13.4.2009 Cesta sem do Rantepao byla skutečně jedním velkým maratónem, ale řekli jsme si, že bude lepší jet tam rovnou bez přestávky, protože Rantepao bylo naší poslední zastávkou na Sulawesi, kde jsme si poté v klidu mohli, na pár dní, odpočinout. Pak už nás čekala jen cesta do Makasaru, odkud jsme plánovali let do Jakarty. A je tady „případ noha“. Od chvíle, kdy jsme opustili Togeány jsem si všimla, že to mám na noze kolem ranky (po korálu) načervenalé. Tím, jak jsme byli na Togeánech pořád naložení ve vodě, sloupnul se mi z ranky stroupek a tím pravděpodobně došlo k průniku infekce (možná prach, těžko říct). Někdo tvrdí, že infekce se může rozjet později, často se to lidem stává cestou domů v letadle (i přesto, že mají zranění odborně ošetřeno, vyčištěno).

Korál je živý organismus, který se v moři brání proti bakteriím různými látkami, které můžou být pro člověka i smrtelné (pokud dojde ke kontaktu a následnému poranění). Vzhledem k tomu, že se to stalo až za 14 dní po zranění, pochybovali jsme o tom, že bych v noze měla nějaké zbytky korálů, paseku by už udělaly pravděpodobně dřív. Jód jsme používali 2x denně a ránu tenkrát ihned vyčistili pitnou vodou. Nicméně těžko říct, ale spíš se přikláníme k tomu, že prach a humidní klima poměrně bránily uzavření ranky. Noha hold nebyla zacelená v době příjezdu na Togeány a opětovným otevřením po odloupnutí strupu se tam něco z okolí dostalo. Dohodli jsme se s Lukym, že budeme nohu celý den pozorovat a zítra koukneme na internet, co se o poranění o korál píše.

14.4.2009 Včera jsme z Rantepao nic neviděli, udělali jsme si odpočinkový den s praním prádla a plánováním co budeme dělat druhý den. Rantepao je město, ve kterém nic není, ale opravdu, město není, jak se říká nic moc, patří ale do oblasti Tana Toraja (Toradža), kde žijí Torajové, kteří dodnes dodržují tradiční pohřební zvyky (Rambu Solo). Právě kvůli těmto zvykům sem cizinci jezdí. Nejsou to jen tak obyčejné zvyky, říkám na rovinu, není to pro každého (nakonec ani pro nás dva ne). Mezi Torajijci je stále silný kastovní systém, který už jinde v Indonésii nebo ve městech nikdo neřeší, tady v oblasti Toraja je to stále silné. To, kdo patří ke které kastě se projevuje především na pohřebním obřadu (co do bohatosti a počtu obětních darů). Také nelze změnit během života kastovní třídu, i kdyby člověk velmi zbohatnul. Jak se narodí, tak i zemřou.

Pohřby jsou tady prakticky na denním pořádku (nejčastěji však v srpnu, často na konci června a v červenci, ta doba však, dle tradice, nastává poté, kdy je sklizena rýže), jen cizinec nikdy neví kde, proto jsme se s Lukym byli zeptat ve městě, zda by nás tam někdo vzal. Asi hodinu jsme řešili cenu, všemožně smlouvali až se nakonec dohodli a ještě odpoledne vyrazili. Pro vstup do takového místa nemusí cizinec platit, pouze rodině pozůstalého přinese dar v podobě určitých potravin a např. cigarety. Požádali jsme je o pomoc při výběru potravin s tím, že cigarety kupovat nebudeme. Naším darem byl cukr, koření a nějaké barvivo.

Jeli jsme každý s jedním místňákem na jedné motorce několik km za město. Oba průvodci uměli celkem slušně anglicky, takže jsme se mohli ptát na vše co nás zajímalo. Ještě bychom měli zmínit, že pohřeb probíhá během 2-3 dnů (u nejvyšší kasty i týden), je to nejvýznamnější událost během roku, mnohem významnější a větší „oslava“ než např. svatba. Je pak vždy na rodině zesnulého, kdy k pohřbu dojde. Povinností rodiny totiž je našetřit dostatek peněz na obřad, je to pak tak, že nebožtík „naložený“ ve formaldehydu může takto čekat na pohřeb i několik měsíců (někde se píše, že to může trvat i roky) do té doby se k zesnulému rodina chová jako k živému. Nebožtík je v takovémto stavu buď v domě rodiny nebo v tradičních dřevěných domcích zvaných Tongkonan, které jsou vždy laděny do čtyř barev (červená, žlutá, bílá, černá, přičemž každá z těchto barev něco znamená). Každý takovýto dřevěný dům je nadto ozdoben kresbami a hlavním symbolem, kterým je buvolí hlava, někdy jsou to jen rohy. Býček je rovněž pro Torajijce symbolem síly a bývá během pohřebního obřadu obětován. Torajové totiž věří, že duše zvířete jde do příštího života s duchem zesnulého, někde jsme četli, že duše (člověka i zvířat) odchází jen do světa mrtvých. Po skončení pohřebních obřadů bývá tělo odneseno do jeskyně v horách, nebo je položeno k úpatí skály, či uloženo do jámy, nikdy není zpopelněno ani zasypáno pod zem.

Obřad se odehrává venku pod širým nebem a po příchodu na ono místo jsme měli spíš pocit, že to vypadá jako setkání stovek lidí, kteří přišli hrát karty, vypít nějaké to kafe, zazpívat si a během toho všeho občas vzpomenout na to, že někdo zemřel. Samotný nebožtík byl umístěn na vyvýšeném místě, jakoby v altánku na čtyřech kůlech. Bez ohledu na turisty, cizince a potulné cestující, zkrátka bez ohledu k okolnímu světu probíhají v Tana Toraja pohřební ceremonie, při nichž se zármutek nad ztrátou blízkého mísí s radostí, že dosáhl nejvyššího stupně svého rozvoje.

Ještě předtím, než jsme se dostali k rodině zesnulého a dali jim náš dar, procházeli jsme loučkou, kde na zemi leželo několik prasátek, která měla mezi nožkami a na zádech uvázaný bambusový kůl a chudáčci tam na té zemi leželi a byli vystresovaní, a to jsme ještě nic neviděli, jak se v zápětí ukázalo.  Hlavním obětním „beránkem“ je zde buvol, někdy jsou to buvoli dva, někdy je obětováno i několik desítek buvolů. Ano, lidičky, je to masová zabíjačka, doslova a do písmene. Během tohoto obřadu byli obětováni buvoli dva. Býčci jsou usmrceni  přetnutím krční tepny širokým torajovským mečem. Průvodce nás upozornil, že někdy dojde k situaci, že býček se vzepře a vystartuje směrem do davu mezi lidi, a může i někoho zabít. Býček, který byl obětován byl tak strašně silný a plný života, ten nechtěl zemřít, jeho obrovské škleněné oči o tom mluvily i po smrti. Řeknu Vám, oči se mi zalily slzami, když jsem to viděla.

Říkali jsme si s Lukym, že kolik takových býčků, kraviček a jiných zvířat je denně zabito na jatkách, jen my si přijdeme do obchodu k hotovému a co je předtím, nevidíme. Nicméně jsme se shodli i na tom, že tradice, kterou Torajové stále dodržují už není tím, čím bývala (avšak na internetu jsme našli blogy, ve kterých lidé psali o pohřbech se skutečnou tradicí, se sárongy – tradiční oděv, s hudbou, my to „štěstí“ asi neměli, ale píšeme o tom, jak to působilo na nás, jak jsme to viděli my, je to hold tradice). Chybělo nám tam však gesto pokory, vzdání díků, nakonec i to jejich přesvědčení, že duše býčka jde do nového života s mrtvým, ničím nás nepřesvědčili, že tomu skutečně věří (pravděpodobně záleží na tom, jak je rodina bohatá a o kterou kastu se jedná, taky jsme tam byli jen asi 2 hodiny, takže těžko říct jak se situace mění během dne). Pak byla obětována i prasátka, ale způsobem, o kterém tady psát prostě nemůžu, protože s nimi zacházeli jako s póvlem a smáli se tomu, jak se prasátko snažilo utéct, když jej drželi za ocas a snažili se probodnout mu srdce. Prasátka pak hodili na oheň, aby se zbavili štětin, naporcovali je a poté rozdělili mezi lidi. Býčky okamžitě stáhli z kůže, naporcovali a také rozdělili mezi dav.

Už nevím jak jsme k tomu došli, ale průvodce mi řekl, že kdysi dávno, dávno, dávno byl obětním beránkem člověk z nejnižší kasty. Bylo mi to vysvětleno tak, že kdysi bylo možné koupit si takového člověka a dělat si s ním co uznali za vhodné. Co je na tom pravdy, nevím, museli bychom si to pořádně ověřit a něco k tomu nastudovat. Nicméně, vláda má asi zájem tradici současných pohřbů zachovávat, v této souvislosti jsme se dověděli velmi zajímavou věc. Luky si všimnul, že kousek od hlavního místa všeho dění sedí u stolku uniformovaní úředníci a velmi ho poté zajímalo, co jsou zač. Dověděli jsme se, že to jsou vládní úředníci, kteří vybírají tučné sumy za každé zvíře, které je během pohřbu obětováno.  Celková cena za pohřeb stojí rodinu stovky tisíc korun, často se i rodina velmi zadluží.

Součástí tradice Torajijců je také výroba dřevěných figurek Tau-Tau, které si kdokoli mohl prohlédnout u nedaleké jeskyně (kolem Rantepao v oblasti Tana Toraja jsou všude po lesích), ke které vedla cesta přes řeku po jednom skoro rozpadlém mostě, kam se nakonec vydal i Luky s jedním průvodcem. Já zůstala, protože mi už napuchlá noha skoro znemožňovala normálně chodit, noha mě i bolela, takže jsem procházku oželela. Figurky Tau-Tau bývají umísťovány do prostor vytesaných do skály (vytesání prostoru do skály stojí jednoho buvola). Figurka je vyrobena ze dřeva, a to v životní velikosti zemřelého a je jakoby památkou na pozemský život člověka. Často se stávalo, že zloději vykrádali tyto hroby, do kterých rodina zesnulého pravidelně nosila dary z tradice, že i v posmrtném životě se musí mít jejich příbuzný dobře. Od toho se kvůli zlodějům postupně upouští. Jak jsme se ještě k figurkám dočetli, ty pravé Tau-Tau by měly být vyrobeny z bílého dřeva stromu „jacktree“, což je druh chlebovníku a obvykle bývají nabarveny na hnědo pomocí hlinky.

Po pár hodinách místo opouštíme a míříme směrem k vesničce Palawa, kde jsme si mohli prohlédnout množství tradičních dřevěných domů Tongkonan různého stáří a různého stupně rozkladu. Do několika z nich jsme se mohli podívat. Nejsou určeny jen k umístění mrtvého do doby než bude pohřeb, plní i funkci sýpek k uskladnění rýže a také jako malý krámek nabízející suvenýry. Pro vstup do této části vesnice jsme museli každý zaplatit asi 20Kč. Dnešní výlet měl být  delší, ale noha o sobě dávala až moc hlasitě vědět, proto jsme vyjížďku ukončili dřív než měla skončit a raději se vrátili do Rantepao. Ve městě jsme koukli na internet a narazili na jedny stránky v angličtině, kde jsme mj. našli hodně praktických informací o zdraví pro cestovatele. http://www.emedicinehealth.com,  psalo se také o tom, že co funguje v mírném klimatu, nemusí fungovat v tropickém (třeba takový framykoinový pudr je naprosto nepoužitelný, ten nebrat, brání totiž zaschnutí a rána mokvá, jód je rozhodně lepší). Na stránkách se také psalo, že jakmile se infekce rozjede, mají se okamžitě nasadit antibiotika. Lukyho maminka nás v tomto směru už doma pěkně vybavila, co se věcí ohledně zdraví týče, měli jsme v zásobě širokospektrální antibiotikum Penebene s penicilínem na 7 dní.

Až po dvou dnech jsme si všimli, že se noha zlepšuje a pomalu i zmenšuje. Taky pomáhalo, když jsem nohu ponořila do studené vody tak, aby se nenamočila rána. Noze v klidu pak bylo nejlíp ve vodorovné poloze. Dva Australané, kteří byli v guesthousu našimi jedinými sousedy, nám poradili, abychom nohu denně fotili a mohli tak srovnávat postupné zlepšení. Byli to moc fajn lidi, se kterými jsme si vykládali celý večer, vydali se z Austrálie na cestu po Ásii každý na své motorce.

15.4.- 16.4.2009 Během těchto dvou dnů si okolní kopcovitou krajinu plnou rýžových políček s lávovými balvany vychutnával pouze Luky. Já zůstala v guesthousu a psala články, což bylo nakonec taky fajn, protože zpoždění narůstá. Počasí bylo hodně proměnlivé, z ničeho nic se třeba zatáhla obloha a nastal prudký slejvák, pak byla obloha zase jako vymetená. Krajina je zde skutečně úrodná a o vodu zde také není nouze. Luky si udělal každý den výlety do okolních vesniček, kde potkával milé a usmívající se lidi, rozverné děti, které se chtěly fotit a také drzouny, kteří si neodpustí nasadit pro cizince vždycky vyšší ceny za transport. 

16.4.2009 Rozhodli jsme se odjet z Rantepao do Makasaru nočním autobusem, abychom jednak ušetřili za noc a nemuseli tak v Makasaru přespávat. Už pár lidí nám říkalo o tom, že z Rantepao jezdí hodně fajnové autobusy, ve kterých je hodně místa pro nohy. Bylo to opravdu tak, dokonce mělo každé sedadlo extra rozšíření pro podpěru noh. Taky jsme měli štěstí na cenu, sehnali jsme autobus, který byl levnější než uváděl 2roky starý průvodce (normálně je to naopak, ceny jsou často vyšší, jak už to bývá, nebo v lepším případě alespoň stejné). Už jsme si mysleli, že je v busu i záchod, ale to jsme se poměrně přepočítali. Představte si, jak ti Indonésané pořád kouří, a bus je klimatizovaný, bez možnosti otevření oken, zřídili pro ně, v zadní části autobusu, místnost (1,5m x 1,5m), aby mohli kouřit tam, když už nic, rozhodně nás to pobavilo:-). Než jsme vyjeli z Rantepao, trvalo to asi hodinu, protože další indonéskou specialitou je, že zastavují každých dvacet metrů, lidi nastupují pravděpodobně u svých baráků, než je autobus kompletně plný, pak se může konečně jet. Tady moc nefunguje, že by se lidi dopravili na autobusové nádraží, jak taky, když autobusové nádraží prostě není, že ano:-). My už však víme z Tomohonu, že si Indonésané rádi vozí prdelky:-). Indonésie je zkrátka země neomezených možností.

Autobus jel v Makasaru kolem letiště, ale my se rozhodli jet do města a něco vidět, i když nás od toho zrazovalo už pár lidí. Už jsme si párkrát ověřili, že je lepší nedat na podobná doporučení, vždycky je lepší jet svou cestou a nenechat se ovlivňovat předsudky. Nakonec se nám Makasar líbil víc než Manado, i když jsme měli jen pár hodin na prohlídku. Navštívili jsme alespoň holandskou pevnost a  prošli se kolem přístavu. Jo a autobus rozvážel i tady v Makasaru, prostě sranda.

Poté, co jsem začala brát antibiotikum jsme řešili problém s koupí jogurtu s bakteriemi na obnovení střevní kultury, nebo jiný mléčný výrobek podobného druhu. Tady v Indonésii je velký problém kupit mléko (buď jen suché, nebo kondenzované), jogurty např. na Sulawesi vůbec neznali, takže jsme v Makasaru zajásali v jednom ze supermarketu po objevení jogurtu.

Let jsme měli až ve 20h, ale i tak jsme už raději odpoledne mířili směrem letiště, jeden tady nikdy neví. Cesta na letiště se opět neobešla bez tradičních dramat, kdy jsme se skutečně nemohli s nikým domluvit, přehazovali si nás z jednoho busu do druhého, i když nám předem tvrdili, že na letiště  jedou, až jsme se tam nakonec dostali. Poslední kilometr si bemo řidič opět zapřeháněl a nikomu z cestujících to nepřišlo vůbec divné, jakou částku po nás pak chtěl. Byla několikrát vyšší, ale oni si hold myslí, že cizinec MUSÍ platit víc. A hádejte se s nimi, nejlepší je domluvit si cenu vždy předem a pak jim peníze vrazit do ruky a jít pryč a nebavit se s nimi.

V Indonésii je potřeba počítat i s tím, že po Vás na letišti budou chtít zaplatit extra letištní taxu, která, jaksi nelogicky, není započítána do ceny letenek. Platí se za státní i za mezistátní lety. Poplatek za státní lety je nižší. Platili jsme dohromady asi 120 Kč. Tedy opouštíme Sulawesi, ostrov, který je v Indonésii jedním z nejméně navštěvovaným turisty, tam kde je cizinců víc, je samozřejmě víc i těch hamižných, kteří se snaží urvat co se dá, někdy stačí znát pár slovíček a oni si hned dávají majzla:-). Sulawesi se nám jako první indonéský ostrov moc líbil, líbila se nám krajina, oblíbili jsme si i lidi. Sem ještě turismus tolik nedorazil, takže i na chování lidí se to projevilo. Rozhodně nelitujeme, že jsme se takto rozhodli, nyní nás čeká Jáva, která nabízí asi ty nejparádnější pohledy na sopky, takže se moc těšíme co všechno nás tam čeká.