V tomto článku bychom Vám rádi popsali náš téměř 7mi denní himalájský trek, k němuž bych hned úvodem ráda řekla, že to byla jedna obrovská nádhera. Ostatně i fotogalerie, do které jsme se snažili dát to, co nejlépe vystihuje tento týdenní trek, vypovídá o všem co jsme v horách viděli. Hned po prvním dnu jsme se s Lukym shodli na tom, že ty peníze, které se nám z počátku zdály dost vysoké, absolutně nemohly pokrýt to, kdo všechno pro nás pracoval, kolik lidí, mul a hlavně kolik času všechny přípravy zabraly. Až po prvním trekovém dnu, kdy jsme spali ve stanu jsme mohli vidět celou naší trekovou bandu, která čítala 1 řidiče pouze pro cestu do Joshimath, 1 průvodce, 2 kuchaře, 2 pastýře, 1 dá se říct číšníka, který nám nosil čaje a veškeré jídlo, 2 další pomocníky na stavění stanů a přípravu kempu a 6 mul. Ano, byli jsme 4, kteří jsme si tento trek zaplatili, ale i tak to všechny ty peníze, alespoň pro nás, nemohlo pokrýt.

Dále pak popíšeme jak péče o nás probíhala. Byl to hlavně všechno šok, protože jsme zvyklí na to, že klidně chodíme po horách se svým 17kg batohem, vaříme si sami a jsme rádi, že jsme rádi, když do toho vyjde počasí, je to o to lepší, čisté výhledy do krajiny jsou pak jen bonusem. Tady nám ráno před snídaní hoch, který se jmenoval Opinder, přinesl do stanu horký čaj či kafe, podle přání, poté byla snídaně, která byla každý den jiná, např. vajíčka jsme měli denně, ale vždy na jiný způsob (omeleta, míchaná vejce, opečené vajíčkové tousty). Na oběd jsme dostali krabičku s džusíkem, dva tousty se zeleninou, ovoce a oplatek, někdy dva bonbónky, připadali jsme si jako děti na základce, kterým rodiče pečlivě připravují svačinku, aby neměli přes den hlad. Poté, co jsme dorazili odpoledne, cca v 16h do kempu, čekala nás svačinka v podobě máslových sušenek, smažených obalovaných kousků zeleniny či brambor, někdy hranolky, prostě každý den jiná svačinka. Poté co jsme si připravovali ve stanu spacáky nám Opinder přinesl horkou polívku v hrníčku a hodinu až dvě poté nás volali na večeři, ta měla vždy několik chodů. Vždy byla rýže se zeleninou, pak např. nudle, vařená zelenina, čočka na super ostrý způsob, čapaty (pšeničné placky), vše v kovových hrnečcích, jedlo se z talířů a příbory. Když se přípravy večeře prodloužily, donesli nám do stanu popcorn. No a tak to bylo každý den, do toho nám hoši postavili stan, každý večer a ráno připravili do lavoru horkou vodu na umytí a k tomu všemu bylo každý den azůro a večer jasná obloha posetá hvězdami. Večer sice byla hodně zima, ale vůbec nefoukal vítr, z toho jsme byli s Lukym naprosto uneseni. Musíme si uvědomit, že jsme kempovali ve výškách 1500 – 3000 m n.m.  Pouze druhý den, kdy jsme překračovali nejvyšší bod našeho treku  Kari Pass 3640 m n.m hodně foukalo, na zemi ležel sníh a bylo hodně krizově, vypadalo to, že večer bude pršet, ale do večeře byla obloha jako vymetená a ráno opět azůro.

Tak jak se možná z minulých příspěvků může jevit, že se na Indii díváme spíše negativně, návštěva Himalájí byla naprostým opakem. Věříme, že každý milovník hor musí z fotografií sdílet náš názor. Ve městech a vesnicích je nepořádek všude, to je jim hold vlastní, ale hory jsou fascinující a skutečně jsme si v nich odpočali. Vrátit se pak do města po týdnu v horách je jako dostat facku zprava a hned zleva tak, že se otočí hlava o 360°.

Ještě krátce k našim trekovým klegům. Byl to manželský pár z Chicaga, nicméně Jaspreet se narodila v Indii, kde žila do 13ti let a její manžel Itay se narodil v Izraeli, ale oba se cítili už Američany. Byla to správná dvojka. Za ten týden jsme probrali hodně věcí, Jaspreet navíc uměla hindsky, takže nám i překládala a hlavně, zodpověděla i hodně nepochopitelných věcí, kterých je Indie plná. Navíc, celý týden jsme biflovali angličtinu, dá se říci s rodilými mluvčími, což se člověku v životě vždy sejde. 

Tento trek se oficiálně jmenuje Kauri Pass trek. Název je dle nejvyššího bodu ve výšce 3640 m n.m a jmenuje se Průsmyk Kauri Pass. Na Himalájské poměry jsme se sice nedostali nijak zvlášť vysoko, ovšem celý trek je velmi pestrý, a to od výhledů na zasněžené vrcholky hor kolem druhé nejvyšší indické hory Nanda Devi 7816 m n.m po krajiny luk, stálezelených lesů, vodopádů až po malé horské vesničky a terasová pole. Trek je dlouhý 75 km a dá se zvládnout za 5-6 dnů. Tato trasa byla populární již v době anglické kolonizace a patří k nejdostupnějšímu a nejvyhledávanějšímu treku v této oblasti Himalájí i dnes.

Tedy jak to vlastně všechno bylo. První den 1.11.2008 jsme měli sraz ve městě Rishikesh, kde nás na smluveném místě vyzvednul jeep. Z Rishikeshe jsme jeli i s našimi americkými kamarády a s indickým průvodcem jménem Prithvi, který nás doprovázel od začátku až do konce celým trekem. Všichni jsme tímto jeepem jeli do 250 km vzdáleného horského městečka Joshimath, odkud začínal náš trek. Horská cesta trvala celkem 9h, takže si asi umíte spočítat jakou průměrnou rychlostí jsme jeli. V Joshimathu bylo k večeru již výrazně chladněji než v Rishikeshi, neb se nachází ve výšce 1900 m n.m. Nicméně přes den je zde kolem 25 °C. Večer jsme si ještě v tržnici koupili čepice za 16,- Kč jedna, takže paráda a Luky si pak ještě pro jistotu koupil druhý den ráno parádní běloučké a apartní unterhozy za ještě parádnější cenu 80,- Kč,  takže je teď za velkého sexy frajera. Večer nám kuchaři připravili super večeři i s dezertem, což byl vynikající pudinček s banánem. Také jsme si dali poslední horkou sprchu pro následujících 6 dnů. Tento hotel se jmenoval Birla Niwas.

Druhý den 2.11.2008 ráno nás Opinder budil horkým čajem, kdy před dveřmi vždy zavolal: „Madam, čaj.“ Nebo pane, čaj. Fakt mazec. Po snídani jsme se přesunuli nejdelší indickou lanovkou (4km) do prý exkluzivního lyžařského střediska Auli, odkud byl sice úžasný výhled na zasněžené vrcholky hor, ale lyžařské středisko představovaly jen dva lyžařské vleky. Lanovka byla dost drahá i na české poměry, stála nás dohromady 400,- Kč. Odtud jsme šli již pěšky. Hned první den nám bylo jasné, že trekování v Himalájích bez průvodce není vůbec snadné, neexistují zde žádná značení, ale spousta cest, kdy člověk může snadno sejít z cesty. Celá věc je komplikovaná tím, že prakticky neexistuje spolehlivá turistická mapa. Náš průvodce také žádnou neměl. Celý den nás doprovázely nádherné výhledy na vrchol Nanda Devi a jiná fascinující panoramata. Tento den jsme toho moc neušli, protože jsme se kochali a kochali a také slunili na vyhřátých kamenech. Kempovali jsme v lese ve výšce 3000 m n.m, který byl jako ze španělského filmu Labyrint, pokud jste viděli. Místo se jmenovalo Chitraganta. Potkali jsme zde ještě jednoho Američana, který si trek domluvil sám a měl s sebou asi 3 nebo 4 lidi. Pak ještě ráno jsme potkali další dva Američany, kteří šli na vlastní pěst.

Před večeří jsme dostali polívku a hoši rozdělali oheň. Lidi, věřte tomu nebo ne, já tomu také nemohla uvěřit, dřevo, jímž se přikládalo do ohně bylo z rododendronů. Ostatně celý les byl z rododendronů, místy rostly stálezelené duby. Luky si přivstal na východ slunce, už nemohl dospat rána, protože se v noci špatně přikryl a klepal kosu. Já byla v pohodě s čepicí na hlavě. Luky si v noci dával nohy na mé břicho, aby si zahřál nohy, čímž v podstatě urychlil mou ranní návštěvu na toaletě. Abych nezapomněla, náš záchod vypadal tak, že hoši vykopali díru do země a celý prostor překryli stanem, také v naší stanové toaletě pověsili toaletní papír, takže paráda. K tomu nebyl problém s lavorem horké vody ráno i večer, takže i bez spršky se to dalo zvládnout. Ostatně, hygienické ubrousky také přišly velmi vhod.

Třetí den 3.11.2008 směřovaly naše kroky do nejvyššího bodu treku, do průsmyku Kauri Pass ve výšce 3640 m n.m. Ležely zde zbytky sněhu a foukal studený vítr, to člověk pocítil, když byla pauza, když jsme se hýbali, bylo to v pohodě i když měl člověk jen flýsku. Tento den jsem si moc neužila, od rána do 16h jsem byla 5x na záchodě a hold pikantní indické jídlo už u nás s Lukym způsobilo to, že jsme se celý den bavili jen o tom, co bychom si dali z české kuchyně, ta nám tady chybí fest. Kuchař vařil perfektně, ale často nám to připadá tak, že Indové naprosto potlačí chuť vařené suroviny a vše přehluší koření, někdy až moc přidávají zázvor. Rýže ale byla perfektní, snídaně kontinentální, svačinky exkluzivní, takže jsme si našli to své. Tuto noc jsme spali jako mimina, zachumlaní ve dvou spacácích, pěkně v teploučku. Počítali jsme s tím, že mraky přinesou zhoršení počasí, ale než byla večeře, byla obloha poseta hvězdami. Přitom jsme si odpoledne říkali s Lukym, že jsme měli krásně první den a hold, nedá se nic dělat, hory jsou hory. Ale skutečně nás překvapilo, jak rychle se mraky rozplynuly. Místo našeho kempu se jmenovalo Dhakwani a bylo ve výšce 3000 m n.m.

Čtvrtý den 4.11.2008. Ráno jsme čekali vteřinu po vteřině až vyjde za kopcem sluníčko, na slunci jde teplota neskutečně rychle nahoru. Po snídani jsme vyrazili. Tento den cesta vedla hodně dolů a také tento den byl celý prosluněný a naskytly se nám zase úplně jiné pohledy do krajiny. Je pravdou, že každý den jsme viděli naprosto jiné věci, jinou krajinu, jiné složení lesa. Ostatně, fotografie vystihují vše. Před večerem se nám otevřel pohled na oblast horských vesniček s typickými terasovými políčky, byl to nádherný pohled, který jsme nečekali. I západ slunce stál za to. V kempu už nás vítali hotovým horkým čajem, sušenkami, postaveným stanem a pak nám Opinder přinesl i hranolky. Člověk byl přes den fascinován krajinou a v kempu servisem. Toto místo kempu bylo několik set metrů nad vesnicí Pana. Večery už byly znatelně teplejší a sluníčko k nám ráno dorazilo taky brzy.

Pátý den 5.11.2008 Prithvi zvolil trasu, která vedla přes vesnici ., nejsme si jisti názvem, nicméně, zde treky normálně nevedou, tedy naše návštěva byla pro obyvatele vesnice, hlavně pro děti událostí roku. No, pro nás po pravdě také. Je to jako když sledujete dokument či film, kdy se po příchodu cizinců do vesnice sbíhají její obyvatelé ze všech stran, zdraví vás, okukují a vy si připadáte jako ve snu. Bylo fascinující všímat si všemožných detailů na ušmudlaných dětech a jejich zvědavých pohledů. Pochopitelně se jim strašně moc líbilo, když mohli vidět sebe na displeji foťáku. V těchto horách mají lidé domečky stavěné z kamene, který zde má nádherně rovné plochy, takže ideální stavební materiál pro krásné vesnické domy. Opravdu místy byly domečky skutečně čistou lidskou prací dovedeny do nejmenších detailů. Průvodce Prithvi nám také říkal, že v těchto vesnicích je běžné, že Vám už i děti nabízejí různé rostlinné produkty k prodeji, prosím, domyslete si, kterépak by to mohly asi být. Je velmi těžké popisovat pocity z tohoto místa, musí se to zažít, tak jako Himaláje. Dále naše kroky vedly dolů a dolů až k řece, kde nás čekal Opinder s džusem a 10 min. odtud pak Prithvi s obědem, tento den jsme neměli naše oblíbené obědové krabičky:-). Po obědě to byl již kousek do místa našeho kempu, který byl na kopci ve vesnici Jhinjhi (Džindži). To byla opět událost pro místní děti, které nás okukovaly do doby než zapadlo sluníčko a ochladilo se. Večer ještě šli Prithvi, Jaspreet a Luky nakoupit do vesnice zeleninu a fazole. Také jsme v jedné ze zahrad mezi zelím okukovali skoro 3m vysoké rostliny, za jejichž pěstování by Vás u nás zavřeli.

Šestý den 6.11.2008 nás čekal náročný den plný stoupání a klesání. Byli jsme časově trochu ve skluzu, ale pořád se dal plán treku zvládnout. Každý den jsme vyrazili vždy o hodinu dříve, takže jsme se nemuseli zbytečně hnát. Část této trasy nás doprovázel pastýř jménem Čaču, který byl docela upovídaný, takže jsme se dověděli, díky Jaspreet, například to, že takto chodí po horách se svými mulami již 20 let a že je to jeho letošní poslední, v pořadí 35 trek. Tuto noc jsme kempovali kousek nad vesnicí Ramani. Večer jsme poseděli všichni u ohně. Také jsme všem poděkovali za super servis a dali jim dýško za perfektní práci během celého týdne. Večer jsme zpívali u ohně, každá země se prezentovala lidovou písní, bylo to příjemné posezení u ohně. Čaču se tam rozvykládal a taky zatančil. Okoštovali jsme také místní rum a whisky, pro kterou došel 4 km tam a 4km zpátky jeden člen výpravy jménem Kundan (no, zní to pěkně divně, ale hold se tak synek jmenoval, tak to tady musím napsat). Bylo nás do toho 12, takže jsme skutečně jen okoštovali. Ještě taková příhoda, v Joshimathu jsme ještě před trekem byli večer ve městě koupit také jednu whisky Royal Challenge, alkohol zde není volně k prodeji, tedy jsme se ptali několika lidí, než jsme našli jedno jediné místo ve městě, kde se dal koupit. Bylo to v uličce, kterou by prošel člověk jen opravdu štíhlý, sešlo se sem z ulice po několika příkrých schodech k zamřížovanému oknu. Za mříží pak seděl týpek, který v případě potřeby okno zavře a je po srandě, tedy po pití. Celé místo vypadalo tak, jak si alespoň já představuji podsvětí ve středověké Paříži.
 

Sedmý den 7.11. jsme vstávali ještě před východem slunce, abychom dorazili do místa odjezdu jeepu, který nás poté dovezl do města Karnaprayag, kde náš trek v podstatě končil. Jaspreet a Itay se rozhodli, že ukončí trek stejně jako my, neboť měli sešlost s tetou a sestřenicí, které nikdy v životě neviděli, tedy to nakonec všechno klaplo tak jak mělo. Toto ráno si budeme pamatovat hodně dlouho, nezažili jsme totiž tak nesmírně prožité okamžiky z místa, odkud se začaly rodit sluneční paprsky, kde začínal den. Je to chvíle, kterou Vám můžeme přiblížit pouze obrázky a pokud chcete vědět jaké to bylo, jeďte do Indie a ani náhodou nevynechejte himalájský trek, protože to stojí za to a je to zážitek na celý život i  s celou tou výpravou, indickým jídlem a vším co k tomu patří (no jo, no, někdy to štípe fest, ale dá se to vydržet, černé uhlí se osvědčilo:-).

Cestou dolů do vesnice Ramani jsme potkali čtyři kluky z Dilí, kteří přinesli šťastnou novinu Jaspreet a Itayovi, že americkým prezidentem se stal Obama. Procházením vesnice jsme se potkali s desítkami školáků, kterých tady bylo jako máků. Dokonce víc, než jsme jich potkali během 6ti dnů v Dilí. Dole pod vesnicí jsme se rozloučili s Čaču, který si to s mulami bude razit zpět do Joshimathu, opravdu mazec.

Z Prithvim, Jaspreet a Itayem jsme se rozloučili v Karnaprayagu, a to obědem v jednom z lepších hotelů. Oni pokračovali do Rishikeshe, kde možná ještě zvládnou raft. My jsme zde strávili jednu noc a hned ráno pokračovali směrem na východ blíže k nepálským hranicím do oblasti Kumaon. Jeli jsme autobusem a pak 2x jeepem (fungují zde jako meziměstská doprava a pojme i 12 lidí, možná více) do města Kausani, kde se pěstuje čaj a již zde dva dny odpočíváme po treku, užíváme teplé sprchy a z hotelu se kocháme pohledem na panoramata Himalájí, ale o tom více v příštím článku.