Potosí je jedno z nejvýše položených měst na světě ve výšce 4,090m s populací okolo 150. tisíc obyvatel. Město bylo ustanoveno jak španělská koloniální mincovna, dnes je to bolivijská Národní Mincovna. Potosí se nachází pod tzv. Cerro de Potosí, či Cerro Rico, což v překladu znamená Bohatá Hora. Je to kopec, populárně pojat jako „vyroben ze stříbrné rudy“, vždy dominuje městu. Tato Cerro de Potosí je vrchol měřící 4824m.

Potosí hrálo velmi důležitou historickou úlohu během období, kdy sloužilo Španělům jako největší zásobárna stříbra pro „Nové světové španělské království. Stříbro dopravovaly lamy a muly do míst, tzv. Spanish Main, odkud bylo odváženo do Evropy bohatou španělskou flotilou. Samotné Potosí bylo objeveno v roce 1546 jak důlní město, o kterém se tradovalo, že to bylo v té době jedno z největších měst v Americe a také na světě s populací převyšující 200,000 obyvatel.

Z Potosí bylo odvezeno obrovské množství stříbra, neuvěřitelných 45,000 tun čistého stříbra bylo vytěženo z Cerro Rico mezi lety 1556 – 1783, z toho 9,000 tun putovalo španělské monarchii. Z takového množství stříbra by se prý dal postavit most vedoucí z Potosí do Evropy. Indiánští dělníci, nuceni vykonávat těžkou důlní činnost pod Franciscem de Toledo, umírali v dolech po miliónech, ne kvůli brutálnímu zacházení (jestli se tomu dá věřit), důvodem byla především otrava během oddělování stříbrné rudy, k čemuž se používala rtuť. Stříbrná ruda byla nejprve rozdrcena na prášek pomocí hydraulického stroje, poté byla za studena smíchána se rtutí a dusána do sloučení za přispění bosých lidských nohou. Poté se rtuť zahřála, čímž došlo k produkci smrtící páry. Na práci byli do Potosí přivážení také otroci z Afriky, kteří zde byli používání jako „živé muly“. Mula vydržela pohánět mlýn několik měsíců, než uhynula, poté kolonizátoři nahradili čtyři muly za dvacet afrických otroků.

V roce 1672 byla založena stříbrná mincovna a také rezervoár vody, neboť si to žádal především nárůst populace ve městě. V této době bylo v Potosí postaveno více než 86 kostelů a populace se zvýšila na již zmíněných 200,000. Nejen množství kostelů, ale také měšťanských domů můžeme ve městě dodnes obdivovat. Okolo roku 1800 bylo stříbro vyčerpáno a tehdy se stal hlavním těžebním artiklem cín a zinek. Díky této změně se přestalo s otrokářstvím ve velkém. Přesto je stále Cerro Rico stříbronosnou horou a stříbro se zde stále těží. Horníci, pracující v dolech, dobývají rudu stejně primitivním způsobem jako jejich dávní předchůdci, a to krumpáči, kladivy, lopaty, vědry, svítí se karbidovými lampami a pakliže je k dispozici dynamit, tak se použije i ten (my však viděli dělníky i s čelovkami na baterie).

Tito tvrdí chlapi se dožívají průměrně jen 40 let. Není to však fyzickým vyčerpáním, křemičitý a azbestový prach, acetylenové výpary, tma, kouření, pití alkoholu (skoro 100%), soft drinků v kombinaci s kokou, mají na rakovině plic, na níž horníci umírají, jistě svůj podíl. To vše se denně odehrává v 10 – 12ti hodinových směnách (někteří prý i 24hodin). Jejich výdělek se pohybuje od množství vytěžené horniny, nikoliv od počtu odpracovaných hodin. Ženy v dolech pracovat nesmějí, prý by přinesly smůlu, jen turistky mohou důl navštívit. Ženy, které chtějí zkusit přesto štěstí, mohou pomocí kladiva rozbíjet kameny a hledat tam, kde možná někdo něco přehlédl, pouze však na povrchu. 

24. 4. 2010 po příjezdu do Potosí jsme udělali menší chybičku, autobus nejprve zastavil ve městě, kde jsme měli vystoupit, my však byli trochu zmateni a jeli nakonec až na nové autobusové nádraží, které je trochu mimo město. Nám to tolik nevadilo, ale spolu s námi jeli cizinci, kteří chtěli pokračovat do Uyuni, ale z nového autobusáku jim nic nejelo, museli zpět do města, přičemž riskovali, že jim autobus ujede. My se vrátili za pár haléřů zpět na starou autobusovou zastávku a odtud šli do města pěšky. Chvíli nám trvalo najít nějaké levné ubytování, ale nakonec jsme byli přeci jen úspěšní. Sice ta zásuvka v našem pokoji byla na heslo a někdy v ní jiskřilo tak, že jsme měli obavy, ale ustáli jsme to.

25. 4. 2010 Dnes jsme si naplánovali prohlídku Mincovny, kde trávíme prakticky celé dopoledne. Toto muzeum rozhodně nevynechávejte, nepochybně to stojí za to. Zdarma tady můžete fotit venku, dovnitř si musíte zaplatit navíc. Mají tady opravdu krásnou a rozsáhlou sbírku ražených stříbrných mincí různého data, parádní sbírku hornin a nerostů a také předmětů ze stříbra, což jsou převážně církevní předměty. Jsou to opravdu krásné práce, ale co je na nich krve, lidičky, raději neodhadovat. Průvodce nám vše popsal, vysvětlil, bylo to opravdu příjemné a moc zajímavé. 

Pak se zastavujeme na náměstí v Potosí, protože zde probíhá nějaká slavnost, o jejímž původu se moc nedozvídáme, ale pravděpodobně šlo o dvousetleté výročí, čeho, vážně netušíme. Ale mohli jsme alespoň ulovit nějaké zajímavé obrázky místních frajerek v krojích, které nám i zapózovaly. Náměstí je zde moc pěkný veřejný prostor s kamennou kašnou a lavičkami, ze kterých můžete nerušeně pozorovat dění, při kterém vás nikdo neotravuje.

Pak se poohlížíme po nějaké agentuře, se kterou bychom se zítra vydali do útrob Cerro Rico, ano, představte si, že v této hoře se za plného provozu dělají prohlídky. Průvodce LP však varuje ty, kteří trpí klaustrofobií, aby se této akci vyhnuli, ostatním slibuje nezapomenutelný zážitek. Cena tour se pohybuje okolo 60Bol na osobu, což je cca 240 Kč, my to měli cca za 40, čili máme vždy radost, když se nám podaří usmlouvat cenu nižší, než se uvádí v průvodci. Paní uměla jen španělsky, ale my už jsme ostřílení, takže se v pohodě domlouváme a také doufáme, že jsme pochopili i tu část, že naším průvodcem bude bývalý horník, což je ta nejlepší varianta, protože se vám tím návštěva dolu více zkvalitní. Po zaplacení a domluvě se už těšíme na zítřek.

26. 4. 2010 sraz byl před agenturou, nakonec jsme byli čtyři plus průvodce, byl to opravdu bývalý horník, ti další cizinci byli kluci z Polska a Izraele. Nejprve si jedeme pro oblečení, fasujeme echt hornické hadry, kterými jsou nepromokavé kalhoty, bunda, helma, gumáky, svítilna. Poté se zastavujeme na speciálním tržišti, kde je naším úkolem nakoupit nějaké dary pro horníky, čímž má být alkohol (téměř stoprocentní lihovina, kterou používají mj. i jako desinfekci), listy koky, soft drink, cigarety, dynamit, atd.

Tajemná i posvátná hora Cerro Rico, tyčící se nad Potosí, je provrtána skrz na skrz několika tisíci chodbami (cca 3,000 patřící různým kooperativám) a my se pomalu noříme do jedné z nich. Procházíme uzounkými i nízkými uličkami, pomocí dřevěných žebříků klesáme stále hlouběji a hlouběji do nitra hory (jde prý o nejdéle fungující důl na světě s nepřetržitou těžbou již přes 4 století). Jako první jde vždy průvodce Richardo, který slídí, kde jsou nějaké skupinky horníků, které bychom mohli navštívit, vidět při práci a kterým bychom mohli předat naše dárky. Někdy jsou to skutečně nory, kterými se prodíráme, obdivujeme, v jakém prostředí tady lidi pracují. Těžko říci jak hluboko jsme se dostali, ale bylo to hodně hluboko, možná kolem 100m, přičemž se zde ujde vzdálenost i několika kilometrů. Měli jsme také příležitost vidět, respektive slyšet práci sbíječky, to bylo kraválu a prachu, rychle pryč.

Viděli jsme nejrůznější horniny i nerosty, které se zde těží, a díky našim skromným svítilnám jsme po stěnách, v průběhu akce, mohli vidět lesknoucí se stěny chodeb, které dávaly znát, že je tady stále co těžit. Na závěr jsme se šli podívat k bůžkovi jménem Strýček Tio. Snad všichni obyvatelé Potosí, především pak horníci, jsou silně věřící a možná je v tom kus pověrčivosti, že se zde v dole cítili velmi daleko od svého boha, vymysleli si zde svého vlastního. Vypadá jako ďábel, ale nikdo mu neřekne jinak než Strýček Tio. Každá z jednotlivých kooperativ má svou vlastní místnost, kterou mu zasvětila. Vzhledem k tomu, že Strýček Tio vlastní vše, co hora ukrývá, nosí mu horníci obětní dary, aby si ho udobřovali. Co vás na Strýčkovi upoutá nejvíc krom rohů a brady je obrovský ztopořený penis (což je symbol zaručující plodnost nejen hory, ale také horníků).

Do úst mu Richardo vkládá cigaretu, kterou následně zapaluje. Poté už se vydáváme na cestu zpět, to je panečku úleva, když vyjdeme na denní světlo. U našeho tour vozidla se dovídáme, že máme defekt, takže než to dali kluci do cajku, ukazuje nám Richardo práci s dynamitem (samozřejmě venku), pak už se vracíme zpět do města. Jinak mají horníci v blízkosti hory své skromné domky, je to proto, aby to měli blízko do práce a také kvůli ohlídání si svého rajónu, už se prý nejednou stalo, že nalezená rudná žíla přes noc zmizela.

Po návratu do města se ještě zastavujeme na prohlídce věže Ježíše Krista, procházíme tradiční markety a jen se tak koukáme, jak zde plyne další všední den. Co se jídla týče, je to tady dosti slabé v porovnání se Sucre, ale jinak se nám tady moc líbilo, hlavně tedy prohlídka dolu. Zítra pokračujeme dál, a to do města Uyuni, kde nás čeká další unikát, a to největší solná poušť na světě.