Kausani

8.11.2008. V městečku Kausani jsme nakonec zůstali tři noci. Pokoj stál 700 Rupí, byl na indické poměry poměrně luxusní, cena za pokoj byla již posezónní, jinak bychom za tento pokoj zaplatili 1500 Rupí. Z pokoje byl opravdu nádherný výhled a tak nějak jsme si představovali, že přesně toto místo je vhodné k tomu, abychom si zde odpočali po treku, vyprali všechno oblečení a jen se kochali výhledem na panorama Himalájí. Hotel Uttarakhand, ve kterém jsme bydleli je umístěn hned na začátku 3tis. městečka, takže výhledu do krajiny nebránila žádná jiná stavba nebo chatrče všemožného druhu.

  Tato oblast je výjimečná tím, že je zde velmi příjemné teplé klima, všude rostou borovice (dle šišky odhaduji, že by to mohla být Pinus pinea, ale nejsem si 100pro jistá, mají 3 jehlice, dlouhé i 20 cm, opravdu krásné kousky). Tak, to byla malá odbočka pro kolegy z oboru:-). Nicméně, v tomto městečku jsme se rozhodli zůstat i kvůli 3 Km vzdáleným čajovým políčkům, kde lze zdarma navštívit malou továrničku, kde zpracovávají čajové lístky, lze vstoupit do čajových terasových zahrad, něco i okoštovat a také koupit. Bylo to velmi voňavé pokoukání. Viděli jsme však pouze fázi přebírání již nasušených lístků, ale i tak to bylo zajímavé. Místní chlapík nám udělal prohlídku, vysvětlil kde se co a jak zpracovává a kdy. Tato, řekněme malá čajová faktory i tak vyprodukuje ročně kolem 45 tun čaje, jenž jde na export hlavně do Ameriky a do Austrálie.

S Lukym jsme si koupili jednu krabičku místního čaje za cenu 31 Rupí, což je skutečně zadarmo a zrovna včera jsme se čaj pokusili poslat poštou, takže buď anebo, dojde, nedojde. V každém případě by to bylo fajn, protože samotný dopis je olepen asi 50ti známkami s tygrem.
Jeden večer v Kousani jsme dle LP navštívili prý nejluxusnější hotel, kde k našemu překvapení konečně v menu uváděli grilované kuře. Nicméně, číšník nám oznámil, že bohužel není čas večeří, že je čas svačiny, bylo už sice17h, ale i tak se žádné kurče nekonalo, až od 19ti hodin. Dokonce ani polévku nám nechtěli udělat. My tam přišli hlavně kvůli výhledu a západu slunce, ale z  našeho hotelu byl výhled také stejně uchvancancující. V restauraci pod naším hotelem jsme si spravili chuť tomatovou polévkou, opravdu ji zde vaří vynikající.

Při našem příjezdu zel hotel prázdnotou, druhý den praskal ve švech, kdy sem přijelo hafo Indů, kteří snad mají víc volna než pracují. Vedle nás se ve stejný den, kdy jsme přijeli my, ubytovali 2 kluci a 1 holka, všichni byli z Izraele. Dali se dohromady někde na cestě, tu holčinu jsme pak potkali v následujícím městě. Ti zůstali dvě noci a po nich se ve stejném pokoji ubytovali dva Angličané, starší manželský pár. S nimi jsme povečeřeli a docela pěkně povykládali. Měli v podstatě štěstí na Čechy, neb u nich doma v Londýně kdysi pobývaly celkem 3 české Au-pair. Byli trekovat v Bhutanu, celkem 17 dnů, takže bylo o čem povídat.

Almora

11.11.2008 jsme se vydali dál do města Almora, vzdáleného od Kausani asi 50Km, těchto pro nás pouhých 50 Km v horách je zde cestování pomalu na celý den, obzvlášť když musíte na cestě přestupovat a jízdní řády prostě neexistují. Cestovali jsme autobusem za 85 Rupí dohromady. Poslední úsek cesty, asi 10Km jsme jeli jeepem. V tomto přestupním městě Bhowali se mi podařilo pěkně odpálkovat týpka, který chtěl prachy za to, že nás doprovodil k jeepu a řekl, že si máme dát bágly na střechu. Slušně jsem ho odpálkovala, ten mazal, najduch jeden. Po příjezdu jsme se ubytovali v hotelu Basal, kde sice neměli teplou vodu, ale v pohodě se dalo domluvit, aby nám přinesli kýbl horké vody, kterou, když jsme si slili se studenou, bylo dostatek. Taky jsme se s Lukym shodli na tom, že je někdy lepší pořádný kýbl horké vody, než špatně fungující sprcha. Navíc, často dochází k výpadkům proudu, takže kdo má generátor jede. Výpadky proudu jsou tady časté, např. dnes tady nejde proud celý den. Úřady, restaurace a lepší hotely jedou na dieselové generátory. Tedy je někdy lepší domluvit kýbl vody a ve výsledku platit za hotel méně.

Hned tento den příjezdu jsme šli navštívit fabriku Panchachuli, kde ženy, někdy i muži, ručně zpracovávají kašmír i místné ovčí vlnu a tkají zde látky, ze kterých pak šijí všechno možné od čepic, šálů, po rukavice a kabáty. Vydali jsme se pěšky dle mapy v LP, neb s taxikáři nebyla domluva, jsou to někdy skuteční zabedněnci. Nicméně LP uvádí trochu nepřesnou cestu v mapě, protože se nám cesta do fabriky protáhla na 6Km a ne na slibované 2Km. Někdy je sranda ptát se i lidí na cestu, někteří vůbec nevěděli, že nějaká taková fabrika ve městě je, další nevěděli kam cesta, po níž jsme šli, vede, a to jich tam fakt moc nemají, no, prostě sranda. Po našem šťastném příchodu do fabriky nás po ohlášení provedla výrobnou Indka, uměla velmi dobře anglicky. Prohlídka netrvala moc dlouho, ale bylo to pěkné pokoukání. Byli jsme rádi, že jsme tam hlavně, při tom našem bloudění, dorazili včas.

Druhý den ráno nás vcelku překvapilo, že v 10h dopoledne všichni zavřeli obchůdky a bylo vymalováno. V restauraci, která snad jediná byla otevřená, nám jedna starší Holanďanka sdělila, že je dnes stávka. Přitom večer předtím ani náznakem nikdo nedal najevo, že se stávka chystá. Cestou na snídani jsme v uličce narazili na již zmíněnou Izraelskou dívčinu, která byla již sama, šťastná, že nás vidí, neboť se na ni navěsil jeden opilý Ind. Holčina byla vyplašená, ustrašená, nešťastná, že ji opustili kámoši. No, co jsme ji tak měli asi říct, co byste řekli holce, která cestuje sama a jen řeší, že jsou všude kolem jenom Indové a žádní světloši a jen kouká, kde by se zavěsila na nějaké cizince, tak nám aspoň připadala. No jasně, řekli jsme jí, že buď má jet DOM, nebo se má se skutečností smířit. Navíc, čekali bychom od holky, která prošla povinným vojenským výcvikem, že bude vědět, jak v takové situaci jednat, bylo ji teprve 21 let, ale i tak. Nicméně, domluvili jsme se, že společně uděláme výlet do jednoho chrámu 8Km vzdáleného. Byla stávka, všechno zavřeno, byla to jediná možnost co dnes dělat. Šli jsme se akorát přezout na hotel. Hned vedle nás měla pokoj mladá Holanďanka, které jsme nabídli, aby jela s námi, takže jsme byli nakonec čtyři. Pět Luky a tři baby:-) Této holčině je pro změnu 19, cestuje sama, je v pohodě, v armádě nikdy nebyla. Prostě se nebojí a užívá si cestování. Co pak říci holčině, která je o dva roky starší a brečí jak je opuštěná. Říkala jsem ji, že musí najít sama sebe, smířit se se skutečností a pokud to nepůjde, ať jede raději domů.

Domluvili jsme se, že dáme jednu cestu taxíkem. Jednoho týpa, ale skutečně týpa jsme sehnali, dal nám cenu 400 Rupí, ale řekli jsme mu, ať bere 200 nebo nic, že na moc turistů dnes asi nenarazí. Bohužel cesta, která vedla k chrámu, byla plná stávkujících studentů, takže jsme museli cestu objet. Řidič se ukázal jako pěkný mizera, tím, že to objížděl prý najel 25Km a ne původních 8Km. Ve skutečnosti to bylo jen 10. Pod templem jsme mu řekli, ať si vezme 200 a jede, to se mu nelíbilo a chtěl 400, dohadovali jsme se sním, hrůza. Nakonec jsme mu řekli, že dostane 400, ale pěkně na nás počká až si prohlédneme chrám a doveze nás zpět do Almory. Pochopitelně se vztekal, byl to takový Emil Nádeníček v apartní teplákovčičce z umělé látky, ale nakonec řekl, že jo, ale že musíme jet zpátky za 15 minut, víc času nám prý nedá, říkal: “ fiftin minic only, fiftin minic.” Zamknul auto a šel s námi. Shora byl pěkný výhled na Amoru. Také jsme se dali do řeči s místním správcem templu, se kterým náš šofér pořád řešil tu cenu za tágo. To byla domluva, on se nakonec strachoval, jestli mu vůbec něco dáme, přitom jsme mu dole dávali těch 200, které nechtěl.

Pak už nás pomalu začal popohánět, že bychom už mohli jít. Už jsme málem odcházeli, ale já se pak šla ještě mrknout za Lukym, který objevil místního kuchaře jak vaří všemožné dobroty přímo venku před templem na ohništi. Zamnou se tam vydali i obě holčiny včetně řidiče. Byla to zajímavá podívaná, více na fotkách. No a představte si, ten šofér začal hrát karty, samo sebou o prachy s kluky, kteří taky navštívili templ. Karbanili o 106, takže se správce templu nabídl, že nám uvaří čaj. Poté za námi řidič přišel s tím, že by si dal ještě oběd, když to tam tak krásně vonělo. No my šli z něj do kolen, fakt typos že by jeden nevěřil. Obědu ještě neodolala Holanďanka, která to do večera zase pěkně všechno vyzvracela, takže oželela naši společnou večeři.

Nakonec se naše doba pobytu v templu vyšplhala na 5h, takže jsme stávkující den prožili pěkně v klidu na čerstvém vzduchu. Na cestu zpátky do Almory nám pustil indickou hudbičku a jel velmi, velmi pomalu, abychom si asi mysleli, že je to fakt aspoň těch 15Km. S holkami jsme se shodli na tom, že šofér vypadal spokojeně, takže se mu ten den s námi nakonec přeceněn líbil, i když prokarbanil 200 Rupí.

Nainital

13.11.2008 jsme hned dopoledne vyráželi směr Nainital, do města, které je hlavně pro Indy dovolenkovou destinací. Také sem jezdí novomanželé. Město leží téměř ve výšce 2000m n.m. Večer už je dosti chladno, podzim je zde znát, ale na jižních svazích to přes den pořádně hicuje. Město je to pěkné, je zde více zeleně než jinde ve městech, uprostřed města je jezero, po kterém lze plout na lodičkách. Také je zde množství škol, golfové hřiště, zoo, nejvyšší soud a asi 150 hotelů.

14.11.2008 druhý den po našem příjezdu jsme ráno dali snídani ve výborné místní, dá se říci cukrárně, kde jsme ochutnali čokoládový zákusek, ale tak výborný, že si to ani nedokážete představit:-), opravdu, čestné, a to na zákusky moc nejsem. Tuto cukrárnu doporučuje i LP. Po snídali jsme se zastavili v místní poště, odkud jsme poslali domů dva dopisy s věcmi, které si chceme nechat, jako vstupenky, účty a také jsme poslali již zmiňovaný čaj. Byl to, přátelé, zážitek, neboť jsme byli pozváni přímo do nitra pošty, která byla celkem velká, hemžilo se to v ní jako v úle. Také jsme pochopitelně, předběhli celou frontu. Prošli jsme přes šéfa pošty, který sedí jako na pódiu, odkud má na všechny zaměstnance pěkný výhled a může je slušně komandovat, také má na stole zvoneček, kdyby náhodou někdo neslyšel. Známky na dopisy jsme si nalepili sami, byla jich spousta a už jen kvůli těmto známkám by bylo fajn, kdyby dopisy došly domů. Známek bylo snad 50 na každém dopise. Při odchodu z pošty jsem se zeptala šéfa, zda mají nějaké razítko, jako suvenýr, trochu koukal, tak jsem mu vysvětlila, že je to taková česká specialita:-), posadil si nás k sobě ke stolu a pověřil týpka, aby nám nějaké opatřil. Čekali jsme asi 15 min. než přišel. Dostali jsme 2 razítka a jedno překreslené kdo ví odkud, ale i tak to stálo za to, byl to zážitek. Luky ani já jsme nikdy v samotném zákulisí pošty nebyli.

Po prohlídce naše kroky směřovaly příkře do kopce na vyhlídku, kde byl i zábavný park pro děti, náhodou měly zrovna dnes dětský den, takže jich tam bylo jako smetí. Výhled moc nebyl, byl opar, panorama v nedohlednu, takže jsme to vzali zase pěkně dolů do města. Na tento kopec je možné vyjet lanovkou za 75 Rupí, ale my si raději cestou do kopce udržujeme kondici ještě z Himalájí:-)

Dnes 15.11.2008 jsme po snídani vyrazili na vyhlídku, která byla na druhé straně jezera a dnes se den skutečně vydařil. Bylo jasno, obloha bez mráčků i procházka byla příjemná. Cestou nahoru jsme potkali jen Indy, kteří se nechali vyvést na koních, jediní pěší jsme byli opět my dva. Docela tam tento business funguje, lidé se nechají vyvést nahoru i dolů, nicméně, cesta je tvořena dosti velkými balvany, takže je to terén spíše pro muly, je to tak na polámání nohou pro ty koně. Výhled byl parádní, byl to zároveň poslední pohled na panorama Himalájí, po kterém budeme hodně smutnět. Z vyhlídky pak bylo možné vidět i golfové hřiště, množství škol i s vlastním bazénem a částečně i jezero. Náš dnešní výlet jsme prodloužili o další vyhlídku na tzv. Land´s End, tedy konec země, kde však bránil výhledu na políčka a jezírko tmavý opar, který je způsobený spalováním všemožného odpadu, což dnes Luky vyčetl z novin.

Zítra již opouštíme Nainital a směřujeme do města Ramnagar, kde by mělo být tepleji. Místo se nachází na hranici Corbetského národního parku, kde bychom si rádi udělali safari, bude-li pro nás finančně dostupné…