Do Lao Cai jsme dorazili kolem 6h ráno, 9.12.2008. Toto městečko hraniční s Čínou. Hned u vlaku se nás pokoušeli nalákat taxikáři, ale po našich zkušenostech, kdy s taxikáři není opravdu řeč, jsme si zaplatili cestu do Sapy minibusem (mimochodem, taxikáři jsou sorta lidí, kteří jsou snad všude na světě stejní, jsou to najduši – darebáci:-)).Do Sapy to z Lao Cai bylo ještě 40 km, cesta se klikatila až do nadmořské výšky 1650m. Městečko Sapa čítá 36tis. obyvatel a  v údolích a okolních vesnicích žijí různé horské kmeny, které se od sebe odlišují především tradičním oblečením (Hmong, Dzao,…).

Město Sapa bylo málem smazáno z mapy kvůli francouzké i americké válce a také kvůli relativně nedávnému sporu s Čínou v roce 1979. S nedávným rozvojem turismu Sapa prošla renesancí. Je zde spousta hotelů, obchůdků a restaurací. Zároveň s příchodem turistů se Montagnardům (horalům) výrazně zlepšila životní úroveň, a to hlavně prodejem tradičního zboží, které je výjimečné tím, že je ručně vyšito. Koupit se dají drobnosti od peněženek přes povlečení na polštáře po košile, kalhoty apod. Vše vyšívají ženy, které se zároveň snaží turistům prodat (vnutit) co se dá. Práce jsou to skutečně nádherné, ale kdo to má pak nosit na zádech, prostě na to není v batohu místo. Ženy se postupem času naučily pár anglických frází, takže se s nimi dá i povykládat, ale to jejich několiksetkrát denně:” ju báj from mý“ (koupíš si ode mně), nám zní v uších pořád.

Líbilo se nám moc, že tradiční výšivky i fotografie místních domorodců byly i v hotelech a restauracích. Turismus hold něco přinese, něco ujme, tak už to je.

Bus, kterým jsme cestovali nás vysadil u hotelu, který byl asi 5min. od centra městečka. Cena byla 10$ za 2 lůžkový pokoj, navíc bylo v hotelu WiFi připojení a k našemu překvapení dokonce vana, vařící voda byla k dispozici od 6-22h. Cena to byla parádní, pravda, mimo sezónu se platí 2x tolik, tak jsme to brali všema 10ti a horkou vodu si nechali pořádně líbit. Tady v horách jsme trochu vykosli, obzvlášť večer, měli jsme se tady jako u nás doma na podzim. Těm domorodcům to ale nějak nevadí, v klidu si pořád chodí v těch svých pantoflíčkách, popř. naboso. Nicméně, když vysvitlo sluníčko, teplota šla poměrně dost nahoru, až k 20°C. Nebo když jsme sešli níž do údolí.

Sapě se také říká oblačné město, čili zamračená obloha je zde něco naprosto běžného. Mazec však je, když vidíte stále vyšívající ženy, které často nosí své děti na zádech, někdy to vypadá, že děti nosí děti (vdávají se a žení ve věku 14-16let) a ti mrňousové moc neřeší, jestli je zima nebo teplo, jsou se svou mami, a to jim naprosto stačí. Ti, kteří už umí chodit naopak s holým zadkem a bosé běhají kolem dokola, naprosto nikdo je nehlídá, maximálně starší sourozenec, kterému jsou tak 4 roky a jsou šťastné, i když jim jen zamáváte.

První den nebylo moc hezky, tak jsme si dali odpočinkový den, nahřáli se ve vaničce a trochu dospali noční jízdu vlakem. Druhý den 10.12. už bylo počasí příjemnější, sice pořád žádná sláva, ale přesto jsme si oba půjčili horské kolo (20$ dohromady, dost drahé, ale kola jsme měli naprosto vyhovující) a jeli se projet do Tram Ton pass 1900m n. m., je to nejvýše položený horský průsmyk ve Vietnamu. Z tohoto pasu se chodí na nejvyšší horu Vietnamu, Fansipan 3143m. Dost jsme zvažovali, že si tento trek dáme, ale Fansipan byl pořád v mracích a Lukyho boty by moc neobstály v místech, kde se chodí pomalu bahnem a kde je voda. Na kolech jsme si to také užili, jeli jsme asi 16km do kopce moc pěknou krajinou, sice bylo oblačno a výhled z průsmyku nám toho moc nenabídl, ale i tak to stálo za to.

Tento průsmyk je zajímavý tím, že je zároveň dělící čárou mezi dvěma teplotními frontami. Sapa je nejchladnějším místem ve Vietnamu, kdežto na druhé straně Lai Chau je naopak nejteplejším místem. Cestou z průsmyku jsme si při zpáteční cestě vyšli na jednu vyhlídku a také si vyšli ke Stříbrnému vodopádu.
Cesta ze Sapy do průsmyku se skoro v celé délce opravuje, takže je zcela běžné, že dělníci zastaví dopravu, protože ze srázu padá kamení nebo se někde sesula zem a borci se honem snaží dát cestu do cajku.

Další den, 11.12.2008 jsme si zaplatili 1denní výlet do okolí Sapy, dohromady jsme zaplatili 30$, v ceně byla doprava tam a zpět, poplatek za vstup do vesnice, průvodce a oběd. Bylo nás dohromady 6, my dva a 4 Němci. Fajn jsme povykládali.
Tento den se nám moc vydařil, sluníčko svítilo, takže jsme si den parádně užili. Navštívili jsme 3 vesnice a dali si asi 10km chůze. Okolí Sapy je známé všudypřítomnými rýžovými poli, kterých jsme prošli desítky. Políčka jsou krásně fotogenická, takže si Luky focení pořádně užíval, viz. fotogalerie. Pole jsou momentálně v období klidu, rýže byla sklizena, takže barevný efekt nebyl zdaleka tak výrazný jako na pohlednicích, i tak to však pro nás bylo moc krásné pokoukání. Po návratu jsme si s Lukym vyšli ještě na vyhlídku, která byla přímo nad městem a vychutnali si tak západ slunce nad Sapou. Cestou na vyhlídku se dá projít orchidejovou zahradou, která však nečítala ani jeden květ, smůla, zima je zima.

Večer jsme si dali výborné jídlo v námi oblíbené restauraci Friendly, ve které vaří opravdu výborně a člověk se tam nají za velmi nízké ceny. Porce jídla nás stála 50,-Kč.

12.12.2008 jsme si den naplánovali podle sebe. Byl nádherný slunečný den, a tak jsme se vydali do vesnice Cat Cat, je to nejbližší vesnice města Sapa. Do vesnice se chodí hlavně kvůli vodopádu Cat Cat a také kvůli místním tradičním tanečním představením. Představení jsme sice neviděli, neb daleko větším zážitkem pro nás bylo potkat tři holčičky, měly tak 7 let a v klidu na cestě mačetami porcovaly bambus, který pak skládaly do nůše a nesly někam do vesnice. Líbily se jim moje sponky, tak jsem jim jimi připnula ofinky, aby si při tom porcování neufikly prstíky. Fotky s holčičkami nám moc nevyšly, byly ve stínu, takže obrázky za moc nestojí.
Krajina kolem zdejší řeky byla moc krásná, modrozelené tůňky nás lákaly ke koupačce, nepotkali jsme jediného turistu, pouze domorodé holky a kluky, kteří chodili tam a zpět pro dřevo. Taky pavouky jsme „potkali“, Lukymu se podařilo udělat pár povedených kousků, posuďte sami.

13.12.2008 jsme zvolili podobný výlet jako předchozí den, avšak vesnice, kterou jsme se rozhodli navštívit byla poněkud dál od Sapy. Chtěli jsme se proto přiblížit k místu, kde trek začínal, dovezením na motorce. Nicméně domluva s týpkama, kteří vás za úplatu dovezou kam potřebujete byla na bodě mrazu. Absolutně nemají pojem ohledně vzdáleností v mapě, mezi námi, ani ta mapa kolikrát nebyla moc přesná a vyznat se ve změti nejrůznějších cest a cestiček bylo často složité. Potom co nás motorkáři vysadili jsme prostě šli a řekli jsme si, že uděláme jenom kolečko a půjdeme zpět do Sapy. Prošli jsme nakonec pár vesniček a možná viděli i to, co se podaří vidět možná jen pár cizincům. Z pole si to šinul místní vesničan s nůší na zádech, ze které čouhala buvolí hlava. Chlapík buvolí hlavu i nohy složil u silnice na most a odešel zpět do polí. Buvolí hlavu a nohy mezitím hlídali vesničtí kluci, kteří měli ze situace očividnou srandu. Buvolí hlava byla ještě dost teplá a z tlamy zvířete visela tráva. Luky neváhal a šel se podívat směrem do pole, co se děje tam. Už přišel ke konci buvolí zabíjačky, zrovna místní Hmongové čistili mega buvolí žaludek v řece. Já zůstala u cesty, kde jsem se dozvěděla od kolemjedoucího, anglicky mluvícího motorkáře, že zabíjačka nebyla plánovaná, místní děti buvola usmrtily, doslova ukamenovaly. Na hlavně zvířete byla vidět rána po kameni. No, co k tomu říct, buvol zastane dost tvrdé práce v rýžových polích, část roku jen spokojeně baští travku a pak přijde pár vesnických spratků a stane se toto. Nicméně, místní se v takovém případě okamžitě ujímají situace, během krátké doby nebylo po buvolovi ani stopy, vše se rychle odvezlo do města na trh.
Cestou do Sapy jsme ještě zavítali do mini mlýnu a pozorovali loupání rýže, taky pěkná podívaná. Tento den jsme nakonec nachodili víc, než jsme čekali a viděli víc, než jsme plánovali.

Na 14.12.2008 jsme ráno pokračovali směrem blíže k laoským hranicím do města Dien Bien Phu. V hotelu nám nabídli cestu soukromým minibusem za cenu ne o moc vyšší než byla cena za normální místní autobus. Místní autobusy bývají často přeplněné a nebývá v nich moc místo. My nakonec cestovali tři, my dva a jeden Francouz, který pracoval v Hanoji.

POZOR! Obrázky ve fotogalerii z buvolí zabíjačky NEJSOU určeny pro žádné fajnovky. Kdo u nás neviděl domácí zabíjačku, ať je raději přeskočí :-)