5.4.2009 Tím, že jsme nestihli brzký ranní bus z Manada, vzali jsme ten, který sice jel tím směrem, ale kolem Gorontala jen projížděl. Prý na posledních 50 km budeme muset vzít taxi. To nám tolik nevadilo, chtěli jsme z Manada rozhodně odjet, proto jsme brali co bylo. My dáváme přednost levnějším způsobům dopravy, tedy těm dobrodružnějším, ale pokud zde někdo cestuje s rodinou nebo s jiným rozpočtem oproti nám, dají se zde domluvit i soukromé džípy, ale nevíme kde a za kolik, my raději autobusy, kde jsou místňáci, se kterými je vždy větší sranda:-).

Poté, co hoši asistenti přerovnali asi 10x batohy a všemožné bebeky, které s sebou lidi vezli, mohli jsme vyrazit.  Poslední článek končím komentářem, že jsme se na cestu pořádně posílili, nejen tedy tím, že jsme se najedli. Cesta měla trvat asi 10h a vedla trasou, která se klikatila na všechny světové strany. Řidič si to mazal pěkně rychle, vesnice ne-vesnice, lidi ne-lidi a pauzu jsme dělali jen abychom doplnili vodu do chladiče, bylo to ale podezřele často. Během těchto pauziček se většinou ztratil někde v přírodním záchodě jeden z cestujících, a to děda, kterého pak kluci po venku naháněli, opa, opa, kde je opa. Mimochodem, 2x jsme takto naháněli i Lukyho:-). To bylo vždy, mistér, mistér a řehtal se celý autobus, jen my dva nerozuměli.

Ještě si musíme malinko postěžovat, celou cestu těch 10h, neustále na střídačku, kouřilo cigarety asi 5 chlapíků, to bylo pro nás opravdu MOC silné kafe. Tady v Indonésii vůbec lidi strašně kouří, tedy muži, žen jsme viděli jen hrstku. Indonésie je asi v tomto ohledu nejhorší ze všech zemí, které jsme doposud navštívili. Patrně Argo nám říkal, že jsou zde cigarety hodně slabé, takže to může být jedním z důvodů, proč je zde kuřáků tolik. Stejně si spíš myslíme, že je to tím, jak jsou zde cigarety neskutečně levné.

Autobus, kterým jsme jeli vypadá z venku možná hezky, ale uvnitř to s námi házelo během jízdy jako na trakaři. Do toho kodrcání a kouře začalo šíleně pršet, takový pravý rovníkový slejvák. Jeden by okamžitě použil stěrače, ale náš řidič nikoliv, tak jsme se smířili s myšlenkou, že žádné stěrače autobus nemá. Pak, když už přes liják nebylo téměř vidět, koukneme, že přece jen řidič stěrače zaktivoval. Říkám Lukymu, že to vypadá, jako bychom měli stěrač jen jeden, když jsme koukli pořádně, bylo vidět, že je na předním skle nějaká žlutá čára. Koukli jsme na to oba pořádně a zjistili, že máme opravdu jen jeden stěrač, je to ten dál od řidiče, a ta žlutá čára je špagát, kterým ho řidič při řízení ovládá taháním k sobě:-). Pokud už pršelo hodně, opravdu hodně, zavolal si řidič svého pomocníka, aby mu za špagát tahal on. Tuto podívanou jsme si nemohli nenatočit, tedy se doma můžete těšit, že to taky uvidíte:-).

Naštěstí po pár kilometrech pršet přestalo a autobus nás vysadil na slíbeném místě v Isimu, 50km od Gorontala. Bylo asi 22:30, byli jsme tou šílenou cestou hodně unaveni a do toho jsme měli ještě řešit jak se z Isima dostaneme do Gorontala. Vypadalo to, že modré bemo busy už tak pozdě nejezdí. Jak už to tady v Indonésii bývá, seběhlo se kolem nás několik chlapíků, kteří nám nabízeli svezení do Gorontala na motorce se sedačkou vepředu, tzv. becak. Samo sebou napálili cenu na 200 tis. Rp (400Kč), což jsme absolutně nehodlali akceptovat. Ptali jsme se na nějaké ubytování tady na „konci světa“, že si počkáme na ranní bema, jeden z nich už nám málem něco poradil, ale jeho kolega byl trochu drsňák a aniž bychom rozuměli, bylo nad slunce jasné, že se na něj osočil, aby nám o žádném hotelu neříkal. Kdyby nebyla tma a my měli alespoň nějaké info o tomto místě, přespali bychom tady, ale nikdo nám nehodlal poradit. Proto jsme zvolili svou strategii, nesmlouvali a řekli jim, že jim dáme maximálně 50tis. Rp (100Kč). Zkoušeli nám cenu ještě zvýšit, ale my z posledních sil trvali na svém a nakonec to ustáli a jeli za těch 50tis. Uf, ale byla to dřina:-).

Těch posledních 50km bylo neskutečně dlouhých. Já seděla s oběma bágly vepředu a Luky za řidičem vzadu na motorce. Už jsem nemohla vydržet až dorazíme k hostelu, vážně jsem si myslela, že asi umřu, opravdu nekonečných 50km. Dorazili jsme někdy o půlnoci, do jednoho z levných ubytování bylo nemožné se doklepat, tak jsme vzali to dražší, kde nám, čímž jsme si ráno byli jisti, zatajili levnější pokoj (a neuděláte nic, o půlnoci opravdu ne). Nicméně jsme se domluvili, že se ráno přestěhujeme do levnějšího pokoje, pokud bude, a tak se taky stalo. Byl to guesthous v pěkné zahradě, měli jsme v ceně i snídani, takže jsme zůstali.

6.4.2009 V Gorontalu jsme plánovali zůstat jen do odjezdu středeční lodi, která mířila směrem ostrovy Togeany, na kterých jsme se pár dnů hodlali zdržet. Loď tím směrem jela jen ve středu a v pátek. Páteční loď je prý o něco levnější a prý i hezčí, ale my se rozhodli počkat jen do středy, čekat do pátku by znamenalo utratit nakonec víc. Stejný plán měli Zan (Canada) a Wayne (Anglie), kteří byli potápěčskými maniaky a částečně se touto profesí i živí. Společně jsme si den předem omrkli onu loď, která by nás měla dopravit na Togeány a celkem jsme spolu strávili dost času pobytem ve stejném guesthousu. My se s Lukym trochu prošli po městě a oblíbili si jeden venkovní jídelní market, kde výborně vařili a hrozně levně. Už jsme si dokázali objednat i v indonézštině:-). To byla někdy sranda, protože se s námi chtěli místní hned bavit, když jsme něco řekli, takže jsme je vždycky hned zastavili, že toho zase tolik neumíme:-). Jinak i tady nás všude zdravili, někdy jsme si dělali srandu a zdravili je stejně jako oni nás, hello mistér:-). Gorontalo jako město se nám celkem líbilo, ale měli jsme ho spíše jen jako zastávku cestou na Togeány.

7.4.2009 Loď směr ostrovy Togeans odjížděla až večer, či spíše v noci a dorazit jsme měli až druhý den v poledne, tedy celkem slušná jízda. Nakonec jsme byli rádi, že jsme byli čtyři cizinci a mohli si navzájem pohlídat své věci. Prý se sem ráno po zastávce v první vesnici nahrnou děti, které kradou vše, co jim přijde pod ruce, i boty. Loď byla sice pokročilého stáří, ale hlavně že měli hoši televizi, to pro ně bylo nejdůležitější. Měl se hrát v noci fotbal LM, takže si to představte, nebýt Lukyho, který se chtěl taky dívat, viděli by prd. Pěkně jim to zapojil, porychtoval a díky neuvěřitelně klidné mořské hladině mohli ze satelitu přijímat televizní signál ke své spokojenosti.

8.4.2009 už jsme se nemohli dočkat rána, protože jsme spali v místě, kde bylo od lodního motoru šílené vedro. Ráno bylo překrásné. Moře čisťounké a klidné, měli jsme štěstí a viděli i skákající delfíny. Jinak nálet kradoucích dětí se nekonal a cestující byli taky v pohodě a spíš milí a přátelští, než abychom museli být před nimi pořád ve střehu. Taky jsme dnešní nocí přejeli rovník, ale žádná velká akce to nebylo, spali jsme jako mimina:-).

Loď nás vysadila ve vesnici Wakai, odkud se dá pokračovat na několik možných ostrovů z několika možných z oblasti ostrovů Togeans. My měli v plánu pokračovat na ostrov Kadidiri, kde mělo být jedno velmi levné ubytování homestay Lestari Kadidiri. Měli tam namířeno i Zan a Wayne, ale v Lestari měli prý už jen poslední dvě místa. Zan s Waynem byli moc hodní a přenechali nám toto místo. My měli v plánu zůstat tak tři noci a oni celý měsíc, tedy jsme se domluvili, že nás pak vystřídají po našem odjezdu, či se přestěhují dříve, pokud se uvolní v Lestari místo. Ve Wakai na nás čekaly menší lodě, které mířily na ostrov Kadidiri 20min). Jedna patřila resortu Black Marlin a druhá Lestari. Mají to zařízeno tak, že pokud se člověk rozhodne pro ten či onen resort, má odvoz z Wakai zdarma. Tyto resorty mají v ceně rovněž tři jídla denně, protože na ostrově nejsou žádné restaurace ani místní obyvatelé. Jinak jsou na ostrově ještě další resorty, ale už mnohem dražší, Merlin a Lestari je nejlevnější.

My tedy nastoupili do lodi sympatických majitelů z homestay Lestari, kteří do přístavu ve Wakai přijeli i pro dvě fungl nové matrace, které s námi cestovaly z Gorontala a jež byly později našimi postýlkami pro následující tři noci:-). Bungalov už pro nás dva nebyl, spali jsme v malé místnůstce hned vedle jídelničky, ze které byl krásný výhled na moře, pokojíček to byl skromný, ale na přespání naprosto dostačující. Ještě na Bunakenu nás Ita strašila, že je na Tgeánech malárie, ale my za celou dobu neviděli, neslyšeli jediného komára, pouze sandflies (písečné mouchy) večer trochu zlobily, ale to jen při západu slunce, v noci jsme spali bez přikrývek a bez jediného štípance.

9.4.-11.4.2009 Ostatní resorty nabízejí i možnost potápění, my zůstali u šnorchlování, přičemž masky jsme si mohli u nás v homestay vypůjčit zdarma. Taky jsme jednou vyrazili s panem domácím, jeho synem a všemi našimi spolubydlícími na jeden blízký ostrov, který snad ani neměl žádné jméno, nikdo na něm nebyl a my si jeho běloučkou pláž zabrali jen sami pro sebe, a bylo tam nádherně, ve vodě jsme strávili asi 3hodiny, korály, no,  už jsme jinde viděli hezčí, ale taky tady byly pěkné. Sem tam jsme narazili na mrtvé korály (Zan s Waynem, kteří se byli potápět pár kilometrů od Kadidiri nám řekli, že na 100% pod vodou slyšeli zvuk dynamitu, kterým se tady loví ryby a následky jsou dlouhodobé a rozsáhlé). Jinak náš domácí během našeho šnorchlování lovil ryby k obědu a k večeři. No a za dopravu na ostrov jsme nic neplatili.

Denně jsme strávili ve vodě několik hodin, a to dopoledne a pak i k večeru. I když jsme tady na Kadidiri zůstali jen tři noci, i tak jsme tady prožili moc pěkné dny a tím, že jsme měli přesně danou dobu servírování jídel, mohli jsme veškerý čas využít k plavání, odpočinku a kdyby to šlo, tak i k psaní článků. Tak si určitě dokážete představit, že když jsme z ostrova odjížděli, málem jsme zapomněli na sandále, protože jsme si je za celou dobu na ostrově ani jednou neobuli. Jinak proud tady šel od 18 – 22h, a to hodně slabý, takže to jsou pak ony situace a místa, tedy místa nádherná, kdesi na konci světa, kde se články psát prostě nedají. Nechceme tady omlouvat naše zpoždění, kterému se časem zabránit opravdu nedá, ale někdy stačí jet na ostrov, kde skoro nejde proud, pak se pár dní přesouváte z místa na místo, uplyne týden a tak zpoždění narůstá. Taky víte, že vždy s článkem dáváme fotky, které taky potřebujeme vybrat, popsat a pak po internetu poslat na server do Prahy, pokud není internet dost rychlý, je to opravdu těžká práce, kterou jsme už párkrát přerušili, to když to trvalo třeba hodinu a výsledek veškerý žádný. Někde internet ani není. Věříme však, že jakmile si na Novém Zélandu najdeme práci, na chvíli se usadíme, zpoždění doženeme a vy si budete moci číst aktuálnější články. I proto jsme založili krátké zprávy a kde právě jsme, kde máme informace aktuální a vy se tak můžete těšit, co všechno se v blogu objeví. A nebojte, psaní nás pořád baví, jen to hold často nejde tak snadno jak se může zdát.

Ostrov Kadidiri jsme si tedy užili i během třech dnů, je opravdu velmi jednoduché zůstat zde déle, mnohem déle, doporučujeme ho všem těm z vás, kteří chcete uniknout a načerpat nové síly. V Indonésii se dá takových míst najít spousta, ale chce to pohlídat si, kdy na ostrovy lodě jezdí a mít taky dostatek času se na ně dostat. Moc se nám tady líbilo, že Lestari homestay byl na kraji, odkud už dál nic nebylo, takže tam nikdo kromě ubytovaných nechodil a my tam byli jako jedna velká rodina. Sedli jsme si i s ostatními, kteří už na ostrově byli několik dní, složením dva Francouzi, jedna holčina z Bali, jeden Ital, my s Lukym a tři Angličané z Liverpoolu, často mi musel Luky překládat co říkají, protože to znělo spíš jako Holandština, než jako Angličtina, no, i Luky měl někdy problém rozumět jim:-). Dokonce i Liverpool zněl spíš jako Liperpooo:-).

Jídlo tady bylo opět výborné, majitelé hodně pohodoví lidé. Na rozloučenou vyráběl pan domácí originální přívěsky z mušliček a ze dřeva, a to pro každého hosta, takto se s každým loučili. Tím, že byl náš homestay levnější, byl i prostší. Záchod byl normální kadibudka a sprška klasická mandy. Tady na Kadidiri je problém i s vodou, když málo prší, musí se sem dovážet voda z Wakai (dražší resorty vodu z Wakai denne dovážejí, nám musela stačila studna), takže jsme vodu na umytí měli v mandy napůl sladkou, napůl slanou, ale pak jsme s Lukym objevili studnu, ze které jsme si vždycky vodu nabrali a myli se pak tam. Takže Kadidiri je spíš pro přírodňáky a Merlin už pro dovolenkáře, kteří si můžou dovolit trochu vyšší rozpočet.

12.4.2009 Ráno nás pan domácí zavezl zpět do přístavu ve Wakai, odkud nám odjížděla loď do městečka Ampana ve středním Sulawesi. Loď sem jela pouze 4 hodiny, takže to byla zároveň pěkná vyhlídková plavba. Počítali jsme s tím, že bychom měli z Ampany stihnout autobus, který by jel do města Rantepao, které se nachází v oblasti Toraja uprostřed ostrova Sulawesi, kde žijí obyvatelé, jež dodržují tradiční zvyky včetně tradičních pohřebních obřadů. Z města Ampana to však do Rantepao bylo hodně daleko, znamenalo to strávit v autobusu možná i 20hodin. Daleko, spíš ta cesta je hrozná. Krátce poté kdy jsme dorazili do Ampany nás hned v přístavu oslovil chlapík, který se nás ptal kam máme namířeno, a tak. Poradil nám i jak se dostaneme na autobusové nádraží, ale mimo to měl pro nás nabídku, že jeden jeho kolega dnes jede do Rantepao, či cca 30km od Rantepao do městečka Palopo. My to z počátku brali jako klasiku, že nás chce opět někdo obrat o pár stovek tisíc Rupiah. Vylezlo z něj, že kolega jede prázdným mikrobusem, kterým můžeme jet i my za cenu public busu. Cenu jsme si skutečně přepočítávali a i podle průvodce nám vyšlo, že po nás chtějí skutečně reálnou cenu jako za normální bus. Měli jsme tedy opravdu štěstí a v podstatě za 1,5h po příjezdu do Ampany jsme si to šinuli směrem Roztepao mikrobusem, ve kterém jsme se mohli přes noc i natáhnout, protože kromě nás a řidiče nikdo jiný autobusem necestoval.

Řidič byl zvyklý jet i v noci, sem tam dělal přestávky, jednou si dal i 3h šlofíka. My mezitím prospali skoro celou noc, i tak to byl záhul, ale opravdu nám to parádně vyšlo. Z Ampany jsme vyjeli v 16:30 a  do Palopa (30km od Rantepao) jsme přijeli druhý den ráno v 10h. Řidič má náš veliký obdiv, neboť cesta místy nebyla 2x nejpříjemnější (každoroční záplavy komplikují dopravu poničenou vozovkou, kterou jsme v určitých úsecích tak tak projeli. V jednom horském průsmyku, zrovna v tuto dobu, došlo kvůli dešti k sesuvu půdy, takže minibus projel, ale potkali jsme autobusy, které na cestě zůstaly viset, byli jsme hold rádi, že jsme většinu cesty prospali. V Palopu už na nás čekal místní minibus, kterým jsme se za další hodinu dostali do Rantepaa. Nakonec jsme zvládli za pár hodin to, co jsme původně plánovali zdolat během dvou dnů. Když jsme si pak uvědomili jak dlouho jsme už na cestě od chvíle, kdy jsme opustili Kadidiri, tak cesta z Manada do Gorontala byla proti tomu jen výletem:-). Spočítali jsme to nakonec na rovných 32h:-).