26.1.2009 Kdykoliv jsme jeli v Kambodži busem, řidiči dělali 1 – 2x pauzu. Někdy se tím cesta prodlouží i o hodinu. Tím, že jsme z Phnom Penh odjížděli poměrně pozdě, náš příjezd do Kampotu byl už po západu slunce. Guesthousy už měly ty nejlevnější pokoje často plné, ale nakonec se nám podařilo přece jen něco najít. Docela jsme však koukali, že opět ceny za jídlo byly dosti vysoké. Mnoho Guesthousů zde vlastní cizinci, takže i to je možná důvod.

Kampot je město, které je známé pěstováním a produkcí vysoce kvalitního černého pepře. Pepřovou farmu jsme nakonec nenavštívili, ale pepř jsme koštovali kde to jen bylo možné, a je skutečně výborný. Ještě jsme měli tu čest vidět pepř  v čerstvém stavu, a to na marketu.

Na to, jak byly ulice ve městě široké, nám připadalo, že v Kampotu moc obyvatel nežije, ale kdo ví, možná spousta domů a bytů zůstala po režimu Khmer Rouge opuštěna a snad se časem město naplní opět tolika obyvateli jako před tímto terorem. V každém případě se nám v Kampotu líbilo, ve městě byl klid, žádná divoká doprava a konečně i kopcovitá krajina. Především nejvyšší kopec Bokor 1080m n. m., na který jsme měli v plánu vyjít. Od místního francouzsko-khmérského týpka jsme se dověděli, že je park uzavřen. Věc se však měla tak, že park uzavřen není pro ty, kteří si zaplatí trek (a jdou pěšky, protože cesta na Bokor je v rekonstrukci a veškerá automobilová doprava mimo stavební práce je zakázána), součástí je mj. vstup do národního parku Bokor. Cena 50-60 USD za 2denní trek nám přišla hodně přemrštěná, dost jsme to zvažovali, ale ve stejném guesthousu se s námi ubytovaly dvě Kanaďanky, kterým se podařilo snížit cenu za trek na 35USD, pokud seženou ještě další dva lidi, holky si nás odchytly a nakonec jsme s nimi do toho šli. Večer před trekem jsme se šli domluvit s průvodcem co a jak, ten nám mimochodem sdělil, že nás bude nakonec 7 lidí + průvodce a jeho syn. Ještě se to dalo, nakonec se z nás vyklubala celkem fajn grupa.

28.1.2009 Po menších zmatcích jsme se nakonec ráno všichni sešli a společně jeepem přijeli k patě hory, kterou pokrývala džungle. Teplota šla už hned ráno poměrně nahoru, takže jsme byli rádi, že jsme prakticky od první chvíle šlapali džunglí. Každý ještě nafasoval v krabičce oběd a 2 x 1,5l vody. Při takovýchto akcích s Lukym obzvláště oceňujeme camel back, ze kterého můžeme v klidu pít, nemusíme neustále sundávat batoh a voda navíc zůstává déle chladnější.

Náš průvodce byl starý voják, 50 let, 60kg, ale ten mazal jako torpédo, měli jsme co dělat, abychom se nenechali zahanbit a drželi s ním krok. Průvodce se jmenoval Tri, byla s ním sranda, všechno řekl na rovinu jak věci jsou, co si myslí. Např. jeden starší Angličan,  člen naší grupy byl ráno dost špatný, nějak mu to asi nesedlo, takže jsme na něj čekali i 10minut. Během jedné pauzy se průvodce rozvykládal a říkal, že tedy Englishman je hodně pomalý, říkal: „english man is slowly, óóó very slowly (no, ale tedy hoooodně pomalý, nechceš, abych ti přivolal auto?” ) Taky říkal, že má raději treky během mokré sezóny, že lidi se míň zastavují a chtějí být rychle nahoře:-) Taky jsme se ho ptali na hady, říkal: „během sucha žádní hadi, ale během mokré sezóny je hodně hadů, óóó hodně hadů.” Taky nám toho mnoho napráskal na svého synátora, který se moc nemohl bránit, neb jeho angličtina nebyla moc silnou stránkou. Taky bylo na klukovi vidět, že by raději jezdil na motorce a ne se trmácel s nějakými cizinci džunglí. Stejně po příchodu do resortu usnul asi v 18h večer a spal až do rána:-), jak jsme se od jeho táty dověděli, flámoval prý až do rána. 

Co se týče samotného Bokoru, je zde potřeba uvést několik skutečností. Bokor, jak jsme již psali, je nejvyšší bod současného Národního Parku Bokor. Během francouzské kolonizace zde vzniklo náhorní městečko se vším všudy (pošta, kostel, hotel, …) kam se během největších veder jezdili rekreovat Francouzi. Místo má své specifické klima, chladnější než dole v Kampotu i jinde v Kambodži. Tedy to pro frantíky byla jakási oáza během nejteplejších měsíců v roce. Oáza, ze které mohli z výšky 1km pozorovat moře. V průběhu  Khmer Rouge bylo místo opuštěno a od té doby prakticky chátrá, je to skutečné město duchů. Už z dálky, když přicházíte k tomuto místu cítíte zvláštní atmosféru, všechny opuštěné budovy postupně obstoupil oranžový lišejník a k večeru se přes Bokor valí mlha, která celé místo halí do vcelku slušného psycha.

Všechny budovy, na vlastní nebezpečí, je možno prozkoumat a opravdu to stojí za to, především hotel, zaručeně stojí za prošmejdění skrz na skrz. V prvním podlaží můžete jen tušit  ne tak dávno přítomnou hotelovou restauraci s tanečním parketem a obrovskými okny, které umožňovaly výhled do propastné džungle až k moři skrz zahradu. Stále velmi dobře zachovalé žulové schodiště, které vede na několika místech do jednotlivých pater hotelu, do pokojů, kde pouze poslední zbytky kachliček po sprchovém koutu dávají vědět, že zde byla koupelna, můžete vyjít na jednotlivé balkóny, které jsou umístěny tak, aby umožňovaly výhled na všechny světové strany. Toto psycho místo se stalo inspirací pro natočení krimi trileru City of  Ghosts (2002). Je to skutečně zážitek, mráz po zádech běhající. Bokor, město duchů, ovšem na jak dlouho?

Vstup do parku, omezený pouze pro teky je dán tím, že zde Číňané opravují silnici, která byla postavena v letech 1917 – 1921 a vzala život mnoha Khmerům. Vede až nahoru na Bokor do města duchů. Plánují zde vybudovat kasino (z hotelu) a další podobné aktivity. My měli štěstí, že Číňané byli zrovna doma během oslav čínského Nového roku, takže jsme si mohli vychutnat celý trek bez přítomnosti randálu těžké techniky. Náš průvodce nám vykládal, že už jsou do  města  přistěhované i Číňanky:-), aby se dělníci cítili jako doma. Jojo, z Kambodži si postupně ukrajuje kde kdo, dokonce ostrovy, v tom malém kousku moře, které Kambodži ještě zůstalo, patří z převážné většiny Rusům.

Trek byl hodně náročný, neb jsme měli zvládnout výšlap 1km převýšení, když se k tomu přičte vysoká teplota a dusno, bylo to fakt ažaž. Do „resortu“ (školící středisko pro ochránce parku), kde jsme trávili noc jsme dorazili někdy kolem 16ti hodin. Prošmejdili hlavní nejfotogeničtejší objekty a pak čekali, než nám Tri přinese večeři. Na Bokoru žije pár obyvatel, někteří mají na starosti resort, ve kterém jsme nocovali, ti ostatní nevíme co jsou zač, neptali jsme se. Večeře byla moc dobrá, nudle se zeleninou, ale opravdu chutně připravená. Když se nás Tri ptal jak nám to chutnalo, jednoznačně jsme všichni dali najevo spokojenost, náš průvodce na to jen: „No já nevím, ale nemyslím si, že to bylo moc dobré.“ Fakt kolík ten Tri. Pak se nás ptal, kdo chce kafe, že mají 3in1, když jsme po něm chtěli vodu, tak prý: „Zalijte si to čajem. Jo a moc neponocujte, ráno vás budu budit v 5 hodin, já chodím spát ve 23 a vstávám ve 4, takže já s tím problém nemám.“ No tak to s ním šlo furt, zkrátka bezprostřední člověk.

Ráno jsme si přivstali a my dva s Lukym šli ještě omrknout hotel ve východu slunce. Ráno byl nádherný výhled do propastné džungle a měli jsme štěstí, bylo vidět i moře. Včera večer jsme moře neviděli, v odpoledních hodinách už se džunglí většinou valí mlha. Po snídani jsme vyrazili nazpět, avšak jinou cestou než včera. Šli jsme přes vodopády Popokvil, které by mohly být super v období dešťů. K dalšímu vodopádu jsme šli regulérní džunglí, a to celý výškový kilometr dolů. Tady jsme si udělali obědovou pauzu a zchladili svá horká těla. Luky sebou fláknul o zem, když přecházel bosý po kraji jezírka, naštěstí spadl na zadek, ale ještě 2 týdny potom měl krásnou barevnou památku. Po východu z džungle jsme procházkou skrz banánovou plantáž dorazili do blízkého městečka, odkud nás tuktuk zavezl zpět do Kampotu. Bokor stál rozhodně za návštěvu i džungle, opravdu se nám 2denní výlet líbil a můžeme rozhodně doporučit.

29.1.2009 Sousední městečko Kep, kam jsme se vydali dnes je hojně navštěvováno díky množství mořských krabů, kterých se zde loví denně tisíce. Nikdy jsme ani jeden z nás kraba nejedli, takže jsme si tuto pochoutku nemohli nechat ujít. Krab je opravdu delikatesa, sice dá práci vydlabat ze všech těch klepýtek bělavé masíčko, ale v každém případě ta „dřina“ stojí za ochutnání. Z mořským plodů jsme nic lepšího zatím nejedli.

Sem do Kepu se jezdí i kvůli plážím, které jsou velmi oblíbeným piknikovým centrem pro místní Khméry s množstvím stánků s jídlem. Kolem mořského pobřeží jsou příjemné promenády, ale i toto místo pravděpodobně čeká řada projektů a obnov, aby sem mohli jezdit ti zámožnější. Prožili jsme zde moc příjemný den a  před západem slunce se na motorce, kterou nám pronajal průvodce Tri se slevou, vraceli zpět do Kampotu, odkud jsme další den pokračovali do města Sihanoukville.