15. 5. 2010 A je tady slíbený článek o našem výletě k vodopádům Iguacú. Od hotelu v Ciudad de Este jsme měli vyjet autobusem, alespoň na hranice (jen pár km odtud), nakonec v tom byly zmatky, protože jsme se nemohli dopátrat, odkud má vlastně bus jet, nakonec jsme se svezli jen kousek městem a zbytek došli. Celá oblast kolem Mostu Přátelství (přes řeku Paraná) je jeden obrovitánský market, kde koupíte, nač si jen vzpomenete, k tomu všemu kolem vás proudí davy lidí s obrovskými nákupními pytli, mířícími zpět přes hranice do Brazílie.

Nebudu to vše popisovat, názornou ukázku máte ve fotogalerii. Na hranicích jsme to měli v klidu, protože jsme nic neproclívali, takže jsme jen proběhli. Měli jsme za to, že hned za brazilskou čárou ve Foz do Iguacú najdeme nějakou směnárnu, abychom měli na autobus k vodopádům, ale ouvej, nejen, že tady nebyla směnárna, jediný bankomat tady nebyl, což nás hodně překvapilo, čekali jsme jich tady hned několik. Přirozeně jsme se ptali, kde najdeme nejbližší ATM či směnárnu, ale každý nás posílal někam jinam.

Po hodině zmatků jsme se na to vykašlali a riskli to s tím, že nám snad v busu vezmou Guaranis. Pak ovšem najít správné místo, odkud pojede bus na terminál, ze kterého bychom měli jet už konečně k vodopádům. Byly to fakt hrozné zmatky, ale všechno se to dá zvládnout, sice je potřeba obrnit se trpělivostí, pak to alespoň stojí za to. Paraguayskou měnu nám v busu vzali, takže alespoň něco.

Na terminálu jsme narazili na šikovnou, anglicky mluvící Brazilku, která nám poradila, odkud jede bus do Puerto Iguazú. Autobusy tady mají pěkné, to je pravda, ale přijde nám, celkem psycho způsob placení. Extra křesílko pro seňoru prodávající lístky, k tomu turniket, fakt zábava, zvláště, pokud do autobus vejde někdo s báglem, nebo jiným zavazadlem. Než platit seňory, kterých je stejný počet jako busů i řidičů, to asi není nejlevnější záležitost, no co, stejně to nakonec zaplatí lidi.

Z terminálu jsme pak projížděli snad celým městem až do centra k bráně Parque National do Iguaçu. Tady jsme si museli koupit vstupenky, které nás vyšly každého na cca 370,- Kč. Tady už tedy bankomat měli. Brazilskou měnou je zde Real.  Jeden tokový Real je asi 10,-Kč. Celkem dost drahá záležitost, vždycky si tak s Lukym říkáme, že za přírodní památky je to až nemravné inkasovat. Ty by měly být zdarma, na tom člověk žádnou zásluhu nemá. No, není zde jiná možnost než nastoupit do vyhlídkového busu, který vás zaveze až k vodopádům, jsou tady opravdu veliké vzdálenosti. Také záleží na vás, co všechno zde chcete vidět a jakým způsobem si to přejete vidět. Můžete mít vše, když si to řádně zaplatíte.

Ocenili jsme, že tady v Brazílii už je úroveň trochu vyšší než v Peru a Bolívii co se týče toalet, které se tady extra platit nemusí, když už člověk platí tak vysoké vstupné. Prostředí vodopádů bylo opravdu úchvatné, co pak teprve z vrtulníku, nebo z letadla, to musí být opravdu fantastický zážitek. I přesto, že jsme neměli azúro, nakonec ani polojasno, bylo to tady opravdu moc krásné a výlet jsme si užili. A nyní pár odstavečků k tomuto přírodnímu skvostu.

Jílově žlutavá vodní masa řeky Rio Iguacú se orámována bujně rostlou pralesní vegetací valí nezadržitelně vpřed. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to jedna ze stovek jiných řek na území Latinské Ameriky, ale pozor na předčasné soudy, ve středním úseku tvoří řeka 100km hranici mezi státy Argentinou a Brazílií, což si my Středoevropané můžeme jen hodně těžko představit. Dříve, než se řeka v místě styku hranic brazilských, argentinských a paraguayských napojí do veletoku Paraná, je její poklid náhle ukončen krajinným zlomem. Skrze čedičovou skalní hranu se vlny řeky Iguacú řítí přes dva mohutné kamenné dílce, vysoké až 70 metrů za mohutného burácení do propasti. Jsou to vodopády řek Iguacú a Saltos do Iguacú.

Vodopády Iguaçu (španělsky Cataratas del Iguazú, portugalsky Cataratas do Iguaçu) představují největší systém vodopádů na Zemi. Svou výškou strčí do kapsy vodopády Niagarské a šířkou zase Viktoriiny a patří tak mezi nejúžasnější podívanou tohoto druhu. Leží na řece Iguaçu a jsou hraničním prvkem mezi Argentinou a Brazílií. Masa vody se zde v přepadu dlouhém cca 2,7 km, řítí skrze okraj lávové plošiny do hloubky asi 70 metrů. Během období dešťů zde dosahuje průtoku 6500m3/s vody s asi 270 samostatnými vodopády. V období sucha je zde samostatných vodopádů na 150 a průtok klesá na 300m3/s, největším vodopádem ze všech je tzv. Ďáblův chřtán.

Ve čtyřkilometrové šíři duní vodní masy do hlavní strže tvaru srpu, jež dosahuje délky přes 1km, na svém jižním konci se nazývá výše zmíněným Ďáblovým chřtánem, či Čertovou roklí, dále směrem po proudu protéká kaňonem. Zpěněné vařící mega množství vody se řítí skrz mohutné skalní stupně a naplňují roklinu nikdy nekončícím řevem. Jednotlivé proudy vodopádů si vyhlodaly do skály své vlastní cestičky a řítí se přímo do hlubin koryta řeky Iguacú. I z dostatečné vzdálenosti odtud slyšíte stálé dunění tohoto grandiózního vodního úkazu, kterým každou vteřinu proteče 1750 m3 vody, což by dokonale stačilo k naplnění plaveckého bazénu střední velikosti:-).

Kaňon i skalní dílce, do kterých se Iguacú vlévá, vznikly zlomem v 1600 m silné desce z vulkanické horniny, která se nazývá Paraná – Basalte a jež pokrývá neuvěřitelnou plochu, a to více než jednoho miliónu km2. Není tak pochyb, že se tím řadí k největším vyvřelým útvarům na Zemi.

Jak Brazílie, tak Argentina okolo vodopádů vytvořili rozsáhlé národní parky (Parque Nacional Iguazú na argentinské straně a Parque Nacional do Iguaçu na straně brazilské), které mají za úkol vodopády chránit a rovněž v okolí zachovat původní pralesy. Vodopády i oba přilehlé parky jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, jsou hojně navštěvovány turisty, pro něž byly v místech pod vodopády nainstalovány lávky a pozorovatelny. Po malých můstcích nad strží mohou návštěvníci projít podél celé fronty vodopádu nebo se mohou dát dovézt lehkými motorovými čluny až do těsné blízkosti propasti. Vrtulníky nabízejí příležitost pozorovat fantastickou podívanou ze vzduchu a dva hotely blízko u vodopádů umožňují pobyt v tomto chráněném území. Lepší pohled na tuto přírodní nádheru je z brazilské stany, kde je můžeme pozorovat v celé šíři, argentinská strana zase nabízí procházku k burácejícímu živlu.

Poměrně blízko vodopádů se nacházejí tři větší města, každé v jiném státě. V Brazílii je to Foz do Iguacú, kam přilétají návštěvníci dychtící vidět vodopády z celého světa, obvykle přes jiné brazilské letiště. Město má přes 1 milion obyvatel a nachází se v něm rozsáhlá průmyslová zóna. Po krátké jízdě od vodopádů lze dorazit do Puerto Argentino, které je známé většími nákupními možnostmi. Pak nám již známé město Ciudad del Este v Paraguay jako to třetí.

Zpátky jsme se dostali opět busem na terminál, ze kterého nám měl jet bus až do Ciudad del Este, ale nakonec to vypadalo, že jsme tady už moc pozdě a nic nepojede. Mysleli jsme si, že tentokrát přes Most Přátelství nepůjdeme pěšky, ale nakonec jsme byli, rádi, že jsme se svezli alespoň k hranicím, pak už jsme šli pěšky prakticky až k hotelu. Brazilci se divili, že jdeme zase zpět, měli na nás i otázky, ale oni neuměli moc španělsky a my zase portugalsky, takže jsme se na sebe akorát usmívali:-). Kupodivu se na paraguayské straně již žádný market nekonal, všude byl jen čurbes po každodenním marketovém šílenství.

Lákalo nás zajít do nějaké čínské restaurace, ale docela jsme koukali, jak měli draho, takže to nakonec vyhrála pizzerie, kde jsme mohli využít i internet zdarma. Po dnešku jsme toho nachodili opravdu hodně, takže jsme rádi, že to máme za sebou. Bylo to fakt moc příjemné a každému návštěvu vodopádů vřele doporučujeme. Neméně pak tlačenici v tom obrovském marketu na hranicích.