Ačkoliv Laos není o moc menší než Vietnam, přesto zde žije jen 6,5mil. obyvatel (Vietnam 85mil.). Přestože náš průvodce zmiňuje pouze 5 bankomatů v celé zemi, skutečnost  je jiná. Země jde velmi rychle nahoru a bankomaty tady spíše rostou jako houby po dešti. Stejně tak nevěříme údajné informaci ohledně průměrného příjmu 30-50$ na měsíc. Myslíme si, že ve skutečnosti se v Laosu má již dnes hodně lidí moc dobře. V porovnání s Indií, kde je chudoba vidět na každém rohu  se nám ta čísla prostě nezdají. I vzdálené vesnice mají školy a každé stavení, i jen bambusové, takové budky na kuřích nožkách, mají parabolickou anténu pro příjem satelitního TV vysílání a také dodávku elektřiny.

V letech 1965-1973 Američané shodili na Laos 2mil. tun bomb. V novinách jsme se dočetli, že je to tolik, kolik je uvedeno v následujícím srovnání. Představte si, že by každých 8 minut vypustilo letadlo bomby, a takto by se dělo celých 9 let. Laos si tím vysloužil primariát jako nejvíce bombardovaná země na světě. Odhaduje se, že 30% vypuštěné munice dosud neexplodovalo. Ročně je zaznamenáno 30-60 nehod, z toho 40% u dětí, které si hrají s nevybuchlou bombu.

17.12.2008 autobus dorazil až k Nam Ou, což je laoská řeka, přes kterou se dostanete na druhý břeh pouze lodí. Laosané z našeho autobusu museli asi na 10x, než na druhý břeh přepravili ty desítky pytlů a další bebechy. Se dvěma Poláky, holkou a klukem a dvěma Tahiťany jsme se domluvili, že se odtud přepravíme dál do 4h vzdálené vesničky Nong Khiaw, a to po vodě. Cesta nás tak vyšla nakonec levněji, když nás bylo šest. Samozřejmě se dá jet i autobusem, ten však nezajíždí do Nong Khiaw, tak jsme se s Lukym  rozhodli plout lodí. 

Laos na nás hned od začátku zapůsobil moc příjemně, rovněž lidé. Lodí jsme projížděli moc pěknou krajinou, připadali jsme si jako v pohádce. Nicméně to řidič docela šmaroval, jeli jsme hodně rychle, takže jsme byli všichni zmrzlí jako oukropečci. Místy byla řeka hodně peřejovitá, loď nadskakovala, bylo to docela akční. Do Nong Khiaw jsme dorazili až po západu slunce a nakonec se ubytovali všichni ve stejných bungalovech, trochu dražších, ale měli jsme v ceně také snídani (16$ oba).

Ve vesnici Nong Khiaw bylo každé ráno oblačno, skoro až mlhavo, ale po 10h se obloha otevřela a bylo jako vymeteno, obloha se modrala, sluníčko svítilo, takže jsme měli příjemných 26°C během dne. Po snídani jsme si všichni dali procházku do nedaleké jeskyně Tham Pha Kthok. Tahiťani pak už museli běžet zpátky do vesnice na autobus, kterým jeli do Luang Prabang (Tahiťani nám na sebe dali kontakt, abychom se jim ozvali až budeme cestovat na Tahiti, což bude moc parádní, pokud nám to vyjde). My si dali ještě pár dní pohodičku a užili si Nong Khiaw. Taky jsme však zabalili kufry a ještě s Polákem Arturem jsme šli hledat levnější ubytování. Ubytovali jsme se v bambusovo-dřevěném bungalovu se studenou vodou za cca 90Kč a bylo to taky v cajku. Sice jsme se raději sprchovali kolem 15h, protože večer ta studená voda nebyla úplně to pravé ořechové. 

V Laosu se platí tzv. KIP(y), z ceny vždy vymažeme nuly, vynásobíme 2x a je to ještě o něco víc. Takže např. 1.000 Kipů je 2,30 Kč. Co se týče místních cen, tak dá se říci, že něco je zde dražší než ve Vietnamu, ale když člověk trochu hledá, dá se najít i levnější jídlo, tedy v restauračkách. Nicméně, moc se nevyplatí nakupovat v obchůdkách, o moc levněji to nevychází. Pravda je, že kde jsou cizinci, ceny jsou uměle nastaveny vysoko, takže často vidíte ceny jako v Evropě, tedy hlavně co se jídla, oblečení a suvenýrů týče. Potraviny, které sem dovážejí ze západu jsou pochopitelně dražší než u nás.

19.12.2008 jsme si dali procházku do 6km vzdálené vesničky. Šli jsme my dva s Polákem Arturem, Taiwanka Miranda a jeden Amík. Hned kousek za našimi bungalovy jsme na cestě málem zašlápli hada, kterého se Lukymu podařilo krásně vyblejsknout. Ve vesnici nám jeden přiopilý týpek nabízel, že nás odvezou lodičkou zpět do Nongh Khiaaw, ale plet páté přes deváté, takže jsme šli zpátky stejnou cestou. Nakonec se Arturovi podařilo zjistit, že se nám snažil říct, že do lodě může vzít jen 3 lidi a ostatní musí po svých, nebo počkat. 

  
 
20.12.2008 jsme si půjčili kola, takové ty nejlevnější zgerby, které byly k dispozici a jeli jsme se projet dál za Nong Khiaw. Pořádně jsme si mákli, bylo to stejné pošušňání jako jet na staré Libertě, 2x mi spadl řetěz, ale vždycky se našli ochotní vesničané, kteří mi kolo zase zprovoznili. Poprvé to byly děti, postupně se začaly sbíhat odevšad, absolutně nás k tomu kolu nepustily. Šlo jim to fakt dobře, asi měly slušnou praxi v opravování takových šuntů. Měli jsme u sebe alespoň pár bonbonů, tak jsme jim je všechny dali. Div, že mi však neurvaly ruce.

21.12.2008 i tady v Nong Khiaw a vlastně v celém Laosu mají podobně organizované výlety jako ve Vietnamu. Ceny jsou však dost vysoké, takže jsme do toho nešli. Chtěli jsme si dát výšlap na jeden místní kopec, šli s námi ještě dva Kanaďané, kteří se ubytovali v bungalovu vedle nás, poté co odjel Artur. Nakonec se výšlap nekonal, bez mapy to prostě nešlo (zlaté naše turistické značení v ČR). Vesničany tam beztak podplácejí, aby nikomu neprozrazovali cestu:-)

22.12.2008 jsme už dopoledne mířili busem směr Luang Prabang. Autobus jel asi 4hodiny.