Ollantaytambo se nachází asi 60km severozápadně od Cuzka, v provincii Urubamba, ale v regionu Cuzco. Je to malinké městečko na pomyslném konci údolí, sem bez problémů dojedete po silnici, dále však je možné pokračovat buďto vlakem nebo už jen po svých. Jak vyšlo najevo v předchozím článku, i Ollantaytambo je postaveno na inckých ruinách, můžete se zde procházet kouzelnými úzkými uličkami, které často tvoří masívní kamenné zdi domů, součástí uliček jsou odvodní kanály. Podíváte-li se na okolní stráně, jsou prakticky posety ruinami nejrůznějších velikostí, jimž dominuje rozložitá pevnost samotného Ollantaytamba, která se tyčí přímo nad městem.

Nacházíme se zde ve výšce 2792m. Během inckého impéria bylo Olantaytambo královským statkem vládce Pachacuti, který toto území dobyl, nechal postavit město a obřadní centrum. Poté, co se Peru zmocnilo Španělsko, sloužilo území jako pevnost pro Manco Inca Yupanqui, což byl incký vůdce hnutí odporu. Dnes je místem, kde se zastaví většina turistů na cestě k Machu Picchu, sednou zde na vlak a jedou až do Aguas Calientes, což je město pod ruinami. Také zde začíná velice oblíbený Inka trail, který trvá tři dny a čtyři noci.

Jedná se o starobylou cestu Inků, která vede až k tajuplnému Machu Picchu a je poseta několika dalšími památkami. Během treku jsou překonávány průsmyky okolo 4000 – 4500m s nádhernými výhledy. Vzhledem k velkému zájmu je cesta poměrně regulována, nemůžete si ji dát sami, pouze s organizovanou výpravou, kdy zaplatíte přibližně 350 USD (cenové změny mohou nastat během sezóny). Existují i jiné varianty treku za jinými ruinami, k nimž vám dá poměrně slušné rady průvodce Lonley Planet. K dalším možnostem, jak se dostat k MP, ještě popíšeme, nyní ještě pár slov k Ollantaytambo.

Během poloviny 15. století si vládce Pachacuti přivlastnil město i region a ustanovil jej jako jeho vlastní majetek. Celé město přebudoval do luxusních konstrukcí a podnikl rozsáhlé práce na terasách a zavlažování v Údolí Urubamba. Město poskytovalo ubytování pro inckou šlechtu, zatímco terasy byly obdělávány tzv. yanaconas, což byli sluhové panovníka. Po sérii následujících událostí skočme rovnou do 19. století, kdy ruiny města Ollantaytambo upoutaly pozornost několika zahraničních objevitelů Clementse Markhama, Ephraima Squiera, Charlese Wienera a Ernsta Middendorfa, kteří své objevy publikovali. Osídlení Ollantaytamba má pravoúhlé uspořádání se čtyřmi podélnými ulicemi, které křižuje sedm paralelních ulic. V samotném centru této sítě vybudovali Inkové obsáhlé náměstí, jež mělo být rozlehlé na čtyři bloky. Bylo otevřeno k východu a obklopeno zdmi a jinými městskými bloky na další tři strany. Incké budovy byly stavěny na určité světové strany v závislosti na tom, kde se těžil a opracovával kámen. Některé budovy na severní polovině jsou více variabilní, i co se týče designu, nicméně, mnohé z nich jsou v tak špatné kondici, že je velice těžké zachovat jejich originální vzhled.

Přítomnost teras způsobovala větší přísun slunečního svitu, který se odrážel především v teplotě vzduchu, která zde dosahovala o 2 – 3 °C více než mimo terasy, což se projevilo i v pestrosti pěstovaných plodin. O terasách a vůbec o stavbách nejen zde, ale i v okolí Ollantaytambo by se dalo psát hodiny, koho tato problematika zajímá víc, jistě si potřebné informace sám rád vyhledá:-). Jen možná pro pořádek, i když se nacházíme v dosti dramatickém hornatém území, měli to Inkové vyřešeno, i co se cestních sítí týče. Krom obdivuhodných staveb si poradili s propojením mezi Ollantaytambo a Machu Pichu i např. s Pisaqem.

4. 4. 2010 Po několika přestupech, které jsme absolvovali cestou z Pisaqu jsme šťastně dorazili do Ollantaytambo. Příjezd do historického městečka byl znát nejen kamenitou příjezdovou cestou, historie a všudypřítomný kámen nám to dal dostatečně najevo. Ubytovali jsme se v jedné z uliček vedoucích na náměstí, abychom to zítra, kdy budeme odjíždět do Aguas Calientes, měli co nejblíže k autobusu, který by nás měl zavést kus cesty. Bus zde totiž nezastavuje na autobusáku, projede městem, zastaví na náměstí, někdo vystoupí, někdo nastoupí a jede se dál, takže během dvou minut může být bus v čudu, což jsme si opravdu nemohli dovolit. Navíc to snad není ani denní bus, nebo jezdí jen jednou denně, takže máme zítra jednu z mála šancí. Tím už se prakticky dostávám k tomu, jakým způsobem hodláme jet k Machu Pichu. V našem případě se žádná masňárna v podobě vlaku konat nebude, i kdybychom na něj měli dostatek peněz, opravdu by nám bylo líto je takto vyhodit. Když máme možnost zažít trochu dobrodružství, sem s ním, když Inka trail je beznadějně přeplněn a také předražen stejně jako vlak. Pravda, cesta, kterou volíme, vede oklikou, stejně by se dalo jít po kolejích z Ollantaytambo a taky bychom došli do Aguas Calientes, ale nevíme, jak to tam vypadá, ani jsme nenašli potřebné informace.

Vlak vás jinak doveze až na místo, určitě si přitom vychutnáte cestu krásným Údolím Urubamba, nicméně v závislosti na tom, zda pojedete přes den nebo v noci. I cena vlaku se pak mění. Pokud chcete, nebo musíte jet vlakem a přeci chcete něco ušetřit, můžete se místní dopravou dostat do Ollantaytambo a na vlak naskočit až tady. Co víme, tak vlak není přímo ve městě, musíte počítat s dopravou na vlak místním taxi. Čekání na lístky v Cuzku prý taky není žádný med, ale to ať si každý rozhodne co je ochoten podstoupit.

My se tedy rozhodli chytit bus z Ollantaytambo do vesnice Santa Maria, pak přesednout, jet do Santa Tereza, poté přejet lanovkou řeku, dojít ke kolejím a po nich dojít až do města Aguas Calientes. Také kdysi existovala možnost sednout zde na vláček, ale během našeho putování to nebylo možné. Kdysi byla tato cesta hodně tajná, to aby turisti nevolili tuto variantu, ale všechny své prachy cpali do vlaku, který patří britské společnosti, no fuj. Přesto, kvůli lednovým záplavám roku 2010 byla tato cesta velmi ohrožena. Vlastně celá akce ohledně Machu Pichu. Sami jsme se pak přesvědčili, že cesta je jeden den nějaká a druhý den se to může úplně změnit. Jak jsme také zjistili, pro velký zájem o Inka trejl se některé agentury rozhodly pro ještě jednu variantu, kdy pro zájemce zorganizovali trek vedoucí právě tudy přes Santa Maria a Tereza, pochopitelně do těchto míst jeli džípy  a ne busem jako my.

Neškodí se uvést, že lístky na Machu Pichu si lze zakoupit už v Cuzku nebo pak v Aguas Calientes, nahoře u brány k ruinám máte smůlu, takže na to si dát pozor. Lístek má platnost od jeho koupě asi tři dny, takže do té doby musíte MP navštívit, jinak propadá. Čili, vzhledem k tomu jak tady může počasí zamávat s terénem, radíme koupit si lístek až v Aguas Calientes, zde máte přeci jen větší jistotu, že se do těch třech dnů vejdete. Slevu uplatníte, pokud máte platnou ISIC kartu, dost se to tady hlídá, takže pozor, pozor na podvodníky.

Dnešek jsme využili k procházkám po městečku, nákupu nějakého jídla na zítřejší dlouhou cestu, omrkli jsme i ruiny, které byly velice hezky viditelné i z města, nakonec jsme do nich nevstupovali, i když je snadné do nich proklouznout bez placení, ale nechali jsme to být, stačil nám Pisaq:-). V městečku bylo také množství stánků a obchůdků s tradičním zbožím, bylo vidno, že turismus tady opravdu kvete. V hostelu jsme se domluvili, zda si zde můžeme ponechat téměř všechny naše věci a za tři dny si je vyzvednout, vůbec s tím nebyl problém a my si sbalili opravdu jen malinké batůžky, pak nějaké nepromokavé věci, jídlo, vodu, skutečně jen to nejnutnější, abychom se na cestě tam i zpět nestrhali.

5. 4. 2010 po osmé hodině ráno jsme vyráželi z hostelu a mířili k náměstí, kam očekávaný autobus skutečně dorazil. Vystoupila možná jedna „babička buřinka“ a snad krom nás nikdo jiný nenastupoval. Po usazení jsme zjistili, že jsme zaplnili právě dvě místa, víc jich už v busu nebylo. Celkem jsme měli štěstí, protože tady řidiči málokdy nechají cestujícího stát, pokud se jede takovou oblastí, jako je tato. V jednu chvíli se porouchal bus, bylo to v jednom horském pasu, ale nebylo to na příliš dlouhou dobu. To bychom nebyli v Peru, aby si místní neudělali pauzu na oběd, bylo vidno, že ono místo mají velmi rádi a často tady busy stojí, neboť občerstvení nabízelo několik druhů jídel. Po příjezdu do Santa Maria jsme zjistili, že žádný bus nepokračuje směrem Santa Teresa, musíte si najmout taxikáře, kteří toho jaksepatří využívají a nasazují tak vysoké ceny. Cesty jsou po záplavách opravdu tragické a nic většího než mikrobus neprojede. Kdo by se taky divil, když je tato cesta opět otevřená, jen pár dnů. No jo, záplavy tady udělaly skutečně pořádnou paseku, a to jsme zatím na začátku naší cesty. Cestou sem jsme se bavili v autobusu s nějakými Rusy, kteří měli v plánu podniknout podobnou cestu, chtěli v Santa Teresa nasednout na vlak, nebo taky zvažovali, že ještě dneska někde přespí a druhý den budou pokračovat. My jsme byli odhodláni ještě dnes dorazit, takže nebylo možné s nimi dát dohromady taxík do Santa Teresa, vlastně i proto, že byli čtyři. Nakonec jsme se s řidičem nějak domluvili, i cena byla jakž takž přijatelná a mohli jsme jet. Bylo něco okolo 13h.

Terén byl opravdu šílený, jedno velké staveniště, samé bago, fakt jsme takovou akci nečekali. V Santa Teresa jsme vystoupili a dali se tam do kupy se dvěma Italy, kteří už měli domluveného místňáka v navazujícím taxi. Mysleli jsme si, že nás zaveze až k oněm kolejím, po kterých bychom už měli šlapat pěšky, ale smůla, vzal nás jen to, co bylo možné (cca 4 km), dál už se cesta zřítila, takže jsme až k lanovce museli došlapat po svých. Další šok byl, když jsme viděli to množství lidí, kteří se chtějí dostat lanovkou přes dravou řeku Urubamba a pokračovat dál v cestě.

No nic, postavili jsme se do fronty a čekali asi dvě hodiny, nevím už přesně. I tak, dostali jsme se na druhou stranu, Italové už si to mašírovali před námi, bylo okolo 16:30 hodin a nás čekala ještě čtyř hodinová chůze po kolejích. Tato dlouhá pauza nám celkem zamávala s časem, to se musí nechat, fakt jsme nečekali, že tu bude takový nával, ale bylo to hlavně kvůli těm organizovaným trekům. Cesta kolem rozbouřené řeky byla místy hodně zničená, často visela jen na vlásku. Na této cestě je dobré dát si pozor, abyste náhodou nesešli z cesty, pokud nemáte GPS, nebo mapu. Nedaleko od lomu, kterým musíte projít, uslyšíte vodopád, ke kterému vede cesta doprava, vodopádek je sice pěkný, ale vede tam špatná cesta, vy se v těch místech musíte vydat rovně. Totiž naši Itoši takto zabloudili, řekli nám to pak druhý den, když jsme je potkali ve městě.

Vypadalo to, že v lomu není ani živáčka, ale nakonec jsme pár týpků potkali, kteří poradili kudy tudy. Jakmile se dostanete na koleje, máte vyhráno, do té doby si musíte na několika místech dát pozor, abyste, jak se říká, nezakufrovali. My se částečně řídili podle návodu jednoho kluka, který svou cestu popisuje na netu. Lidí bylo u lanovky sice hodně, ale my šli úplně sami, měli jsme pocit, že jsme v těchto končinách naprosto opuštěni. Nikoho jsme neviděli ani neslyšeli, že by šel před nebo za námi, nakonec, i to mělo své kouzlo. Když jsme se dostali na koleje, bylo už šero a asi 17:30, šílená doba, když uvážíme, že to ze Santa Maria sem není tak příšerně daleko, uběhlo kvůli těmto popsaným okolnostem pomalu pět hodin.

Postupně byla větší a větší tma, ale přítomnost kolejí nám dodávala dobrý pocit, že nemůžeme zabloudit, i když jdeme za tmy. Po trati se nešlo zas až tak zle, bylo patrné, že už tudy pár lidí prošlo, byly úseky, kudy se šlo parádně a pak byly i náročnější, to hlavně podle toho, jakou paseku zde napáchaly záplavy. Nic moc jsme v té tmě neviděli, ale bylo jasné, že vlak tady ještě dlouhou dobu nepojede, místy trať visela jen na vlásku, někde byly železniční pražce vytrhány, v několika úsecích probíhaly stavební práce, inu, cestička jako malovaná. Cestou nás doprovázely světlušky, a jakmile se nad námi objevily siluety známých homolí, tušili jsme, že někde nad námi se rozléhá Machu Pichu, které vlastně zrovinka obcházíme.

Dost se nám ulevilo, když jsme spatřili světla jedné železniční zastávky, odkud jsme museli jít asi ještě 20 minut do města Aguas Calientes, bylo to mírně do kopce, kolem hučela Rio Urubamba, a to tak, že to až nahánělo strach. Celkem jsme koukali, že to tady i po třech měsících vypadá, jak to vypadá, na cestě bylo hodně kamenných sesuvů a těžká technika tady makala ještě teď po tmě. Město nás vítalo luxusními hotely, které podle nás zely prázdnotou, my zamířili do těch levnějších, jak jinak. Měli jsme tip na několik ubytování kousek od náměstí. Popravdě, neměli jsme moc síly na to chodit od hotelu k hotelu a handrkovat se o ceny. Naše kroky mířily přímo do Hospedaje Las Bromelias, kde na nás seňora vybalila cenu 50 Sol. Hmm, pěkná pálka, z posledních sil jsme to na paní zkoušeli, kupodivu zabralo to, že jsme se mezi sebou bavili o tom, že když tak zkusíme ještě něco jiného, což tady v JA nefunguje tak jako v Asii. Paní něco slevila, ale pořád to nebylo to, co bychom potřebovali. Tak jsem se přemohla a už opravdu ze zoufalství říkám, prosím pěkně, španělsky:-), že všechno je drahé, vlak je drahý, jídlo je drahé, vstupenka na MP je drahá, že fakt jako hodně a k tomu i ubytování je drahé, tak že ji prosíme, ať nám to dá za 30 Sol a my zůstaneme dvě noci. Seňora se na to opravdu chytla, protože když jsme ji řekli, kolik stojí vstupenka (45USD), tak nám dala za pravdu. Sice řekla, že dostaneme jen jeden ručník a míň luxusní pokoj a teplá voda bude až ráno, ale to nám nevadilo, přemohli jsme seňoru a srazili cenu z 50 Sol na 30 Sol, což je fakt super, jinak v Peru nocujeme za 20 Sol, to je nejlepší cena, jinak 30 Sol bylo nejvíc, co jsme kde platili. I v ucaprcaném Piscu jsme museli zaplatit 30 Sol, a to jsme nebyli, kdo ví kde, takže super. Jinak se dá i dole pod městem kempovat, ale to by s sebou musel člověk tahat stan, spacáky a cena je přitom hodně podobná. No a po tom dnešku jsme fakt rádi, že máme na zádech jen malinké batůžky.

Pokojíček byl sice malinký, ale postýlka krásně čistá, běloučké povlečení a druhý ručník jsme si vzali z vedlejšího pokoje:-). Zprvu sice netekla teplá voda, ale o to se postarali jiní hosté, kteří personál zprdli, že se to rozléhalo po celém hospedaje. Hádali se tam, že žádné takové, že teplá voda poteče až maňana, pěkně teď ať teče teplá. Takže do 10ti minut jsme měli horkou vodu i my:-). No jo, místňáci vědí, nač mají právo a díky perfektní španělštině si nenechají nic líbit.

Celkem nás překvapilo, že tady nebyly žádné „kuřátkárny“, těšili jsme se, že si dneska dáme pěkně upečené kuřátko pollo ala brasa, ale nikde nic. Na můj dnešní svátek jsme chtěli zajít alespoň na pizzu, když všude psali, že mají velkou, ale žádná extra sláva to nebyla, to, co je pro ně velká pizza je pro nás docela malá pizza, ale tak už to s těmi pizzami v rozvojových zemích bývá. Takže jsme si nakonec dali menu, které bylo výhodnější, dokonce jsme zkusili i maso z alpaky, opravdu moc dobré. Jinak ceny, to víte, kvůli turistickému místu dosti vysoké, ale v obchůdcích si můžete za celkem slušné peníze koupit něco na snídani a svačinu.

Zítra tedy vyrážíme k ruinám Machu Pichu, jsou dvě možnosti. Jedna drahá a dosti masňácká a druhá zadarmo, ale máknete si. Tou masňáckou variantou je autobus, který vás nahoru vyveze za 7 USD, pěkná pálka, přátelé, zpátky je to prý jen za 5 nebo 6:-). Kdepak, my se k Machu Pichu pěkně vydrápeme, když už jsme sem vážili takovou cestu. Autobus nahoru jezdí od 5:30, pokud přeci jen chcete. Určitě hodláme ráno brzy vyrazit, ale v závislosti na počasí, protože pokud bude pršet, tak z toho stejně moc mít nebudeme.

6. 4. 2010 jak jsme předpokládali, ráno pršelo, takže jsme hned nebláznili a chvíli počkali, jestli se počasí neumoudří. Moc nadějně to nevypadalo, ale i tak jsme vyrazili před sedmou ranní. V místech, odkud se po serpentinách vydávají busy, se nachází muzeum, tak jsme si řekli, že když pořád prší, zajdeme tam, ale bylo zavřeno, takže jsme se konečně vydali nahoru k MP. Cesta nám trvala asi 1,5h a v 9h už jsme byli nahoře. Pěkně jsme se zapotili, dokonce přestalo pršet, takže jsme přišli akorát včas. Důvodem, proč vstávat a vydat se na MP ještě za tmy není kvůli východům slunce, hezčí rána zažijete třeba v Pisaqu, je to proto, že se zde stojí fronta kvůli lístkům na Huyana Pichu, odkud je krásný pohled na celé incké město. Těch lístků se vydává jen určité množství. Měli jsme to původně v plánu, ale podobně krásný pohled můžete vidět také od Slunečné brány.

Kdyby někdo z obdivovatelů MP zatoužil býti co nejblíže, je tady přímo nahoře hotel s výhledem na tuto památku, cena za jednu noc je pouhých 1000USD, ale pozor, prý si musíte tuto atrakci:-) rezervovat půl roku dopředu. Pro ty z vás, kterým stačí odtud razítko, neváhejte, v bráně, kterou vás pustí po prokázání se platným lístkem (my si ho koupili za 45USD kousek od náměstí v informačním centru), mají jedno moc hezké. No a jsme tady, konečně, opravdu se nám to podařilo. Z počátku se nad ruinami stále proháněly mraky, ale pak se z toho vyklubal krásný slunečný den, kdy i krému bylo potřeba. Určitě musíme všem těm, kteří navštívili a mluví o MP, dát za pravdu v tom, že ano, ruiny jsou vskutku úžasné, ale hlavně jde o celý kontext, to prostředí, do kterého bylo MP založeno, to je fakticky úchvatné, okolní krajina vás opravdu dostane. Nejednou se tady i některé páry zasnoubily. Vstupenky jsou opravdu hodně drahé, MP profláknuté, ale rozhodně stojí za to sem jet, to musíme uznat, je to úctyhodný skalp na naší cestě kolem světa. I přes množství lidí to tady nebylo tragické, většinou se to všechno rozuteče do různých částí, takže o pěkné fotky nemusíte mít strach. Nejlepší je stejně najít si pěkné místečko a jen koukat, koukat a koukat, hodinu, klidně dvě, tři a nechat na sebe působit toto dílo, až poté se vydat do útrob a prolézt si všechny uličky, sejít i vyjít nejrůznější schůdky a schodiště. Zhluboka přitom dýchat a nechat na sebe působit zdejšího Genia Loci, čili ducha místa. Milovníky MP nyní odkáži na následující článek, který pojednává jen o MP, abychom z toho neměli guláš a tento článek bude pokračovat až po náš návrat do Cuzca. 

Věřím, že výklad o MP v následujícím článku bude dostatečně vyčerpávající. My si to tady skutečně užili až do západu slunce, kdy už tady bylo opravdu jen málo lidí. Počasí bylo parádní, prý lepší než včera, takže o to větší spokojenost. Zpátky jsme zvolili stejnou cestu, takže žádný autobus, po serpentinách jsme to zvládli jen za 20 minut. Po včerejšku a dnešku však máme celkem dost, a to ještě potřebujeme síly na cestu zpět do Ollantaytambo nebo do Cuzka, která nás čeká zítra. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v Aguas Calientes (AC), což znamená teplá voda, je zde možnost využití koupačky v teplých pramenech. My si pouze omrkli ono místo, kde celá akce probíhá, ale nevyužili toho, jednak kvůli velkému návalu a také to stálo nějaký ten dolar, to víte. Většina lidí město AC kritizuje, že je to jedno z nejošklivějších peruánských měst, ale nám to nějak nepřipadalo, možná proto, že jsme podle toho, co jsme se dočetli, čekali opravdu hrůzu, ale ta se nekonala. Pravda, je to tam samý obchůdek a restaurace, ale v tak turistickém místě nás to nijak nepobuřovalo.

7. 4. 2010 Dnes nás čeká cesta zpět do Ollantaytambo, sice jdeme stejnou cestou, ale ve dne, takže to bude jako bychom tudy nikdy nešli. Z AC jsme vyrazili před 9h. Nebyli jsme jediní, kdo zamířil zpět, přesto jsme šli opět sami a vlastně jen potkali pár lidí na cestě do AC, popravdě, byli jsme rádi, že už to máme za sebou. Ve dne to tady vypadalo opravdu jinak, některé úseky jsme si sice docela přesně pamatovali, ale až dnes jsme mohli vidět tu spoušť, kterou jsme za tmy mohli jen tušit dle hluku vody. U lanovky jsme byli co by dup, tak nám to alespoň, v porovnáních a předevčírem, přišlo.

Lanovka zde byla jen pro nás, což na jednu stranu bylo fajn, horší bylo to, že na druhé straně jsme jen těžko mohli očekávat taxi, které by nás dovezlo do Santa Maria, takže nám nezbývalo než šlapat ještě další 4 km do města. Tam to taky moc nevypadalo, že by něco jelo, takže jsme se museli dostat ještě přes celé město, do míst, odkud jsme předevčírem vyráželi taxíkem s Italy k lanovce, tam jsme sedli do taxi, o němž jsme si mysleli, že nás zaveze do Santa Teresa. Bohužel jsme se pak nějak dověděli, že nás taxi může vzít jen 1 km nahoru, pak už to prý nejde. Takže cena, která se nám zprvu zdála hodně nízká, se najednou ukázala dosti vysokou, takže jsme týpkovi dali jen zlomek ceny a vůbec se s ním o tom nebavili, překvapivě neměl řeči.

Vy z fotek víte, oč vlastně šlo. Včera zde totiž došlo k sesuvu půdy, jež zablokovala cestu v úseku několika set metrů, které jsme museli pěšky překonat. Doufali jsme, že za sesuvem narazíme na nějaké kolektivo, či taxi, které nás do Santy Teresy doveze. Potkali jsme tam dva Francouze a dva Mexičany, kteří měli domluvený menší autobus přímo do Cuzka, což by se nám taky líbilo, ale prý nemají místo, respektive, čekají na někoho, kdo by měl dorazit, pokud nedorazí, můžeme jet my. Ta čtveřice už tam čekala snad 1,5h a pořád se nic nedělo. Sranda byla, když jsme se chtěli peruánského řidiče na něco zeptat a poprosili toho Mexičana, zda by nám pomohl, ten však uměl jen malinko anglicky, tak řekl jednomu z těch Francouzů, ten sice uměl anglicky, ale jen málo španělsky, takže to nakonec bylo tak, že my jsme to anglicky řekli Frantíkovi, ten se to snažil říct Mexičanovi španělsky a Mexičan to řekl řidiči, a bylo domluveno. V jednu chvíli už to vypadalo, že skutečně pojedeme, ale nakonec se ukázalo, že pro nás místo nebude.

 V tu chvíli však dorazil taxi ze Santa Teresa, shodou okolností to byl kluk, který nás sem před dvěma dny vezl. Takže jsme se rychle domluvili, že nás vezme, ale prý nepojede, dokud nás nebude víc, no paráda. Už jsme tady čekali hodinu od chvíle, kdy jsme sem dorazili. Napadlo nás, když ten bus stále nejel a naše francouzsko - mexická čtyřka přestávala mít trpělivost, řekli jsme jim, jestli by nechtěli jet s námi, jenže oni chtěli jet až do Cuzca, což my nakonec také, načež řidič taxi zareagoval, že ze Santa Teresa má kolektivo do Cuzca, které už je přistaveno a čeká jen na poslední zaplnění míst. Mobilem si ověřil, že je tam přesně šest míst, což bylo jako šité pro nás, a bylo domluveno. Jeli jsme sice v sedmi Toyotou combi, já seděla v kufru, ale dalo se to zvládnout, sice to s námi házelo na všechny strany a naše hubené zadky byly omláceny, ale hlavně, že jsme se dostali z patové situace. Cenu, kterou nám taxikář nabízel, byla úplně stejná, jako cena za bus, který tam snad stojí dodnes:-).

Do Santa Teresa jsme jeli malinko jinou cestou než předevčírem, i na této straně došlo k nějakým sesuvům, takže to tentokrát bylo trochu delší, měli jsme i defekt, který však řidič zvládnul opravit v rekordním čase, až jsme nakonec skutečně dorazili do Santy Teresy, kde už na nás opravdu čekal mikrobus do Cuzka. My jen požádali o to, že potřebujeme v Ollantaytambo zastavit a vyzvednout si batohy, což zabere jen 10 minut. Díky našim kamarádům jsme měli jistotu, že nám busek neodjede a mohli jsme pro batohy zaběhnout oba, jinak by musel běžet jen Luky. Fakt to vyšlo perfektně, vůbec jsme nečekali, že do Cuzka dneska dorazíme, měli jsme náhradní plán přespat v Ollantaytambo a jet pak druhý den, ale vyšlo to nakonec skvěle. No a o Cuzku raději příště, přeci jen jsme tam strávili čtyři dny, takže adios.