V předchozím článku jsme trošinku zanedbali úvodní odstavec, který obyčejně věnujeme nově navštívené zemi. Zmínili jsme akorát počet indonéských ostrovů a vznik jazyka, který se váže k datu 17.8.1945, tedy k indonéské nezávislosti z holandské nadvlády. Tedy napravujeme co jsme zanedbali a po malé zastávce u historie země frčíme za sopkami do Tomohonu.

Indonésie čítá 245 mil. obyvatel a 17.500 ostrovů. Je čtvrtou nejlidnatější zemí na světě hned po Číně, Indii a USA. Tím, jak je tento stát neskutečně rozčleněn, je rovněž jiná i kultura každého ostrova, různé jsou zvyky, různí jsou i lidé (což jsme sami mohli poznat návštěvou Sulawesi, Jávy a Bali), vyskytuje se zde 300 etnických skupin s 365 jazyky a nářečími. Indonésie byla nejprve kolonizována Portugalci, Španěly poté Holanďany a nakonec i Angličany a během 2. Světové války i Japonci. Od roku 1596, kdy přijely první holandské lodě do roku 1945, kdy Indonésie získala nezávislost, byly v zemi stálé nepokoje a občanské války (jakoby to bylo této zemi dáno, nikdy nikdo neví, kde co může vybuchnout (sopky i skutečné bomby), je to stálé napětí, neklid i aktivita, která umožnila vznik této krásné země).

Vulkány bezesporu dominují celé zemi a dnes, řekněme, DÍKY neustálé sopečné činnosti, která v minulosti i dnes utváří fascinující krajinný obraz celé Indonésie, můžeme místy skutečně žasnout  nad tím, že nebýt sopek, nebýt Indonésie. Díky činnosti vulkánů můžeme nyní hledět na pohoří, která kdysi chrlila zničující hmotu, ale dnes jsou některé malebnými kopci a kopečky porostlými vegetací a my si jen můžeme představovat jak to tady kdysi muselo být divoké (ostatně i u nás doma máme desítky vyhaslých sopek, které už dávno spí, protože již vykonaly své dílo, ale málokdo si to uvědomuje).

Klima se zde během roku prakticky nemění, tedy se moc neřeší, co se kdy bude sadit, půda je úrodná (díky vůlkánům) po celý rok a o vláhu zde není také nouze. Tomohon (800m n. m), město, do kterého jsme se vydali je příjemným únikem z Manada (pouze hodina autobusem, jede se stále do kopce), kde je příjemné klima a bývá únikem pro mnoho Manaďanů, kteří sem míří na víkend, aby se malinko zchladili, to vše pod dvěma aktivními sopkami Lokon a Mahawu. Ve fotogalerii si můžete povšimnout, že sopka Lokon má aktivní kráter v sedle, samotná sopka je již vyhaslá a v současné době na ni již není možný výstup, neboť je porostlá druhem trávy, která prý prakticky znemožňuje výstup.

3.4.2009 Ještě tentýž den, kdy jsme opustili Bunaken, přijíždíme do města Tomohon. Tím, jak je opravdu kousek od Manada, přijeli jsme asi dopoledne, zůstal nám tím čas trochu se porozhlédnout po okolí. Poněkud jsme ale zaváhali s ubytováním, v domnění, že jeden z resortů je moc luxusní, ubytovali jsme se hned naproti v jiném, kde sice nabízeli teplou vodu, ale majitel nám moc nesedl. Hned druhý den jsme mu oznámili, že se stěhujeme a jeho nabídku průvodce k aktivní sopce Lokon také odmítáme. Tušili jsme, že nám nasadil vyšší cenu a prostě, ne, ne, ne, šli jsme jinam. Ten druhý resort byl nakonec mnohem levnější.

V den našeho příjezdu jsme v resortu potkali jednoho staršího Kanaďana, kterému jsme nabídli procházku k vulkanologickému centru, kterou přijal. Bez problémů se dalo dojít do centra pěšky, ale přesto jsme se museli prodírat davy voličů, kterých bylo plné město, neboť v tuto dobu pomalu vrcholily indonéské volby do parlamentu. Voliči se strašně chtěli fotit a prý, že se k nim máme přidat, s úsměvem jsme odmítli a raději šli svou cestou do vulkanologického centra. Byli jsme překvapeni tím, jak měli ve středisku vyspělou počítačovou techniku, přispěli jim na ni Američané. Celé centrum je tak díky technice celosvětově monitorováno a kdekoliv na světě je tak možné zjištění okamžitého stavu. Snažili jsme se ptát na nejrůznější věci, ale pracovníci se nám stále omlouvali, že moc neumějí anglicky, ale tak zlé to nebylo, dověděli jsme se dost.

Je sranda říct, měli jsme ŠTĚSTÍ, že zrovna obě sopky byly aktivní, tedy jsme mohli přímo pozorovat nejen na monitorech počítačů jejich aktivitu, ale i na vlastní oči. Na sopkách mají vulkanologové nainstalovány elektronické senzory, které bezdrátově přenáší získaná data do počítače, ta jsou k dispozici celému světu online. Denně však pracovníci opticky sledují sopky, barvu kouře apod., v tuto dobu měly vulkány aktivitu 2. stupně, při které se rozhodně nedoporučuje na sopky lézt, což jsme samozřejmě hned druhý den hodlali provést. Ještě jsme měli v plánu navštívit proslulý mj. masný market, ale po několika marných pokusech jsme hledání vzdali a nechali to až na druhý den. Pořád nám místní říkali, že je to 1 km. Někdy vám tady lidi raději řeknou cokoliv,  hlavně ne nevím, to jim fakt dělá problémy.

4.4.2009 Z ničeho nic se tady včera objevil náš kámoš Argo, který měl v plánu vyjít si na sopku taky. Argo si už večer domluvil levnějšího průvodce ve svém resortu, kdo kterého jsme se dnes přestěhovali také. Tady byli lidi příjemnější a i ceny za jídlo byly stejné jako jinde ve městě. Ten první resort nabízel cenu 2x vyšší. Ubytování tady jinak bylo včetně snídaně, čaje a kávy. Na Lokon jsme se vypravili s mladým průvodcem (pracoval v našem druhém resortu) kolem 8h ráno, kdy je sopka dobře viditelná a výstup je bezpečnější.

Bylo dobré jít nahoru s někým, kdo ví kudy jít, než by člověk našel cestu, kdo ví jak bychom bloudili. Šli jsme asi 1,5h a řeknu vám, byla to celkem makačka v tom horku. Šli jsme po ztuhlé lávě, která si tudy razila cestu naposledy v roce 1994. Jak jsme již psali, sopka má kráter v sedle, kolem kterého to vypadalo jako v měsíční krajině. Trochu byl cítit sirný zápach, ale měli jsme velké štěstí, vítr nám hrál do karet a šel si opačným směrem, takže jsme mohli nahoře chvíli zůstat a dokonce i pozorovat smaragdově zelené vulkanické jezírko. No, naše první sopka a hned aktivní, pěkná podívaná. Nicméně, taky nápad, když jsme tady neměli co dělat, ale zážitek to byl, to ano.

Hned co jsme se vrátili, potkali jsme dva mladé Francouzy a ještě Alexe, což byl zase kámoš Arga a byl z Rumunska, no a s těmito lidmi jsme se společně vydali na market. Mimochodem, včera večer jsme společně večeřeli v jedné městské jídelně a prakticky se i domluvili, že zítra pojedeme společně na market. Argo už tam byl prý včera, ale byl z té podívané tak hotový, že neudržel foťák pořádně v ruce a všechny fotky měl rozmazané. Market byl celkem daleko, takže jsme jeli bemem. Tady v Tomohonu a na severu Sulawesi se dalo jezdit modrými bemo busy, které tady kde koho rozvážejí až před barák, trochu místňáky  podezříváme, že jsou to pěkní lenoši:-). No a market, už jsme jich pár viděli, sem jsme dorazili ne úplně ráno, kdy se dá vidět asi nejvíc, ale i tak nám to stačilo. Tady taky mají rádi psy a ovocné netopýry, hady a všelicos, co se dá, musím to tak napsat, sežrat. Něco málo jsme umístili do fotogalerie, ale kdo máte slabý žaludek, nekoukejte na to. Nejhorší byl ale pohled na pejsky v kleci, kteří si byli dost jisti svým osudem.

Hned z marketu jsme si to už jen Luky a já, namířili k jezeru Lindow, které je pozůstatkem sopečné činnosti, celkem pořád slušně bublá a kolem dokola je cítit síra. Jezero se nachází asi 15 km za Tomohonem, místní nás dobře navigovali, takže jsme nebloudili a jezero našli. Je možné dát si v této oblasti menší trečík, na který nám už nezbýval čas, tak jsme si udělali procházku alespoň z poloviny kolem jezera, pak jsme se museli vrátit, neb cesta vedla nevědě kam a zrovinka kolem dokola nebylo ani živáčka, nikdo, kdo by poradil a uměl anglicky, to bychom chtěli asi příliš:-).

5.4.2009 Původně měli jsme v plánu z Tomohonu pokračovat směrem město Gorontalo a poté na ostrovy Togeans, ale majitel prvního ubytování nám řekl, že musíme zpět do Manada, že zde žádný autobus neprojíždí, taková drobná informace, kterou jaksi Lonley Planet zapomněla zmínit, co zmínit, nějak jim z mapky vypadla i 10 let stará cesta, která vede z Manada do Gorontala kolem pobřeží:-). Měli jsme za to, že Tomohon bude zastávkou na cestě do Gorontala. Naštěstí to byla pouze hodina cesty zpět, takže žádná hrůza. Spíš šlo o to, že jsme tím propásli přímý ranní autobus z Manada do Gorontala, který z Tomohonu časově nestíháme.

Tomohon byl i tak velmi pěknou zastávkou, aktivní sopky nám byly nevídaným zážitkem, nakonec i market, ze kterého běhal mráz po zádech. Jinak samotné město Tomohon je jednou dlouhou ulicí plnou obchůdků a jídelniček a kostelů a kostelů a kostelů. Trochu novinkou bylo množství květinářství kolem cest nabízející řezané květiny i keře a menší stromky do zahradních výsadeb. Taky jsme měli poprvé v Tomohonu tu čest vidět strom avokádo. Po příjezdu do Manada jsme se museli přepravit na bus terminál, který ležel na opačné straně města. Tady v Indonésii je to někdy s našimi bágly opravdu pruda, místa je v bemo busech málo, žádné střešní úložiště, občas nám to pěkně bralo síly, než jsme se do busů nacpali.  Na terminálu, i když tak bychom místní autobusák asi nenazývali, bylo to spíš parkoviště, hned se nás ujali chlapíci, kteří se mohli přetrhnout, aby nám zrovinka ten jeden prodal lístek. Bus nám odjížděl až v poledne, takže jsme měli hromadu času, abychom se na tuto cestu posilnili a dobře jsme udělali, cesta byla, přinejmenším, velmi zajímavá, ale nepředbíhejme, to už je zase jiný příběh.