17.4.2009 Na letiště v  Jakartě jsme dorazili až kolem 23h, tajně jsme doufali, že se nám podaří zastihnout autobus MHD, který by nás do města dopravil za tu nejvýhodnější cenu, jinak hrozilo, že se budeme muset opět dohadovat s taxikáři. Letadlo však přistálo na jiném terminálu, než jsme potřebovali, ale svitla nám naděje, protože jel kolem autobus, který nás na druhý terminál dovezl zdarma. Autobus do města jsme už však nestihli, tak se kolem nás hned seběhli taxikáři a začalo smlouvání. Nakonec jsme se domluvili s nějakým mladým klukem, ze kterého se nakonec vyklubal pěkný najduch.

Jojo, domluvili jsme cenu asi 120,- Kč a všechno OK. Po nějaké době zastavil na parkovišti, ještě v rámci letiště, kde z taxíku vystoupil, aby do něj nasedl pravý řidič, který si okamžitě zapnul tachometr a vesele si jel směrem centrum Jakarty. Opravdu jsme už byli unavení, ale tak mě to dopálilo, asi si to dokážete představit:-). Ze začátku to vypadalo, že řidič umí jakž takž anglicky, ale jakmile jsme mu řekli, že máme domluvenou cenu, hned začal, že neumí. Co potom v takové chvíli dělat, spustila jsem po jejich a řekla mu cenu v Indonézštině, na to opravdu nemohl cokoliv říct, taky jsme hráli naši hru a dost nahlas dali najevo, co si o tom myslíme. Po příjezdu na smluvené místo byla cena za taxi asi o 35Kč vyšší, než jsme se domluvili s jeho dohazovačem, tak jsme nad tím mávli rukou, normálně si berou za cestu z nebo na letiště 2x víc (35Km), jak jsme druhý den zjistili. No jo, člověk se najednou ocitne na ostrově, kde je turistů víc a už se to hned projeví na chování lidí, ale co, jak jsme už psali dřív, taxikáři jsou na světě všade stejní.

Většinou se cizinci ubytovávají v části Jalan Jaksa, kde je spousta hotelů, homestayů a nejrůznějších jídelen a restaurací, často je v nich k mání i internet (WiFi) zdarma. V naší cenové relaci bylo místo pouze v Homestay Kresna, kde na nás zůstala jen tmavá kopka hned u recepce, ale byli jsme rádi, že máme kde hlavu složit. Ráno jsme se hned přestěhovali do střešní části, kde byl klid a taky tři okna vedoucí ven.

Na Jakartu mají lidé většinou negativní názor, říkají, že je ošklivá a že ji člověk může klidně vynechat. Dobře, není to žádná pecka, nebo super třída, extra bomba, ale je to hlavní město, které má i svá pěkná místa. My zůstali dva dny a je to tak akorát, myslíme si. Často se i doporučuje, že je lepší do Jakarty dojet odjinud, třeba z Jogyakarty, která má víc co nabídnout k vidění a kam se chystáme za dva dny jet i my dva.

18.4.2009 Ulice Jalan Jaksa je opravdu plná nejrůznějších restaurací, barů a jídelen, kde vaří velmi dobře. Byli jsme ale překvapeni, že cenově není moc rozdíl mezi, už skutečně restaurací a obyčejnou pouliční jídelnou. Klasiku Nasi Goreng (smažená rýže s rýžovými krekrami a smaženým vajíčkem) v jedné takové pouliční jídelně jsme si dali s tím, že něco ušetříme, ale bylo to spíš naopak, vůbec nám nechutnalo a to maso, které mělo být kuřecí, rozhodně kuřecí nebylo.

No a pak jsme tedy vyrazili do města, dali jsme si procházku k monumentu  Monas na náměstí Merdeka. Určitě by stála za to návštěva tohoto 132m vysokého monumentu, ale než jsme se k němu dostali, bylo zavřeno, respektive, výtah, kterým se nahoru jezdí už byl uzavřen. Museli jsme nejprve najít vchod do monumentu, který je v podzemí, ale než jsme to zjistili, obešli jsme asi hektarový park kolem monumentu, předtím jsme se museli vymanit z fototománie jedněch mladých indonéských studentů, kteří se s námi chtěli fotit. Mistér, mistér, miss, miss, miss, foto plís:-). Jednou se fotili s Lukym, pak semnou a pak s oběma.

Monument je vyroben z italského mramoru a špička monumentu, znázorňující plamen, je tvořena zlatými lístky z 35kg zlata. Součástí monumentu je i Národní Muzeum Historie vyprávějící příběh o indonéské nezávislosti. No a taky je ve městě vidět spousty mešit a kostelů a taky fotbalových i jiných hřišť a všude jsou spousty lidí a dětí a všude vás zdraví a lidé jsou moc milí a usmívají se na vás. Určitě stojí za to uvést, že v Jakartě žije 8,75 mil. obyvatel. Jediné co nám tady vadilo bylo ubytování, respektive pokoj plný komárů. Žrali nás celou noc, bylo to neuvěřitelné, a následující noc byla ještě horší.

19.4.2009 Za návštěvu ještě stojí stará část města Batavia, dnes nazýváno Kota, kde je možné vidět řadu historických holandských koloniálních staveb. Dá se sem z centra Jakarty dostat vlakem, ale je potřeba pohlídat si, abyste stáli na správné zastávce. Jak jsme s Lukym také zjistili, na zastávce jsme stáli, ptali se několikrát, jestli odtud vlak do Koty jede, ale problém byl v tom, že ne každý vlak tady zastaví,  takže jsme se přesunuli na jinou zastávku, která nebyla příliš daleko a vlaky  tady zastavovaly asi všechny. V Kotě jsme pak nejprve zamířili do muzea Balai Seni Rupa. Muzeum Balai Seni Rupa je bývalý palác spravedlnosti, nyní muzeem umění. Budova byla postavena mezi lety 1866 - 1870, uvnitř si můžete prohlédnout čínskou keramiku, současné umění i např. terakotové nádoby.

Tady v Kotě je ještě několik muzeí, ale do všech jsme nešli. Zaujalo nás spíše živé představení na náměstí Taman Fatahillah, které, jak jsme zjistili od jakartských studentů (kterým jsme opět dávali rozhovor), bylo tradičním představením z oblasti střední Jávy. Všude ohně, biče, poutání lidí atak. Co však bylo nejvíc psycho, jak můžete vidět na fotkách, jedním z polykačů ohňů byl i tříletý capart. Hleděli jsme s otevřenými pusami, prostě jeden nechápe. Ten klučík navíc dokonale napodoboval chování i pohyby dospělých, opravdu mazec. Takže rodiče, jejichž děti budou od malička inklinovat k ohni, raději je to s tím ohněm naučte, jak je vidno, dětem to jde i v tak útlém věku:-).

Nu a co je opravdu moc pěknou podívanou tady na náměstí v Kotě, je kavárna Batavia, která je jedním nádherným muzeem s množstvím starých fotografií i s věnováním (fotografie Havla), na dalších fotografiích byli herci, zpěváci, panovníci evropských zemí a jiné osobnosti. Kavárnu jsme si mohli prohlédnout, aniž bychom si dali kávu či čaj za nadevropské ceny. Do všeho prohlížení hrála živá hudba. V době naší návštěvy hráli na kytary dva chlapíci, a to pohodovou hudbičku, která nás dostala do naprosto jiného světa. No a pro potěchu oka byly v prostoru kavárny i kytice z živých květů, jak to říci, takřka kostelních rozměrů.

Výlet do Koty jsme ukončili procházkou do starého přístavu Sunda Kelapa, tady jsme ještě vylezli na vyhlídkovou věž, která nám poskytla pohled na hromady odpadků, jednu stoku a prostě takový indický pohled na Jakartu. Indonésie nám vůbec hodně Indii připomíná, z těch zemí, které jsme dosud navštívili asi nejvíc. No a pořád žasneme nad tím, co člověk může vidět, když jde jen malinko neoficiální cestou (klasickými bočními uličkami), viz. na fotkách (šicí dílnička pod mostem hned u stoky a kousek vedle pohodička u kulečníků). V Indonésii je taky velmi časté zpovídání cizinců místními obyvateli, které zajímá hlavně vyznání, odkud jste, kolik je vám let a tak dále.

Poslední jakartská noc byla v našem ubytku naprosto příšerná a stejné zkušenosti měli i hosté před námi, jak jsme se mohli dočíst z jejich cestopisů. Tuto noc nás komáři obzvláště žrali, ale takovým způsobem, že to neznalo mezí. Bylo horko, takže se nedalo zalézt ani do mumie (byli borci, kteří to řešili tím způsobem, že si dali ledovou sprchu a pak hupli do spacáků a tak to dělali několikrát za noc). Měli jsme pocit, že se ti komáři v pokoji snad líhnou jak jich tam bylo tolik. Už jsme se nemohli dočkat rána, naštěstí jsme vstávali celkem brzo, protože jsme odjížděli do Yogyakarty. Jestli si říkáte proč jsme nepoužili repelent, hned se k tomu dostanu. Máme s sebou Raid elektric, ale celou dobu jsme si mysleli, že pokud je zásuvka natočena vertikálně, máme smůlu. Luky v té komárové beznaději prohlásil, že to nějak musí vyřešit, a taky že jo. Tedy jsme po půlroce cestování zjistili, že můžeme na tom repelentu kolečkem otočit dle natočení zásuvky a vesele spát dál (ti z vás, kteří elektrický repelent nepoužíváte připojuji, že pokud otvor, kterým proudí odpuzující látka, není směrem nahoru, repelent ztrácí účinek). Zjištění to sice bylo hezké, ale na komáry ani to nějak neplatilo, takže jsme se museli trápit až do půl šesté, kdy jsme vstávali, abychom stihli ranní vlak jedoucí do Yogyakarty.