Machu Picchu (maču pikču a né makču pikču) znamená v kečuánštině Starý vrch. Jsou to ruiny předkolumbovského inckého kultovního města v peruánských Andách. Ruiny se nachází na horském sedle asi 400m nad posvátnou řekou Urubamba v nadmořské výšce 2430m. vzdálenost od Cuzca je asi 80 km na severozápad.

MP nechal pravděpodobně postavit Pachacútec Yupanqui v letech 1438 – 1472, Inkové začali město stavět okolo roku 1430. Později bylo město opuštěno a téměř zchátralo, i když o něm místní věděli, pro zbytek světa upadlo v zapomnění. Až 24. 7. 1911 byly ruiny objeveny americkým archeologem Hiramem Binghamem, ten se však domníval, že nalezl pozůstatky bájného města Vilcabamba. Od svého objevení se MP stalo významnou turistickou atrakcí nejen Peru, ale i celé Jižní Ameriky. Od roku 1983 je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Díky tomu, že město nebylo objeveno Španěly, nedošlo k jeho vykradení a poničení. Od roku 2007 je MP jedním z nových sedmi divů světa.MP bylo postaveno v klasickém inckém stylu za použití kvádrového zdiva, jež tvořily opracované, na sebe položené kameny bez použití malty či jiného pojiva (jednalo se hlavně o žulu). Nejvýznamnějšími stavbami města jsou Intihuatana, Chrám slunce a Místnost tří oken. Proč bylo město postaveno, nikdo dodnes přesvědčivě neprokázal. Ani název se do dnešních dnů nezachoval, takže byl převzat od blízké hory Machu Picchu, která se tyčí nad ruinami.

Citadela MP byla postavena v roce 1450 na horském sedle mezi horami v území říše Inků. Zhruba o sto let později byla náhle opuštěna, což bylo v době, kdy probíhala španělská kolonizace Jižní Ameriky. Možné však je i to, že většina obyvatel zemřela na neštovice nebo jinou nemoc dříve, než se v této oblasti španělští dobyvatelé ocitli. Nicméně, neexistuje důkaz o tom, že by Španělé o MP věděli, neboť měli ve zvyku ničit obětní kameny, které však, na MP, zůstaly netknuty.

K čemu MP sloužilo, dnes nikdo přesně neví, protože z období předkolumbovských výprav neexistují písemné záznamy od místních obyvatel, kteří nepoužívali písmo ve smyslu známého na starém kontinentě. Inkové však byli schopni zaznamenávat informace pomocí kipu (podoba zauzlovaných provázků), ale v současnosti se vedou spory o to, zda se jím dalo psát či bylo používáno toliko pro početní operace.

Jedna z prvních teorií o významu citadely, od historika amerického původu Hirama Binghama, který počátek 20. století MP náhodou objevil, říká, že se jednalo o posvátné místo zrození posvátných inckých žen zvaných „Sluneční panny“. Výzkum vedený odborníky jako byli John Rowe a Richard Burger přesvědčil většinu archeologů, že MP bylo sídlem vládce Inků Pachacuti. Mimoto předložil Johan Reinhard důkazy, že místo bylo vybráno pro svou pozici ve vztahu k posvátným prvkům krajiny, jako jsou hory, které jsou údajně v harmonii s klíčovými astronomickými událostmi, jimž Inkové přisuzovali zvláštní význam. Podobně jako se například u chrámu Angkor dokázalo napojení na kosmologické uspořádání staveb. Další teorie jsou málo pravděpodobné už jen s přihlédnutím ke Geniu Loci místa.

I přesto, že se město nacházelo jen 80 km od Cuzca, hlavního města Inků, nebylo nikdy objeveno Španěly a tudíž uchráněno drancování a zničení, čemuž podlehlo množství jiných inckých měst. Po pádu říše Inků začala město obklopovat džungle, která postupně zarůstala, a jen pár lidí přitom vědělo o jeho existenci. Objevitel MP Hiram Bingham město nazval „Ztraceným městem Inků“. Existují však spory o to, kdo MP vlastně objevil, protože podle nejrůznějších výpovědí bylo navštíveno i dříve několika misionáři, obchodníky apod. např. mapa objevená historiky poukazuje, že německý inženýr Jorg Hassel zaznamenal pozici města již v roce 1874.

 
Oblast 325,92 Km2 okolo MP byla v roce 1971 vyhlášena historickou památkou Peru. Krom samotných ruin města spadá pod ochranu i okolí lokality, bohaté na množství rostlinných a živočišných druhů. Po dobu, kdy bylo pokryto džunglí, přispělo k dobré kondici až do 20. století, jediné, co se nedochovalo, tak byly původní střechy, tvořené z materiálu na bázi sena. MP bylo vystavěno na velké granitové orogenní struktuře, která začala vznikat přibližně před 250 milióny let. Je to jedna z nejdůležitějších archeologických oblastí v Jižní Americe i nejvíce navštěvovanou památkou ze všech v JA.

Střídají se zde dvě roční období, a to sucha a dešťů. Většina srážek spadne mezi říjnem a dubnem, pršet však může kdykoliv během roku. Blízkost řeky Urubamba, která obtéká horu ze tří stran s útesy strmě se zvedajícími, až do výše 450 m od hladiny řeky způsobuje, že se po ránu utváří nad vodní hladinou mlha. Inkové vystavěli přes řeku Urubamba provazový most v oblasti kaňonu Pongo de Mainigue, což umožňovalo tajně do města, v případě potřeby, přesunout armádu. Další most se nalézal západně od MP, kde se nacházela šestimetrová mezera mezi útesy. Most byl vystavěn ze dvou kmenů stromů, v případě potřeby se dal snadno odstranit, čímž pro potenciální invazní armádu vyvstala potřeba překonat 570 m vysoké útesy.

Město mělo nezávislé zásobování pitnou vodou z pramenů, které nebylo snadné přehradit a dostatek půdy pro pěstování až 4x více potravin, než kolik obyvatelstvo města potřebovalo. Na svazích byly vybudovány známé terasy, které zvětšily zemědělsky využitelnou půdu a fungovaly i jako zdi, které by případní útočníci museli překonávat. Obrovský vliv teras se projevil hlavně jako protierozní opatření vlivem dešťů. Ruiny města se rozkládají na cca 5km2 a lze je rozdělit na dvě základní skupiny a to na městskou a zemědělskou část, od sebe je odděluje zeď. Zemědělská část je dále rozdělena na spodní a horní část cestou, kdežto městská část na západní a východní s rozlehlým náměstím. Jednotlivé terasy v zemědělské části jsou pospojovány kamennými schodišti, horní část tvoří přibližně 40 teras, spodní pak 80 teras. Výška není všude stejná, místy může terasa dostáhnout až 4 m.

Budovy MP byly postaveny v klasickém inckém stylu z kvádrového zdiva, jak už jsme psali dříve, nepoužívala se přitom malta ani jiné pojivo. Inkové byli v této technice stavění tak dobří, že u některých zdí není možné mezi dva na sebe položené kvádry vsunout ani ostří nože. Některé další budovy byly postaveny za použití malty, ale takto postavené budovy byly jen druhořadé, stavěné ve spěchu. Důvodem byla nejspíš seismická činnost, přičemž stavby postavené s použitím malty byly v případě otřesů okázány ke zřícení. Otázkou zůstává, jak mohli Inkové transportovat těžké žulové bloky, když neznali kolo, nebo ho znali něco lepšího a my z nich jen děláme jelimany, co?

Město bylo tvořeno pravděpodobně 200 objekty obsahující chrámy, svatyně, parky i obytné domy se slaměnými střechami. V celé oblasti se rovněž nachází v kamenech vytesaná koryta a četné vodní fontány tvořící rozsáhlý vodovodní systém. Pozorování naznačují, že každá budova ve městě byla napájena tímto systémem vodou z posvátných pramenů. Inkové nezapomněli ani na vězení, obětní chrám apod., k několika významným ještě pár vět.

Chrám Slunce (zvaný též Sluneční věž) bylo obřadní místo ve východní zóně městské části poblíž hranice s částí zemědělskou, které se využívalo pro poctění a oslavy spojené s bohem Slunce Inti, který hrál ústřední roli v Inckém božstvu. V době zimního slunovratu procházel do chrámu hlavním oknem paprsek slunečního světla, který dopadal na velký obřadní kámen umístěný uprostřed místnosti. Okolo postavená budova tvaru podkovy (jediná toť budova s kruhovým půdorysem v komplexu MP) v podstatě jen ochraňovala tento kámen před okolím. Do chrámu měli přístup pravděpodobně jen kněží, kteří zde prováděli patrně zvířecí oběti.

Místnost tří oken (někdy také chrám tří oken) byl postaven s výhledem na hlavní náměstí. Na rozdíl od chrámu Slunce má pravoúhlý půdorys o rozměrech 11 m na délku a 8 m na šířku, na třech stranách se nacházejí stěny, čtvrtá strana je tvořena otevřeným prostorem narušeným pouze sloupy podpírající střechu (ale neexistují žádné důkazy, že stavba střechu skutečně někdy měla). Nejdelší stěna byla původně postavena s pěti okny, ale dvě byla později zabedněna, takže se zde v současnosti nachází pouze tři trapézová okna, která dala místnosti svůj název. V útrobách se nachází trojice vyřezaných kamenů představující tři světy: Ukja Pacha (podzemní svět), Kay Pacha (země) a Hanan Pacha (nebe). Uprostřed místnosti se nachází vztyčený kámen, který má vztah k uspořádání oken.

Bingham předpokládal, že město sloužilo jako klášter, kde byly incké ženy školeny pro službu vládci Inků a jeho družině. Tuto teorii měly dokazovat kostry 150 žen z celkového počtu 173 objevených koster v oblasti, které na místě našli američtí archeologové mezi lety 1912 až 1915. Dle tehdejších průzkumů se zdálo, že zastoupení koster žen je 75 % na celkovém počtu, ale modernější výzkumy tento předpoklad vyvrátily, když ukázaly, že zastoupení ostatků mužů a žen je v podstatě stejné. Celkově se nakonec našlo okolo 250 koster v okolí města.

Brian Bauer, expert na andské civilizace z Univerzity v Illinois odhadl, že maximální populace, která mohla ve městě žít, dosahovala 500 až 750 lidí (jiný zdroj uvádí 750 až 1000 obyvatel). Město tak bylo na tehdejší poměry malé. Archeologické výzkumy právě tak naznačují, že ve městě nežili pouze Inkové, ale nalezly se zde důkazy přítomností lidí z pobřežních oblastí, z hor a taktéž fragmenty keramiky od jezera Titicaca, což naznačuje populaci z různých koutů říše. Naproti tomu například Dr. Johan Reinhard tvrdí, že město bylo vystavěno jako centrum v posvátné krajině. Inkové uctívali okolo tekoucí řeku a taktéž i hory v okolí, mezi kterými je Machu Picchu vystavěno.

Proč a kdy bylo město opuštěno, zůstává nevyřešenou záhadou. Peruánský vědec Dr. Victor Angles Vargas předpokládal, že město muselo být opuštěno již během 15. st. před příchody Španělů do Peru, jinak by o jeho existenci musela být zmínka ve španělských kronikách. Mezi nejpřijímanější tři z mnoha teorií, jsou válka mezi znepřátelenými kmeny s následným vyvražděním celé komunity, epidemie (u jedné z koster ženy byly nalezeny známky syfilidy, nikoliv u více), či znesvěcení posvátného místa. Jelikož Inkové nepoužívali psané písmo a ústní legendy o městě se nedochovaly, je možné, že pravý důvod zmizení populace města, nebude nikdy vysvětlen.

Jako nepravděpodobný se jeví masakr populace Machu Picchu španělskou armádou, jelikož město se zachovalo do dnešních dní v dobrém stavu a neponičené. Současně se předpokládá, že ani okolo žijící kmeny v té době nedisponovaly dostatečnou silou a technikou, aby mohly strategicky umístěné město dobýt. Pravděpodobnější se jeví případná potyčka mezi samotnými Inky s následným vyvražděním poražených. Mezi Inky bývalo časté, že v případě porážky soupeře došlo k pozabíjení všech pozůstalých. V místě ruin se však nenašly žádné známky masového vyvraždění populace.

Třetí nejvíce přijímaná teorie předpokládá, že Inkové město dobrovolně opustili z nějakého důvodu. V okolí města se našlo pouze okolo 250 lidských ostatků, což je za předpokladu populace do tisíce lidí obývající město, velice nízký počet, kdyby bylo město obýváno po několik staletí, musel by počet ostatků jít do několika tisíců. Co by ale vedlo Inky k dobrovolnému odchodu je předmětem hypotéz. Mohlo se jednat o náboženský problém, znesvěcení svatého místa či neochoty obyvatelstva setrvávat ve městě například z nedostatku jídla či pomalého vymírání populace stářím. Panují i názory, že město nebylo nikdy skutečně dostavěno a tedy používáno, o čemž mají svědčit některé nedostavěné budovy či velký kvádr uprostřed města, který zdánlivě nezapadá do koncepce města. Důvod, proč by případně Inkové město nedostavěli, by mohl být náboženského ražení. Inkové mohli nabýt dojmu, že si bohové nepřejí dostavění města a jeho obývání a tak zanechali stavby.

Co se týče návštěvnosti MP, ještě v roce 2003 navštívilo oblast okolo 400 000 turistů, což odpovídá přibližně 1100 lidem denně. V sezóně 2006 až 2007 to již bylo přes 1 800 000 lidí, čímž se navýšila denní návštěvnost na přibližně 5000 lidí denně. V roce 2010 došlo v oblasti k sesuvům půdy způsobeným dlouhodobými lijáky, kvůli kterým v okolí Machu Picchu uvízlo kolem 1300 turistů, kteří byli evakuováni vrtulníky. Celkem bylo v oblasti evakuováno 3900 turistů. K poškození památek na Machu Picchu nedošlo.

V roce 2002 zveřejnila skupina japonských geologů zprávu, že se podloží pod Machu Picchu dalo do pohybu s reálnou hrozbou sesuvů, které by mohly vést až k samotnému zničení památky. Dle jejich práce by mohlo dojít k sérii sesuvů, jež by vedly k rozdělení města na dvě části a později k celkovému zániku památky. Geologové předpokládají, že by nejdříve mělo dojít ke zhroucení západního svahu, který je příkřejší a následně pak východního. V oblasti ruin se již nacházejí v severojižním směru drobné zlomy způsobené pohyby podloží. Podle ceny za vstupné a množství lidí, kteří sem denně zavítají, by ty penízky měly na záchranu památky stačit, tak tedy uvidíme.