19.9.2009 Než jsme vyrazili na trek, zastavili jsme se ještě jednou v Fiordland National Park Visitor Centre (FNPVC) ,abychom si prohlédli aktuální předpověď počasí. Totiž původně mělo pěkné počasí vydržet jen do 20.9. a pak se zhoršit. Což by mohlo náš plán překazit. S radostí jsme zjistili, že se zhoršení počasí posunuje o další den (platí zde totiž pravidlo, že jste-li v této oblasti alespoň tři dny, zažijete déšť). To bylo pro nás velmi důležité, protože nejtěžší úsek trasy bychom (kvůli lavinám) v tomto případě měli jít za pěkného počasí.

V informačním centru jsme si prošli pěkné muzeum. Také je zde doporučováno shlédnutí krátkého dokumentu o tom, nač by měl být návštěvník hor připraven v jakékoliv roční době, ale Luky říkal, že dokument na něj působil tak, že od trekování odrazoval, co potom na jaře, jež je zimní sezónou (ale my u nás v Evropě moc dobře víme jak se dokáže počasí dramaticky změnit během krátké doby i v létě). Jedna hodná paní v infocentru se s námi dala do řeči a říkala nám, že Češi jsou zde jedni z nejčastějších návštěvníků, že bychom ten trek mohli zvládnut, že jsme my Češi…, a my na to, blázni, že jo a paní na to, ale ne, spíš…, no…, drsní:-). Opravdu nevěděli jaká situace nahoře je, kolik je tam míst kde hrozí lavinové nebezpečí, nějak jsme si říkali, že je to divné, nic nevědí, ale až poté, co jsme vyšli nahoru jsme zjistili, že to opravdu není, jak se říká, jen tak.

Totiž to, že trek zvládnul někdo před týdnem nemusí znamenat zvládnutí nyní, protože během uplynulého týdne mohlo v horách mrznout, padat sníh, pršet, padat laviny, takže i z toho důvodu je pro pracovníky Fiordland NP Visitor Centre (FNPVC) těžké říci, zda se vydat či nikoliv. V každém případě je důležité vyplnění formuláře kdy se na trek vydáváte, kdy se hodláte vrátit, měli byste také uvést kontaktní osobu, kterou bude FNPVC kontaktovat v případě, že se nevrátíte ve vámi předeslanou dobu. Pokud se nevrátíte, začne po vás pátrat horská služba, takže když se v pořádku vrátíte, musíte útržek formuláře odevzdat ve FNPVC, jinak by vás i v tomto případě mohli hledat, což vás přijde velmi draho, jednalo-li by se o planý poplach. Pokud vyloženě nechcete, nemusíte vyplňovat nic, ale je určitě lepší vyplnit to.

S Lukym jsme si řekli, že prostě vyrazíme, i když nevíme jak to nahoře vypadá, vezmeme jídlo i pro případ, že bychom museli zůstat v jedné z chat i o den déle (což se klidně může stát) a kdyby to opravdu nešlo, prostě se vrátíme, ale půjde-li to alespoň trošinku, pokusíme se zvládnout to. Bylo nám rovněž doporučeno, abychom auto nechali na parkovišti u infocentra a ne až u kontrolní brány, kde trek začíná. Prý se můžete na vzdálenějším parkovišti stát častěji obětí vandalismu nebo krádeže. Tak jo, necháme auto ve městě, což bude znamenat dojít ještě 45min. k začátku treku, ale i to byla nakonec pěkná procházka, vedla kolem jezera Te Anau, takže nám to nevadilo. V tuto roční dobu je dobré vzít s sebou do hor také mačky na překonání zledovatělých úseků, dále tyčky, sněhové návleky a podobné věci. No a všechno to stojí nemalé peníze, i pouhé zapůjčení takového horského vercajku, takže jsme se na to pochopitelně vykvajzli a šli si jako by se nechumelilo (a to fakt může). Jinač ty mačky bychom určitě doporučovali, protože ledových ploch na hranici překonání jsme pár absolvovali. Však uvidíte na fotkách.

 
Kepler Trek je 60km dlouhý trek (průzkumník James McKerrow pojmenoval tuto oblast podle německého astronoma Johannese  Keplera), který vede dokola, což je to co máme rádi, treky, kdy se chodí stejnou cestou tam a stejnou zpátky my neradi. Takže Kepler byl pro nás velmi vítaným. Trasa této horské túry vede nádhernou krajinou Fiordland National Park a je umístěn přesně mezi dvě jezera s názvy Te Anau a Manapouri. Záleží na vašich fyzických schopnostech, počasí a chuti jak dlouho chcete na treku být. Zpravidla je to 4 – 3 denní túra, která se může protáhnout o den i dva, vše v závislosti  na počasí.

Trek začíná u jezera Te Anau – Waiau River Control Gates, je od FNPVC v Te Anau vzdálen 10min. autem nebo 45min. chůzí. Nebo se můžete nechat zavést lodí k začátku treku. Během letních měsíců jezdí kyvadlově autobus i loď, buď k začátku treku, to v případě autobusu a loď pak míří do Brod Bay, což je místo, kde jsme měli první přestávku. Také můžete zvolit loď v případě, že vyrážíte na trek odpoledne a chcete slušně dojít do první chaty. Loď vám ušetří minimálně 8km. Všechny informace, kompletně k treku, opravdu se vším všudy, můžete najít v brožurce za 2NZD, nebo zdarma na internetu. Nebo v našem blogu (taky zdarma) :-). V brožurce jsou uvedené ceny během sezóny i mimo ni, vybavení chat rovněž během obou sezón, také info ohledně jednodenních procházek, prostě kompletně vše. Jakmile je top sezóna, platí jiná pravidla co se týče zajištění míst. Může se stát, že se na trek vůbec nedostanete, když si nerezervujete místa včas (www.doc.govt.nz). Trek je jedním z asi 10ti nejžádanějších a vy musíte rezervaci provést dopředu i za předpokladu, že nemáte nejmenší tušení jaké v danou dobu bude počasí. Jinak to nejde. My tento případ řešit nemuseli, je stále zimní sezóna, takže platí jiná pravidla i jiné ceny. Hlavní sezóna je od konce října do konce dubna, zimní pak od května do října.

Je třeba počítat s tím, že Kepler trek znamená překonání devíti lavinových poloh. Vyskytují se na trase od Luxmore Hut směrem k Iris Burn Hut (srpen - listopad) v této části treku rovněž hrozí silné nárazové větry kdykoliv během roku. Také hladiny potoků můžou během silných dešťů zvětšit svůj objem nakolik, že překonáváte tok po pás ve vodě. Také pozor na hypotermii, ke které není zapotřebí teplota pod nulou, stačí promoknout, do toho studený vítr, vlhko a problém se dostaví raz dva i do 30minut. Na trase jsou dva záchytné body, malé chatičky, tzv. sheltry, kde se můžete schovat před špatným počasím, nebo v jiném případě. Také jsou v nich lopaty, kdyby bylo potřeba odhazovat sníh. Celý trek je značen velmi dobře, ale mlha dokáže udělat pořádnou dezorientaci. Když je hezky, je to opravdu úžasná paráda.

Cestou kolem jezera Te Anau jsme potkali tříčlennou skupinku s bágly, takže jsme je hned vyzpovídali, zda zvládli trek celý dokola, docela nás zklamali, neboť prý došli do první chaty Luxmore a když dnes ráno vycházeli dál, vrátili se, protože byla trasa strašně zledovatělá a bylo prý příliš riskantní pokračovat. No nazdar, tak nám to pěkně začíná, ale šli jsme dál s tím, že uvidíme zítra, dnes a včera pařilo sluníčko, snad toho sněhu krapet ubylo. Také stálo za to vyjít až nahoru, protože panorámata byla naprosto úchvatná. Cesta z FNPVC do Luxmore Hut je dlouhá asi 18km.

Cestou jsme potkali ještě dva kluky, kteří si však jen vyšli nahoru na západ slunce a poté šli zpět dolů. Také jsme si mysleli, že nahoru přijdeme jako poslední, ale nakonec jsme byli první a po nás došli ještě jeden Amík a trojice z Izraele. Výšlap byl celkem náročný a batohy se nám pořádně pronesly, hlavně Lukymu, jídlo na čtyři dny dá už slušnou hmotnost. Co Vám tady budu povídat, na trasu se podívejte sami i na to jak nádherně se nám den vydařil. Snad nám vydrží krásné počasí i zítra.

U chaty Luxmore, kam jsme dnes dorazili je nedaleká jeskyně, do které se lze podívat, nebyli jsme tam, ale o nic jsme prý nepřišli, zato jsme si vychutnali západ slunce a také do růžové barvy měnící se nebe. Také jsme zatopili v kamnech, protože večer přituhlo úplně z čista jasna, takže kamínka přišla náramně vhod. Naše zítřejší trekování bylo málem ohroženo, protože Luky při vstávání od stolu narazil čelem do svícnu, rozseknul si kůži, jen těsně minul oko, prostě hrůza. Chvíli vůbec nevěděl co se stalo, musela jsem mu 3x říct, aby si sednul, že mu to stáhnu mašličkou. Naštěstí ho nebolela hlava, tak to vypadalo, že bude vše ok, a taky nakonec bylo.

20.9.2009 Ráno bylo nádherně, takže jsme měli velkou radost, byl to totiž první předpoklad k zvládnutí treku. Nabídli jsme se Američanovi, že jestli to přivítá, můžeme jít společně, protože bylo jasné, že náš čekají těžké úseky a je lepší sdílet riziko s další osobou, která může mít pohled na věc jiný a dáním hlav dohromady zhodnotit, zda riskovat či nikoliv, on to velmi přivítal. Izraelci, které jsme potkali již ve FNPVC říkali, že asi vyjdou k první chatě a dál nepůjdou, že nechtějí umřít, hmm, tak jsme jim ani nenabízeli společnou cestu a šli jen s Američanem. Ten vyrazil 10 minut před námi, brzy jsme se potkali na zledovatělém poli a hledali kudy tudy. Nakonec se nám to podařilo (mít mačky, bylo by to naprosto v pohodě), za ledovým kopcem bylo opět sucho, takže jsme si mysleli, že máme vyhráno. Na této druhé straně se nám otevřely výhledy na jiné horské masívy a na dosti zasněžené kopce.

K prvnímu sheltru jsme překonali ještě dva sněhové úseky, u kterých mohlo hrozit utržení, ale naštěstí masa sněhu držela jako přibitá. Z čista jasna se nad námi začali vznášet tři horští papoušci Kea. Sluníčko prosvítalo jejich barevným peřím, ale vítr byl tak silný, že je unášel pryč. Po chvíli se k nám počali blížit nějací trekaři, měli jsme za to, že jsou to Izraelci, ale nebyli, dva Kiwáci v poměrně rychlém tempu s miniaturními batůžky měli nápad projít Kepler trek za jeden den, no, troufli si pěkně, vyráželi velmi brzy ráno a do noci chtěli být na parkovišti zpět. Celkem jim sedlo to, že jsme jim prošli cestu, ale jelikož nás dohonili, museli pokračovat dál sami, jejich tempo jsme jaksi nehodlali sdílet:-). Ale jo, fandili jsme jim, proč ne, tento trek se dokonce běhá na čas. Nicméně za hodinu a půl jsme se potkali opět, Kiwáci se vraceli, nejtěžší úsek jim nahnal strach, my zatím nevěděli jak to dál vypadá, takže jsme nemohli cokoliv říct, natož radit. Oni měli strach, že by je to mohlo strašně zdržet, proto se vrátili, že to bude jednodušší, jakmile jsme k tomuto osudnému místu dorazili, bylo nám to jasné, takový přechod nažene strach jen to hvízdne.

Ocitli jsme se na ledové střeše, kde očividně hrozilo i to, že to všechno slítne dolů. Luky o mě prohlásil, že v horách naprosto ztrácím pud sebezáchovy. Ačkoliv to vypadalo děsivě, lidská ješitnost nám nedala klidu (Luky říká, že hlavně ta moje:-)), od Hut Luxmore jsme dost daleko a představa vracet se, no, nechtělo se, nechtělo. Navíc, bylo jasné, že za tímto sedlem jsme již za vodou a máme vyhráno. Amík Jeff razil cestu jako první. Zkusili jsme to nejprve po pravé straně, sníh se hrozně propadal, až po pás jsme byli ve sněhu, což komplikovalo dostat se z takové díry s batohy na zádech k tomu, takže jsme to raději zkusili po tvrdší ledové ploše, která již odpoledne malinko povolila a šlo se po ní možná lépe než ten první ranní úsek. Nejlepší pak bylo jít přímo po hraně, jednou nohou na tvrdé ledové straně a druhou po měkčí, jen krůček po krůčku. Takto jsme šli několik stovek metrů a raději nekoukali co je před námi. Před koncem tohoto nejrizikovějšího úseku jsme si všimli, že se k nám z opačné strany blíží skupinka trekařů. Koukali na nás jak přecházíme sedlo a po setkání nám říkali, že to vypadalo hrozivě, když nás tak pozorovali, ale byli rádi, že se nám to podařilo, úsek se jim šel mnohem snáz, když to před nimi někdo zvládnul. Jinak jsme jim poradili, kterou stranou je to lepší a pak i to, že do chaty je ještě čeká pár zajímavých úseků. Naproti tomu měli oni pro nás mnohem radostnější zprávy, že my už jsme opravdu za vodou, že to nejhorší máme za sebou. Jojo, lidičky, pocit to byl nádherný, ale víme, že kus cesty máme stále před sebou. 

Prošli jsme ještě pár zasněžených cest, ale bylo to již opravdu v pohodě, to nejhorší jsme skutečně zvládli, řeknu vám, kdyby byla mlha, nebo déšť už by šlo skutečně o život a pravděpodobně bychom do toho nešli. Stále jsme měli nádherné výhledy do krajiny, trošinku se počaly dělat mraky, ale to jsme čekali, zítra bude jisto jistě pršet. Sestup byl pro kolena celkem záběrem, ale to je asi vždy, když je potřeba sejít jeden výškový kilometr. Již v 15h se před námi objevila Iris Burn Hut, takže jsme tento den zvládli opravdu bravurně, nadčasově k tomu, z chaty Luxmore sem to bylo 14,6km. Jeff se rozhodnul, že dojde až do Moturau Hut a přespí až tam, znamenalo to pro něj ujít ještě 16,2km, ale pravděpodobně dorazí až v noci. My si rádi odpočinuli již teď, najedli se, usušili oblečení a do západu slunce jsme si ještě dali procházku k vodopádu, ten stál rozhodně za to. Dnes již do hutu nikdo nedorazil, takže to vypadalo, že Izraelci to nakonec vzdali a skutečně se vrátili z chaty Luxmore zpět do Te Anau. V chatě Iris Burn nás mile překvapilo to, že zde byl zapojen plynový sporák, což je normálně až během letní sezóny.

21.9.2009 Uprostřed noci začalo pršet a ráno taktéž. Nicméně jsme to očekávali (po dvou dnech bez deště), hodili jsme na sebe pláštěnky, bundy a šli do deště. K dalšímu záchytnému bodu, Moturau Hut to bylo 16,2 km. Rozhodli jsme se však, že času máme málo a přespíme dnes už v Te Anau, z Hut Moturau to budeme mít ještě 6km k Rainbow  Reach Swingbridge, kde lze trek ukončit. V sezóně zde jezdí kyvadlově autobus, my se pokusíme do Te Anau dostopovat.

Po cestě k Moturau Hut postupně přestalo pršet, užili jsme si i nádhernou krajinu a procházku lesem, několikrát jsme přecházeli potok. Nemohu opomenout také geologii tohoto území a květenu:-). Pohoří  Kepler je svou stavbou metamorfovanými, hlubinnými skalisky, jež byly utvářeny hluboko v zemské kůře. Na povrchu tohoto základu jsou mladší sedimenty jako vápence, které pocházejí z období, kdy byla oblast zalita mořem. Své místo má i doba ledová, která se velkou měrou rovněž podílela na dnešní podobě tohoto pohoří, fjordů a údolí. Ve zdejších lesích má převahu druh pabuk, anglicky Silver a Red Beech (Nothofagus menziesii a Nothofagus fusca), dále Podocarpus ferrugineus. Podrosty tvoří hlavně kapradiny, mechy, rovněž narazíte na rašeliniště i vzácnou manuku, která roste jen na Novém Zélandu, dále Sophora microphylla a další pěkné rostliny. Nad hranicí lesa najdeme Carex vulpina, Dracophyllum, zvonky, hořec žlutý, horské sedmikrásky i jiné krásky:-).

U Moturau Hut jsme si řekli, že náš povedený trek završíme koupačkou v ledovém jezeře Manapouri,  hupli jsme tam jak nás Pán Bůh stvořil, zůstali jsme jen několik vteřin a upalovali se rychle obléknout. Posledních 6km k Rainbow Reach Swingbridge nám uteklo velmi rychle a než náš trek skutečně skončil, zaběhli jsme si ještě na jedno blízké rašelinové jezírko. Od parkoviště, kde trek končil jsme museli po škvárové cestě dojít na hlavní silnici asi 2-3 km a pak 15km do Te Anau dostopovat. Nebe se opět rozhodlo pustit na nás déšť, ale naštěstí se po 30min. čekání našel hodný Kiwák, který nás zavezl k našemu autu na parkoviště k FNPVC. Tak a jsme tady, trek jsme zvládli za 3 dny a velmi jsme si ho užili. Opravdu tuto nádhernou horskou podívanou doporučujeme všem z vás, kteří milujete hory. A víte co, vždyť ty fotky mluví samy za vše, takže se kochejte s námi alespoň touto cestou. Teď ještě sehnat kemp, kde budou mít saunu a bude to naprosto dokonalé:-), ale to zase příště v dalším povídání.