25.4.2009 Jak jsme již psali v článku o Yogyakartě (česky Jogjakartě), dnes v ranních hodinách toto město opouštíme a vydáváme se mikrobusem za sopečným klenotem Gunung Bromo 2392m. Cesta trvala asi dvanáct hodin a spolu s námi cestovala partička čtyř Američanů, kteří nám, nevíme proč, řekli, že jsou z Irska, jednak irsky nevypadali a rozhodně tak ani nemluvili, ale nechali jsme to být. Jediné, co nás napadlo bylo, že se asi kvůli špatným zkušenostem vydávají za Iry:-)

Po příjezdu do města Probolingo, které se nachází 27 km od Broma, a to do kopce, řidič náhle zastavil u agentury, kde se nás ujal snaživý chlapík, nabízející výlety do okolí k největším zajímavostem, včetně cesty na Bali, odolali jsme a nenechali do ničeho napušovat. Tady v Probolingu nás přeskládali do jiného minibusu a jelo se dál. Už jsme se loučili s představou, že přijedeme k Bromu za světla a něco uvidíme, ale byli jsme rádi, že jsme v pořádku dorazili po tak dlouhé jízdě, řidič měl náš veliký obdiv. Po asi 30ti minutách jízdy řidiči zazvonil mobil, no to snad raději ne, říkali jsme si, ale ano, volal mu chlapík z agentury, aby se vrátil do města. Takže jsme tu půlhodinu jeli zase zpět, abychom nabrali dvě holčiny, které cestovaly k Bromu tak jako my. No pravda, naštvaní jsme byli všichni, ale co jsme mohli dělat, nicméně, po 13ti hodinách cestování jsme na to měli malinko právo:-).

Tedy k Bromu (u vesnice Cemoro Lawang), což je zároveň národní park Semeru se jede posledních 27km (z Probolinga) jen do kopce, tedy to znamená, že i teplota tam nahoře je poměrně nižší než dole. My dorazili už po západu slunce, kdy šla teplota velmi rychle dolů, takže bundy na sebe a plné boty. Nicméně, přes den, pokud svítí sluníčko, je velmi příjemně a je teplo. V noci jsme byli rádi za spacáky:-). Ubytování je malinko dražší než třeba dole ve městě, takže jsme vzali tu nejlevnější kopku, která byla k mání. Už jsme tedy po příjezdu do vesnice Cemoro Lawang, která se nachází na okraji sopečného kráteru Tengger kaldera, neviděli pohled na Bromo, Batok a Kursi (skupina sopek v kráteru Tongger) o kterém se všude tolik píše a mluví, ale řekli jsme si, že ráno dáme budíček a koukneme, kam jsme se to vlastně dostali:-).

Večer skutečně přituhlo, takže jsme zalezli do hotelové restaurace na čaj a na něco malého k snědku. Po chvíli kolem nás prošla jedna z dvou holek, pro které jsme se vraceli do Probolinga, začala na nás mluvit a představte si, obě kočky byly z Česka, takže jsme si k nim hned přisedli a celý večer vykládali. Byly to Naďa a Gabča, holky nám moc sedly, dvě sympaťačky, se kterými se dalo povídat a povídat. Představte si, Naďa je šéfredaktorkou časopisu Domov (malá to reklama, ale je to součást poděkování holčinám, které nám půjčily druhý den klíč od svého bungalovu, abychom si mohli dát teplou sprchu, no řekněte, nejsou ty holky skvělé? Gabčo, Naďo, MOC děkujeme:-)).

26.4.2009 Náš pokojík byl velmi skromný, ale jak jsme ráno zjistili stačilo, abychom vylezli ze dveří našeho pokojíčku a mohli jsme se kochat pohledem na skupinu sopek Bromo, Batok a Kursi v kráteru Tengger, aniž bychom kamkoliv chodili. Luky tam běhal ve svých slušivých unterhózách s foťákem, ještě se mu od zimy kouřilo z pusy (zkrátka k zulíbání), bylo to prostě ráno jak má být:-). No a řekli jsme si, že dnes si dáme procházku ke kráteru Bormo a zítra si přivstaneme a dáme si téměř noční trek na vyhlídku Penanjakan, což je nejvyšší bod kráteru a odkud je nádherný pohled na Bromo při východu slunce.

Bromo (říká se Bromo, i když je myšlen soubor sopek Batok, Kursi a Bromo v kráteru Tengger), to je Borobudur v přírodním provedení se spoustou příběhů a legend. Není největším sopečným klenotem Indonésie, ale tím nejpůvabnějším, který se objevuje na pohlednicích nepřeberného množství a je zároveň národním parkem. Bromo 2392m je tedy jedním ze tří vulkánů, které vystoupily z kráteru (Tengger Caldera, jehož stěny padají do hloubky 300m) o průměru 10km. Nedaleko leží nejvyšší jávský vrchol Gunung Semeru 3676m. Tento fascinující přírodní obraz je stále aktivně měněn podpovrchovými silami, které jej vymodelovaly do dnešní podoby a celý tento proces můžete vidět na jedné z fotek ve fotogalerii, kterou jsme pořídili v informačním centru ve vesnici Cemoro Lawang. Možná se někomu bude hodit informace, že hned vedle tohoto infocentra se nachází bankomat, o kterém se v průvodci nepíše, přesněji řečeno, píše se, že tam žádný bankomat není a dokonce nám to říkal i řidič, který nás vezl nahoru, že bankomat nahoře nenajdeme.

K Bromu jsme se vydali dopoledne, i když i sem se rádo chodí na východ slunce, raději jsme si vychutnali procházku bez turistů, kteří v tuto hodinu na Bormu vůbec nebyli, jen dospívající Indonésané, kteří se z nás mohli doslova zbláznit, už jinde se s námi fotili, však jsme o tom psali, ale tady byli úplně šílení, jako bychom s Lukym byli nějaké hvězdy, zdravili nás, byla to fakt sranda. A už vůbec jim nevadilo, že mně, ženu, oslovují mister (pane). Dostali jsme tip, že můžeme do kráteru Tengger sejít pěšinkou, která je prakticky hned u hotelu, cestu si tam tudy zkracují místní obyvatelé se svými koňmi. No a tím, což jsme později zjistili, jsme se vyhnuli placení vstupného (asi 60,-Kč osoba) do národního parku. Pořád jsme čekali, že nás u Broma někdo skásne, ale naopak, brána do parku byla jinde, kudy jsme vůbec nešli. K dýmícímu Bromu to byla moc pěkná procházka skrz Písečné moře ve kterém se nalézá i hinduistický chrám o němž prakticky moc nevíme, o němž jsme se zatím nikde nedočetli (snad se nám podaří dodatečně něco zjistit). Dodává místu zvláštní kouzlo.

Byli jsme velmi překvapeni tím, že jsme byli jedinými cizinci, kteří v tuto dobu vyrazili k Bromu, všude kolem nás byli jen majitelé koní, nabízející svezení, pár bláznivých motorkářů, kteří jezdí do Písečného moře zhuntovat své stroje a také pár prodavačů nápojů či květin. Běžně to vypadá tak, že turisti jedou, ještě za tmy, džípy na vyhlídku Gunung Penanjakan, kde počkají do východu slunce a poté si to mašírují zpět dolů skrz Písečné moře až k Bromu. K Bromu je to coby kamenem dohodil, takže nebyl důvod platit spousty peněz za džíp, když si můžeme dát fajnovou procházku. Taktéž jsme se rozhodli, že si na vyhlídku Gunung Penanjakan (2770m) dojdeme po svých, i když to bude znamenat vstávání velmi brzy ráno, téměř ještě v noci. Jsou chytří cestovatelé, kteří jdou s baterkami ještě za tmy nejprve na Bromo a na vyhlídku Penanjakan až za světla, kde sice neuvidí východ slunce, ale pohled do kráteru Bromo si z této výšky vychutnávají sami.

Na kráter Bromo vede schodiště. Zevnitř to pěkně doutnalo, ale naštěstí šel kouř správným směrem, takže jsme se na okraji aktivní sopky mohli chvíli zdržet. Zpět jsme to vzali jinou cestou a po návratu do vesnice ještě navštívili informační centrum. Jinak je ve vesnici mnoho domácích stravoven, kde se dá najíst velmi lacino. Také jsme tady potkali dva Holanďany, které jsme prve potkali v Jakartě, pak v Yogyjakartě a kteří měli, stejně jako my, v plánu vyjít zítra na Gunung Penanjakan pěšky. Opět jsme večer strávili s Naďou a Gabčou a pěkně si pochvalovali horkou odpolední spršku, která nám náramně bodla:-).

27.4.2009 Dnešek pro nás začínal ve 2:30, kdy zazvonil budík, abychom ve 3:00 vyrazili na noční trek a spatřili jistě úchvatný východ slunce a pohled do kráteru Bromo. Nakonec nás byla pěkná skupinka, krom nás a Holanďanů to byl ještě jeden Ir (pravý:-)), jeden Francouz a ještě jeden Holanďan. Fajn lidi, všichni celkem zcestovalí. Šli jsme pomocí baterek hlubokou tmou, aniž bychom viděli co je okolo. Chvilkami jsme i trošinku bloudili, ale většinou nás instinkt vedl dobře. Nakonec jsme se ze tmy vymotali a našli správnou cestu. Do doby, než jsme uslyšeli zvuk desítek džípů, kteří si to šinuli po silnici až na Gunung Penanjakan byl kolem klid. Úplně jsme koukali kolik turistů sem dorazilo, byly to stovky lidí. Odevšad se ozývaly všemožné jazyky z celého světa, všichni čekali na východ slunce. Bylo jasno, měli jsme štěstí, co však bylo nejlepší, po východu slunce museli všichni turisti odjet na sopku Bromo, takže zde na Penanjakanu najednou zavládl klid, všichni odjeli a naše skupinka sedmi statečných, jež jediní zdolali tento vrchol po svých, měli toto místo najednou jen sami pro sebe, paráda. Tím samo sebou nikoho, kdo sem dojel vozem, neodsuzujeme, kdo na to má peníze a nemá čas, proč ne, ale znáte ten pocit, když někam dojdete po svých, je to pokaždé překonání sama sebe a odměna při pohledu na takovou nádheru je 2x zasloužená.  

Cesta zpět byla pro nás taky velmi zajímavá, konečně jsme mohli vidět, kudy jsme v noci šli a jak je to kolem moc hezké. Potkávali jsme i vesničany, kteří denně pracují na úrodných lávových polích a úsměv z jejich tváří dává vědět, že by svůj život nikdy neměnili, i když je velmi těžký. Po návratu do Cemoro Lawang jsme si zabalili věci a vydali se zpět dolů do města Probolingo, odkud nám měl odjíždět autobus do přístavu Ketapang, máme dnes v plánu opustit Jávu, přeplout na Bali a pak ještě dorazit do města Lovina, ale nakonec se nám podařilo dostat se pouze na Bali do přístavu Gilimanuk.

Jáva byla nádherným místem, moc se nám tady líbilo a všem tento indonéský ostrov můžeme jen doporučit (co naplat, aktuálně 07/2009 opět vybuchly v Jakartě dvě bomby, ale toto město můžete klidně vynechat, nebo se ubytovat v komářím guestousu, kde vám, kromě pár kapiček krve vypitých od komárů, vůbec nic nehrozí). Spousta sopečných klenotů je sama o sobě velikým lákadlem, a to jsme zdaleka neviděli všechny, za návštěvu rozhodně stojí i jiné vulkány. Denně si uvědomujeme jak blízko je již Austrálie, na Bali jsme moc dlouho nebyli, počítáme se dvěma články a pak už hurá k protinožcům, na které se už, řada z vás, moc těší. Tedy, vychutnejte si ještě ráj na zemi Bali a pak hurá, hurá za klokany.