25.3.2010 Z Huarazu jsme zamířili zpět do Limy a doufali, že se nám podaří chytit navazující autobus do města Pisco. V Limě je to s autobusákem trochu komplikovanější, není to tak, že by bylo jedno centrální (časem možná bude, ale v době naší návštěvy ještě nikoliv), různé společnosti mají své pobočky, které jsou někdy hned vedle sebe, někdy sto metrů od sebe, takže já musela zůstat po příjezdu do Limy u batohů a Luky oběhnul všechny společnosti, které jely naším směrem. Museli jsme pak čekat frontu, jestli na nás vůbec vyjde řada, opravdu bychom byli neradi zůstali na noc v Limě, přeci jen jsme tady už nějaký ten den strávili.

Naštěstí se na nás usmálo štěstí a my se z Limy dostali. Bus však nejel přímo do Pisca, zastavil nám na dálnici Panamericana, odkud jsme museli taxíkem asi 10km, který s námi ještě sdílela jedna Holanďanka. Ta se nakonec rozhodla jet až do Paracas jako většina cizinců, my se rozhodli zůstat tady a do Paracasu pojedeme až zítra, ve městě Paracas je brána do Národní rezervace Paracas a také na ostrovy Ballestas. Paracas je však moc turistický, samý hotel a navíc, my máme v plánu zůstat zde jen jednu noc no a tím, že si tour na ostrovy dáme z Pisco, vyjde nás to vlastně levněji dostat se tam i odtamtud. Do Pisco jsme přijeli už večer, pořádně jsme nebyli rozkoukaní a hned na náměstí se nás ujal týpek z agentury, který nabízel tour. Nejprve jsme mu řekli, že se chceme ubytovat, což pro něj taky nebyl problém. Po ubytování nás vzal do svého kanclu, kde nám počal nafukovat hlavy. Naše trpělivost přinesla ovoce, protože jsme se opět dostali na nižší cenu, než nám původně nabízel. Dle průvodce LP jsme chtěli jen ostrovy Ballestas, prý další část tour je zdlouhavá a nudná, ale cena i s NR Paracas byla jen o malinko vyšší, takže jsme se rozhodli dát si to komplet.

Potom jsme se mohli konečně najíst. Našli jsme si jednu restauračku, kde už pomalu končili, pekli tam kuřátka, čili jsme neodolali a tak nám zachutnalo, že jsme pak skoro každý večer měli pečené kuřátko, tady, zdá se, jsou kuřátka ještě poctivě chována a grilovaná na dřevěném uhlí, prostě paráda. Přiloženou zeleninu jsme raději nejedli, což bylo nakonec jen tady, poté jsme snědli i ji a nikdy nám nebylo blbě.

Město Pisco se dá do jazyka Quechua přeložit jako „pták“. Pisco vždy prosperovalo díky vinicím, ale také pálenkou z hroznového vína, stejného jména. Toto město bylo téměř srovnáno se zemí v roce 2007 velmi silným zemětřesením, tedy velmi nedávno. Kostel na Plaza de Armas byl úplně zničen. Na náměstí se dochovalo jen malinko z toho, čím se mohlo Pisco do osudného roku pyšnit. Vlastně všichni Peruánci, kteří s námi mluvili, nezapomněli tuto smutnou událost zmínit.

Brzy ráno jsme se sbalili a věci si mohli nechat v hostelu, sraz na tour jsme měli na náměstí, kde nás měl vyzvednout minibus, na který jsme nakonec čekali ještě asi 30min., ale náš týpek ze včerejška se objevil a čekal s námi, což bylo moc fajn a hned jsme byli klidnější. V busku jsme byli první, ale nakonec se celý zaplnil, docela jsme koukali kolik je v Piscu cizinců, měli jsme pocit, že jsme tady sami.

Po příjezdu do Paracas si nás rozdělili do skupin, nalodili se a mohlo se vyrazit na moře. Měli jsme i anglicky mluvícího průvodce, takže to bylo veliké zpestření. Tyto ostrovy se nazývají také „Galapágy pro chudé“, nejen však toto místo nosí tento název, jsou prý všude po světě další „Galapágy pro chudé“. Nám se MOC líbily, opravdu to stálo za to. Ostrovů je tedy několik a nacházejí se zhruba 20km od pobřeží. Dnes je na ně vstup zakázán, ale kdysi tomu bývalo jinak, hold si tady začali přírody vážit. Pouze jedna výjimka existuje, jednak pro vědce a také v případě sběru ptačího trusu guano (je to trus bílé barvy, kterému se zde říká místní zlato a je používáno hlavně jako hnojivo). Hlavní atrakcí jsou tady dva ostrovy, které postupně všechny čluny  objíždějí, všichni fotí jako diví. Všude kolem se povalují lachtani, tuleni, lvouni (pořádní macci), všichni hlasitě řvou. Taky máme štěstí na tučňáky a jiné ptactvo jako kormorány, pelikány a další neznámé. Úplně nejkrásnější jsou v bezprostřední blízkosti našeho člunu mláďátka tuleňů v doprovodu svých rodičů, kteří společně řádí ve vodě. Cestou k ostrovům musím zmínit známý symbol svícnu (El Candelaber) či kaktusu, je to geoglyf neznámého původu, který je vytesán v písečné skále, zajímavé je to, že je to úplně jiný úkaz než ty v Nazca. První část tour skončila, máme skvělé zážitky a rozhodně tuto akci doporučujeme všem. Na druhou část tour už nás zbyla jen hrstka, ale to nevadí, o to bude zajímavější. Musím říct, že od chvíle, kdy jsme vyrazili do pouště jsme krajinu hltali stejně jako poušť v Austrálii.

Národní rezervace (NR) Paracas byla založena v roce 1975 a je rovněž na seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Paracas je výsostné místo, kde moře hladí a zároveň tvoří poušť do krajinného rázu. Díky historii, biologické rozmanitosti, paleontologii, geologii a krajinnému rázu se řadí toto místo k jednomu z NEJatraktivnějších míst v Peru. My se o tom zanedlouho přesvědčíme na vlastní oči, protože my chuming zbožňujeme, o čemž jste se již mohli mnohokrát dočíst:-).

Muzeum (to jsme navštívili až na konci) nabízí sbírku paleontologických nálezů nejen z říše rostlin a živočichů, ale taky keramiku a mumie. Taky povídání o zdejším parku a mj. i toaletu zdarma, což v Peru začínáme obzvláště oceňovat. Dají se tady objevit místa, která nenajdete jinde na světě, nejrůznější písečné pláže ideální pro kempování, rybaření nebo potápění. K dnešnímu dni je zde registrováno na 1543 druhů, z nichž 317 jsou řasy, 54 suchozemské rostliny, 109 kroužkovců, 194 měkkýšů, 209 mořských členovců, 129 suchozemských členovců, 101 bezobratlovců, 168 ryb, 10 plazů, 217 ptáků a 36 savců.

Měli jsme tady několik zastávek, např. u pobřeží s množstvím skalních srázů a útvarů, které postupně modeluje moře, písek, vzduch. Průvodce opět ovládal angličtinu, takže jsme se mohli na ledasco zeptat. Poušť se neustále měnila a my byli skutečně rádi, že jsme si to dali celé. V jedné rybářské vesnici byl ještě oběd, kteří někteří využili na koupačku, někdo na oběd. My byli hodně hladoví, ale jídlo tam nebylo nic extra, prostředí však krásné, všude se to hemžilo pelikány a jinými létavci. No a jak jsem výše psala, muzeum bylo poslední štací na tomto výletě. Zavezli nás zpět do Pisca, kde jsme si hned zašli koupit lístek na autobus do Ica, všechno bylo v pohodě, ptali jsme se na čas odjezdu, datum, vše ok. Trochu jsme se ještě prošli po městě a pak počkali v hostelu.

Se západem slunce jsme se vydali na autobusák. Když už se blížila hodina odjezdu, stále se nic nedělo, bylo nám divné, že tam nevidíme žádného cizince, ale i to se někdy stává. Tak jsme šli do provizorního kanclíku onoho stejně provizorního autobusáku, kde seděla dívčina, která nám prodala lístek. Tak koukala na to co nám prodala, pochopitelně se divila, protože dnes už žádný bus do Ica neměl odtud jet. Tak nám aspoň domluvila u jednoho řidiče, který se chystal jet do Limy, aby nás vysadil na Panamericana, tam je prý stejná společnost, která by nás odtamtud měla vzít do Ica. Už byla tma, když jsme dorazili na Panamericana, takže bylo celkem psycho zorientovat se v tom zmatku a množství busů.

Naštěstí jsme chytli chlapíka, který nás zavedl do správného kamrlíku. Řekli jsme mu, že nám to prodali v Pisco a tak nějak jsme se mu to snažili vysvětlit jak nejlíp jsme uměli. On jen na to, že to byla určitě Olga. No a když nás přivedl na to správné místo, řekl nějakému chlápkovi co se stalo, a že to zdrbala Olga, tak jen kývnul, přebookoval nám lístek a teď už jsme jenom potřebovali, aby jel ten správný bus. Čekali jsme pár desítek minut než bus přijel. Už byl večer po příjezdu do Ica, ale hlavně, že jsme tady, takže jsme to nakonec všechno zvládli. Teď by to chtělo trochu odpočinek protože jsme to poslední dny měli hodně náročné, furt nějaké přesuny. Tedy o Ica zase v příštím článku.