21.12.2008 jsme již téměř k večeru dorazili do města Luang Prabang. Město se rozkládá na břehu řeky Nam Khan a Mekongu. Žije zde asi 50tis. obyvatel a populace stále narůstá. Na popularitě začalo město získávat v roce 1989, pádu sovětského bloku, kdy se Laos otevřel turismu. V roce 1995 se Luang Prabang dostal na seznam světového dědictví UNESCO díky množství buddhistických chrámů, jinak je však celé město památkou Unesco. Do roku 1545 byl Luang Prabang hlavním městem Laosu. Architektonicky je zde kombinace laoských motivů a francouzské architektury z doby kolonizace. Líbilo se nám zde, že žádná z budov neměla více než 2 patra. Taky do města nesmí jezdit autobusy a nákladní automobily.
Ve městě je to hlavně o kavárničkách, restauracích, obchůdcích se suvenýry, o templech a tržištích, kde koupíte vše nač si vzpomenete.

Hodně z chrámů vyžaduje zakoupení vstupenky, která stojí většinou 20tis. Kipů, což je asi 45,-Kč, takže vzhledem k tomu, že si jsou chrámy hodně podobné, navštívili jsme jen asi 2 a spíše chodili do těch, kde jsme nemuseli platit vstupné. Ono to pak narůstá, když člověk musí platit za každou maličkost.

Restaurací a kaváren je v Luang Prabang opravdu hodně, ale řada z nich skvěle zapadá do prostředí, místní používají hodně rostlin a často jsou to opravdu vkusné a krásné nápady. Už tady si uvědomujeme, že Laos je hodně o pohodě, prostě v klidu a žádný spěch.

Hodně lidí se tady živí prodejem v obchůdcích, provozem restaurací apod. mazec je v tom, když jsme si s Lukym uvědomili, jak moc si Vás tady připouští k tělu. Jde o to, že když rodina provozuje restauraci, tak v podstatně jejich vlastní záchod používají i hosté. Hlavně restaurace kolem Mekongu. Venku se sedí, vaří, ale na záchod se chodí přes cestu do baráčku. Jeden takový záchod jsme s Lukym měli možnost testnout. Uvnitř jsme prošli prakticky obývákem, (kde ležel na gauči děda s babi, kteří kukali na telku) do jejich koupelny, kde měli župany, kartáčky na zuby, prostě všechno, no mazec, ale už jsme si na to zvykli, že je to takové domácké. V podstatě i u nás v hotelu procházíme kolem jejich obýváku, jídelny. Často místní určitou část svého domova promění na restauraci a v druhé části se koukají na telku a leží na gauči, no a nepřejte si, když hraje nějaká laoská telenovela, celá rodina na obrazovce a vy se můžete spolehnout na to, že obsluha jen tak nepřijde. Taky jsme občas viděli holčinu jak si to na skútru šmarovala po městě ještě v pižamu.

Další z typických laoských specialit je mýt se na veřejnosti, nejlépe u cesty. Ženy musí mít kolem těla šátek, či úplet, nesmějí se koupat v plavkách, muži smí, jak jinak. Laoské ženy mají vzácnou schopnost převlékání se z mokrého šátku do suchého oblečení, za ty roky, co jim tak asi zbývalo:-) Na druhou stranu pak bez problémů kdekoliv kojí své děti. Celkově jsou lidé moc milí, přátelští.

Jak píší lidé na internetu o Mekongu, že v Luang Prabang nemá moc pěknou barvu, je to pravda. Vypadá docela zabahněně, takže na fotkách to není žádná sláva. Nicméně jsme neodolali a ochutnali mekongskou rybu a taky výborné na grilu připravené kuřecí masko. Tyto dobroty, včetně dalších pochutin, i ovoce a zeleninu je možné koupit ve venkovních tržnicích, které fungují hlavně večer. V 17h večer se pro motoristy uzavře hlavní ulice, na které se rozmístí stovky stánků se suvenýry i s jídlem.

Na 23.12.2008 jsme se rozhodli pro jednodenní tour po místním okolí. Byl to takový předčasný ježíšek. Součástí výletu byla i jízda na kole. Bylo nás nakonec pět, včetně dvou Němců a průvodce. Nejprve jsme se přesunuli Tuk tukem (obdoba indické rikši) do 15km vzdálené vesnice, ze které jsme šli už po svých. Krajinka se nám moc líbila, ostatně, můžete se taky pokochat ve fotogalerii. V další vesnici jsme dali pauzičku na oběd a poté mířili k nedalekým vodopádům, kde jsme se vyčvachtali jedna báseň. Ještě za vesnicí jsme potkali vesničana s úlovkem, kterým byl asi 2,5m dlouhý had, mazec, přitom nám průvodce na otázku, jaké zvířectvo kolem žije, řekl jen, že buvoli, psi, kočky. Synek trochu bojoval s angličtinou, tak jsme se ani nedověděli, jestli byl ten had jedovatý, či nikoliv.

Nedaleká koupačka ve vodopádech nám parádně sedla, včetně krásného prostředí. Po koupačce jsme na uzounké lodičce přejeli na druhý břeh do vesnice, kde na nás čekala kola. Málem jsme s němčíkama vyletěli z kůže, protože kola byla spíš starými zgřápy, řetězy zrezivělé, ložiska chrastila o 106, helma, která nám vlála na hlavě nám taky k užitku moc nebyla, no, až na ta kola to byl moc pěkný výlet, jeli jsme kolem ananasových políček, projeli několik vesniček, bylo to fajn.

24.12.2008 jsme si udělali pohodový den. Nebyl sice bramborový salát, takže bylo v podstatě jedno co si dáme. Nakonec to vyhrála smažená rýže se zeleninou a vajíčkem a vynikající ovocný šejk s ledem, taky parádní záležitost. Lukymu laoský ježíšek naježil trenky a mně brambůrky a dvě snikersky.  Ale museli jsme být MOC hodní, protože ten český ježíšek na nás myslel, tedy mooooc, děkujeme:-)

25.12.2008 tento den jsme zamířili na druhý břeh Mekongu, kde je možné vidět další chrámy. Poněkud nás překvapilo jak moc je tady na druhém břehu odpadků, všude jsou přitom cedule, aby lidé nic neházeli na zem, (dřív to byly slupky od ovoce, skořápky od ořechů, což tak moc nevadilo, dnes jsou to bohužel plastové obaly, papíry a pet lahve) no, do toho jsme se potkali s dětmi, které uměly říct jen:” buy ticket.” Prošli jsme pár chrámů a vesnic a raději zpět přepluli na druhý břeh.

26.12.2008 jsme ranním busem jeli dál na jih do Vang Vieng. Cesta vedla přes pohoří, velmi klikatá cesta, takže místní nezklamali a během 8mi hodinové jízdy naplnili pár pytlíků.