3.3.2009 V posledním článku popisujeme zmatky, které provázely náš závěrečný pobyt v Krabi, ale i přes všechny motanice se nám ještě odpoledne podařilo dostat se včas na autobusové nádraží, kde jsme chytli snad poslední autobus, mířící směrem Pak Bara město. Autobus nás však vysadil ve městě La-Ngu, které s Pak Bara sousedí. Bus jel hodně dlouho, takže po příjezdu do La-Ngu už jsme se do Pak Bara nedostali jinak než minivanem, naštěstí nás nechtěli oškubat, cena byla přijatelná, takže jsme to vzali, ostatně, nic jiného nám nezbývalo (klasický tuk tuk zde jezdí jen do určité hodiny).

Pak Bara je město, ve kterém toho na koukání moc není, ale je zde hlavně přístav, odkud se jezdí na známé ostrovy, které jsou součástí mořského národního parku Tarutao. Ko Lipe je jediným ostrovem, na který bylo povoleno umístit komerční ubytování, na některých dalších ostrovech jsou povoleny pouze malé kempy. Součástí parku je 51 ostrovů, většina z nich je pokryta panenskou džunglí, faunou a korálovými útesy okolo. V roce 2001 se na jednom z ostrovů točil seriál Survivor (americké reality show). Na Ko Lipe žije populace Chao Leh, která čítá 700 obyvatel, samotný ostrov je velký 2 x 4 km. Jsou tady 3 hlavní pláže a desítky malinkých, které se často objevují až po odlivu, ale můžete na nich strávit celý den a mít takové místo jen pro sebe.

Než jsme se však dostali na ostrov, strávili jsme v Pak Bara noc a jeli až druhý den ráno. Už bylo dost pozdě obcházet nespočet „pravých“ informačních center, které stejně nabízely tytéž ceny, ale objevila si nás jedna velmi neodbytná Thajka, která velmi stála o to, abychom si lístky koupili právě u ní. My měli v plánu jet pomalejší, ale levnější lodí, která by jela na ostrov asi 3hodiny, nakonec nám však vytrvalá Thajka dala slevu na rychlou loď (speed boat), která jela jen hodinu. Tedy jsme jeli rychlou lodí za cenu pomalejší lodě. Kromě lodi se platí také vstup do NP, který nás vyšel na 100B (místo obvyklých 200B, stále trvalo snížení cen za vstup do NP, který jsme uplatnili i v Khao Sok).

4.3.2009 Byli jsme nakonec moc rádi, že jedeme speed boat, protože to byl fakt zážitek, všech pět motorů Honda se do toho opřelo a za hoďku jsme byli tam. Okolní ubíhající krajina byla skutečně moc pěkná a tou rychlostí se nám doslova měnila před očima. Lodní lístek má jednu výhodu. Lze jej použít buď na cestě tam či zpět na ostrov Ko Tarutao, kde se dá vystoupit a pak pokračovat na stejný lístek dál, ať už tedy do Pak Bara nebo na Ko Lipe. Ko Tarutao je zároveň největším ostrovem NP Tarutao.

Loď nás všechny vysadila asi 200 m od pevniny, odkud jsme museli přesednout na malou motorovou loďku a nechat se hodit na břeh (hoši v parádních fialových nátělníčcích a ještě parádnějších tepláčkách nám přeházeli bágly), ještě tato „malá sranda“ nás vyšla každého na 50B, už tato „maličkost“ dávala vědět, že se tady budou snažit tahat z cizinců co se dá. Jo, oni vám řeknou, že je to proto, aby se neničily korály, ale je to jen záminka, jednu speed boat jsme viděli přistát u resortu, ve kterém jsme se ubytovali. Navíc, asi málokdo si nevšimne, že kdysi sem z moře, v hloubce, která je bezpečná pro korály, vedlo až k pláži molo, které je už bohužel rozpadlé. No, jo, chudáčci ostrované přece musí z něčeho žít, takže tu pak jezdí takových malých lodí pomalu stovky a z ostrovního ráje se stává spíš místo, které už s ideálním místem pro dovolenou nemá moc společného.

Není ani tak problém, že těch lodí je zde tolik, problém je v tom, že tyto lodě nepoužívají moderní lodní motory, jako měla „naše“ speed boat, ale staré bastly z motorů aut bez výfuků, takže se zvuk rozléhá široko daleko a loď má zvučení jako traktor. Blízký kopcovitý ostrov Ko Adang, sousedící z Ko Lipe pak působí jako stěna, od které se zvuk odráží zpět na Ko Lipe. Jsou řidiči lodí, kteří projíždějí pomalu, ale těch je velmi málo. Často v brzkých ranních hodinách slyšíte příšerný rachot, který už nás…opravdu žádá legrace.

My se rozhodli zůstat na míň obydlené části ostrova a vzhledem k tomu, že ceny za nic moc bungalovy začínaly na 350B, ale opravdu nehezké, skoro až prohnilé, celkem šmutzik a ty už celkem lepší s matrací na zemi za 700B, rozhodli jsme se nakonec pro stan, i ten na místní poměry moc laciný nebyl, za osobu chtěli 80B. Opravdu, Ko Lipané si s cenami malinko zapřeháněli (v tom byl např. Ko Tao super, dostupný obchod, ceny za ubytko normální, víc služeb). Ještě před ubytováním, prakticky hned po vylodění se na Ko Lipe jsme u jednoho bungalovu potkali dva sympatické Jihlavany, Danču a Járu, které jsme pak potkávali denně, taky jsme podnikli společný výlet na ostrov Ko Adang.

Sice jsme spali ve stanu, ale měli jsme to zase velmi blízko k moři a i když bylo sem tam vedro, byli jsme rádi, že se stan využil a netaháme jej nadarmo. Jídlo tady bylo oproti Ko Tao taky dražší, tak jsme něco ušetřili. Záchod a sprchu jsme měli poněkud dál (150m), ale dalo se to i tak. Zrovinka při stavění stanu se nám najednou začalo motat pod nohama štěně, které postavený stan chtělo mermomocí zbořit. Dostalo malinko po čumáku, ale i tak nám připadalo, že si náš stan vybralo jako svojí novou boudu a vypadalo opravdu přesvědčivě. Štěně se sem zatoulalo z jedné restauračky, která odtud byla asi 500m. Tím, že jsme bydleli ve stanu jsme byli hodně omezení i co se elektřiny týče. Nedaly se psát články a vybírat fotky tak jako jinde, proto i to časové zpoždění, se kterým články a fotky vkládáme na stránky (stejně nám řada z vás píše, že je tolik práce, tak ani nestíháte číst a koukat:-)).

Šnorchlování tady na Ko Lipe opět parádní a voda průzračná, prostě nádhera. Poprvé zde jsme viděli rybičku Nemo, která má opravdu trefné pojmenování, latinsky se řekne aNEMOne, což mj. znamená sasanku, ve které skutečně žije a brání si jí co může, i když je vidět, že se bojí čehokoliv, co se k ní přiblíží. Kousek od „naší“ pláže je malinký ostrov Ko Kra, kolem kterého jsme si krásně zašnorchlovali, korály si zde daly opravdu záležet v rozmanitosti. Za ostrovem už bylo moře dost hluboké a chlad, který se z hlubin dral na povrch nám dával vědět, že se z těchto hlubin může vynořit i nějaká větší rybička. Nicméně, takovou poněkud větší „rybku“ jsem potkala asi 30m od břehu, která vypadala jako regulérní žralok, byla ode mě asi 5m a tak 1m dlouhá byla 100pro. Ostrůvek nám dal pěkně zabrat, lepší by bylo plavat s ploutvemi, ale moře bylo klidné, na ostrůvku jsme si odpočinuli, takže sil bylo dostatek.

4.3.2009 – 7.3.2009 během těchto dnů jsme si kromě šnorchlování prošli ostrov i na druhou stranu, pláž Pattaya, kde je více ubytování, ale také více lidí, krámků se suvenýry i s potravinami, ale vše poměrně předražené, taky jsme objevili pekárnu, která tedy pekla výtečně. S Dančou a Járou jsme společně uskutečnili výlet na blízký ostrov Ko Adang, ze kterého byla naprosto fantastická vyhlídka. Zde se lze také ubytovat, mj. i do stanu, což využívají hlavně Thajci. Sem na ostrov nás „hodili“ dva Američané, kteří měli loď pronajatou, takže za svezení nic nechtěli. Zpátky jsme se zase přisosli k výletníkům, kteří nás vzali zpět na Ko Lipe a také za to nic nechtěli, tož takový fajný výlet to byl. Pochopitelně nemohu nezmínit úplně prázdnou pláž a mnohem větší klid (od lodí) než na Ko Lipe. Říkáme si také, že je na tak malém ostrově příliš mnoho lidí a ostrov už kapacitně nestačí. Skládka uprostřed ostrova, věřili byste, že nezálohují skleněné lahve? Asi věřili, co? Někteří je používají na způsob luxferů, ale většinou jsou z nich udělané hromady, které leží i v bezprostřední blízkosti bungalovů.

Oblíbili jsme si tady jednu prostou, ale moc pěknou restauračku pod širým nebem, kde dělali rybí BBQ a ta barakuda, kterou jsem si denně dávala, řeknu vám, přátelé, lepší rybu jsem jaktěživa nejedla, tady ji uměli skvěle připravit, prostě nemám slov jak moc mi chutnala:-).

8.3.2009 Na dnešek jsme si naplánovali odjezd z ostrova Ko Lipe zpět do Pak Bara, i když lze odtud jet i na jiné ostrovy a dokonce i do Malajsie, na ostrov Langkawi (kam jsme původně chtěli jet, což je nejkratší způsob dostání se do Malajsie), ale ti Thajci jsou někdy na hlavu, za lístek na Langkawi, tedy již do Malajsie, do které jsme se nakonec vydali po souši, chtěli 1200B za osobu. Tak to teda ne, sice nás to stálo mnohem víc času jet po souši, ale za to jsme dost fest ušetřili drahocenné korunky.

Dopoledne jsme opět speed boat dorazili do Pak Bara, kde si nás odchytla opět stejná neodbytná Thajka, se kterou jsme malinko usmlouvali lístek na bus do dalšího našeho působiště, a to do města Hat Yay. Měli jsme v plánu chytnou zde v Hat Yay  vlak, kterým bychom dojeli do Malajsie.  Vlak z měl z Hat Yay odjíždět v 15h, což jsme mohli v pohodě stihnout. Jsme však v Thajsku, kde se zdánlivě ne-zkomplikovatelná věc může klidně zkomplikovat tak, že vlak prostě nestihnete. Ano, měli jsme opravdu zase štěstí.

Bus měl odjíždět ve 11:30, ale ouvej, nepřijížděl a nepřijížděl. Čekali jsme spolu s dalšími cizinci, přičemž každý jel jinam. To už jsme věděli, že do Hat Yay nedorazíme na vlak včas. Pak přijel minibus, někdy ve 13h, nejprve nám řekli, že si máme s Lukym bágly také naložit, ale pak prý ne, že pojedeme dalším. Nakonec, za další půl hodinu naložili i nás a jelo se. Po 200m busek zastavil a natankoval a přijel opět k místu, kde jsme nasedali a vyložil nás. Tak jsme ostatním popřáli šťastnou cestu a řekli, že se možná ještě uvidíme, v Thajsku člověk nikdy neví. Tak jsme zase čekali. Pak nám řekli ať se přesuneme s bagáží  k sousední agentuře, kde jsme opět čekali, než pro nás přijel další minibus. Nasedli jsme, bylo už asi 14h, po 400m bus zastavil, že si máme vystoupit, …opět, to už nás opravdu…žádná legrace. Jen jsme přesedli do jiného minibusu, kterým jsme už jeli víc než 400m. Luky už si myslel, že je to v cajku, ale já mu říkám, že to dnes určitě nebude náš poslední bus. A co myslíte, nebyl. zavezl nás na miniautobusák do La-Ngu (sousedí s Pak Bara), kam nás klidně před těmi dvěmi hodinami mohli v klidu zavést.

Čekali jsme tady na náš, dnes skutečně již poslední bus, který jel do Hat Yay. Naštěstí se nečekalo moc dlouho než se naplní (podmínkou, aby bus jel je jeho naplnění) a za dvě hodiny jsme se do Hat Yay dostali. Bylo fajn, že jsme nemuseli shánět místní dopravu k hostelu, kde jsme se rozhodli uchýlit na noc, řidič všechny pasažéry postupně rozvážel. My se nechali zavést až k vlakovému nádraží, kde jsme se i ubytovali.

Tak a tady končí naše thajské putování, které mělo ještě jedno mini drama hned následující den, ale o tom až v příštím článku:-). Thajsko hodnotíme MOC dobře, líbilo se nám tady a je to jistě znát i na množství článků, které jsme napsali, tedy více než měsíc jsme zde pobyli. V Thajsku je super, že až na výjimky se dá žít velmi levně, ale dobře, i za dopravu normálně platíte místní ceny (výjimka Bangkok-Kanchanaburi). Jak říká Luky, poměr cena výkon je Thajsko z JV Asie nejlepší. V tom je rozdíl oproti Laosu a Kambodži, mnoho lidí žije pouze z turismu a tím jsou i uměle nastavené ceny (fungl nové busy pro turisty, protože lokání nejsou, a ty nové přeci někdo zaplatit musí, takže i proto si v tomto ohledu v Thajsku člověk připadá přirozeněji). Jídlo je tady výborné a řada věcí zde funguje opravdu jak má. Moře překrásné, čisťounké i šnorchlování a Thajsko můžeme rozhodně doporučit i pro rodiny s dětmi.