27.4.2009 V minulém článečku jste se dověděli, že jsme již na Bali, ale přesto mi nedá, abych se malinko (ne)vrátila k jízdě autobusem z Probolingo. Než jsme vyrazili z města, nahrnulo se do autobusu nespočet prodavačů, kteří nabízeli k prodeji všemožné pochutiny a také autobusoví zpěváci, to je ostatně kapitola sama pro sebe. Jsou tací, kteří hrát umí a zpěv jim jde také výborně, ale pak se najdou „mistři“, tzv. kandidáti na „hvězdnou pěchotu“, kteří do autobusu nastoupí s příruční aparaturou, z níž se ozývá zpěv o malinko lepší než je jejich vlastní, ale takovéto představení rve uši i těm, kteří o sobě ví, že nemají hudební sluch. To už si raději vy z vás, kteří hudební sluch máte, raději nepředstavujte, jak takový zpěv zní, protože je to opravdu síla (na druhou stranu je tím, co zároveň milujete, je to něco, co zemi zároveň charakterizuje). Do toho bylo v autobusu strašné vedro, tedy zážitek k nezaplacení:-). No a každý chce pak přispět do klobouku. My v takovém případě sem tam něco dáváme, ale musí se nám představení líbit.

Také jsme zmiňovali, že se nám nepodařilo dostat se dál než do přístavu Gilimanuk, kde se jinak nikdo moc nezdržuje. Průvodce rovněž zmiňuje, že je zde pouze jedno muzeum a pak uvádí jen jeden hotel, ale možností ubytování je tady mnoho desítek kolem hlavní silnice vedoucí směr Lovina. Do města Gilimanuk jsme dorazili ještě za světla, takže jsme vyrazili směrem autobusové nádraží, které je asi jen pět minut od přístavu. Ochotně nám všichni poradili odkud co jede, autobus tam již stál, tedy jsme si mysleli, že se ještě dnes do Loviny dostaneme. Vedle nás čekal jiný autobus, kde už pár cestujících bylo, ale my byli pro náš směr pouze sami. Čekali jsme čekali, ale pořád se nic nedělo. Ten autobus vedle nás čekal snad až se naplní poslední dvě místa, byla tam mladá maminka, která měla příští měsíc rodit, ptala jsem se. Ona na mě, že vypadám hodně unaveně, ale já litovala spíš ji, protože si pořád mazala bříško chladivou emulzí a v tom horku s šátkem na hlavně jí muselo být taky asi „příjemně“. No nic, my to vzdali, protože pořád nikdo nový nepřicházel. Vypadalo to, že se tady bude čekat až do 5ti hodin ráno, kdy přijdou vyspinkaní cestující.

Vyrazili jsme pěšky asi 1km od nádraží, kde byly dva guesthousy naproti sobě. V jednom jsme nikoho neviděly, tak šel Luky omrknout ten protější. Mezitím přišel majitel toho prvního, ukázal mi pokoj, že prý i snídanička a ručník bude v ceně. Cena 40tis. (80,-Kč), tedy jsem běžela za Lukym, kterému v protějším guesthousu, který na první pohled nevypadal nic moc, nabízeli cenu 50tis., neměli ani sprchu, jen mandy, bez snídaně, takže jsme odmítli a šli tam, kde nabídli lepší ubytování za míň. V takových chvílích, kdy se rozhodujeme co a jak jsme MOC rádi za naši krásnou Češtinu, které jen tak někdo z cizinců nerozumí:-). Hned se snažili cenu snížit, ale bylo to marné, protější ubytování bylo oproti tomuto bezkonkurenční. Po příchodu nám na uvítanou zdarma přinesli pitnou vodu a mýdlo, které jsme už potřebovali koupit, no jo, cizinců ubylo, tak se snaží jak můžou, ale bylo to moc milé.

28.4.2009 Pochvalovali jsme si, že to byla dobrá volba, abychom odjezd do Loviny nechali na druhý den. Pěkně jsme si odpočinuli a ráno vyrazili zpět na autobusové nádraží (i když lze, jak jsme zjistili později, nastoupit i na cestě, stačí mávnutí ruky). Jinak v Gilimanuk dobře vaří na ulici, levně a moc dobře. Taky všem cestovatelům doporučujeme, abyste si cenu jízdného domluvili předem, nejlépe se zeptat místních na skutečnou cenu a pak i řidiče, nenechat se zbytečně oškubávat. K tomu se moc hodí pár indonéských slovíček, opravdu neprohloupíte:-).

Lovina (severní pobřeží Bali, stále ještě míň turistické), to je soubor, dá se říci, vesnic Pemaron, Tukad Mungga, Anturan, Kalibukbuk, Kaliasem a Temukus, kde je mnoho resortů, obchodů, potápěčských agentur atd. Tady si poprvé v Indonésii uvědomujeme, jak moc jsou zde místní závislí na turismu, který trošinku ochabnul, takže se tady snaží lidi nalákat na co se dá a také ubytování je díky tomu levnější. Pláže jsou zde písečné, ale vulkanické, tedy mají šedou barvu, což v lidech vzbuzuje dojem, že moře je špinavé, ale není tomu tak, je to jen klam, proto mají skoro všechny resorty vlastní bazén, u kterého si pak návštěvníci válí svoje sunčičky (některé obzvláště vypečené:-)). Z autobusu bylo velmi těžké poznat, jestli jsme už na tom místě, kde bychom rádi zakotvili. A tak se i stalo, že místo našeho plánovaného výstupu řidič přejel, i když se nás jeho asistent několikrát ptal, kam jedeme. Chtěli jsme vystoupit v části Kalibukbuk, kterou jsme tedy přejeli. No, což, vzali jsme bágly a šli pěkně po svých. Zastavili u nás dva chlapíci na motorce, že nás vezmou do Kalibukbuk, ukáží nám jejich resort a my se můžeme rozhodnou, jestli zůstaneme, či nikoliv, za svezení nic platit nemusíme. Ukázalo se, že to byli fér chlapíci, a drželi slovo. Ubytování se nám moc líbilo, všude kolem byla zahrada a také hned za plotem moře, pochopitelně i bazén, u kterého vylehávali tak 4  cizinci, prostě špica.  Stálo nás to 140,-Kč/oba.

Do karet nám hrálo i to, že jsme sem dorazili ještě dopoledne, tedy jsme si omrkli okolí a vychutnali západ slunce. Je pravda, že se prodejci snaží, aby cizincům vnutili sebemenší ptákovinku, takže se odevšad ozývá pozvání do restaurace, do krámků, do agentur na výlety, prostě co si dovedete představit. I nás si hned po ubytování odchytil chlapík nabízející potápění, výlet se šnorchlováním nebo pozorování delfínů při východu slunce. Já to naštěstí odmítala kvůli noze, Luky se šnorchlováním váhal. Nakonec jsme se rozhodli pro ranní projížďku s pozorováním delfínů. Řekli jsme si, že v Austrálii bychom za podobný výlet dali několikanásobně vyšší cenu, takže když delfíny, tak jedině tady.

29.4.2009 Ráno jsme si museli přivstat, abychom ještě před východem slunce (6h) vyrazili na moře. Tak nějak jsme očekávali, že nebudeme jedinou lodí, která se na projížďku vydá, ale že těch lodí vyrazí tolik, to jsme opravdu nečekali. Byly to desítky a desítky lodí, no a výlet, či vyjížďka, tak bychom to taky asi nenazývali, byl to naprostý HON NA DELFÍNY, kde se objevila ploutev, tam vyrazily všechny lodě, to bylo kraválu, to si můžete být jisti. Východ slunce byl však okouzlující a my si spíš vychutnávali měnící se barvy nebe než chudáčky delfínky, kteří beztak pomalu ustupují dál do moře. Všude v Kalibukbuk můžete vidět sochy delfínů a také jsou symbolem na všemožných suvenýrech a jiných serepetičkách:-). V restauracích je jídlo výborné, na to můžete vzít jed:-), my si našli jednu malou, kde bylo jídlo prvotřídní a ceny nepřemrštěné. Dnešek jsme si dali volný den, Luky byl naložený v bazénu, já si četla (časopis, který nám věnovaly holky Nadˇa a Gabča).

Už jsem párkrát vynechala několikadílný seriál „Případ noha“, tedy mi dovolte pár krátkých řádečků. Noha se pořád a pořád nechce uzavřít, je to hlavně vlhkým klimatem a také tím, že pořád někam chodíme. Výlet na Bromo nožce taky moc neprospěl, takže se ani nedivím, že se jí pořád nechce zahojit. Hodně mě to mrzí, protože jsme na Bali a já se ani nevykoupu. Zavrhli jsme to, že bych opět začala užívat antibiotikum, bylo by to už letos potřetí (Laos a pak Toraja). Proto si ránu zasypávám Framykoinem, který do vlhkého klimatu skutečně není vhodný, prostě rána mokvá, a to není dobré.

30.4.2009 Motorky jsou zde k vypůjčení prakticky za babku (asi 60,-Kč/den), z Loviny se dá vyrazit na celodenní výlet a k vidění je zde toho hodně. Všem to můžeme jen doporučit, vše si organizujete sami, zastavíte si kde chcete, nikdo vás nikam nehoní, prostě v klidu vychutnáváte den. Vyrazili jsme z Kalibukbuk do kopců (do centrálního horského Bali, příjemné klima, nadmořská výška kolem 1000m), odkud byl krásný výhled na moře a také na celou Lovinu, měli jsme štěstí a viděli i sušící se kakaové boby, mohli jsme si jich i pár vzít. Majitel nám něco málo povykládal, představte si, vše je na export, kakao zde nezpracovávají.

Projížděli jsme i mandarinkovými plantážemi, v podrostu se modraly hortenzie, jejichž květy v obrovských množstvích odváželi na vlečkách aut do blízkých i vzdálených chrámů jako obětní dary. Od jednoho místního česače mandarinek jsme dostali pár kousků na ochutnání, byl to milý chlapík, který odmítl peníze, které jsme mu za půl kila mandarinek chtěli dát. Celý kraj je zde velmi úrodný, kromě zmíněných plodin se zde pěstuje i vanilka a jiné voňavé koření, které denně používáme k vaření. Bali je malinký ostrůvek, ale nabízí k vidění mnoho, každý si může najít to své. Tady v kopcích nad Lovinou je přijemný chládek a také krásné vyhlídky na kráterová jezera Tamblingan a Buyan.

Z této vyhlídky jsme pokračovali dál k chrámu Pura Ulun Danu Bratan, který je hindu – buddhistickým chrámem založeným v 17 st. Je postaven na jezeře Bratan a kolem dokola může návštěvník obdivovat zahradu, téměř botanickou. Platí se sem vstupné, ale není nějak vysoké, určitě stojí za to chrám navštívit. Zrovinka zde probíhala nějaká ceremonie, ale nějak jsme se nedověděli oč šlo, muži byli oblečeni v bílých sáronzích, hrála zvláštní hudba,…

Co se mi osobně hodně líbilo, i když to asi nebyl záměr zakladatelů (jeden nikdy neví), jsou části chrámu, které jsou hodně zpustlé, taková ta představa kentových zpustlých italských zahrad, jestli mi někteří z vás rozumějí. Jezírka místy zarůstají, sem tam odněkud vykukuje mechem obrostlá socha, lekníny, prostě atmosféra, nádhera, když se navíc do toho opřelo sluníčko, prostě manific:-). No a krásně to všude kvetlo a vonělo, opravdu, nádherné místo k relaxaci.

Pár kilometrů od chrámu se nachází Bali Botanická Zahrada. Čekali jsme, že bude hodně podobná chrámu Ulun Danu Bratan, ale kdepak, zahrada je obrovská a jeden by potřeboval minimálně celý jeden den, aby si ji alespoň z části prohlédnul. My měli pár hodin. Motorku jsme museli zaparkovat před vstupem, i když do zahrady ústí asfaltová silnice (doslova) a motorky i auta tam běžně jezdí, ale nejspíš ti, kteří mají extra povolení. Je zde rovněž vstupné (asi 40,-Kč/osoba).

Zahrada byla založena v roce 1959 jako jedna z několika větví botanických zahrad Bogoru, jež se nachází kousek od Jakarty. Je oblíbeným víkendovým místem pro balijské rodiny. Bylo fajn, že jsme skoro nikoho nepotkali, byl všední den, takže byl kolem klid a pohoda. V zahradě se nachází značný počet stromů a květin a také divoké orchideje. Většinou se návštěvník dočte o jaké druhy se jedná, stromy a květiny jsou opatřeny štítky. Za zmínku jistě stojí i to, že se celá botanická zahrada rozléhá na nižších svazích (jež jsou stále velmi příkré) sopky Gunung Pohen 2063m, jedná se o 154ha. Značný podíl zahrady sestává z původního lesního porostu, který umožňuje velmi příjemné procházky během horkých dnů. Kdo zatouží prožít v zahradě nějaký ten čas, může se ubytovat v botanickém resortu, ale o ceně nemáme nejmenší tušení. Tedy, botanickou zahradu rozhodně nevynechávejte, je to příjemné místo, které nás skutečně překvapilo svými rozměry už u brány. Je fajn vidět, že penízky jsou investovány i do projektů, které poté slouží k radosti všem.

Na Bali nám už moc času nezbývá, a tak se následující den vydáváme na východní pobřeží do vesnice Tulamben, které má jednu zajímavost pod mořem. Je to potopená loď Liberty, která se nachází hned kousíček od břehu (50m) a můžou si ji vychutnat i šnorchlisti, což se nám velice zamlouvá. Takže už vymýšlíme, co provedeme s mou nohou, protože takovou podívanou si opravdu nechci nechat ujít:-).