18.3.2009 Vlak z Gua Musang jsme stihli, dokonce nás indický řidič dovezl (z Cameron Highlands) na nádraží se slušnou časovou rezervou. Vlakem jsme se odtud po 4hodinové jízdě dostali do městečka Jerantut, kde jsme měli štěstí na navazující autobus, který už nás zavezl do Kuala Tahan (vesnice, ve  které se bydlí), tedy do národního parku Taman Negara,  (Taman Negara znamená v malajštině národní park, ale i tak všichni říkají, že jedou do národního parku Taman Negara). Přijeli jsme již odpoledne, takže jsme návštěvu informačního centra nechali až na následující den.

Sem do parku se jezdí jednak kvůli přírodě i samotnému primárnímu lesu, který se těší stáří kolem 130 mil. let a jednak kvůli canopy walk, což je jedna z nejdelších procházek (500m) v korunách stromů na světě ve výšce do 45m. Rozloha NP je 4343 km2. Člověk si dle libosti může najmout průvodce a během 9ti denního trekování vylézt na nejvyšší kopec (malajského poloostrova), který měří 2187m. Během treku se spí i v jeskyni a pokud máte štěstí, můžete narazit na tygra, divokého slona, hady a mnoho druhů ptáků. 

A my si řekli, když jsme v národním parku, pojďme pěkně bydlet do stanu. Našli jsme si pěkný guesthous, kde už měli levné pokoje zabrány, poslední ještě jakž takž levný jsme přenechali Švýcarům a my se rozhodli pro stan. No, platit za bungalov 240 Kč, nebo za stan, včetně dvou osob 24Kč? Tož jsme neváhali a zvolili stan. No, jestli nás štvali mravenci na Ko Lipe, tak to ještě nic nebylo. Tady byli jednak 3x větší a strašně se jim líbilo bydlet s námi ve stanu (otevřené potraviny jsme neměli a nic, co by je mohlo lákat) a tím jak potřebují ti ustaviční robotníci pořád něco dělat, lozili po nás i v noci a aby toho nebylo málo, druhou noc pršelo, takže jsme se navíc v zavřeném stanu docela slušně potili. Luky se mi smál a dodnes mě vidí, jak jsem se několikrát za noc utírala ručníkem, protože jsem se fakt potila jako starý vepř, slušně řečeno:-). Někdy stačilo, aby se člověk otočil na druhý bok a rázem byl zpocený jako blázen. Tak jsem vymyslela zlepšovák a místo vteřiny, během které se člověk otočí na bok, jsem se otáčela asi 10 vteřin, čímž jsem se zpotila mnohem míň.

Ještě jeden nešvar to tady mělo. Komáři neotravovali jenom v noci, otravovali i během dne a neodradily je ani vysoké teploty na sluníčku (něco mi to připomíná, co vy na to, ledničtí pamětníci:-)). Nějak moc krvežíznivá příroda tady v Taman Negara, říkali jsme si. Ale bylo tady jinač moc hezky, my si užíváme i džungli a nějaká ta pijavice, no, uvidíme, jak si s nimi poradíme. Tož, nejsme žádné fajnovky, ale ti mravenci byli fakt nemožní. 

19.3.2009 My se rozhodli nejprve navštívit informační centrum, dát procházku po canopy walk a prodloužit to o výstup na kopeček Teresik. Informační centrum jsme navštívili i proto, abychom si zařídili rezervaci noclehu, který jsme rozhodli uskutečnit následující noc v džungli. Abych byla přesnější, rozhodli jsme se pro dvoudenní trek s přespáním v džungli. Je zde potřeba zaplatit nocleh a rovněž vstup do NP (levné), jinak riskuje návštěvník pokutu, navíc, je dobré, aby správa parku věděla, koho má eventuelně hledat, pokud dojde k nejhoršímu. Ona ta značení v parku jsou, ale ztratit se můžete tak snadno, že se to jednomu nechce pomalu věřit. Ale k treku až za chvíli, nyní ještě ke canopy walk. Procházka to byla zajímavá, moc se nám líbila, když si člověk navíc chvíli počkal, měl lávku jen pro sebe, najednou klid, krása. Celý projekt stromové stezky je šetrný ke stromům v tom, že zde stavitelé nepoužili jediný hřebík (mohu potvrdit, očíhla jsem to:-)). Po procházce jsme ještě zavítali do základny, kde jsme shlédli dokumentární filmek o parku Taman Negara se vším co nabízí. Dověděli jsme se mj., že v parku stále žijí domorodci, kteří jako jediní mohou lovit zvěř (k lovu používají jedovaté šípy, které vystřelují z bambusového oštěpu pomocí fouknutí vzduchu).

20.3.2009 Ráno jsme zabalili to nejpotřebnější a zbytek věcí jsme si mohli nechat v guesthousu, kam se následující den vrátíme. Ještě jsme si nechali uvařit smaženou rýži a vajíčka na tvrdo, představa, že bychom jedli jenom tousty se nám velmi nelíbila. Taky je potřeba vzít si dost vody, nějakou svíčku (v pozorovatelně nějaké byly a dokonce kouřová spirálka na odpuzování hmyzu), noc se nedá koupit. Asi  málokdo rád chodí stejnou cestou tam a stejnou cestou nazpátek, ať už je v džungli, či doma v Beskydách. Trek, který jsme zvolili však skýtá úskalí, které může znamenat jít stejnou cestou tam a stejnou zpátky. Jde o to, že vás na tomto treku čeká brod přes řeku, který není možný (možná pro blázny), pokud přes noc prší. Proto předtím, než se dobrodruzi do džungle vydají, je dobré v informačním centru zjistit, jaký je stav vody v řece. Pokud je to v pohodě, doporučuje se jít nejprve tu část okruhu, v jejímž závěru se, kousek před základnou, řeka brodí.

Měli jsme štěstí, voda v řece byla brotidelného množství. Šli jsme spolu se švýcarskou dvojicí a po cestě ještě narazili na dva kluky, jeden Angličan, druhý Němec, všichni jsme měli stejnou cestu. Jinak tato základna  (skrýš, chýše) je jedna z mnoha, kde lze přespat, záleží na trase, kterou člověk zvolí, v NP je základen několik. Cesta na základnu měla trvat 6h, s Lukym jsme to zvládli za 5, dokonce jsme dostihli i Švýcary, kteří vycházeli hodinu před námi. Od prvního vstupu do džungle jsme se potili a nepřestali se potit až k základně, cesta vedla nahoru a dolů, sem tam bylo i nějaké bahýnko a hlavně, každých 15 minut bylo potřeba kontrolovat, zda se nepřisála pijavice krvežíznivá. Tady v NP se jim daří, je tady vlhko a teplo, to mají potvůrky rády, číhají na zemi v listí, na kořenech stromů až půjde kolem nějaký člověk či zvíře, aby mohly nastoupit a posléze se přisát. Rády se po botách dostanou i do ponožek, někdy sají i skrz, někdy zalezou pod kalhoty. Je lepší vzít si kraťasy, všechno jde líp vidět, taky ponožky světlé barvy, nebo návleky (jedny jsme dostali od Australana, který se vrátil z několikadenního treku), které nepřiléhají  k nohám, ale nejlíp kontrolovat a kontrolovat. Pijavice se přisají tak, že člověk o tom neví, nic necítí, ale po odstranění či opadnutí pijavice z ranky stále teče krev, proti jejímuž srážení pijavice pouští látku, která účinkuje tak dlouho, jak dlouho je přisátá. Pak to přestane, ale i tak je to nepříjemné. 

V infocentru jsme také dostali mapku, jejíž měřítko bylo nepoužitelné a i následné značení cest bylo někdy v zoufalém stavu, nebo použito dost nevhodně, což lidi spíš mátlo (třeba počet km místo počtu hodin, či minut, v těchto podmínkách je mnohem lepší uvádět čas), ale poradili jsme si. Například podle mapy to vypadalo, že základna je tak hodinu cesty od brodu, ale pravdou je, že je pouhých pět minut od brodu, tak asi tak. Těsně před řekou jsme s Lukym jeden po druhém zavadili o ostnatý šlahoun Caryoty mitis, Lukymu málem natrhl ucho a já málem přišla o levou nohavici svých apartních tříčtvrťáků:-), které se mnou nesou dobré i zlé. U řeky jsme se sešli jednak s kluky a jednak se Švýcary. Byla to sranda, protože nikdo nevěděl jak hluboká řeka je, první šli kluci, přičemž ten z Německa to vzal zodpovědně a sundal si i trenýrky, v jednom úseku bylo vody sotva po kolena, takže to vypadalo hodně legračně, když tam skoro v půli řeky stál s holým zadkem a my na něj koukali jak to zvládne dál. U druhého břehu byla voda až skoro popás, ale zvládli jsme to všichni bez úhony.

Pozorovatelna se nám moc líbila, byly v ní dřevěné postele, takže karimatky s sebou, dokonce sprcha s dešťovou vodou, ze které jsme byli všichni nadšeni. Postupně se začalo stmívat, takže jsme pak usedli k velkému oknu, odkud jsme mohli pozorovat, jestli se objeví nějaké zvířátko. Bylo to spíš o poslouchání, pozorování světlušek a žasnutí nad neskutečnými zvuky džungle, které jsme nikdy předtím neslyšeli, než o pozorování zvířat. Jeden zvuk jsme dokonce zaznamenali, protože byl neskutečný, všichni jsme se při něm vždycky rozchechtali, bylo to jako když přistává UFO. Ne, že bychom měli tu čest, ale asi tak nějak si představujeme, že by mohlo znít přistání UFa:-).  K našemu překvapení tam nelítal jediný komár a noční bouřka i deštěm ochlazený vzduch nám umožnili spát jako mimina, což se o dvou předchozích horkých nocí ve stanu s kamarády mravenci nedá říct.

Ráno jsme s Lukym odcházeli jako poslední, odpadky jsme vzali s sebou a vyrazili dokončit okruh, který měl být při zpáteční cestě delší a víc náročnější. I když Švýcaři vyrazili asi hoďku před námi, hned na začátku se jim podařilo zabloudit, takže udělali kolečko, aby opět dorazili kousek od základny a začali znova. Řeka prý byla po tom šíleném nočním lijáku naprosto něpřebroditelná a prý i širší než včera. Fakt jsme měli kliku. Kluci Angličan s Němčíkem vyrazili už hodně brzy ráno, na ty jsme celou dobu nenarazili. Po nějaké době říkám Lukymu, že buď touto trasou kluci vůbec nešli, nebo jsou pavouci neskuteční rychlíci ve stavění pavučin přes cestu, neustále jsme totiž tvářemi do nějakých naráželi, takže jsme se trochu obávali, jestli kluci našli správnou cestu.

Kousek od základny jsme narazili na holčinu, která sem ráno připlula lodí, že si dá brod a půjde zpět cestou, kterou jsme absolvovali včera. No, hned jsme ji to vymluvili, že v noci dost lilo a že to asi nebude nejlepší nápad. Dala na naše slova a  šla nakonec s námi. Pijavic bylo taky víc než včera, cesta skutečně náročnější. Trochu nám chybělo, že sem tam byla vyhlídka na řeku, ale do okolí vůbec, všude jenom džungle. Ty dva dny celkem stačily. Až po této zkušenosti si tady dokážeme malinko představit týdenní trek, ale i tak to musí být záhul, nejde o terén, klima je fakt pro drsňáky.

Nešli jsme pohromadě, ale v jednom úseku jsme s Lukym raději počkali až děcka dorazí, protože jsme se i my na půl hodiny ocitli v začarovaném kruhu. V jednom místě byla tabule, jež měla plnit funkci rozcestí, ale člověk, který ji vyráběl, či následně umístil, asi přijel po vodě a nikdy si trasu neprošel. Zkoušeli jsme to doprava, dolů k vodě, až jsme nakonec zvolili tu nejmíň pravděpodobnou cestu nahoru do kopce, kde jsme narazili na to správné rozcestí, fakt jsme byli naštvaní, jít z opačné strany, asi by člověk nezbloudil, ale z našeho směru byla tabule naprosto matoucí. Pak jsme ještě s Lukym narazili na bláznivou vosu, která se rozhodla, že jsme vetřelci a já, aniž bych ji předtím viděla, dostala kousanec či bodanec do hlavy. Nejsme lidi, kteří kolem sebe šermují, když kolem lítá vosa, opravdu jsme ji neviděli a ta holka bláznivá se do nás bez varování normálně pustila. Luky dostal bodanec do ruky a já pak ještě do břicha, rychle jsme utíkali pryč, kdyby se do nás pustilo těch holek střelených víc, nevím, nevím, po tom útoku do hlavy mi zimou vyrazila husí kůže po celém těle a píchnutí jsem cítila asi ještě hodinu. Nu a cestu zpět jsme taky stihli o hoďku dřív, než se uvádí, dokonce s hodinovou pauzou.

Na zvířátka, kromě těch hmyzích jsme moc štěstí neměli, až na konci treku, asi 15min. od brány do parku, viděli jsme celkem pořádné ještěry, měli minimálně délku 1m a v klidu se sháněli po potravě v blízkosti lávky pro návštěvníky. Pěkní kousci to byli. Ještě jsme potkali jednoho obyvatele džungle s foukačkou, který byl právě na lovu, asi má nějaký fígl na pijavice, když šel jen v gumových polobotkách:-). Ještě jsme nezmínili, že do parku se lze dostat z vesničky Kuala Tahan lodičkou, která funguje jako ferry. Na řece jsou pak ještě říční restauračky, ve kterých, tak nám to alespoň připadalo, pracovali, nebo spíš byli zaměstnaní samí zhniloši leniví. Snad všechny restaurace měly napsáno: snídaně, obědy, večeře. Když jsme si chtěli dát po dvoudenním treku zasloužený ledový čaj, poslali nás do háje, že mají zavřeno, přitom v restaurajdě sedělo 10 týpků a všichni čučeli na televizi, totéž i v druhé restaurajdě, aha, tak takhle se věci mají, tak díky a šli jsme jinam. Tady na jihu Malajsie nám vůbec přišli lidi trochu divní, oproti Georgetownu a Cameron Highlands, kde byli lidé naprosto skvělí. Připadalo nám to tady jako že už mají vyděláno a dělají jen když se jim chce, fakt hrozní lenoši a taky jim to trvalo, než něco přinesli. Neměli jsme hold z místních dobrý pocit, ale ne ze všech, to se ví.

No a ejhle, narazili jsme tady na jednoho z kluků, kteří s námi přespávali na základně, byl to ten Němec. Říkal, že to není dlouho co dorazil, prý se s kámošem ztratili hned kousek od základny a pak už to šlo od deseti k pěti, taktak dorazili do vesnice, kde si zaplatili odvoz lodí (která je prý taky pěkným zážitkem) zpět, protože byli naprosto naštvaní a totálně v pytli a už neměli dost času na to jít zpět pěšky. Takže to s těmi pavučinami byla pravda, kluci jimi vůbec neprošli.

Po návratu jsme se mohli v guesthousu v klidu osprchovat, také jsme měli dost času vysušit stan, Luky místo odpočinku a balení věnoval svůj drahocenný čas pijavici, která se mu dostala do boty a pásla se tam kdo ví jak dlouho, celkem si vychutnal její zkázu na přímém slunci, kdy nejprve plivala jeho A+, ale byla tak bachratá, že se nedokázala dostat do stínu, či do chládku. Ony jsou pijavice schopny několikanásobně zvětšit objem. Používají se ve zdravotnictví, to ano, my si ale nikým nenecháme pít krev:-).

K večeru jsme s Lukym plánovali odjezd do Jeran Tut, přespat a ráno už vyrazit směr Kuala Lumpur. Měli jsme již posledních pár dní a hlavní město se přeci musí vidět. Autobus měl jet v 18h, ale řidiči se asi nechtělo čekat, takže musel odjet ještě dřív, než jsme dorazili, a to jsme tam byli skoro 15min. před odjezdem. Luky se ještě vracel pro trenýrky, které nechal sušit na šňůře a které jsem mu nedovolila zanechat, i kdyby nám měl autobus odjet, nakonec bychom bus stejně nestihli, takže máme alespoň apartní trenýrky:-). Ještě nám svitla naděje, když se objevil jeden kluk, průvodce, vracející se domů, že by bus přece jen mohl jet, ale on nakonec čekal na agenturní bus, který jsme jeli i my, usmlouvali jsme to skoro jako za místní bus, takže dobrý. V Jeran Tut jsme akorát přespali v dormě, povykládali se dvěma cizinci a druhý den ráno vyrazili do Kuala Lumpur. Park rozhodně stojí za návštěvu, má toho hodně co nabídnout, navíc, zkusit si to v tom vedru je vážně výzva.