18.6.2009 Z Christchurch máme zamluvenou relokaci auta do Picton (kousek od Blenheim), autopůjčovna je sice kousek od letiště, ale pěšky bychom se tam plahočili. Luky do půjčovny pouze zavolal, že jsme na místě, přičemž nám bylo sděleno, že si nás tam do 5ti minut přijdou vyzvednout. Tak se taky stalo a my se mohli vydat na cestu směrem Kaikoura, kde dnes hodláme přespat.

Kaikoura je severně od Christchurch vzdálena 180km. Vzhledem k tomu, že jsme do Christchurch dorazili již hodně pozdě odpoledne, už jsme toho cestou do Kaikoura moc neviděli. Večer už pak opravdu přituhlo, takže jsme si na zahřátí koupili klasiku Fish & Chips, tradiční toť britské jídlo, které se dostalo do všech UK kolonizovaných zemí, je to opravdu ňamka, k tomu jsou porce většinou veliké, čili nám zůstalo ještě malinko na druhý den.

19.6.2009 K naší obrovské radosti bylo dnešní ráno také azurové, na sluníčku bylo příjemně, takže nakonec velice příjemné zimní ráno:-). Kaikoura v překladu znamená (“meal of crayfish”- langustí maso ('kai'- food/meal, 'koura' - crayfish). Přestože langustí průmysl hraje v tomto regionu nesmírnou roli, v současnosti je Kaikoura především turistickým lákadlem „numero uno“, neboť zde můžete celoročně vyjíždět na moře za pozorováním velryb, hlavně jsou to tzv. Sperm Whales, česky vorvaň obrovský. Stejně lákavě zní i plavání s delfíny nebo s tuleni. My si tyto atrakce hodláme užít až po nějakém výdělku, protože to je naší hlavní současnou prioritou. Také je Kaikoura jedním z NEJ míst na světě, kde lze na volném moři pozorovat albatrosy. Dnešek by byl jistě skvělým dnem k uskutečnění jednoho z nepřeberného množství treků v tzv. Seaward Kaikoura mountains, které patří k pohoří Jižní Alpy, jsou tak blízko u břehu, že téměř vystupují z moře, ale treky musí také počkat.

My pochopitelně neodolali a nakoukli do informačního centra, kde jsme nabrali mraky letáčků. Opět jsme se však museli vrátit do reality a uvědomit si, že nás čeká práce a ne cestování. Hned za Kaikoura je poloostrov, kde se dá udělat pěkná procházka s pozorováním tuleních kolonií. Vyskytuje se zde tzv. tuleň srstnatý, či lachtan Fursterův, (Arctocephalus forsteri), místně nazýván jako New Zealand Fur Seal. Od roku 1978 jsou zákonem chráněni, čili je zakázán jejich lov, neboť krátce po přílivu kolonizátorů z Evropy se během kraťounké doby jejich počet snížil až na 10% původního počtu. Ačkoliv tito tuleni vypadají poddajně, pohybují se překvapivě rychle a je nepřípustné přibližovat se k samicím, když mají mláďata. Rovněž by měl člověk pamatovat na to, že moře je pro tuleně místem, kde se cítí velmi bezpečně, proto nikdy nestůjte tak, že se nacházíte v přímce mezi tuleněm a mořem. Doporučuje se zároveň vzdálenost 10ti metrů, je to ostatně divoká příroda a pokud se budete chovat nevhodně, může na vás tuleň, bojíce se o svůj život, zaútočit.

Na výše zmíněném poloostrově (délkou 5ti km zasahuje do Tichého oceánu) jsme si udělali procházku, potkali se tady s jedním Čechem, který pochází z Petřvaldu a dokonce znal neteř mého dědečka:-). Říkal nám, že v noci spal na pláži a když se ráno probudil, všude kolem něj byli tuleni:-), prý bylo v noci teplo, ale nevíme, nevíme, buď se k němu v noci nějaký tuleň přitulenil, nebo to náš krajan vyřešil nějakou lahvinkou:-), v noci musela být teplota na nule, nebo malinko pod nulou.

Odpoledne jsme  si to již namířili do Blenheim, ale kdo by odolal nezastavit asi 10x všude tam, kde se u cesty na balvanech vyhřívali tuleni. Opravdu jeden tuleň vedle druhého, na jednom místě jsme se kochali pohledem na malé skotačící tuleně, kteří dováděli v jakoby bazénech, které díky přítomným kamenům tvořily spousty jednotlivých jezírek a bazenů. Tuleni si hráli na honěnou, skákali do vody jeden po druhém, bylo to fakt super, celou tuto honičku se nám podařilo natočit:-). Byl to opravdu zážitek vidět tuleně poprvé v životě, dosud to bylo jen v dokumentech, takže nádherný zážitek.

Z tulení podívané jsme plynule přejeli do oblasti, kde se pásla stáda oveček a pomalu se počaly vynořovat také vinice. Co vinice, lány a lány vinic. Je to tady, jsme konečně v regionu Marlborough, do kterého patří i Blenheim, Marlborough je největší vinařská oblast na Novém Zélandu. V Blenheimu jsme ještě zastihli informační centrum, abychom se zeptali na základní informace ohledně sezónních prací. Také jsme uznali, že zde pravděpodobně zůstaneme, tedy jsme se jeli poohlédnout po nějakém ubytování.

Byla zde možnost i hostelů, které zprostředkovávají práce, pokud u nich bydlíte, ale ve všech bylo buď plno, nebo neměli pracovní nabídky. No, to nám to pěkně začíná. Nicméně jsme potřebovali něco nakoupit a věděli, že lidé dávají různé inzeráty na bydlení také do supermarketů, kde jsme objevili český inzerát, domluvili se a přijeli se hned podívat. Vzhledem k tomu, že pronájmy v domech byly levnější než v hostelech za dormy, vůbec jsme neváhali a s domácími se domluvili, že se zítra nastěhujeme. Dnešní noc jsme přespali sice také v domě, ale u malajské správkyně, která měla všechny pokoje full a tak nás vzala do domu, kde můžeme zůstat jen jednu noc, ale i to bylo fajn. V domku bydlela se svými dětmi, tak asi pět jich bylo. Opravdu mrzlo, decka byla na jednom křesle pod dekou a koukaly na televizi. Nic proti, ale to ústřední topení by se zde přes zimu fest hodilo. Nám paní dala do pokoje přenosné elektrické topení, které nakonec jelo celou noc a i tak jsme měli ráno v pokoji stále klenru. 

20.6.2009 Ráno jsme vyrazili hledat práci a také se poohlédnout se po městě. Zajímavosti z města Blenheim přineseme v jednom z dalších článků a rovněž vše k naší první práci, což jsme s mnohými z Vás již probírali v mejlech nebo po Skype, ale řekli jsme si, že proč z toho neudělat alespoň článek, když je to pomalu na román:-).