moc dobře víme, že dolů to jde po podobném terénu jako po másle. Z písečné duny byl nádherný pohled na oázu, nedaleké město Ica i okolní hory, jinak to byla jen poušť, poušť a poušť, přesto v celé své kráse.

Po tomto výkonu jsme se těšili na rychlý sestup, který stál opravdu za to, byl sice jen několikaminutový, byla to ale paráda. Dole jsme nemohli odolat nějakému chlazenému nápoji, který jsme si vychutnali na břehu jezírka a k tomu sledovali jak nahuru na dunu míří šílenci se snowboardy a jak jim to pak dolů pěkně jede. Zpět do města jsme se dostali opět motorykšou.

27.3.2010 na dnešek plánujeme odjezd z Ica do města Nazca, ale předtím máme v plánu omrknout jednu z nedalekých vinic Vista Alegre, ochutnat místní víno a také pálenku Pisco, kterou je tato oblast také proslulá. Hned na náměstí jsme si odchytli taxík, který nás dovezl až na místo.  Z hlavní silnice jsme vstoupili dřevěnými vraty přímo do aleje, která vedla až k vinotéce, vše kolem byly vinice, jak jinak. Exkurzi jsme měli dokonce v angličtině a zdarma. Pak přišlo na řadu koštování. Musíme říct, že červená vína tady mají opravdu slaďoučká. Dověděli jsme se, že víno, které nám přišlo hodně sladké, víc než aperitiv, je pro Peruánce vínem suchým a to, které je pro ně ideální bylo pro nás sladkým lepidlem. Nicméně jsme si z této Vista Alegre, v překladu znamená veselá vyhlídka, jak příznačné, odnesli jedno červené víno a také pálenku.

Když jsme pomalu odcházeli, zrovna přijel nějaký zájezd. Už si nepamatuji odkud, možná byl místní, opravdu netuším, nicméně jejich průvodce se nás s hrůzou v očích počal ptát, zda na nás za branou čeká taxík, že je to tady tak strašně nebezpečné, že bychom si měli raději z vrátnice zavolat tágo a nechodit ven dřív, než pro nás někdo přijede. No, hoch, možná místní už pravděpodobně dlouho nebyl mezi lidmi, my to neřešili. Pravdou je, jeden nikdy neví, ale takhle se cestovat nedá. Prostě jsme jednoduše šli, vylezli z vinice a za branou si chytli taxíka, který nás dovezl zpět do města, odkud jsme pak mířili do Nazca. Naprosto bez problémů.