I přesto, že neradi posloucháme story typu, že Bolívie je strašně nebezpečná, i přesto, že na hranicích bylo vše v pořádku, i tak jsme do Bolívie přijeli malinko rozpačití a museli si k Bolivijcům hledat cestu možná déle než k jiným národům. I o peruánské Limě jsme slýchali šílené story, že není radno chodit po městě v noci, ale dnes je situace opravdu jiná (cca poslední 4 roky), policajti jsou ve městě často na každém kroku. Přesto, stačí, aby člověk na sebe příliš neupozorňoval a je tím rozhodně na dobré cestě strávit v celé Jižní Americe krásný čas.

Posledně jsme uváděli místa, kde by si měl člověk přesto dávat pozor, obzvláště na trasách mezi městy. Lonley Planet se zmiňuje o jednom tragickém příběhu dvou mladých Rakušanů, kteří byli na konci roku 2005 zavražděni, jejich těla byla objevena na začátku roku 2006. Tato tragická událost otřásla nejen cestovateli, ale také místními obyvateli. V textu dále stojí, že tato vraždící banda byla chycena a zavřena do vězení, od té doby se nic podobného nestalo. Rodiče těchto mladých lidí založili webové stránky, které, společně s dalšími cestovateli po Bolívii, rozšířili o nejrůznější příběhy, které se zde lidem staly. Je tam i spousta rad jak předvídat nebezpečné situace, co nikdy nedělat, dávat si pozor na falešné policajty, co dělat, když už jde do tuhého, a tak. Krádežím se tady však všichni nevyhnou, ale chce to jen nepodceňovat žádnou situaci, hlídat si věci v autobusech i všude jinde. Musíme říct, že po přečtení takového neštěstí jsme do Bolívie jeli opravdu se smíšenými dojmy i se strachem. Přesto jsme se odvážili cestovat do La Paz z Copacabany lokálním busem a ne tím z agentury. Člověk má vždy malinko lepší pocit, když krom vás sedí v busu i nějaký jiný cizinec, což bylo i v tomto případě a my do La Paz přijeli naprosto v pořádku.

La Paz je hlavním vládním a administrativním městem Bolívie, druhým nejlidnatějším (v roce 2008 to bylo bezmála 900 tisíc), hned po Santa Cruz de la Sierra. La Paz se nachází v nadmořské výšce 3660 m, čímž se v podstatě pasuje na nejvýše položené hlavní město na světě (i když není hlavním městem se vším všudy, protože se o tento post dělí s městem Sucre).

Originální název města zní Nuestra Señora de La Paz (což znamená Naše Lady Klidu). Španělsko drželo pevnou kontrolu nad La Paz, přesto měl vždy španělský král poslední slovo ve všem, co se týkalo politiky. V roce 1781 po dobu šesti měsíců obléhali město Aymarové, pod vedením Tupaca Katari, v té době byly zničeny kostely i vládní nemovitosti. O třicet let později obléhali město indiáni, z této doby pochází místní legenda o Ekekovi. Po rozhodujícím vítězství republikánů u Ayacucho nad španělskou armádou v průběhu bojů o nezávislost, byl změněn název města na La Paz de Ayacucho (Mír Ayacuchu). V roce 1898 bylo La Paz ustanoveno jako hlavní vládní město spolu se Sucre, které zůstává historickým i právním hlavním městem.

Město bylo založeno v kaňonu, jejž vytvořila řeka Choqueyapu (dnes dosti „přestavěná“). Geografie La Paz, potažmo nadmořská výška, odráží také společenský žebříček. Níže položené plochy města jsou bohatší než výše položené. Zatímco mnoho rezidentů střední třídy žije v panelácích poblíž centra, domy skutečně bohatých jsou lokalizovány ve spodních residenčních čtvrtích jihozápadně od Prado. Pohledem nad centrum, jež obklopují kopce, uzříme omítnuté provizorní cihlové domky patřící ekonomicky chudším šťastlivcům. Musíme říct, že při pohledu na některé z těchto domů běhal mráz po zádech, protože to vypadalo, že se musí každou chvíli zřítit (jako následek erozních vlivů).

La Paz je známo především unikátními markety, neobvyklou topografií a tradiční kulturou. Najdou se tací, kteří tvrdí, že v La Paz tak jeden den a rychle pryč. My jsme toho názoru, že by to byla rozhodně škoda. Není třeba nechat se zastrašovat a následně ovlivňovat nejrůznějšími historkami, jak stále opakujeme, chce to být v klidu, neupozorňovat na sebe, hlídat si věci a hlavně, užívat si to tady, v La Paz je rozhodně co vidět. Pravda, člověka při příjezdu do města 2x neoslní nekonečné neomítnuté cihlové domy, které jsou tolik typické pro celou Bolívii, ale co naplat, to je zkrátka Bolívie. Přesto, procházkami po městě nacházíme mnoho velice pěkných i moderních čtvrtí s výstavními domy, pěknými veřejnými prostory, včetně parků i parčíků, jen je třeba je najít, hledat, respektive chtít je hledat:-).

Město je lokalizováno v údolí And jen kousek od východního předělu regionu Altiplano. Proto je blízko proslulým horským velikánům jako je Illimani 6438m (strážce La Paz), Huyana Ptosí 6088m, Mururata 5871m a Illampu 6368m. Na západní straně od předělu Altiplana, necelou hodinu na západ od La Paz jsou položeny nejvyšší hory Bolívie a devátá nejvyšší hora And, což je andezitový vulkán Sajama (6542m). V červenci 1994 udeřilo jen 320 Km od La Paz zemětřesení o síle 8,2, největší zemětřesení od toho v Sumbawa bylo v roce 1977. Hlavním vodním pramenem jsou pro La Pazany ledovce, což sice není nejspolehlivější vodní zdroj, ale hlavně, že nějaký je.

16. 4. 2010 po příjezdu na autobusovou zastávku jsme se ocitli prakticky kousek od marketu, kterým jsme procházeli až do centra města, kde jsme se poté ubytovali. Celou dobu jsme šli dolů a dolů a dá se říci, že pokud se držíte tohoto směru, nemůžete nedojít do centra. Market nabízel ledasco a byl skutečně nekonečný, podle změny zboží jsme se jen domnívali, jestli se nacházíme v Mercado Negro (černý trh), v Mercado de Hechicería (čarodějnický market), nebo v normálním klasickém marketu. Vřele doporučujeme dobré a levné jídlo na marketu, nemusíte se přitom bát o hygienu, protože se to tady skutečně točí od rána do večera. Taková melanesa de polo (tenoučký kuřecí řízek) za 25Kč i s rýží, brambory a zeleninou se nedá odmítnout, seňora vám vše připraví přímo pod nosem, a co si budeme povídat, není nad to fajně pojest mezi místňáky:-). Už nám tady ovšem chyběly klasické kuřátkárny, které se zde změnily na fast foody, které už neměly to pravé kouzlo jako např. v Peru.

17. 4. 2010 Dneska toho máme hodně na programu a jako první zastávku volíme muzeum Coca. Muzeum stojí rozhodně za návštěvu, je sice malinké (má se údajně přebudovávat), ale odkrývá celou pravdu ohledně této rostliny, která někomu prospívá a jinému škodí, každý ať si vybere. Muzeum vzdělává, provokuje a zároveň nikomu nestraní. Krom tohoto je zde celá řada jiných muzeí, např. Muzeum Národního Umění, Muzeum Národní Revoluce, Muzeum Etnografie a Folklóru, pochopitelně i řadu kostelů a katedrál, tou nejvíce navštěvovanou je katedrála De San Francisco. Tento kostel na stejnojmenném náměstí je památkou 16. století, španělského a míšeného stylu. Originální kostra stavby se zbortila pod náporem sněhu okolo roku 1610, ale opětovně byla zrekonstruována mezi lety 17544 a 1753. Fasáda basiliky je dekorována kamenosochařsku výzdobou s přírodními motivy, např. pudingovými jablky, borovými šiškami a tropickým ptactvem. Masa kamenných pilířů a kamenných jícnů v horní části náměstí San Francisco se záměrem reprezentuje a uznává tři velké bolivijské kultury: Tiahuanaco, Inca a dnešní kulturu. 

Marketem, který, kdo ví, kde začíná a kdo ví, kde končí, se dostáváme až na náměstí Murillo (Murillo Plaza), tady jsme si jen sedli na schodiště a pozorovali co se kolem všechno děje, jak si rodiny užívají pěkného dne a baští svou oblíbenou gelatinu, kterou jsme nikdy nezkusili (respektive, nikdy jsme ji netoužili ochutnat), ale tady skutečně frčí jako custard na NZ, v Austrálii či v Anglii. Sem tam se objevil i nějaký žebrák, který dokola obcházel náměstíčko a zkoušel štěstí u stále stejných lidí, v neposlední řadě pak zkoušíme zachytit foťákem pobíhající děti, které neustále prohánějí holuby, kterým občas nasypou i nějaké zrní. Na náměstí Murillo se nachází také budova parlamentu.

Procházíme dalším menším marketem až k parku pro děti, který je sice, jak už to bývá, dosti kýčovitý, ale poskytuje velice pěknou a přehlednou vyhlídku na město, sice je požadován peněžitý vstup, ale je to jen symbolická částka. Náš pohled spočívá především na mostě spojující údolí, který, jak se později přesvědčujeme, slouží mj. k tradičnímu svatebnímu rituálu, který všichni novomanželé uskutečňují krátce po vstupu do manželství, kdy symbolicky přechodem po mostě překračují do další etapy života, což jim má pochopitelně přinést štěstí. Kvůli zatažené obloze si z parku nemůže bohužel vychutnat pohled na horské velikány, které, pokud je pěkné počasí, strčí tento most, jak jinak, do kapsy. Pak už se vracíme zpět do města. Celé několikakilometrové kolečko zvládáme bez problémů pěšky a vřele doporučujeme.

18. 4. 2010 Už nyní se nacházíme ve výšce bezmála 4000m, takže co si takhle dát výlet ještě výš, co si takhle dát výškový rekord, navrhuje Luky. Kdo by takové lákavé nabídce odolal, když už jsme tady. Na pořadu dne tedy máme organizovaný výlet Chacaltaya (432Kč oba včetně vstupů). Včera po návratu do města jsme si obešli několik agentur a zvolili tu nejlevnější variantu. Určitě si můžete najmout vlastního taxikáře, ale po zkušenostech s domlouváním ceny i jiných útrapách volíme agenturu, protože levněji bychom to asi pravděpodobně nezvládli. Nakonec jsme byli rádi, skupina byla v pohodě i náš průvodce uměl anglicky, takže jsme si nepřipadali úplně hloupě.

Hned ráno si nás vyzvedl mikrobus před hotelem a mohli jsme vyrazit (90 min. jízda nahoru). Měli jsme už od rána štěstí na skvělé počasí, takže jsme si to opravdu užívali. Výjezdem z města teprve vidíme, že celé La Paz je prakticky obklopeno horskou pustinou téměř bez zeleně, což má i své kouzlo, protože i taková pustina nabízí nekonečné množství jiných barevných odstínů. Člověk si možná až tady uvědomuje v jaké výšce se vlastně nachází a proto to tady vypadá tak jak to vypadá a nám se to líbí. Poté, když vidíte šesti tisícovky před sebou, padá na vás opravdu bázeň.

Ve výšce více než 5000m jsme si dali výstup na horu Chacaltaya v 5395m, což znamenalo ujít cca 200 metrů k GPS bodu, ale v tom řídkém vzduchu se šlo pomalu a těžce, po výstupu jsme měli pocit, že bychom mohli vypustit duši. Pak už jsme jen seděli, koukali a snažili se tyto okamžiky pevně zapsat do paměti. Toto místo nabízí i nekonečné množství zkamenělin, které můžete objevit na jakémkoliv kousku kamene, který je všude kolem. Toto místo se ještě pyšní nejvýše položenou sjezdovkou na světě. Po návratu do města a vyklopením několika turistů u hotelů náš výlet pokračuje do Valle de la Luna (Měsíční Údolí). Z města je to asi 10km vzdálené místo, které připomíná krápníkové pole, nebo také obrovské termitiště. Toto údolí bylo a je stále erodováno vodou, větrem, teplotou a kdo ví čím ještě do nejrůznějších homolí, které někdy vytvářejí skutečně bizarní útvary. Kdysi hliněná hora, dnes údolí se vlivem eroze jednou úplně vytratí (vstup cca 2USD).

Dnes máme ještě jeden úkol, a to najít levnou, přitom dobrou agenturu, se kterou by Luky uskutečnil vytoužený sjezd na kole po Death Road, což znamená 64km sjezd po slavné cestě z výšky 4750m do 1180m. Tato cesta kdysi fungovala jako běžná silnice po které jezdily autobusy i náklaďáky a nejeden z Vás si jistě vybavuje mejly, které kolovaly internetem a jejichž obsahem byly neuvěřitelné dopravní situace z celého světa, mezi nimi i perličky z Jižní Ameriky, tuto cestu nevyjímaje. Dnes tato silnice funguje jako atrakce pro milovníky sjezdů a busy jezdí po nové silnici. Dodnes však vraky autobusů i náklaďáků „zdobí“ propasti okolo cesty.

Dalo nám celkem zabrat najít levnou agenturu, už jsme mysleli, že to vzdáme, protože ceny šly ke dvěma tisícům, což pro nás bylo v tuto dobu opravdu hodně peněz. Nakonec se na nás usmálo štěstí a holčinu jsme ukecali na cenu, která byla asi 1000Kč pro jednu osobu. Já se rozhodla tento lákavý sjezd oželet, jinak to nešlo a navíc, Luky taky neletěl v Nazca letadlem jen já, takže jsme si to alespoň takto zdůvodnili. V ceně této akce měl Luky oblečení, kolo (měl trochu horší kolo než ti, kteří si zaplatili víc, ale co Luky říkal, tak těm na lepších kolech museli stejně furt něco spravovat, takže hlavně, že brzdy fungovaly, a to bylo to hlavní), jídlo a také koupačku v resortu, který byl odměnou po takovém výkonu. 19. 4. 2010 Luky si tuto celodenní akci moc užil (pár výhrad by se našlo, to se ví), já zůstala na hotelu a čas využila k napsání článků o Fidži. Byl to poněkud zvláštní den, protože jsme se poprvé od začátku naší cesty rozdělili téměř na celý den, pokud nepočítáme tři dny na Zélandu, kdy jsme každý pracovali na jiné vinici.

Tady v La Paz zjišťujeme, jak je Jižní Amerika odlišná od Asie ve smyslu obchodování. Zatímco v Asii se lidé snaží prodat za každou cenu, smlouvají a i vidinu menšího zisku vnímají jako pozitivum, tady je to úplně jinak a není to jen v Bolívii. Jdete kupříkladu koupit housky a máte jen bankovku vyšší hodnoty. Seňora ví, kolik má drobných, takže vám hned řekne, že nemá na vrácení, v lepším případě se najde ochotná seňora kámoška, která podíl dorovná, v tom horším a nejčastějším případě Vám seňora housky (nebo toaletní papír, což se stalo mně, ale nakonec se mi seňoru podařilo ukecat, protože jsem si vzala nakonec dva:-)) vezme a prostě neprodá, občas Vám gestem ruky naznačí, ať se máte k odchodu. Jo, přátelé i to je Jižní Amerika. Tady je myšlení lidí takové; oni si řeknou, však někdo další přijde a koupí si to, oni neuvažují, že by vlastně mohli prodat víc, nebo rychleji, nebo že už k někomu, kdo se takto zachová, ten dotyčný příště nepřijde, no jo, proto taky Asie válí a má proti těmto zemím slušný náskok. No a smlouvání to tady moc rádi nemají. My se přesto odvážili smlouvat v Peru, jednou to bylo v Pisaqu, podruhé v Aguas Calientes, ale to byly hodně turistické oblasti.

No nic, máme za sebou hlavní město La Paz a zítra nás čeká cesta do hlavního města Sucre, na které se už moc těšíme, cestou jedeme přes město Oruro, ve kterém máme delší pauzu, kterou využijeme k prohlídce, poté nás čeká noční cesta busem do Sucre.