Během pěti dnů, které jsme v tomto hlavním městě strávili jsme navštívili pár míst, která jsou zde k vidění. Prošli jsme centrum Nového Delhi i  kolem komplexu budov patřící vládě. Celý komplex vládních budov se skládá z rezidence prezidenta a zahrad, dvou obrovských budov zvaných Secretariat, kde sídlí mnoho indických ministerstev, vedle Sekretariátu se nachází kruhová budova Sansad Havan, která má v průměru 171m. Od těchto budov vede asi 2km třída zvaná Rajpath vedoucí k Indian Gate, brána je 42m vysoká a byla postavena na počest 90tis. indických vojáků, kteří zahynuli během 1. světové války. To zajímavé co jsme navštívili můžete vidět ve fotogalerii.

Dá se říci, že Nové Dilí je svým způsobem uměle vytvořené hlavní město (podobně jako Washington DC v USA, pro ty z Vás, kdo město navštívili). Ambasády v Dilí jsou umístěny v jedné oblasti, kde je už více zeleně, ale taky to zde není žádný přepych. Ke zdejší architektuře se lze vyjádřit velmi těžko, jsou tady i moderní budovy, pravda, sem tam se nějaká objeví, nejvíc je tady chajdo a chýšo stylů ze všeho možného co obyvatelé těchto příbytků různě najdou. Ve starém Dilí je velice dobře vidět, že spousta domů pochází z období anglické kolonizace. Domy mají krásně zdobené balkóny i okna, ale bohužel je vše zaprášené, špinavé od smogu, zalátané vším možným a obaleno dráty neurčitého napětí. No, nebudeme chodit kolem horké kaše, všichni víme, že naši Rómové pocházejí z Indie a jejich nové příbytky často nekončí jinak (spálí se parkety, zničí se co se dá, několik generací žije v jedné domácnosti, nechodí se do práce a jen se naříká, jak se jim žije špatně), přítomný nepořádek je jim tak nějak vlastní (ať mi odpustí ti, kteří takto nežijí). S Lukym jsme se shodli na tom, že je to vždycky o lidech, i když jejich způsob života je jim snad geneticky daný. Párkrát jsme viděli, že lidé ač chudí, měli před domem zameteno, sem tam rostl nějaký keřík a kravičky se živily potravou rostlinného původu. Ano, chudoba neznamená žít na skládce nebo na smetišti, ale řada těch žebráků a lidé bez domova si to asi myslí. Pouliční prodavači té čistotě taký 2x nedávají zelenou. Člověk se snad již od školy dovídá o tom, že kráva je v Indii posvátným zvířetem. Naše představa byla taky jiná než realita a musím říct, zklamala mě. Jednou jedinkrát jsem viděla starou Indku jak krávu krmila (něčím co připomínalo zrní). V ostatních případech jsme viděli krávy jak se živí vším možným ze smetiště, několikrát kráva požírala noviny, jako by to byl salát. Jednou týpek kravku řezal dřevěnou tyčí, aby mu neužírala zboží. Čili úctu ke svatému zvířeti projevují tím, že ji nikdy nezabijí a nespálí. Ale klidně ji nechají žrát odpadky a noviny.

Do (starého) Dilí jsme se vydali pěšky, mělo to být jen cca 30 min. chůzí, akorát jsme dle mapy, která nebyla nic moc přesná, nepoznali, že onu odbočku, kterou jsme si měli cestu do Starého Dilí zkrátit, byla mostem, který vypadal jako normální cesta. Čili jsme po cestě viděli ještě větší šoky než v „našem“ šoking (alias psycho) Main Bazaru. V této části jsme nepotkali jediného turistu a Luky byl tak v šoku, že zapomněl dělat i fotky, dnes přiznává, že neměl ani odvahu to fotit. Po cestě jsme narazili i na místo, kde pár minut před našim příchodem zemřel přímo na ulici člověk, kterého právě přikryli šátkem, kolik takových a podobných událostí se asi v Dilí denně udá, když zde žije lidí skoro jako v Česko-Slovensku.

Po strastiplné cestě jsme nakonec dorazili do hlavní tepny Starého Delhi Chandni Chowk, která vede až k největší zajímavosti Starého Dilí, a to k Red Fort (červená pevnost). Po cestě jsme se zastavili ještě v chrámu Sisganj Gurdwara. Místní průvodce nás poučil jak se uvnitř chovat. Po návratu se nás ptal zda máme nějaké otázky, odpověděla jsem mu, že otázek je mnoho, ale na celou Indii, on jen přivřel oči, nebylo potřeba více slov. 

Červená pevnost byla postavena v letech 1638-1648, vstupenka nás přišla na 250 Rupí každého, ale místní zaplatili jen 20 Rupí. Přitom původní cenu $2 jen přetiskli razítkem, aby měl asi turista z vyšší ceny o to větší radost. LP uvádí ještě loňskou cenu 100 Rupí. V pevnosti to byl skutečný oddych od hlučného města a taky jsme zde nafotili hodně lidí, všichni nebyli zajímaví, třeba vypapaní Indové nás nezajímali, ale děti, staří lidé a mladé holčiny v oblečení všech možných barev o to více. Sranda je, že my byli pro ně a jsme v podstatě každý den pro někoho taky zajímaví, kdy se s námi chce fotit celá rodina i třeba dva kluci (kterým tady říkáme boyfriendi, neboť se hodně často drží za ruce, častěji než holka s klukem. Z LP víme, že je to jen z přátelství, homosexualita je zde přísně zakázána, ale vypadá to fakt zvláštně).

Pevnost se skládá z mnoha budov a parků a je obehnána zdí vysokou 33m, celá zeď měří 2km. Kousek od pevnosti se rozléhá Jama Masjid, což je největší indická mešita, postavena v letech 1644-1658. Mešita má tři brány a dva 40ti metrové minarety. Je postavena z červeného pískovce a bílého mramoru. Hlavní nádvoří pojme 25tis. lidí! Vstup do mešity je zdarma, ale stejně Vás chtějí hned u vchodu skásknout o 200Rupí za focení. Takže já nejprve počkala před vchodem s foťákem a Luky šel dovnitř a vylezl i na minaret, kam ho doprovázely dvě indické děti, které ho odchytly hned při vstupu do mešity, taky se chtěly fotit:-).  Shora byl krásný výhled na placaté ušmudlané Dilí až tak daleko jak jen dovoloval smog. Nahoře Lukyho napadlo, že může fotit i mobilem, sice s horší kvalitou než foťákem, ale alespoň něco. Před mešitou se dělo taky hodně věcí, takže než Luky dorazil, nafotila jsme taky zajímavé momentky.

Už se stmívalo, tedy jsme se rozhodli, že riskneme jednu stanici metrem. Obávali jsme se možných žebráků, nemocných a jiných pofidérních osob. Opak byl pravdou, do metra Vás pustí až po bezpečnostní kontrole zavazadel. Jízdenka stojí 6-12 Rupí a je v podobě žetonu s čipem (RFID). K nástupišti jsme se dostali jízdou po třech eskalátorech a samotný vlak byl klimatizován a veškerá hlášení byla i v angličtině. Všechny prostory naprosto moderní. Vidíme, že indická vláda dokáže peníze utopit nejenom v jaderném zbrojení, ale také dole v podzemí. Už jsme se nemohli dočkat pondělí 27.10, kdy nám jel vlak více na sever do města Haridvar.