2.2.2010 Původní odjezd z Blenheimu jsme ještě o jeden den posunuli, neb věcí k zařizování se nakupily a my odjezd nechtěli uspěchat, takže z 1.2. bylo nakonec 2.2. I náš plán jet z Blenheimu rovnou do Picton, zde nasednout na loď a jet do Wellingtonu se malinko změnil, a to hlavně proto, že Stu s Emmou měli ve Wellingtonu neodkladnou akci, takže jsme se nakonec rozhodli dát si Queen Charlotte Track, který jsme již chtěli zdolat během Vánoc nebo kolem Silvestra. Tedy jsme Stuartovu žádost, přijet o tři dny později, vlastně přivítali.

Tento Queen Charlotte Track (celoročně uskutečnitelný) se nachází v severní části Jižního ostrova a patří k těm NEJkrásnějším trekům, které lze na Zélandu uskutečnit. Trek vede krajinou Marlborough Sound a záleží opravdu na vás kde trek začnete, kde ho ukončíte, zda půjdete celou dobu pěšky, pojedete na kole, nebo si to dáte na kole celé (během roku jsou zde omezení), zda se rozhodnete spát v resortech, které míjíte v průběhu treku nebo budete spát v DOCovských kempech za pár dolarů. Rovněž si můžete domluvit převážení batohů, kol apod. vše se dá domluvit, lodní doprava zde funguje pravidelně (info všude).

Z Blenheimu jsme jeli do Pictonu opět stopem, ale tentokrát s plnou polní (než jsme se dohrabali na výpadovku, u tašky s jídlem se nám urvalo ucho, inu, znáte to:-)), takže loď v 10h se nám nepodařilo stihnout, ale měli jsme další možnost jet až ve 13h, což pouze znamenalo nechat se vysadit ne na samotném začátku treku, ale u druhého přístavku, čímž jsme si cestu zkrátili o 4,5km, tudíž nevadilo, že jsme vyjeli až v těch 13h. Jinak ještě Luky domluvil s dopravcem, u kterého jsme si zároveň půjčovali kola, že bychom je chtěli dopravit druhý den ráno do Endeavour Inlet do Camp Bay, kde jsme dnes hodlali nocovat.

Cestu jsme si dneska sice zkrátili, ale i tak nás ještě čekala 22,2 km procházka do Camp Bay. Z Resolution Bay, kde nás vysadila loď jsme trek startovali až ve 14:30, ale říkali jsme si, že tma je až skoro ve 21h, takže času máme haba kuk:-). Jídlo jsme měli s sebou na tři dny, také stan, takže to měl Luky na zádech celkem těžké, což se hlavně projevilo až následující den na kolech. Jinak úsek, který jsme dnes šli pěšky je během hlavní sezóny pro kola uzavřen, je zde jen možnost jít pěšky.

 Počasí jsme dnes neměli úplně nejlepší, ale ani nejhorší, výhledy byly krásné i přesto, že bylo oblačno. Měli jsme vidinu dalších dvou dnů, takže věříme, že se ještě krásných pohledů za slunečného počasí dočkáme. Celkem jsme žasli nad tím, že jsme vlastně jen 50km od Blenheimu, ale krajina a prostředí je tak jiné, že si připadáme jako na druhém konci Zélandu. Moc se nám procházka líbila, i když jsme po těch 20km byli pořádně unavení a do Camp Bay dorazili až skoro za šera. Na druhou stranu jsme cestou potkali pracovníka DOC, který nám řekl, že kdybychom zatměli, máme si stan postavit, kde se nám zachce, takže jsme byli v klidu a prostě neřešili, jestli do Camp Bay dorazíme, nebo ne.  No a taky byl dnešní úsek hodně pohodový, žádné stoupáky a klesání, opravdu příjemná procházka.

Psali jsme, že pokud chcete, můžete spát i v resortech, které jsme cestou míjeli, samo sebou bylo toto ubytování mimo naše finanční možnosti, ale je zde i další šance, a to pronájem domu na tak dlouho, na jak dlouho chcete. Podobně to funguje i s pronájmem domku uprostřed vinice, o čemž jsme psali několik článků zpět. Viděli jsme pěkné domy na pronájem, někdy i domy na prodej, některé už byly hodně omšelé a na pokraji zhroucení, takže ne každému zde business vychází. My byli se spaním ve stanu nadmíru spokojeni (6NZD/osoba) a po našem příchodu do Camp Bay už zde dokonce tři stany stály. Večeřeli jsme již téměř za tmy a měli tu čest pozorovat mlsného posuma, který se odvážil přicupitat až ke stolku.

3.2.2010 Dnes v 10h ráno přijela loď a s ní i kola. Funguje to zde následovně, vy si zkrátka domluvíte co a kam chcete odkud kam přivést a ono se tak stane. Pak už je jen za vás kdy si své věci, bágly, kola vyzvednete. Lidem se zde důvěřuje, takže tyto batohy zde i několik hodin čekají na to až si je vyzvedne majitel. Je super, že zde něco takového funguje, nikde jsme nečetli ani neslyšeli, že je to riskantní, takže se snad nikdo nemusí bát krádeží. My si vše vezli s sebou, tedy jsme nic podobného řešit nemuseli a kola Luky přebíral prakticky při příjezdu lodi. 

Tím, že jsme si vše táhli na zádech jsme zvažovali i to kolik a čeho s sebou povezeme. Do toho jsme neměli absolutně žádné cyklistické oblečení ani obuv. Jeli jsme v trekových botách, Luky měl na zádech celkem těžký bágl, takže jako nic moc v tomto ohledu, ale naštěstí jsme každý den něco ujedli, tedy byl batoh postupně lehčí a lehčí. Nicméně, hned první kopec nám ukázal, že i s terénem to nebude žádný med, pravda, svou měrou se na tom podílel i stav našich půjčených kol, ale k tomu se ještě dostanu, zatím jedeme do kopce:-). Luky měl nastudováno, že tento úsek cesty je tím nejnáročnějším na Queen Charlotte Tracka a je určen pro zkušené bikery. I když jsme toho na kole najezdili hodně (tedy hlavně doma), zde jsme měli skutečně co dělat, terén byl v první půli dne velmi náročný, a to i pro pěší, bylo to hodně nahoru a dolů, nahoru a dolů. Ráno jsme měli za to, že těch 31km, které nás dnes čekají zvládneme do tří odpoledne, ale malinko jsme se přepočítali. 

Bylo to někdy opravdu trápení. Stejně tak bez batohů a s řádným cyklo vybavení si tady pořádně máknete (tento terén je skutečně pro borce). Jenže, kdo by si nechával stále převážet batohy, když to stojí nemalé peníze. Těšili jsme se, že trek povede pěknou hřebenovkou, ale profil treku je hold trochu jiný. Říkali jsme si, že si to když tak vynahradíme ve sjezdech, ale již ráno jsme pochopili, že našim půjčeným kolům nelze věřit, protože je pronajímají lidé, kteří na kolech pravděpodobně vůbec nejezdí. Dokonce jsme si museli s Lukym kola navzájem vyměnit, neboť u jeho kola téměř nefungovaly brzdy (mechanické kotoučovky), kolo bylo i kvůli batohu více zatíženo, ale i s mou hmotností tyto brzdy nestačily.

No a jeďte pak na kolech, kterým se nedá důvěřovat,  jednoho to štve, protože si  jízdu jednak neužíváte a půjčit si zde kolo je dražší než pronájem auta, stejné to bylo i v Austrálii (to fakt hlava nebere). Říkali jsme si, ok, stojí to dost, tak proč to safra není na kondici toho kola vidět. Nicméně, i ve Vietnamu jsme tenkrát neměli kola kdo ví jaká, ale na Zélandu jsme čekali úroveň vyšší, takže pokud si někdy půjčovat kola, trvat na perfektním stavu a zaplatit až poté. Teď si představte, že se jim někdo na takovém kole přizabije, v lepším případě, my jsme byli naštěstí opatrní, ale asi je potřeba, aby se někomu něco stalo a pak se zpřísní pravidla, jinak to nepůjde.

Druhá část cesty již byla snazší, takže jsme ztracený čas malinko dohonili. Už jsme jeli místy, kde nebyly resorty, jen sheltry s místy na kempování. Vyjeli (vyškrábali) jsme i na vyhlídku Eatwell (dobře pojez:-)), odkud byl fantastický výhled na okolní soundy. Ještě ke kolům, protože mi to nedá, abychom jim to alespoň takto nedarovali, nešlo totiž jen o brzdy, kola byla zároveň špatně seřízena, takže při podřazování v úsecích do kopce začalo kolo znít jako flašinet z pohádky Tři veteráni, no prostě masakr na eNtou:-).

 Včera jsme se balili hodně narychlo (měli jsme jen jeden velký batoh, zbytek věcí jsme dali do druhého batohu a pytle, vše nechali u firmy, u které jsme si zaplatili převoz), abychom stihli loď, čili jsme jaksi nepřibalili opalovací krém a sluníčko dnes svítilo a pálilo, takže jsem si pěkně připekla ruce (v mém případě ostatně nic nového pod sluncem, není-liž pravda). Pokud jste koukali na mapku Queen Charlotte Tracku, můžete kouknout na stanoviště Portage Bay. Zde jsme sjeli z oficiální cesty treku, abychom se vyhnuli jednomu brutálnímu krpálu, na který nás náš zadek již odmítal vyvézt. Došla nám ostatně i voda, kterou nám v luxusním The Portage Resort Hotel, ochotně načepoval hodný barman. Odtud jsme pokračovali po silnici až k Mistletoe Bay. Sice jsme se vyhnuli krpálu, ale rozhodně jsme tím cestu nezkracovali, po silnici to bylo delší, také do kopce, z kopce, avšak jelo se lépe, byla to změna. Aut tudy nejezdilo mnoho, takže jsme v klidu dorazili až do Mistletoe Bay, zde měl být normální DOCovský camp, ale po příjezdu jsme zjistili, že kemp si někdo přivlastnil, zlepšil služby a tudíž zde i požaduje nějaký ten dolar navíc. Nu což, další kemp byl dost daleko a my nehodlali jet za tmy, takže jsme zůstali. V noci v kempu řádili posumi, nebo jiná lesní, skřípavě řvoucí zvěř, kterým se zalíbilo ječet přímo vedle našeho stanu, ale prostředí zde bylo pěkné, takže co naplat, my jsme tady za vetřelce:-).

4.2.2010 Dnes nás čeká nejdelší úsek cesty (okolo 40km), protože jsme se rozhodli dorazit zpět do Pictonu, dát v jednom z kempů noc ve stanu a ráno v klidu beze spěchu vrátit kola do 9ti hodin a stihnout loď do Wellingtonu, která odjíždí v 10h. Poslední část treku by dnes měla být hodně pohodovou záležitostí, takže se těšíme, že si včerejší tlačení kol do kopců vynahradíme v méně náročném terénu. A bylo to skutečně potěšení, i když nás bolely nohy, zadky, záda a tak. Také jsme potkali první bikery, včera jsme míjeli jen dva pěší trekaře. Dnešní úsek treku je jedním z nejfrekventovanějších, takže jsme cestou dávali pozor na pěší, kteří si zde dávají procházky na vyhlídky a zpravidla vycházejí z městečka Anakiwa, kde Queen Charlotte Track končí, nebo začíná, sem se pak výletníci opětovně vrací ke svým autům. I my zde mohli končit, nechali bychom se zde nalodit a přivézt do Pictonu, ale času jsme měli dostatek, takže jedeme dál podél pobřeží dle původního plánu.

Jinak cesta do Anakiwa (konec treku) byla parádní, terén stále technický (single trail), ale už si jízdu užíváme téměř naplno. V Davies Bay Luky hupnul do soundu, aby vyzkoušel teplotu vody, ale na moc dlouho to nebylo, žádná dvouhodinová šnorchlovačka se nekonala. Z Anakiwa jedeme pouze po hlavní silnici, scénické Queen Charlotte Drive, kde již potkáváme víc aut, ale pořád je to v pohodě, výhledy i krajina je stále nádherná, v tomto ohledu se vůbec nic nezměnilo. Cestou jsme se zastavovali snad 30x, nejčastější činnost pochopitelně chuming a koching, poté šlapání do táhlého kopce, zastávka na vyhlídce nad přístavem a závěrečný supersální sjezd do Pictonu, super, unavení, ale nadmíru spokojení.

Cestou z Anakiwa do Pictonu lze zvolit přespání v několika kempech, čili jsme nemuseli jet až do Pictonu, ale jsme rádi, že jsme se tak rozhodli, protože to z posledního kempu do Pictonu bylo dosti daleko, což by znamenalo vstávat hodně brzy, pořádně si máknout, vrátit kola, přebalit batohy, bylo by to v presu, takto jsme si našli kemp až v Pictonu, respektive kousíček za Pictonem ve Waikawa, odkud jsme to měli ráno jen 3km do přístavu. Kemp, Marina Holiday Park byl parádní a za hodně slušnou cenu s bezvadným vybavením, včetně bazénu. Nu a za tu dřinu na kolech jsme si dali zasloužené výborné fish and chips, čímž jsme se prakticky rozloučili s Jižním ostrovem, na kterém jsme prožili 7 měsíců.

Trek můžeme bez váhání doporučit. První 2/3 jsou snazší pro pěší verzi, ta třetí je pro kolo jako stvořená, ale každý ať se rozhodne sám za sebe. My opravdu nepředpokládali, že je prostřední část tak náročná. Jak jsme psali, s řádným vybavením a na svých kolech by to bylo jiné, ale náročné rovněž, takže to chce určitě zvážit, je třeba být vyježděný, není to zde pro začátečníky. Počasí nám vyšlo na jedničku, ale věříme tomu, že to po silných deštích může v určitých místech hodně klouzat. Pak buďte opatrní u koho si půjčujete kola a mít na paměti to, že máte právo dostat za své peníze kvalitní služby.

5.2.2010 O stavu kol jsme mluvili pouze s holčinou, která pro firmu pracovala a prakticky měla kola na údržbu, když neměla argumenty, protože jsme vyjádřili svou nespokojenost, stočila všechnu vinu na majitele, který ji prý nedává dost peněz na to, aby kola byla v lepším stavu (co si ti lidé o sobě myslí, když je to jejich povinnost). Majitel se samozřejmě zdejchnul, kdybychom snad náhodou požadovali vrácení části peněz, což jsem konkrétně já měla v plánu, ale asi by to znamenalo, že nestihneme loď do Wellingtonu, nechali jsme to plavat.

Cena 550Kč/den/kolo, což i v sezóně odpovídá půjčení osobního auta, to je safra dost peněz a opravdu nechápeme, že je to tak drahé a přitom stojí za prd. Připadá nám, že pro tyto lidi starost o kola končí jejich koupí a zbytek je nezajímá. Loď si však denně udržují a pokud si myslí, že kolo je něco jiného, tak jsou na omylu, je to dopravní prostředek, o který je potřeba se starat. Když si někdo půjčí auto, taky s ním nejede do servisu, aby ho dal technicky do pořádku. Co k tomu dodat, hádat se s takovými lidmi nemá smysl, my si z toho neseme poučení, pakliže to jde, půjčení kol se vyhnout, v opačném případě si kola prohlédnout ještě před placením a popřípadě vyžadovat to nejlepší za své peníze, protože jde o život, a to jako fakt. Nechme toho, výlet jsme s tím nehodlali pokazit, takže Queen Charlotte Track ano, stojí to za to.

Příště už přineseme zprávy ze Severního ostrova, konkrétně z hlavního města Wellington, kde  Luky s rodiči před 15ti lety více než rok žil. Čekají tam na nás kamarádi Emma a Stu s rodinou, kteří se zrovinka v tuto dobu stěhují do většího domu, takže jim rádi pomůžeme, protože budeme celou dobu, tedy čtyři následující dny, bydlet u nich.