ar de Uyuni je největší solná poušť na světě s rozlohou 10,582 km2. Nachází se v jihozápadní Bolívii poblíž andského hřebenu, ve výšce 3,656m nad mořem. Před 40 tisíci lety byl prostor solné pláně součástí obrovského prehistorického jezera Minchin (mělo maximální hloubku 140m), když toto jezero vyschlo, zůstala po něm dvě jezera, Poopó, Uru Uru a dvě solné pláně, Salar de Coipasa a Salar de Uyuni.

Salar je pokryt několikametrovou solnou krustou, která má neobyčejnou plochost s průměrnou výškovou amplitudou jednoho metru v rámci celé obrovské plochy pouště. Tato krusta je pramenem soli, zároveň je kryta tenkou vrstvou slané vody, jež je mimořádně bohatá na lithium. Celý Salar obsahuje 50 – 70% světové lithiové reservy, jež je v procesu budoucího těžení (místní obyvatelé se bojí, že JIM toto naleziště život stejně nezlepší).

Salar dále obsahuje rozsáhlé množství sodíku, draslíku a magnézia, vše v chloridové formě jako NaCl, KCl, LiCl a MgCl2 no a také borax. Z těchto prvků je pravděpodobně lithium tím nejvýznamnějším, neboť je nejdůležitější a zásadní komponentou mnoha elektrických baterií.  Hlavní zastoupené minerály jsou halit a sádrovec. Pláň obsahuje 10 miliard tun soli, z čehož je 25 tisíc tun ročně těženo společností Colchani. Těžaři pracují od rána do večera bez odpočinku za pomoci žvýkání koky.

Obrovská plocha, čistá obloha a výjimečná povrchová plochost dělá Salar ideálním objektem pro kalibraci altimetrů pozorovacích satelitů Země (jednou toto místo posloužilo agentuře NASA při kalibraci jejich družicového měření tloušťky ledovce na severním pólu v programu Ice Cloud Land Elevation Satellite, jako příklad rozsáhlé oblasti s konstantní nadmořskou výškou). Jednou ročně zde dochází k záplavám, solná pláň tím zvýší svoji odrazivost, čímž se stane největším přirozeným zrcadlem na světě. Salar nabízí významnou transportní cestu napříč bolivijským Altiplanem a je největším plodným územím pro několik druhů růžových plameňáků. Altiplano je nejvýše položenou náhorní plošinou, která byla zformována během vyzdvižení And. Celá náhorní plošina zahrnuje sladko i slanovodní jezera a je obklopena horami s neodvodněnými výpusti.

V aymarské legendě se praví, že hory Tunupa, Kusku a Kusina, které obklopují Salar, bývaly gigantickými lidmi. Tunupa si vzala Kusku, který od ní utekl, ale s sebou unesl jejich dítě Kusinu. Trápící se Tunupa začala plakat, protože nemohla kojit svého syna. Její slzy se smíchaly s mlékem a tím došlo k vytvoření Salaru. Mnoho místních má respekt k Tunupě jako důležitému božstvu, proto tvrdí, že by se místo mělo raději jmenovat Salar de Tunupa než Salar de Uyuni.

Salar je prakticky zbaven jakéhokoliv divokého života a vegetace. Výjimku tvoří ostrov gigantických kaktusů jménem Incahuasi či Pescadores (kaktusy jsou druhů Echinopsis atacamensis, popř. Trichocereus pasacana a Echinops tarijensis). Tyto kaktusy vyrostou o 1cm za rok do délky 12 metrů a jejich stáří se u některých odhaduje na několik stovek let. Jiné rostliny, např. keře pilaya, kterými místní léčí zánětlivý katar a tzv. thola (Baccharis dracunulifolia), jenž je žhnut na palivo. V neposlední řadě tady najdeme ještě merlík a v keřové formě rostlinu quenua.

Každý listopad se Salar stává hnízdištěm pro tři druhy jihoamerických růžových plameňáků, jimiž jsou chilští, andští a Jamesovi. Jejich zbarvení pravděpodobně pochází díky krmení růžovými řasami. Jinak se zde nachází na 80 dalších ptačích druhů, např. lyska rohatá, husa andská a kolibřík čimborazský. Andská liška culpeo je representativním zvířetem a salarské ostrovy, zvláště Incahuasi, který je naproti tomu hostitelem zaječích kolonií.

Jednou z největších atrakcí je zde starý hřbitov vlaků. Je lokalizován 3km za městem Uyuni a je napojen na staré vlakové dráze. Město v minulosti sloužilo jako distribuční střed pro vlaky dopravující minerály k přístavu u Tichého oceánu. Tato trať byla postavena britskými inženýry na konci 19. století a značně přeměněna komunitou v Uyuni. Inženýři byli pozvaní britských sponzorem Antofagastou a bolivijskou vlakovou společností, která je dnes známá jako Ferrocarril de Antofagasta a Bolivia. Stavba železnice odstartovala v roce 1888 a dokončena byla v roce 1892. Vše posvětil bolivijský prezident Aniceto Arce, který věřil, že Bolívie tímto počinem bude jen vzkvétat, ale celá stavba byla neustále sabotována místními aymarskými domorodými indiány, kteří to posuzovali jako narušení jejich životů. Vlaky byly nejvíce využívány těžařskými společnostmi. V roce 1940 těžařské odvětví zkolabovalo, částečně kvůli vyčerpání minerálů. Mnoho vlaků bylo odstaveno, což zapříčinilo vznik vlakového pohřebiště. Existují návrhy na vybudování muzea z tohoto pohřebiště.

Díky všem výše jmenovaným zajímavostem se solná pláň stala turistickou atrakcí, za kterou se sem sjíždějí turisti z celého světa. Záleží pak na vás, jak dlouhý výlet po této krajině zvolíte a odkud se vydáte. Nejčastějším místem startu je Uyuni, pakliže cestujete z Bolívie, ti, kteří míří z Argentiny či z Chile, volí často Tupizu, ale odtud to vychází dráž. My měli v plánu startovat v Uyuni a končit v Tupize, ale to jaksi nešlo, takže z toho nakonec bylo kolečko zpět do Uyuni, i tak to však bylo moc fajn.

27. 4. 2010 po příjezdu do Uyuni z Potosí se na všechny přijezdivší cizince sesypali nejrůznější zaměstnanci hotelů a agentur, kteří se snažili urvat co nejvíc. Což bylo nakonec fajn, protože jsme mohli tlačit cenu dolů. Nakonec se nám podařilo najít takový hotel i agenturu, že jsme byli dost spokojení. Naplánovali jsme si již od zítřka třídenní výlet s tím, že po návratu odjedeme nočním vlakem, čímž ušetříme další noc (tuto možnost volí většina cizinců, ať už odtud míří kamkoliv). Lístek na vlak je dobré koupit co nejdříve, bývají hodně plné. My si ho nechali zařídit v agentuře hned dnes. Také jsme si tady mohli nechat své batohy. Tady v Uyuni bývá v noci poměrně chladno, takže si určitě najděte ubytování, kde teče teplá voda, u nás v hotelu měli plynový ohřev, což bylo skutečně parádní.

Uyuni je hodně turistická záležitost (ale příjemně), takže tady koupíte úplně vše, nač si vzpomenete. Dá se tady trošinku smlouvat, ale jak už jsme psali, oni to moc nemají rádi. Přesto, má smysl to vždycky zkusit, protože některé obchody jsou určeny výhradně pro cizince, místňáci do nich nechodí. Na tržišti jsme narazili na seňory, které nám jednoznačně cenu zvyšovaly, v takovém případě jsme si dali tu práci a takové paní nedali vydělat. Občas pomohlo prostým naléhavým, přesto klidným oslovením seňora porfavor, že je to moc drahé, dobrat se nějakého solidního výsledku. Vždy se našla poctivá (většinou sousedka), kterou jsme nezapomněli ocenit i ve smyslu, že je dobrá žena.  Víte, my už teď opravdu počítáme každou korunu, takže nám není jedno kolik, za co platíme.

28. 4. 2010 kolem 10h jsme se sešli s naším řidičem Richardem a kuchařkou Emanuelou, což byli zároveň naši průvodci. Další posádka krom nás dvou ještě Kolumbijka Nancy, Amík, říkejme mu třeba John a dvě slečinky z Izraele, říkám slečinky, protože to byla opravdu dílka k pohledání.  Vůbec k Izraelcům je potřeba říci to, že drtivá většina po skončení vojny vyráží cestovat, málokdo do Indie, ale snad všichni do Jižní Ameriky, tady na Salaru minimálně 2/3 všech jeepů byli Izraelci. My se totiž dověděli, že když oni někam vyrážejí, používají prakticky jen blogy jiných Izraelců, takže to je potom tak, že se jich někde sejde opravdu banda, což by nebyl jako problém, horší je, když chytnete někoho, kdo se chová jako naprostý pitomec, ale k tomu ještě později. 

Díky Nancy jsme se i něco dověděli, jak se dalo čekat, řidič, ani kuchařka angličtinu neovládali, Nancy alespoň průměrně, takže to bylo moc fajn. Po naložení našich věcí na střechu jeepu, jsme vyrazili, směr vlakové pohřebiště. Ještě bych poznamenala, řidič sice věci překryl plachtou, ale i tak jsme byli rádi, že jsme nebrali batohy, ale vše dali do pytle (spacáky, teplé oblečení, hygienu, plavky). V poušti se práší a jak jste mohli vidět na jedné z fotek, také bahýnku se nevyhnete. Pohřebiště vlaků bylo moc zajímavé, takové mystické a trochu strašidelné. Přesto, že to možná dosti zatěžuje životní prostředí, i tak je to pro nás přijatelnější než povalující se odpadky, kterých zde bylo opravdu přespříliš. Dále už pak ne, naštěstí.

Těžko říci, kolik jeepů sem dorazilo, pravdou je, že hodně, ale díky tomu, že délka tour jednotlivých posádek se různila, také si pak každý jezdil svým tempem, nějak se to množství v celé té obrovské ploše, rozmělnilo. Ještě mnoho se nás sešlo u další zastávky, což byla solná vesnička, pravděpodobně Colchani. Tady se sůl zpracovává a jóduje. Taky zde byla možnost zakoupení suvenýrů. Poté se vydáváme už skutečně do solné pouště, je to paráda, člověk je z toho úplně bláznivý jak je to pěkná podívaná. Zastavujeme u hotýlku Playa Blanca v San Juan, který je celý ze soli, dokonce i interiér, kdo má zájem, může si tady koupit přespání, ale prý je tady v noci strašná kosa. Měli tady však šíleně drahé záchody, snad 15 Boliviánů, no fakt masakr, spoléhají se totiž na to, že tady na soli se čůrat prostě nesmí a jen fakt šílenec si to dovolí, my si raději počkáme na příhodnější místo pro ulevení. Emanuela nám tady, připravila oběd, a už teď víme, že jsme chytli opravdu výbornou kuchařku, moc sympatickou a milou zároveň.

Poté jsme vyrazili směr kaktusový ostrov Incahuasi, či Pescadores, kde má, kdo chce, možnost zakoupení vstupenky na tento ostrov (15Bol, což je 40,- za osobu). My do toho rozhodně šli, je opravdu unikát, o kterém jsme už na začátku článku psali. Člověk se tady mohl taky vyblbnout a hlavně, z kopce byl opravdu krásný výhled do všech světových stran (v areálu bylo i WC v ceně, takže to jsme parádně vychytali). Aniž bychom to tenkrát tušili, jedna z fotek, které tady vznikly, se stala naším svatebním oznámením.

U jeepu jsme se potkali s našimi slečinkami, které na nás bafly v tom smyslu, že prý jak to, že jsme jeli sem, když ony se chtěly fotit se svými kamarády na předchozím místě, že je nějaké podělané kaktusy vůbec nezajímají. Hleděli jsme na ně, co to má znamenat. Prý se ptaly řidiče a ten jim řekl, že to bylo naše rozhodnutí jet sem, tak jsme holkám vysvětlili, že naše španělština tak dobrá opravdu není:-) a také to, že jaksi nevíme, že patří k nějaké partičce, ke které už se nevešly do auta. V každém jeepu může jet jen 8 lidí včetně šoféra a kuchařky. Totiž díky tomu, že Izraelci jezdí podle blogů svých krajanů, pochopitelně chtějí mít taky stejné fotky, které najdou na jejich blozích. Prostě no comment.

Izraelců tady byly opravdu 2/3 všech lidí, ale jen té jedné skupině, právě kamarádům našich slečinek Emanuela také vařila. To by taky nebyl, pochopitelně problém, problém byl v tom, jak se tato skupina chovala, uprostřed pouště vyhrávali šílenou disko hudbu a neustále řvali, očividně to bylo nepříjemné všem okolo i jiným Izraelcům. Na cestě do místa prvního přespání, hotelu de Sal v Puert Chuvica, jsme ještě několikrát zastavovali, bylo stále co fotit. V našem solném hotelu bylo také všechno ze soli, byla to fakt skvělá zkušenost, i postele byly ze soli. Trochu nefungovaly záchody, ale nějak jsme to přežili. Večer jsme se kochali západem slunce a poté úplňkem. S Nancy a Johnem jsme si rozuměli prakticky hned, takže do večeře i po ní jsme seděli u jednoho stolu a hráli domino, John nás naučil variantu, kterou jsme doteď nehráli, musím říct, že je to ještě lepší zábava než kostky, fakticky. Spali jsme jako mimina, vůbec nebylo chladno.

29. 4. 2011 Už v 7h ráno jsme vyjížděli, byla pěkná kosa, ale to bylo ještě dobrý, jen ten východ slunce jsme si pořádně nemohli vychutnat, protože tam Izraelci řvali jako pominutí. Naštěstí Richardo s Emanuelou našli nějaké řešení a slečinky už s námi nejezdily, Emanuela říkala, že to bylo muy complicado, všem nám to bylo jasné a všichni jsme si i oddychli:-), ale u jídla se hold setkávat budeme a ještě máme jednu noc, i tak ale dobrý. Za tu dobu co cestujeme, jsme potkali spoustu lidí, cestovatelů obzvlášť, ale takové pitomce jen tady, když člověk uváží, že svým chováním reprezentuje svou zemi v cizině, no potěš pro Izrael.

Samozřejmě neházíme všechny do jednoho pytle, ostatní byli v pohodě. Přesto mi to připomíná jednu věc z La Paz, když Luky sjížděl Death Road. Jejich průvodce se před sjezdem ptal, jestli tady není někdo z Izraele, kupodivu nebyl, průvodce si neodpustil poznámku, že je to dobře, protože Izraelci jsou prý nejhorší (měl na mysli hlavně to, že mají nejvíc úrazů, protože dělají přesně to, co jim říká, aby nedělali).

Včera jsme opustili solnou poušť, dnes nás však čekají jiné úchvatné scenérie, jako vulkány, skalní útvary, jezera, plameňáci a tak. Na jedné zastávce Richardo zjistil, že s jeepem něco není v pořádku, tak se to snažil opravit, pořád to však nebylo ono, tak jsme měli trochu obavy. Občas se to stává, ale předvídat to lze jen těžko, auta tady dostávají celkem zabrat. Nakonec nám jiní borci pomohli a my se dostali všude a včas. Moc příjemná byla zastávka u jezera Cachi, kde jsme měli další výborný oběd, ale hlavně pohled na růžové plameňáky (za zvuku izraelské diskošky a jejich řvaní, pak to však museli ztlumit, protože jiným turistům už docházela trpělivost). Tímto uzavírám zmínky o této partičce, protože jsme to už dávno hodili za hlavu.

Na jedné ze zastávek jsme se báli, že se nám ztratil Luky, když se konečně vynořil z rákosí, pojmenovala ho Emanuela jako flamenco con sombrero (plameňák s kloboukem):-). Dnes jsme nocovali u Laguny Colorada (4121 m n. m.), museli jsme zde zaplatit i vstup do národního parku (každý 30Bol, což je 81,-Kč). Večer jsme strávili jak jinak než u domina, noc byla o poznání chladnější, ale nemrzli jsme. Museli jsme brzy na kutě, protože budíček byl už ve 4h ráno.

30. 4. 2010 Přes Nancy nám Richardo sdělil, že vyrazíme nejprve ke gejzírům a před snídaní ještě k Laguně Verde. V místě snídaně je pak možnost koupačky v horkém jezírku, kde však bude moc lidí, až sem však přijedeme, nebude tady nikdo díky tomu, že se stavíme u Laguny Verde. Což znělo logicky. Sol de maňana, je ve výšce 4 950 m n. m. položený gejzír, který chrlí síru až do výšky 120 metrů, k tomu jsme dorazili ještě za tmy, takže toho nebylo moc vidět, byla však taková zima, že jsme všichni brzy zalezli zpět do auta.  U Laguny Verde byly jen dva jeepy včetně našeho, takže to bylo skvělé, sice nám tolik nepřálo počasí, protože tato laguna Verde (4315 m n. m.) s vulkánem Licancabur (5930 m n. m.) jsou jinak fantastickou tyrkysovou podívanou. Svou barvu má díky kobaltu, který je přítomen všude kolem.

Teď tedy hurá na snídani a pak koupačka v termálním jezírku Polques, které bylo v tu chvíli jen naše, paráda, klidně by mohlo být teplejší, ale vzhledem k tomu, že kolem nás poletoval sníh, byli jsme rádi, že jsme rádi:-). Pak i cestou zpět byl pohled z okna auta mráz nahánějící. Ještě jsme měli pauzu na oběd a pak hurá zpět do Uyuni. Hlavně, aby to vydrželo naše auto a my stihli noční vlak do Tupizy. Vše vyšlo podle plánů, v Uyuni už naštěstí nebyla taková zima, autíčko dojelo v pořádku a my s ním. Výlet to byl fakt skvělý, všem ho vřele doporučujeme. Do odjezdu vlaku (22:16) jsme ještě prošli městečko a nakoupili něco málo jídla. Vlak nás přišel dohromady na 82Bol (221,-Kč).