Tarija (čteme Taricha) nebo také San Bernardo de la Frontera de Tarija je město na samotném jihu Bolívie. Jeho populace k roku 2006 čítala 170,900 obyvatel (někde se uvádí, že jen 132,000). Sem už zamíří opravdu jen velice málo turistů, je to však veliká škoda, protože Tarija je naprosto jinou Bolívií, i když se tady mnoho neděje, je to pěkné město plné koloniální architektury, palmových ulic a krásného okolí. S nadmořskou výškou 1850m se pyšní nejvýše položenými vinicemi na světě.

Město bylo objeveno, jako La Villa de San Bernardo de Tarixa, Don Luisem de Fuentes y Vargas, v červenci roku 1574 pod vedením místokrále Don Francisco de Toledo. V roce 1810 byl tento region osvobozen od španělské nadvlády. Úplně klidně to však neproběhlo, napjatá situace vyústila ve válečný konflikt v roce 1817. Tarija pak aktivně podporovala osvobození zbytku Bolívie. V roce 1825 se Tarija připojila k nově založené bolivijské republice.

Hlavní Plaza nabízí množství restaurací s ještě větším množstvím kuchyní, obchody s ručně vyráběnými výrobky a také internetové kavárničky. Dalším důležitým uzlem je pochopitelně veřejný market, univerzitní kampus, množství pamětihodností zahrnující světově věhlasné paleontologické Muzeum města Tarija. Město je rovněž proslulé nejrůznějšími formami dorostenecké zábavy, včetně nočního života. Naprostou samozřejmostí je zde tří hodinová odpolední siesta, která se zde poctivě dodržuje.

4. 5. 2010 Už příjezdem do Tarijy jsme byli překvapeni, jak pěkným dojmem na nás působila, a to už byla tma (1h ráno). Na autobusáku bylo opět milión taxikářů, kteří nabízeli své služby. Narazili jsme tam na jednoho Švýcara, se kterým jsme se domluvili na společné cestě taxíkem do města. Taxikář nás pak vozil po různých hotelech, kde jsme se snažili smlouvat o cenách. Švýcarovi to moc dlouho netrvalo a zůstal hned ve druhém hotelu, u nás rozhodovala cena, takže jsme pokračovali dál. Chtěli jsme to jít už pěšky, ale taxikář prý, že je nebezpečné chodit tady v noci, ale spíš to jenom hrál, aby měl kšeft.

Podařilo se nám sehnat ubytování, kde nás přivítala stará hubená paní (vůbec to nebyl bolivijský typ), která byla trochu strašidelná, kouřila jednu za druhou, měla hrubý hlas, ale chovala se mile, přesto jsme z ní měli pocit, že je to taková ta hodná paní z hororu, která si k jídlu servíruje své minulé hosty:-). Krom nás tady byl jen jeden bolivijský pár, který se sem přišel nejspíš zašít. Taky to zde bylo nejdražší ubytování, jaké jsme v Bolívii platili, všude to bylo 40 nebo 50 Bol, tady bylo těžké sehnat něco levnějšího, nakonec jsme platili 60 Bol, a to jsme fakt měli kutloch ala kobku, k tomu poblíž strašidelnou lady. Mohli jsme použít sice kuchyň, ale to jsme udělali jen jednou, takový svinčík, fuj, do toho kočky na stole, nebrat. Základní úklid, který spočíval hlavně ve zprovoznění nějakého nádobí, mi zabral mnohem víc času než samotné vaření. Ve městě byly moc dobré pekárny, takže večeři i snídani jsme vyřešili a oběd jsme si dali na marketu, protože do té kuchyně by mě už nikdo nedostal. Na vaření vody máme svou spirálku, takže to máme vyřešeno.

Dnes jsme si akorát omrkli město, místní vinotéky, kterých tady bylo skutečně nepřeberné množství, také jsme se marně snažili najít nějaké agentury, které pořádají vinařské tour. Chtěli jsme mít představu o ceně, za kterou se to tady provozuje. Marně jsme hledali, pak nás napadlo zeptat se v jednom hotelu. Docela jsme koukali, jakou částku chtějí, bylo to strašně moc, víc než je náš denní rozpočet, takže jsme to rychle zavrhli a rozhodli se, že zítra zajedeme na jednu vinici sami. Číslo autobusu nám poradili v jedné městské prodejně, takže alespoň něco máme.

5. 5. 2010 Vyrazili jsme k jedné z nejmodernějších vinic, a to Campos de Solana. Nachází se asi 17 km za městem. Byli jsme jedinými návštěvníky, chvíli trvalo, než se nás někdo ujal, nakonec to byla holčina, se kterou jsme se snažili rukama nohama alespoň nějak pobavit. Ukázal nám malinko interiér vinařství, mimochodem moc pěkné. I košt proběhl, koupili jsme si také jednu láhev bílého vína. Bolivijské víno nemáte prakticky šanci ochutnat jinde než tady, takže to pro nás byla výjimečná příležitost. Vínečko bylo moc dobré. Na zpáteční cestě jsme se ještě vydali na Svatý Kopeček, ze kterého bylo krásně vidět, v jak půvabné krajině se Tarija nachází. Město se nám moc líbilo, opravdu je to zde taková jiná Bolívie, řekli bychom vyspělejší než jiná místa, která jsme navštívili. Bylo to vidět i na životní úrovni lidí, připadali nám tady na první pohled movitější.

6. 5. 2010 Dnes z Tarijy odjíždíme, lístek na bus jsme si koupili včera, i na autobusák jsme tentokrát došli pěšky. Autobus tady sice stál na čas, ale odjížděli jsme s více než hodinovým zpožděním. Čekala nás cesta do Yacuiby, která je bolivijským městem, ale na hranicích s Argentinou (3km od hranic). Byli jsme v busu jediní cizinci, cesta nakonec trvala celý den, protože jsme se museli potýkat s nejrůznějšími překážkami. Nejdřív jsme museli čekat v jednom směru asi hodinu, protože se v konkrétním úseku opravovala cesta. Nechyběla pauza na oběd. Co pak bylo největší drama, to si poslechněte.

V jednom úseku jsme potkali kamión, se kterým bychom neměli šanci bezpečně se minout. Ano, přátelé, byla to přesně ta situace, která nespočetněkrát obletěla internet v různých podobách, kdy se na „silnici“ tloušťky sotva pro osobní auto snaží vyhnout autobus a náklaďák. Do této chvíle jsme potkávali jen osobní auta, ale nyní to byl náklaďácký kolos, kterému jsme museli z cesty my. Chvíli náš řidič manévroval, ale vzhledem k tomu, že pod námi byla propast a kraj cesty se začal drolit, všichni v našem busu, kteří měli rozum, rychle mazali ven a čekali, jak to hoši zvládnou. Oddychli jsme si všichni, o tom není pochyb. Nicméně jsme projížděli opravdu krásnou krajinou a počasí nám taky náramně přálo.

V Yacuibě (80,000 obyvatel, 650 m n. m.) jsme byli večer, sehnali jsme levný hotel hned u autobusáku, mysleli jsme si, že pak odtud pojede bus na hranice, ale Yacuiba byla trochu chaotická, takže jsme nakonec museli autobus honit na ulici. Toto město je turismem absolutně nepolíbeno, a jestli jsme si někdy v Bolívii připadali jako exoti, tak právě tady. Zítra tedy definitivně opouštíme Bolívii, což nám dělá těžké srdce, protože se nám tady opravdu MOC líbilo. I když se z dneška na zítřek celkem ochladilo a přišlo pravé podzimní počasí, nic to na skvělém dojmu z Bolívie nezkazilo, naopak, budeme vzpomínat na skvělé chvíle, úžasná místa a Bolívie pro nás zůstane určitě jednou z NEJ zemí, které jsme navštívili. 

Možná ještě samotným závěrem krátké historické shrnutí této krásné jihoamerické země. Bolívie se nachází v centrální části Jižní Ameriky s plochou 1,098,581 km². Bolívie ztratila přístup k Tichému oceánu v tzv. válce o ledek v roce 1879. Hlavní města La Paz (Mír) a Sucre jsou nejvýše položenými městy na světě.

Bolívie byla domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur. Tato civilizace byla soustředěna kolem města Tiwanaku, trvala přibližně do roku 1000 n. l. Do 15. století bylo toto území nejprve pod kontrolou Ajmarů poté Inků. Ve 30. letech 16. století smetli španělští dobyvatelé inckou civilizaci, čímž začala dvousetletá éra španělské nadvlády. V roce 1545 bylo na jihozápadě země objeveno největší naleziště stříbra na světě. V oblasti bylo vystavěno město Potosí, které se stalo ekonomickým centrem oblasti. V roce 1809 vypuklo povstání okolo měst Sucre a La Paz. V roce 1824 porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem Antonio José de Sucre španělské vojsko u Ayacucha v Peru. Rok na to se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi. Prvním prezidentem se stal Simón Bolívar, druhým už zmíněný poručík de Sucre.

Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. V letech 1836–1839 byla Bolívie v konfederaci s Peru. Ta se rozpadla, když jí Chile vyhlásilo válku. V letech 1879–1883 proběhla pacifická válka. Bolívie po boku Peru bojovala proti svému dlouholetému nepříteli Chile. Chile zcela neutralizovalo peruánské loďstvo a vtrhlo do Bolívie a Peru. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou. Chilská armáda se dostala až k hlavnímu městu Peru, k Limě. Obě země ztratily část svého území. Bolívie ztratila provincii Atacama, svůj jediný přístup k moři a největší naleziště ledku na světě.

V roce 1900 byla objevena velká ložiska cínu. Země se začala ekonomicky rozvíjet. V letech 1932–1935 vedla Bolívie válku s Paraguayí. Výsledkem byla ztráta území Chaco na jihovýchodě země. Od roku 1943 následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Cínové doly byly znárodněny a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci dostali opět civilisté. Prezidentem se stal Sánchez de Lozada. V letech 1993–2001 začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury. Země se zařadila mezi demokratické státy. Avšak stálým problémem je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem země.

Bolívie patří k nejchudším i nejméně rozvinutým zemím Jižní Ameriky, přesto s obrovským nerostným bohatstvím, včetně rozsáhlých ložisek rud a stříbra. Vinou politické nestability země většina jejích obyvatel, a zejména indiánů, dodnes žije ve značné chudobě. Právě bohatá naleziště sem přivábila Španěly, kteří zemi vládli od 16. století až do chvíle, kdy povstala se zbraní v ruce a roku 1825 získala nezávislost. Dále se zde těží antimon, cín, wolfram, ropa, zemní plyn, zinek, olovo, zlato a lithium. Bolívie vyváží hlavně nerosty včetně cínu. Je střediskem rozsáhlého ilegálního obchodu s kokainem.

Prezident Evo Morales, znárodnil ropný průmysl i těžbu plynu a cizí těžaře výrazně omezil. V současnosti usilují zejména japonské koncerny (Mitsubishi, Sumimoto) o získání licence na těžbu lithia, jehož se v Bolívii nachází polovina světových zásob a jež se využívá pro výrobu akumulátorů elektromobilů a hybridních motorů. Dozor nad těžbou lithia má státní agentura Comibol a cizince hodlá připustit nanejvýš jako minoritní společníky, raději jako zákazníky. Do konce roku 2009 měl být otevřen první bolivijský lithiový důl Río Grande na Salar de Uyuni.

Hlavní odvětví průmyslu jsou potravinářství a petrochemie. K nejdůležitějším zemědělským plodinám patří kukuřice, rýže, pšenice, cukrová třtina, sója, ječmen, brambory, maniok, sója, banány, citrusy a káva. Živočišná výroba se orientuje na chov skotu, prasat, ovcí,  alpak, lam a drůbeže. Významná je těžba dřeva, sběr kaučuku, důležitá je produkce surové vlny.

Dopravní síť – silniční i železniční, je rozvinutá především v jižní polovině země. Významná je odbočka Panamerické dálnice, pro vývoz byla v minulosti využívaná železnice La Paz – Arica v Chile, ta je však již delší dobu mimo provoz. Rozvíjí se cestovní ruch (400 000 turistů ročně), nejnavštěvovanější turistickou oblastí je hraniční jezero Titicaca s plovoucími ostrovy, obydlenými lidmi Uros, a největší solná pláň na světě Salar de Uyuni.

Lidé na venkově žijí spíše v malých společenstvích; pěstují jen tolik plodin a chovají jen tolik domácích zvířat, aby uživili své rodiny. Některé ženy zhotovují keramiku nebo tkají látky, aby si něco přivydělaly. Ve městech je většina lidí zaměstnaná v továrnách a žije v tzv. barrios, což jsou čtvrti chatrných domů, jež obklopují městské centrum a neustále se rozrůstají. Hrstka bohatých oproti tomu bydlí v moderních domech či bytech a často vlastní velké pozemky.

Bolívie je zvláštní tím, že více než polovinu jejího obyvatelstva (55 %) tvoří indiáni, zejména Kečuové (30 %) a Ajmarové (25 %). Ostatní lidé jsou převážně smíšeného (35 %) či španělského (7 %) původu. Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků – araona, ayoreo, baure, besiro, canichana, cavineño, cayubaba, chácobo, chimán, ese ejja, guarasu'we (pauserna), guarayu, itonama, leco, machineri, mojeño-trinitario, mojeño-ignaciano, more, mosetén, movima, pacawara, reyesano, sirionó, tacana, tapieté, toromona, uru-chipaya, weenhayek, yaminawa, yuki a yuracaré, nejvíce se však používá španělština (těch teda je). Dominujícím náboženstvím je křesťanství (92 % obyvatel jsou římští katolíci).