Pisaq, nebo taky Pisac, jak se to vezme, potažmo napíše, obojí je správně. Fotky k tomuto článku najdete u Colca kaňonu, vzhledem k tomu, že je předchozí článek celkem dlouhý, rozhodli jsme se dát tento zvlášť. Pisaq je peruánská vesnička, nacházející se v Posvátném Údolí (Valle Sagrado) na posvátné řece Urubamba. Pisaq je znám pro tradiční market, který tady můžete navštívit každou neděli, údajně i v úterý a čtvrtek, kdo ví, ale ten nejzajímavější a největší je určitě jen v neděli. Nachází se jen kousek od Cuzca, které je mnohem víc navštěvováno, ale Pisaq i přesto stojí za návštěvu, je to moc krásná stará, kamenná vesnička, nad kterou se rozprostírá incká ruina, která se právem měří i s Machu Pichu.

Náměstí, které se ať už 1 či 3x do týdne promění v tržiště je známo pro jednu významnou dominantu, kterou je Erythrina edulis, tzv. zarděnice, anglicky Pisonay tree. Tento strom má údajně 400 let. Nejen zde, i jiná incká města mají na náměstí tento strom, který staří Inkové zkultivovali, neb jej považovali za posvátný. 

Celý Pisaq je přesto nejvíce znám pro své ruiny, které se tyčí přímo nad městem ve vstupu do Údolí, nazývají je Inca Pisac. Ruiny jsou odděleny podél páteře do čtyř skupin: Pisaqa, Intihuatana, O´allaqasa a Kinchiracay. Intihuatana (Chrám Slunce, byl uzavřen pro turisty poté, kdy zloději ukradli některé jeho části) zahrnuje množství lázní a chrámů, je to zároveň vulkanický výchoz vyřezaný do tzv. „stopujícího místa“ pro Slunce nebo (Inti), je zároveň ohniskem celého komplexu. Úhly jejich základen nasvědčují tomu, že měly astronomickou funkci. O´allaqasa, která je postavena na přirozené podpěře a má rozhled na celé údolí je známá jako citadela.

Inkové zkonstruovali zemědělské terasy na příkré stráně kopců, které jsou dodnes funkční. Uvážíme-li, že se dole ve městě lidé potýkají s každoročními záplavami řeky Urubamba, přitom mají nad hlavami tu nejlepší ukázku jak v dané oblasti žít, jeden si říká, ti lidé fakt blázní. Díky terasám mohli Inkové produkovat přebytek potravy dokonce větší než by bylo jinak možné u nadmořské výšky vyšší než 3000 metrů. Úzké řady teras pod citadelou pak představují křídlo koroptve (pisaca) podle níž vesnice i ruiny dostaly stejné jméno. Ptactvo je v této oblasti zároveň synonymem šera, či stmívání.

S vojenskou, náboženskou a zemědělskou stavbou toto místo sloužilo minimálně třem účelům. Badatelé věří, že Pisac bránil jižní vstup do Posvátného Údolí, zatímco Choquequirao bránilo západní vstup a pevnost Ollantaytambo zase severní. Všechny tyto názvy reprezentují podobné objekty jako je Pisac. Inca Pisc kontrolovala cestu, která spojovala incké impérium s hranicemi deštného lesa. Tyto objekty jsou v podstatě nedaleko města Cuzco, a pokud máte čas, rozhodně neváhejte s jejich návštěvou. My si nakonec vybrali jen Pisaq, Ollantaytambo a samozřejmě Machu Pichu. Vstupy do jednotlivých ruin jsou dosti drahé, alespoň pro nás. Tedy pokud budete chtít navštívit všechny objekty, doporučujeme vám tzv. Boleto Turistico za dnes již téměř 100 USD, studenti to mají s 50% slevou. Současně jsou v lístku zahrnuta i některá muzea, údajně ta míň významná, do těch kvalitních se platí vstup zvlášť.

Do všech výše uvedených míst se lze velice jednoduše dostat místní dopravou, která vás vyjde rozhodně levněji než placená tour. Podle zkušeností jiných víme, že u cestovek je někdy problémem výklad průvodce, který moc neovládá angličtinu, takže pokud dostatečně nezvládáte španělštinu, můžete nakonec skončit tak, že si prohlídku uděláte sami. Rozhodně lepší je, pokud opravdu o průvodce stojíte, dojet až na místo a tam si vás už nějaký ochotný průvodce najde, jeho řečové schopnosti si jednak snadno ověříte, čímž se vlastně vyhnete případnému zklamání v případě cestovky. A rozhodně nemusíte mít strach, protože i takto se dá najít fundovaný průvodce.

3.4.2010 předchozí článek končí naším ranním příjezdem do Cuzka, ze kterého urychleně vyrážíme do Pisaqu, Cuzco si dáváme až na závěr cestování po Peru. Luky po cestě nastudoval, že v Cuzcu se musíme vydat 1-2 km jakoby zpět, kde je malé autobusové nádražíčko, ze kterého by snad měl jet autobus směr Pisaq. Nádražíčko jsme skutečně našli a zrovinka do půl hodiny měl odjíždět i bus, tak jsme byli moc rádi.

V Pisaqu nás hned zaujala Rio Urubamba, posvátná řeka, která se během lednových záplav roku 2010 slušně rozvodnila, strhla jim zde most i nějaká stavení. Do města jsme šli přes improvizovaný most, takže i po třech měsících tady místy panují krizové podmínky. Rovněž se lednové záplavy týkají Machu Pichu, jenž bylo uzavřeno až prakticky doteď. Máme takové štěstí v neštěstí, že jsme do JA přijeli až nyní.

V Pisacu si nás hned u autobusáku odchytnul majitel ubytování, který nás odvedl, až kdo ví kam, což by nám tolik nevadilo, ale ptali jsme se ho, zda má kuchyňku, kde bychom si rádi něco uvařili, tvrdil, že ano, ale nakonec se ukázalo, že to není pravda, pak ještě sliboval, jak ji hned udělá, ale na to jsme mu řekli, ať se nezlobí, že je to pro nás dost důležitá věc, a odešli jsme. Nakonec jsme objevili moc hezké ubytování kousek od náměstí a také od vstupu do ruin, tam nám majitel dovolil používat jejich vlastní kuchyň, takže to bylo parádní. Po té noční jízdě busem a hned ranním přestupování nám pořádně vyhládlo, takže jsme se vydali do městečka, kde byla spousta obchůdků s různým zbožím, nakoupili jsme a konečně byli spokojeni.  Tady v JA je možnost použití kuchyňky velikou výhodou, pokud chcete ušetřit nějaké peníze, koupíte zde všechno, jen pozor na těstoviny, jen výjimečně narazíte na poživatelné, často stojí za starou bačkoru, i když se chlubí kdoví jakými italskými názvy.

Na Pisaq máme jen jeden den, zítra máme v plánu navštívit ruiny a hned poté odjet do Ollantaytambo. Vstup do ruin je docela drahý, cena se v době naší návštěvy pohybovala kolem 400,-Kč, což je pro nás fakt hodně, když nás k tomu čeká ještě Machu Pichu. V Colca kaňonu jsme potkali Emila, o němž jsme se již zmiňovali, Kanaďan, který tady už nějaký ten měsíc žije. Nakreslil nám plánek, jak se do ruin Pisaqu dostat zadarmo. Když jsme šli místo omrknout, dle Elimova plánku, moc se nám to nezdálo a nechtěli jsme příliš riskovat. V našem ubytku jsme se pak večer sešli s majitelem a jeho milou rodinou, Luky se nesměle zeptal, jestli tady existuje nějaká gratis mirador, nebo aspoň mas barato mirador (tedy vyhlídka zadarmo, nebo levnější vyhlídka). Typ se na nás podíval a řekl, zítra tady buďte v 5 ráno, já vám otevřu vrata, v tu dobu tam nikdo není, a bylo to.

4.4.2010 Ráno nás domácí opravdu pustil v 5h ráno a my vyrazili k bráně, kterou jsme naštěstí měli jen asi 300m vzdálenou, nikdo tam nebyl, takže paráda, byla tma, ale měli jsme skutečně jazyk na vestě, jak jsme se snažili dostat za kritický bod co nejrychleji. Cesta nahoru pak byla ještě dlouhá, najednou jsme uslyšeli hlasy a spatřili světlo, ze strachu, že se jedná o hlídače, jsme pendili do nějakého úkrytu, bylo to tedy celkem nebezpečné, nebylo moc světla, takže jsme hodně riskovali, že kamsi spadneme. Ti lidé pak byli přímo nad námi, ale vůbec jsme nerozuměli, o čem se baví, vedle nás k tomu tekla voda. Po půl hodině jsme se odhodlali a z úkrytu vylezli. Pravděpodobně to byl planý poplach, byli to nejspíš prodavači.

Vlastně jsme nebyli jediní, kteří se do ruin vydali takto brzy ráno, kdo by také odolal příslibu krásného počasí a těch nejkrásnějších barev v ranním slunci. Bylo to opravdu nádherné ráno, užili jsme si to, jak se patří. Jinak se do ruin lze dostat i taxíkem, který vás zaveze až na samotný vršek ruin, ale za to nezažijete takovou zábavu jako my:-). Často se tam nechají turisté vysadit a dolů do města sejdou po svých. My si ruiny také pěkně prolezli, vzhledem k nedělnímu marketu se pak začali množit i turisti, ale stále to nebylo nic hrozného. Pak jsme konečně sebrali odvahu a šli zpátky, počítali jsme s tím, že po nás možná u vstupu budou chtít boleto, když je tady dneska takový ruch. Dole byli dva týpci, kteří boleto pochopitelně chtěli, když viděli, že se s námi moc nedomluví, protože my na to, že nahoře…, autobus…, guide…, bla, bla, nechali nás být, navíc tam spolu řešili nějaké důležité téma, takže jsme měli štěstí. Být na Pisaqu při východu slunce byla skvělá volba i proto, že Machu Pichu v tomto období nemáte šanci takto vidět, většinou jsou přítomny ranní mlhy, déšť, takže je dobré vychutnat si východ slunce na jiných ruinách.

Ve městě už celé náměstí praskalo ve švech, stánky se prohýbaly pod tíhou zboží s typickou peruánskou tématikou. V neděli sem zamíří i horalé, kteří se snaží prodat něco málo ze svých políček, jedná se o echt Peruánce, kteří neumějí ani slovo španělsky. Celý trh, celé náměstí hýří mnoha barvami, opravdu se nám tady líbilo a dokonce jsme i něco malinko nakoupili.

Poprvé v Pisaqu jsme se setkali s oblíbenou peruánskou pochoutkou, kterou jsou morčata, nějak nás nelákalo morčata jíst, nicméně jsme se dověděli, že morčata zde neplní jen břicha. Peruánským indiánům slouží jako „lékaři“ při diagnóze nemocí i jako zdroj energie. V Peru existuje dokonce farma, kde morčata slouží jako zdroj veškeré energie pro hektarový pozemek. Totiž z kompostu, který je tvořen trusem morčat se vyrábí elektřina i veškeré hnojivo na experimentální pole. Morčata jsou zde původním druhem, před příchodem Kolomba nežila mimo jihoamerický kontinent.

No nic, zvládli jsme to tady a míříme zase dál. Domácímu jsme poděkovali, že nás ráno pustil a dali mu asi 5Sol. Jak už jsme psali, nyní míříme do Ollantaytambo. Po těch šílených záplavách byly menší zmatky v tom, odkud vlastně jede autobus, ale nakonec jsme se přeci jen dopátrali a snad na několikrát do Ollantaytambo dorazili. Těch přestupů bylo několik, ale vždycky nám hned navazovalo nějaké colectivo, dokonce tak rychle, že jsme neměli šanci cokoliv si koupit, tedy s dopravou to tady bylo bez problémů. K měsu Ollantaytambo a také k již očekávanému Machu Pichu zase příště.