24. 5. 2010 Ve Frankfurtu nás měl už čekat tzv. Autostop, o této službě jsme již párkrát psali, takže to nebudu více rozebírat. Domluvili jsme si to už tenkrát v Peru a naštěstí u toho již zůstalo, čas od času jsme si to s týpkem jenom potvrdili, že to stále platí.

Původně jsme mysleli, že na nás bude týpek čekat, ale nakonec jsme čekali my, a to snad dvě hodiny. Pak jsme ještě kamsi ve Frankfurtu, jeli vyzvednout jednu holčinu a mohli vyrazit směr ČR. Ne, že by byl ten týpek vyloženě špatný. Z počátku se nás i vyptával co a jak, odkud jedeme, ale pak byl hodně odměřený, dělal machýrka. Chtěli jsme se s ním domluvit na platbě, měli jsme nějaké české koruny a pak dolary, říkal, že je mu to jedno, ale když jsme mu platili, díval se divně a možná něco i zamlel pod vousem. Když nebyl ochotný zastavit nám u bankomatu, co by nechtěl, taky nám pomalu nechtěl zastavit v Řepích, kde bydlí Lukyho brácha s ženou a dětmi, přitom je to hned kousek od výpadovky na Plzeň, odkud jsme přijeli.

Vidíte, člověk cestuje po celém světě a pak první Čech, kterého potká, nemohl být snad nikdo jiný, než tenhle typ. Ta holčina však byla v pohodě. Tak to jen k cestě z Franfurtu do Prahy. Už vlastně výstupem na letišti ve Frankfurtu bylo ve vzduchu cítit jaro, takové to naše, které si člověk tak nějak pamatuje, je mu snad i genetický dáno, do toho typické kosí zpěvy, opravdu pěkné. Bylo rovněž zvláštní slyšet opět češtinu. Po vstupu do benzínky jsem se málem složila z toho, že mě pozdravil prodavač česky. Je to divné to tahle napsat, ale to asi těžko pochopíte:-), pokud to nezažijete.

Doma v Praze už na nás čekali David s Monikou, ke kterým jsme nakonec dorazili před půlnocí. Vůbec nám nepřišlo, že jsme se neviděli tak dlouho. Monika nevěděla, čím nás pohostit, ale my chtěli jen chleba, který jsme jim celý zbaštili:-).

25. 5.2010 Na dnešek jsme si udělali návštěvu k Lukyho tetě, strýčkovi a taky za těhotnou sestřenicí, pak nás ještě čekala procházka po Praze, kterou večer hodláme dokončit v pizzerii s našimi pražskými kamarády, se kterými jsme si domluvili setkání už dopředu. Prošli jsme si Pražský hrad, to se ví až dolů na Malou Stranu. Připadali jsme si stále jako turisti a celý den se tlemili od ucha k uchu, protože nám to přišlo fakt směšné. My to věděli celou dobu cestování i ty roky, které jsme v Praze žili, že je to opravdu jedno z nejkrásnějších měst na světě, což nám i mnoho cizinců potvrdilo a vás jistě potěší.

Večeře s kamarády byla parádní, vykládalo se nepřetržitě, všichni se usmívali jako sluníčka, škoda jen, že nemáme z tohoto večera žádnou fotku, ale pamatujeme si tyto chvíle moc dobře. U bráchy už nás čekali Lukyho rodiče, kteří si pro nás do Prahy přijeli.

26. 5. 2010 Dnes má moje mamka narozeniny, takže první zastávka na Moravě byla u nás doma. To bylo radosti, jakpak by ne. Luky pak odjel s rodiči domů, kam se za pár dní budu stěhovat i já (po 595 dnech stále spolu jsme najednou od sebe, fakt neuvěřitelně divný pocit, musela jsem spát ve spacáku:-)). No a pak už následovaly další a další oslavy, že jsme to zvládli opravdu na jedničku. Asi jen díky tomu, že jsme dorazili takto pěkně na jaře, jsme se adaptovali za zhruba půl roku, jinak nevím, asi by to trvalo delší dobu přijet do pošmourného podzimu.

Ted už několikátou větu přemýšlím jak tento už skutečně poslední článek ukončit, jestli psát nějakou rekapitulaci, kterou částečně ještě chystáme spolu s tipy pro cestovatele. V každém případě podobnou cestu doporučujeme všem, kteří mají cestovatelského ducha, je to ta nejlepší zkušenost na světě. Také bychom doporučili rodičům, aby se své děti nebáli pouštět jen proto, že oni sami se bojí, je to to nejlepší, co může jejich děti v životě potkat. Také nemá smysl číst všechny informace o jednotlivých zemích, člověk je pak zbytečně vyplašený a dělá si předsudky, věřte, přátelé, že svět je jiný než ten, který nám ukazují jen ve zprávách, chce to zkrátka vyrazit a přesvědčit se na vlastní kůži. Kupříkladu, v Jižní Americe má každá jednotlivá zem svou vlastní horečku, na kterou se umírá, no co pak taková informace s člověkem udělá, prostě to neřešte, pohlídejte si prevenci, o které na mnoha místech píšeme, tedy nejen tu hygienickou, myslíme i to být nenápadný a příliš na sebe neupozorňovat.

Z počátku možná vyrazte jen tak do nějakého státu Evropy, vyzkoušejte si starat se sami o sebe, pak zkuste vycestovat dál a nato už uvidíte, jestli vám to něco říká, nebo ne. V každém případě vám přejeme mnoho štěstí a všem těm, kteří celý blog dočetli až do těchto míst, moc děkujeme, smekáme před vámi, že jste to cestování s námi vydrželi, drželi nám pěsti, fandili, všemožně nás podporovali a pevně doufáme, že se vám to alespoň trochu líbilo.

My dva a brzy již tři s cestováním rozhodně nekončíme, tato cesta nás ovlivnila natolik, že jsme přijeli jako jiní lidé, věříme, že jako lepší lidé. Teď se to, věříme, teprve pořádně rozjede a my už teď máme vymyšleno, kam všude by se ještě dalo jet. Už se na to těšíme a snad se s našimi dalšími cestovatelskými zížitky budeme moci opět pochlubit.

celý rok jsem dokončovala tento blog, byla to fuška, ale zvládli jsme to. V květnu jsme přiejli a v květnu jsme blog dopsali, když uvážíme, že to bylo ještě 29 článků, které se během toho roku dopsaly, je to úctyhodný výkon, co vy na to. Takže ještě jednou DÍKY VŠEM, NAŠI MILÍ ČTENÁŘI.