7. 5. 2010 a je to tady, dneska opravdu opouštíme Bolívii a vydáváme se na pár dní do Argentiny, kterou máme odtud, co by kamenem dohodil. Za deštivého počasí si vychutnáváme poslední bolivijskou snídaničku od hodné seňory na autobusáku a pak se vydáváme na jednu z ulic Yacuiby, kde bychom měli chytit bus na hranice. Po menších zmatcích jsme konečně stopli správný bus, který nás veze těch 5km na hranice.

Jak už to bývá, kolem hranic se to hemží tržnicemi se zbožím všemožného druhu i kvality. Na hranicích byl vidět rozdíl v obou zemích, protože argentinští celníci si nás déle pozdrželi a také nechali projet skenerem naše bágly, místňáci si chodili jen tak, jako by se nechumelilo. Taky na pasy jsme čekali asi deset minut. Přesto, nikdo se nás na nic neptal, víza jsou pro nás zdarma po dobu 90dní, tak jako v jiných zemích Jižní Ameriky. Platí se tady argentinskými pesos, jedno peso je 5,-Kč. Rozhodně musíme říci, že Argentina je více zápaďáckou zemí, oproti Bolívii určitě, bylo to znát na jednání celníků. Přesto, města, která jsme měli možnost navštívit, byla dosti ubohá (Tartagal, Formosa, Clorinda), Tarija by je strčila do kapsy 100x, takže v tomto má u nás Bolívie jasný plus body.

Argentina je země velmi atraktivní pro turisty, je však už poměrně drahá, nicméně nabízí veškeré přírodní podmínky, od suchých a travnatých stepí – pamp na severu, přes bažinatá území, pobřežní nížiny, náhorní plošiny a horská úbočí, porostlá hustými pralesními porosty, činné sopky, horské štíty And až po suchou Patagonii na jihu. Často zde dochází k erozím v důsledku mýcení lesů. Argentina je velice bohatá na faunu i flóru, je zde množství národních parků, najdeme zde četnost vodopádů, jezer a ledovců.

V našem případě si Argentinu moc neužijeme, je pro nás více méně jen tranzitem na cestě do Brazílie, přesto jsme se rozhodli jet sem alespoň na pár dní, abychom si přinejmenším udělali na zemi nějaký názor. Je škoda, že z Argentiny neuvidíme moc pěkného, spíše tu ošklivější stránku, ale malinko si slibujeme zlepšení návštěvou národního parku Pilcomayo a pak také vodopádů Iguacu, o které se dělí ještě s Brazílií, ale to moc přeskakuji. Na hranicích zjišťujeme, kde se nachází autobusák, taxikáře odmítáme kvůli cenám (je to přeci jen 57km do Tartagalu). Máme celkem štěstí, protože chytáme bus do Tartagalu, který nám jede za necelou půlhodinu.

Název města Tartagal je odvozen od slova tártago, což je rostlina Euphorbia lathyris (pryšec křížmolistý). Tartagal je město na severu provincie Salta v Argentině, 365 Km od hlavního provinčního města. Žije zde okolo 60,000 obyvatel, protéká jím stejnojmenná řeka. Nachází se v ekonomicky významné oblasti, uvnitř argentinského druhého největšího přírodního naleziště plynu a na obchodním rozcestí v Mercosur, což je jen 55 km od bolivijských hranic a 100 km od paraguayských. Tato oblast produkuje 25% ropy a 16 % přírodního plynu pro celou Argentinu.

Ropa zde byla objevena na začátku 20. st a od roku 1926 státní naftová společnost YPF zaměstnává nebo nepřímo podporuje značnou část místní populace. V roce 1992 byla společnost privatizována a 90% zaměstnanců, bylo propuštěno. Tartagal byl dříve územím Bolívie a vlastně celý sever dnešní Argentiny. V únoru 2009 silný déšť způsobil protržení břehů řeky Tartagal a značná část města se ocitla pod vodou, během těchto záplav zahynulo 11 lidí (my sem dorazili rok na to). Nebylo to zde na první pohled znát, ale dnes chápeme, že nás město kdo ví, jak nenadchlo právě pro to, že se s tím dodnes vypořádává.

Ubytování jsme sehnali kousek od autobusáku, ta doporučená Luky nejprve oběhnul, ale všude chtěli celkem dost peněz, nakonec jsme sehnali ubytko za 40 pesos, což je 200,-Kč, takže taky dobrý. Město nám přišlo hodně klidné, celkem liduprázdné, jediné, co se dalo vidět, bylo náměstí a pár přilehlých ulic. Na Argentinu, i přesto, že tady budeme jen zanedbatelně dlouhou dobu, jsme se těšili, Luky hlavně na to, že ochutnáme pravý a proslulý argentinský hovězí steak. Našli jsme si tady jednu garážovou hospodu, kde jsme tuto proslulou lahůdku ochutnali. Dobrý byl, to musíme uznat, ale každý den sníst takový flák masa pro nás moc není. K Tartagalu už asi nemáme víc co napsat, je to opravdu jen tranzitní město. Jinak Argoši, co jsme se dočetli jsou šílení kuřáci, kteří si neberou servítky a hulí i v kancelářích, prodejnách, obchodech, prostě masakr, obzvláště pro takové kuřácké odpůrce jako jsme my. Na autobusáku jsme si našli prodejnu mobilů s internetem, kde jsme trávili dost času plánováním jak dál (tady kluci bafali jednu za druhou, ale aspoň měli otevřené okno a malinko uměli anglicky). Lístek na bus do Formosa jsme si koupili noční, abychom ušetřili, protože jsme za něj zaplatili celkem pálku (každý asi 750,-Kč) a taky to byla vzdálenost téměř 800Km. Bolívie byla opravdu znatelně levnější. Čekali jsme, že to tady bude dražší, ale i tak nás to trochu zaskočilo poté, co jsme viděli, jak to tady vypadá. Opravdu, životní úroveň je zde někde horší než v Bolívii. Autobusy jsou prý v Argentině ty nejlepší, ale ne tady na severu.

8. 5. 2010 U busu se nakonec sešlo mnohem víc lidí, než je zdrávo, takže to z počátku vypadalo tak, že se na nás ze všech stran tlačili Argoši, ale naštěstí pomalu vystupovali, takže to do dvou hodin bylo ok. Už si přesně nevybavuji hodinu, ale na jedné křižovatce musel vystoupit celý autobus, byla to celní kontrola, i když jsme už přes hranice dávno šli, přesto, blížíme se zase k hranici s Paraguayí, takže asi proto, že se tady pašuje o sto šest. Policajti nám koukli do batohů, zeptali se, odkud jsme, zkontrolovali pas a bylo to. Ten autobus, kterým jsme tady přijeli, odjel a my čekali na jiný, dali jsme se mezitím do řeči s jednou Argentinkou, ptali se jí co a jak v rámci našich jazykových možností. Dokonce nám nabízela, že bychom u ní možná mohli přespat. V každém případě na ni bude v Clorindě čekat táta, který nás určitě hodí alespoň na autobusák, ze kterého jede bus do NP Pilcomayo.

Krajina kolem už není tak pěkně kopcovitá, je to zde hodně zemědělský kraj, občas farma, nebo lesy a palmy. Bylo brzo ráno, když jsme dorazili do Clorindy. Otec holčiny nás opravdu zavezl na autobusák, my měli v plánu ještě dnes dojet do NP, takže jsme už pak neřešili tu nabídku s přespáním. Na autobusáku jsme si nechali batohy za menší úplatek a šli shánět nějakou snídani a pak obchod, kde by se dalo sehnat nějaké jídlo, protože v NP nic neseženeme.

Clorinda je fakt díra, kde nic tu nic, oproti Tartagalu ještě větší masakr. Přesto jsme našli jednu pekárničku, ve které jsme se ocitli jako v jiném světě. Ceny jako u nás, ale s tím jsme se už jaksi smířili. Už fakt dlouho jsme nepotkali žádné cizince, takže jsme všude za exoty, na které lidi koukají. Dnes byla sobota, ale naštěstí ráno, takže jsme bohudík sehnali jeden obchod, trochu větší, kde se dalo ledasco sehnat. Lístky na bus do NP máme koupené za 60Kč každý a měli bychom odjíždět v poledne.

Požádali jsme řidiče, aby nám zastavil ne u cedule NP Pilcomayo (čti Pilkomažo), ale tam, odkud se do parku chodí, což je kus před městem Laguna Blanca, kývl, že ano, jenže to byl piňďa a samozřejmě to přejel, takže jsme vyběhli a hulákali na něj, že chceme, aby nám zastavil, on trval na svém, že ví, kde je vstup do parku, samozřejmě to bylo špatně a my se ocitli kilometry daleko od místa, kam jsme se chtěli dostat. Co teď, na zastávce v opačném směru stály dvě seňory, které čekaly na bus, který pravděpodobně jen tak nepojede, tak jsme začali stopovat, nakonec se na nás usmálo štěstí, seňory nám tleskaly, že jsme dobří, týpek s rodinou nás vzal tam, kam jsme chtěli, samozřejmě za to něco chtěl, tak mu tam Luky dal pár pesos. Odtud jsme to měli ještě 5km do NP, tak jsme se ptali, zda by nás tam hodil, typ musel mít asi nějaké zatmění, protože nám řekl, že prý za, v přepočtu 500,-Kč nás tam zaveze, to nás opravdu pobavilo, to by mu snad ani Amík nedal. Takže jsme hodili naše bágly na záda a šlapali.

Šli jsme celou dobu prašnou cestou nijak zvláštní krajinou až k bráně parku, ke které jsme dorazili v 16h. Platilo se zde vstupné, kempování je zde zdarma. Když jsme chtěli platit, týpek u pokladny neměl drobné, ale to jsme mu slušně řekli, že to jaksi náš problém není a rozměnit zde peníze jaksi nemáme kde. Nechal nás jít bez placení, takže taky dobrý. Jednoho ze správce parku jsme se zeptali, kde je možné postavit stan, byli jsme totiž jediní kempaři. Ani lidí tady moc nebylo, pár místních, kteří sem přijeli na sobotní odpoledne.

Pak se zde objevil jeden mladý ranger, který celkem ovládal angličtinu, takže jsme se něco dověděli. Prý tady dneska ráno objevili kůži chřestýše:-), kterou jsme pak viděli. Než nám zapadlo sluníčko, prošli jsme si malinké místní muzeum, najedli se, postavili stan a pak konečně vyrazili k Laguně Blanca. Západ slunce byl opravdu úžasný, to se musí nechat, bylo naprosto bezoblačné nebe, viděli jsme i několik krokodýlů, kteří se pod naprosto klidnou vodní hladinou dostávali až velice blízko k nám. Nicméně jsou prý plaší a spíše lidem ustupují do klidnějších vod. V jezeře jsou prý i piraně, ale to nevíme jistě. U jezera jsou pak vyhlídková mola a jedna věž.

10. 5. 2010 pořád jsme váhali, jestli tady ještě jeden den zůstaneme, chtěli jsme si projít ještě jednu naučnou stezku, nevěděli jsme jak je dlouhá, nakonec se z toho vyklubala 300m dlouhá procházka, takže jsme rozhodli, že tolik jídla zase nemáme, a když tady nic víc není, pojedeme zpět do Clorindy. Taky nás čekala opět 5km dlouhá procházka na hlavní silnici, odkud by měl jet bus. Věděli jsme, že budeme muset pořádně máknout, abychom bus stihli. Ušli jsme asi 500m, když kolem projížděl jeden ranger, který se nabídl, že nás sveze do města, odkud nám jede bus do Clorindy, byly to ještě další dva kilometry do městečka Laguna Naick-neck. To bylo skvělé, protože bychom bus pravděpodobně nestihli.

V Clorindě jsme si nechali opět bágly na autobusáku a poptali se, zda jede nějaký bus do Paraguayského Asunciónu, protože jsme opravdu jen kousek od něj. Autobus jel až za nějakou dobu, takže jsme vyrazili najít internet a do doby než pojede bus, počkat. Když jsme se vrátili na autobusák, zjistili jsme, že jsme týpkovi rozuměli jinou hodinu, takže bus už byl pryč, nicméně bylo možné dostat se odtud na hranice městským busem a pak chytit nějaký navazující. Opět se to neobešlo bez zmatků, ale našla se milá seňora, která nám poradila správné číslo busu. Ono, hranice se dají přejít i přímo v Clorindě, ale snad jen místním, my museli nějaký kilometr popojet. Číslo busu už si však nepamatujeme, ale dovezl nás až na hranice, kde naše argentinské pobývání končí. Příště tedy z Paraguaye a na závěr, pro ty, které to zajímá, pár odstavců o historii Argentiny.

Argentina je druhou největší zemí Jižní Ameriky (2,780,092 km2) a zároveň druhým nejstarším demokratickým státem na jeho území, žije zde 37 mil. obyvatel. Dne 9. 7. 1816 vyhlásily Sjednocené provincie La Platy nezávislost, kdy se rovněž odtrhly od Španělska. Zmínky o nejstarším osídlení Argentiny vedou na severozápad země, tyto nálezy jsou datovány 10,000 let před Krista. Jiná stará naleziště po pravěkém osídlení najdeme na jihu v Ohňové zemi a v Patagonii.

Prvním Evropanem, který dokázal prozkoumat argentinské pobřeží, byl španělský námořník Juan Diaz de Solís, jež padl v boji s Indiány při ústí řeky La Plata. Proniknout z pobřeží do vnitrozemí bylo velice obtížné a veškeré pokusy zde selhávaly, stejně tak selhávalo vybudování města Buenos Aires v roce 1536, o čtyři roky později bylo město dobyto domorodci.

Opětovné znovuzaložení města Buenos Aires proběhlo v roce 1580, čímž začala úspěšná fáze španělské kolonizace. Argentina však hospodářsky kdo ví, jak nerostla, z Buenos Aires směly do Španělska ročně vyplout jen dvě lodě. Po založení místo království Río de la Plata v roce 1776, které krom Argentiny zabíralo i území dnešních států Uruguay, Bolívie a Paraguay, a po zrušení omezení obchodu o dva roky později došlo k rozmachu obchodu, na kterém vydělalo především hlavní město Buenos Aires. V letech 1806 až 1807, po nezdařené britské invazi, vyvrcholilo hnutí za nezávislost otevřeným povstáním proti Španělsku, oslabenému vnitřními nepokoji.

Postupem bojů za nezávislost se podařilo odtrhnout od Argentiny dnešní Paraguayi v roce 1811, Uruguayi v letech 1814 – 1828 a Bolívii až v roce 1825, všechny vytvořili nezávislé státy. Generál José de San Martín shromáždil silnou armádu, které se podařilo vyhnat Španěly. Kongresem v Tucumánu dne 9. 7. 1816 byla vyhlášena nezávislost Argentiny. Avšak záhy po vyhlášení nezávislosti, vypukla v zemi občanská válka. Tyto nepokoje a spory skončily až v roce 1880, kdy také došlo k osídlení Patagonie. Díky zesílenému přílivu evropských přistěhovalců v 19. století a také výstavbě železnic, dařilo se kolonizovat i jih Argentiny. Velice významným se stalo pěstování obilí, hned vedle chovu dobytka. Za vlády prezidenta Hipólita Yrigoyena (1916 – 122 a 1928 – 1930) nastal rychlý hospodářský rozmach Argentiny, který nakrátko přerušila hospodářská krize, ta však Argentinu tolik neztížila, neboť export masa a obilí napomohl zemi k udržení na světových trzích. Nicméně hospodářské problémy vedly k politické destabilizaci. Do převzetí moci armádou v roce 1943 všechny pokusy o uklidnění situace ztroskotávaly.

Juan Domingo Perón vyhrál svou novou stranou prezidentské volby v roce 1946. Jeho politika tzv. jusicialismu zlepšila situaci mezd dělníků, to hlavně prostřednictvím sociálních programů. Perón chtěl pomocí pětiletých programů urychlit industrializace, ale tento rozvojový program ekonomiku Argentiny natolik zatížil, že se země ocitla v hospodářské krizi. Následoval konflikt s katolickou církví ohledně plánované liberalizace rozvodů, který se stal záminkou k vojenskému puči, po němž musel Perón, který za svou popularitu vděčil své ženě Evitě, odejít v roce 1955 do exilu.

Vojenskou vládu střídali další prezidenti, ale nikdo nebyl schopen situaci stabilizovat. Dokonce se moci opět chopil Perón v roce 1973, když o rok později zemřel, moci se ujala jeho třetí žena Isabela, kterou dva roky na to sesadila armáda.  Následujícímu prezidentovi Jorge Rafaelu Videla se podařilo snížit míru inflace a zvýšit export, ale selhal ve snaze prorazit mezinárodní izolaci země, jež vyvolalo pronásledování politické opozice, které si vzalo na tisíce životů. V osmdesátých letech zahájila Argentina válku o Falklandy (pro Argentince Malvíny), čímž odvrátila pozornost obyvatel od vnitřních problémů a upevnila si své postavení. Vláda si byla jista vítězstvím, neboť neočekávali výraznější reakci strany Británie. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisně a poměrně kontroverzně, což pohřbilo myšlenku rychlého argentinského vítězství. Prezidenta Galtieriho porážka pohřbila a na jeho místo nastoupil Reynaldo Bignone, který už nezabránil pádu vojenské junty. Dnes je Argentina demokratickou zemí s obnovenými diplomatickými styky s Británií.