7.2.2009 Ráno jsme vyrazili směr vlakové nádraží, ze kterého nám kolem 8h ráno odjížděl vlak do Kanchanaburi. Malinko nás zradila lodní doprava, kdy jsme měli pouze přejet na druhý břeh, kde se nacházelo vlakové nádraží. Loď nám zastavila o půl kilometru jinde, tedy jsme dobíhali, aby nám vláček neujel (celé nádraží se rekonstruuje, tedy i proto ty zmatky). Měli jsme jazyk málem na vestě, ale dorazili naštěstí včas, vlak měl do toho zpoždění, takže jsme ty ranní sprinty měli ještě čas vydýchat. Přestože se Kanchanaburi nenachází moc daleko od Bangkoku, na tuto jízdu musí cizinec jaksepatří připlácet. Cena za lístek pro cizince je 100B, kolik platí Thajci raději nevědět, takto to píše i průvodce:-) Vlak je přitom velmi obyčejný, kdy sedíte na dřevěných sedačkách, ze kterých nás (hubeňoury hubené), při opírání, tlačí páteř.

Nejeli jsme hned přímo do Kanchanaburi, ale pokračovali dál do zastávky Nam Tok (kde končí „Železnice smrti“ dle průvodce, ve skutečnosti trať končí o 3km dále u vodopádu Sai Yok Noi. Odtud je původní „Trať smrti“, již od konce války, ukončena vytrženými kolejnicemi), kde jsme šli navštívit jeskyni Wang Bahdarn a vodopád Sai Yok Noi. Kanchanaburi jsme si nechali až na druhý den. Opět, to by bylo, abychom se domluvili s tuk tukem na ceně, vyrazili jsme po příjezdu do zastávky Nam Tok k jeskyni Wang Bahdarn raději pěšky (jeskyně se nachází asi 2km od hlavní silnice, ale asi 3km od vlakové zastávky). Vstupné nebylo zrovna nejnižší, ale jeskyně byla moc pěkná, plná krápníků a různých jeskynních útvarů, i prohlídka trvala vcelku dlouho. Tradičně jsme se v jeskyni nedočkali příjemného chládku, spíše naopak, zpotili jsme se až hrůza. Měli jsme však štěstí na jeskynního pavouka a fosforeskujícího vláskového červa (glowworm). Na vodopád moc času nezbývalo, i proto, že se našemu, velmi prostě anglicky mluvícímu průvodci, dlouho nedařilo rozchodit benzínovou lampu, kterou jsme si následně svítili v jeskyni (ztratili jsme tím hodně času). Prohlídku však s námi absolvoval jeden německý turista, který nás svým předplaceným tuk tukem přiblížil až k vodopádu, který se nacházel kousek od hlavní silnice asi 2km od jeskyně.

Vzhledem k tomu, že autobus (poslední) měl jet tehdy a tehdy (někdy kolem 17h), šli se kluci k vodopádu podívat, my s Terkou hlídkovaly. Jak už to bývá, jen co kluci odešli, přijel autobus, který však zastavil asi 200m od schodů, které vedly k vodopádu. Terka rychle běžela pro kluky a já pro změnu k autobusu, abych ho co nejdéle zdržela. Dalo mi to hodně zabrat, než jsem jim vše vysvětlila, aby počkali, že jsme čtyři a potřebujeme se dostat do Kanchanaburi. V tuto chvíli jsem byla velmi ráda za to, že díky jejich chabé angličtině a mému vytrvalému vysvětlování jsem získávala pro, stále nepřibíhající děcka, čas.

Pak z busu vylezla holka, se kterou se dalo mluvit, na rovinu mi řekla, že bus jede do Bangkoku a nemůže čekat, ale naštěstí se na obzoru objevili Terka, Luky i Ludva, takže autobus počkal a my se dostali do Kanchanaburi. Měli jsme však na mále, ale statečně jsem to ustála za nás všechny. Terka mimo jiné kluky přepadla ve chvíli, kdy se právě chystali skočit do vody, ale jak říkám, nakonec to dopadlo dobře. Ono by se nějak dalo dostat do Kanchanaburi i jinak, ale asi by nás to přišlo hodně draho.

Kluci pak večer obíhali jednotlivé guesthousy, aby našli co nejvýhodnější ubytování. Po večeři jsme usedli do velmi příjemného posezení v zahradě guesthousu a vykládali a vykládali. Věřte, nevěřte, i po třech společných dnech jsme si měli stále co říct:-)

8.2.2009 Ráno jsme vyrazili do Thajsko-Barmského muzea železnice. Muzeum bylo velmi zánovní a opravdu vkusně a stylově provedeno. Byli jsme skutečně mile překvapeni. Zároveň se nám však odhalila i temná historie z doby 2. světové války na území Thajska, o kterou se zde „postarali“ Japonci. 

Projížděním trati, kterou zde kdysi vězni stavěli, jsme si kladli otázku, jak je možné, že jich zde tolik zahynulo, když trať neprocházela kdoví jak náročným terénem. Ano, na trati se nacházel skalnatý úsek, kterým se museli stavitelé prosekat, ale jinak trať probíhala poměrně normální nížinatou krajinou. Problém však byl v tom, že se vězni museli prosekávat džunglí, ve které, kvůli komárům, zemřelo mnoho lidí na malárii, přišla řada úrazů a následně amputací končetin. Vězni nedostávali pořádně najíst a napít, pokud ano tak velmi málo a voda byla často kontaminovaná, k tomu celkově špatné hygienické podmínky nedávaly hladovějícím zajatcům moc šancí na přežití.  Celá věc je o to brutálnější, že trať, kterou měli  postavit za 5 let (odhad japonských inženýrů) postavili za 15měsíců.

Nyní tedy k historii, k tomu jak to vše bylo, proč zrovna řeka Kwai, proč „železnice smrti“. Otázek je mnoho, tedy pojďme na to. V roce 1942 Japonci obsadili z Thajska Barmu (krom jiných zemí), protože chtěli napadnou Indii, potřebovali si nějakým způsobem udržet pozici trvalým zásobováním armády. Došlo tedy ke stavbě železnice, která měla tento problém vyřešit propojením Barmy s Thajskem. „Železnice smrti“ či Thajsko-Barmská železnice z Bangkoku do Rangoonu je dlouhá 415km. Počala se stavět z obou stran, z Barmy ze stávající zastávky Thanbyuzayat do Ban Pong v Thajsku. Na stavbě trati pracovalo 180tis. Asiatů, 60tis. válečných zajatců z Anglie, Austrálie, USA, Kanady a Holandska. Kvůli nelidskému zacházení během výstavby trati zahynulo 90tis. Asiatů a 16 tis. válečných zajatců. Po prohře japonské armády v roce 1945 se stala trať spíše únikovou trasou než původně zamýšlenou zásobovací tratí. V muzeu je umístěná řada expozic s autentickými předměty, modelem celé železnice, včetně ztvárnění kompletní trasy kudy a jakým územím probíhala, spousta fotografií, dokonce i figurín lékařů a zraněných vězňů, které vypadaly jako živé. V muzeu lze shlédnou dokument, ve kterém přeživší pamětníci vzpomínají na tuto hrůznou dobu. V  závěru prohlídky můžete  okukovat předměty i osobní věci vězňů a zároveň číst řadu zmanipulovaných dopisů (japonskou armádou), které vězni posílali domů, v nichž píší svým rodinám, že se mají dobře, pracují za peníze a jsou zdraví,vše lež, mnozí z nich do pár dnů zemřeli.

Z prvního patra muzea je skrz velká okna vidět hřbitov, který jsme následně navštívili. Toto pietní místo je rozděleno na několik částí dle národnosti zahynulých vojenských vězňů. O pietní místo je postaráno skutečně vzorově, pravidelně se zavlažuje, vše je svěže zelené. Oběti „železnice smrti“ alespoň nyní odpočívají v harmonii a míru.

Přes čínský hřbitov a čínský chrám jsme se dostali ještě do jednoho muzea s názvem Jeath, které sice bylo v hodně špatném stavu, ale vybledlé fotografie a novinové články dodávaly místu takovou atmosféru, jako by byla tato bambusová stavba vyrobena hned po skončení války. Z muzea 2. světové války, které bylo již zavřeno, jsme viděli pouze historickou lokotku, která jezdila po „trati smrti“ a vzhledem k tomu, že se blížil západ slunce, pospíchali jsme k mostu přes řeku Kwai, který jsme přešli tam i zpět jako spousta jiných zvědavých návštěvníků.

První verze mostu přes řeku Kwai, z února 1943, byla dřevěné konstrukce, druhý ocelový most byl postaven téhož roku v dubnu. Již 20. měsíců poté americká vojska most zbombardovala, čímž přerušili provoz na trati (bombardování mostu nebylo hned úspěšné, neboť zasáhlo i přilehlý kemp, ve kterém zahynuli i váleční zajatci). Rozhodně doporučujeme shlédnout stejnojmenný film Most přes řeku Kwai, na který se i my dva, po návratu domů, rádi podíváme. Most byl po válce přestavěn, nicméně část mostu je stále z původních dílů.

9.2.2009 Brzy ráno jsme vyrazili směr Bangkok opět v kompletní čtyřce. Dnešek byl naším posledním společným dnem. S Lukym toto setkání hodnotíme velmi kladně. Terka s Ludvou nám byli v řadě věcí rozhodně inspirací, věříme, že i my jsme je inspirovali. Vyměnili jsme si spousty zkušeností a postřehů, i pár drobných věcí a nyní jdeme opět každý svou cestou s přáním toho nejlepšího na dalších výpravách do neznámých zemí. Věříme, že se opět všichni setkáme někde doma u vepřo-knedlo-zela:-) i poctivého českého pivka a všechno ještě dovykládáme, co jsme během čtyř dnů nestihli.