21.9.2009 Po včerejším návratu z treku jsme celkem toužili po horké sprše a pokud by byla sauna, bylo by to ještě lepší. Nakonec jsme objevili jeden kemp kousek za městem Te Anau, který byl fungl nový (ještě se finišovalo na pár drobnostech), celkem luxusní, ale díky zimní sezóně a přilákání lidí, zde měli ceny velmi nízké. Byli jsme v šoku z umýváren, ve kterých hrála relaxační hudba, vše bylo nové, čisté a pro nás až moc dobré, tím nechci říci, že bychom si nezasloužili pěkný kemp, ale spíš, že takový luxus nepotřebujeme, naproti tomu měli tak dobré ceny, tedy jsme zůstali. Sauna nás trošinku překvapila, neb místnůstka to byla malá a neměla sprchu, natož nádrž s vodou, ovšem venku byla celkem kosa, takže jsme si studenou fázi saunování přizpůsobili dle místních podmínek a chodili ven.

22.9.2009 V posledním článku, ve kterém jsme popisovali Kepler trek bylo uvedeno i velmi se proměňující počasí v místních horách. Poté, co jsme se dnes ráno probudili, už opravdu věříme, že to tady může být  velmi zajímavé, a pro po dramatické. Totiž přes noc šla teplota pod bod mrazu z výšky 1700m do poloh 700m, v horách pršelo a tudíž byly okolní kopečky pod bílou pokrývkou, první fotka to ostatně vystihuje. Tedy to znamená, že Hut Iris Burn, kde jsme spali na treku druhou noc a kde jsme již byli v pohodě (pro nás téměř dole), sněžilo také, co potom nahoře o 1000m výš. Tedy to, že se nám trek podařilo zvládnout včera a předevčírem může být dnes úplně jinak. No a my jsme byli rádi za to, že jsme sem přijeli před pár dny, jinak bychom na trek ani nevyrazili.

Na dnešek jsme si naplánovali přesun do města Invercargill. Cestou jsme se pochopitelně kochali nádhernou krajinou, stále malebnou s množstvím oveček a jehňátek právě se narodivším. Invercargill je nejzápadnějším a zároveň nejjižnějším městem Nového Zélandu a jedním z nejjižnějších měst na světě. Spousta ulic, hlavně v centru města a ulice vedoucí k shopingům nese názvy anglických i skotských řek, to jen tak pro zajímavost:-). Díky své nejjižnější poloze se stává Invercargill místem, kde je většinou vše NEJjižnější, tedy i vlaková trať přepravující cestující a tak dále, a tak dále, určitě si  spousty dalších nejjižnějších… dokážete představit.

Do města jsme přijeli už odpoledne a shodli se na tom, že si prohlédneme akorát Muzeum s galerií Umění Jižního regionu a také Botanickou zahradu. V muzeu mají velmi populárního ještěra Tuatara jménem Henry, jehož stáří se odhaduje na 110let. Muzeum spolu s galerií obléhá asi tři patra celého komplexu, najdete zde vše od historie, sportu přes zajímavosti z přírody až k umění. Pokud jste neviděli film V zajetí rychlosti (v orig. The World´s Fastest Indian), alespoň v krátkosti. Film byl natočen podle pravdivého příběhu. Anthony Hopkins ztvárnil roli muže, který šel celý život za svým snem „být nejrychlejším“. Novozélanďan Burt Munro strávil 40 let života zdokonalováním svého motocyklu Indian Scout z roku 1920. S tímto strojem se pak vydal na cestu k solným jezerům v Bonneville v americkém státě Utah. Přes řadu nepříjemných okolností se mu v roce 1967 podařilo uskutečnit rychlostní rekord, který dodnes nikdo nepřekonal. No a tento Burt má v muzeu své speciální místo.

Z muzea jsme zamířili do Queens Park, který byl jarně rozkvetlý, prošli jsme několik jeho částí včetně Botanické zahrady, golfového hříště, vřesoviště, rozária, bylo to opravdu pěkné. Park má rozlohu 0,81km2. Město jsme si prohlédli akorát jízdou v autě, neb času se nám již dostávalo pramálo. Podařilo se nám dojet jen do Fortrose, což je malinkaté městečko (prostě klasická díra na „konci světa“) na jihu Jižního ostrova, jen kousek kousíček od nejjižnějšího bodu NZ. Přespali jsme u mořského zálivu, kde byl zdarma kemp, což nám i dalším čtyřem cestovatelům udělalo radost. Až ráno jsme zjistili jak místo vypadá, večer pršelo, takže jsme v rychlosti zalezli do stanu.

23.9.2009 Na ten opravdu Nejjižnější bod Jižního ostrova NZ (Slope Point) jsme se nedostali neboť cesta k tomuto bodu byla uzavřena, důvod – 1.9. do 1.11. uzavřeno pro klid ovečkám-rodičkám, místo je totiž soukromým pozemkem, na cestě byla závora, takže jsme tento zákaz museli respektovat, ale zato jsme se dostali na Curio Bay, což je také velmi pozoruhodné místo. Díky odlivu můžete na tomto místě pozorovat zkamenělý les, jehož stáří se odhaduje na mnoho, mnoho let. Toto místo je rovněž domovem delfínům (Hector´s dolphins), velrybám a také tučňákům žlutookým, které bychom rádi viděli a pro které jsme se tak trochu vydali až sem na jih, oželeli jsme nejvyšší horu NZ Mt. Cook, abychom viděli jih Jižního ostrova, kam až se Luky se svými rodiči a bráchou tenkrát nevydali.

Celá tato oblast se nám moc líbila, sice bylo strašně větrno, což si vychutnával hlavně Luky, v oblečení, které mu nafouknul vítr vypadal jako Rambo a to jste ho ještě neslyšeli: „pojď si pro mě Antarktido,“ volal na celé kolo, naštěstí začalo pršet, takže se za mnou v pořádku vrátil do auta:-). Také bychom mohli zmínit, že zdejší jih je turisticky teprve ve vývinu, až nyní se začíná investovat do turismu, byly úseky cest, na kterých ještě nebyl položen asfalt, na hlavním tahu (scénické cesty) jsme jeli prakticky po škváře, takže sranda, ale za pár let to zde bude k nepoznání. Jih má rozhodně co nabídnout, obzvlášť když vyjde počasí, musí to zde být v létě parádní, nám teď byla dost zima, ale doporučujeme všem. 

Cestou do Kaka Point (kde dnes nocujeme) máme v plánu ještě pár zastávek, na které lákají cedule u cest, k vodopádům, jezerům, na krátké procházky atd. Nelze zastavit všude, takže jsme si dali jen jezero Wilkie a vodopád Matai. K jezeru (1,7ha) vedla velice pěkná naučná stezka popisující čtyři zóny lesa. Vodopád Matai (10m) je od parkoviště jen 15min., takže jsme se malinko proběhli a bylo to fajn. No a teď už frčíme do Kaka Point.

Kemp v Kaka Point zel prázdnotou, takže jsme si v klidu postavili stan s tím, že večer někdo přijde a domluvíme si cenu. Než zapadne sluníčko jedeme ještě omrknout tučňáky a nedaleký maják na Nugget Point. Tučňáky jsme viděli dva, nebo oba, těžko říct:-). Koukali jsme z observatoře, moc se jim ven nechtělo, ale pak si dali říct, takže naše cesta sem nebyla marná, chtělo by to malinko jiné roční období nebo denní dobu, abychom jich viděli víc, ale nevadí, i tak jsme rádi, že jsme alespoň ty dvě kývající se zvířecí postavičky viděli.

K majáku vedla krásná procházka podél útesů, vítr fučel o 106, nakonec se nám ukázalo sluníčko, takže nám vyšly i pěkné fotky. Maják byl postaven v roce 1869, nad mořem ční do výše 76m, samotná stavba dosahuje výšky 9,4m.  Nugget, protože skalní masív zde postupně erodovalo moře do menších útesků – jakoby nuggetů. Od roku 1989 je plně automatizován a v současné době jej vzdáleně spravují až z Wellingtonu. Cestou zpět do Kaka Point si tak v klidu jedeme, když si to k nám najednou v protisměru vesele mašírují dvě ovečky s jehňátky, prostě klídek, žádný velký provoz, takže proč si to nedat přímo středem hlavní silnice:-). No a přímo v Kaka Point jsme na pláži zahlédli mladého skotačícího tuleně, užíval si pláž, na které krom něj nebyl nikdo jiný, běhal sem a tam, rochnil se v písečku, běhal po pláži a pak nám předvedl jak si užívá moře, bylo krásné pozorovat ho:-).

Motor camp v Kaka byl prázdný, jen dvě další auta přijela. Pouze my drsňáci spali ve stanu:-). V noci jsme měli na celtě zmrzlý škraloup, ale díky dece, kterou si vezeme, máme komfort. A copak, že nás čeká zítra? Tak například město Dunedin a vlastně  v pořadí již šestý článek o našem výletování po Jižním ostrově, bude již posledním, ale ne nejposlednějším, nemějte strach, ještě nekončíme, stále nás to baví, kdo by to byl řekl, viďte!:-). Nu a kromě Dunedinu to bude i Christchurch, kde jsme měli autonehodu, kterou vám malinko popíšeme, i když se mi do toho příliš nechce, ale budiž, i trampoty a nepříjemnosti patří k našemu cestování.