Předpověď počasí zněla následovně, z 13.2.10 na 14.2.10 by se mělo kolem půlnoci měnit deštivé počasí a silný vítr na přívětivější v podobě ustávání deště a rovněž by se měl uklidnit i vítr. Skutečnost však byla taková, že ještě minimálně do 4h ranní to do stanu celkem bušilo a bylo skutečně velmi těžké věřit v citelné zlepšení, i přesto, říkali jsme si, budeme rádi, když prostě ráno nebude pršet a uvidíme tak alespoň sopky.

Ráno skutečně nepršelo, bylo však jen kolem 8°C, což byl zhruba náš odhad, nicméně, vulkán Ruapehu jsme viděli již z kempu, jen ta modrá obloha kdyby,…jo jo, večer jsme říkali ať alespoň neprší a teď, když neprší, tak si zase přejeme alespoň trošinku sluníčka, ale takoví my lidé jsme, že ano, přesto jsme rádi za to jak je a na trek se moc těšíme. A co že je ten Tongariro Crossing vlastně zač? (dnes se častěji užívá Tongariro Alpine Crossing, aby bylo jasné, že to není žádná procházečka).

Tongariro (1978 m n. m.) je v současnosti neaktivní stratovulkán, jež se nachází na novozélandském Severním ostrově, asi 20 km severovýchodně od vulkánu Ruapehu a přibližně 20 kilometrů jižně od jezera Taupo. Společně s vulkány Ruapehu a Ngauruhoe je Tongariro součástí nejstaršího NP na Novém Zélandu. NP Tongariro byl vyhlášen v roce 1894, od roku 1990 je součástí Světového dědictví UNESCO. Sopka je tvořena převážně andezity,  z historického hlediska je jednou z nejaktivnějších sopek na ostrově. Svou činnost počala před 275.000 lety a jen ve 20. století se nechala 45x slyšet ve formě erupcí. Centrem erupcí je nejmladší vulkanické centrum sopky zvané Ngauruhoe, jehož poslední erupce se odehrála v létě roku 1977. Vulkán Ngauruhoe alias Mt. Doom si zahrál hlavní roli v trilogii Pán Prstenů, právě do této sopky mířil Frodo s prstenem (jinak jsme během naší cesty po Zélandu Pána Prstenů jinak neřešili, ono, také se řada míst radikálně změnila, kdy na jednom je dnes například golfové hřiště, apod.). 

Tento Tongariro trek  (necelých 20km) je i nejoblíbenější jednodenní túrou, na kterou se vydává mnoho a mnoho turistů i cestovatelů. Jinak je v průběhu celé trasy možnost přespání v hutech, které jsou dva (kolem 20NZD za noc v hutu, nebo možnost přespání ve vlastním stanu za nižší ceny). Čili, kdo má zájem, může si dát trek za dva i za tři dny, i přesto, že trek patří k TOP zélandským trekům, na které se zpravidla musí provádět rezervace kvůli místům v hutech, zde se toto neprovádí, neboť většina lidí zvládne trek během jednoho dne. Existují zde ještě dva další huty, protože v této oblasti je mnoho tras, můžete si dát i týdenní trek, každý dle libosti. Rozhodně musí stát za to strávit zde více dní, ale chce to mít pěkné počasí, jinak žádná bžunda:-). 

Po celou dobu treku si připadáte jako v měsíční krajině, která je zároveň tak fascinující, že vám to místy bere dech. I krajina v okolí pod sopkami je pouštního vzezření, ale zároveň v ní lze najít spousty barev i odstínů hnědé, žluté, červené barvy a dalších jiných. Nicméně, než se člověk vydá na trek, je třeba zvážit, kde necháte své auto. Když jsme se byli ptát na situaci s počasím v informačním centru v Turangi, bylo nám ihned řečeno, že si máme koupit shuttle bus a nenechávat si auto na parkovišti v místě, kde se trek zpravidla začíná, což je konec  Mangatepopo Road. My pochopitelně o drahý shuttle bus 2x nestáli, ale paní nám docela drsně opáčila, že je to náš risk, když tam to auto necháme, protože je to prý nebezpečné (to zní opravdu náramně v zemi jako je NZ). Prostě se nám snažila napušovat shuttle bus za 35NZD/osoba, ale přitom existovala i jiná, dokonce levnější  možnost, o které nám nic neřekla, ale brožurku s info jsme si našli v regálu infocentra. Tato možnost spočívala v tom, že si své auto převezete na konec treku (kde po skončení budete moci nasednout do svého vozu a jet si kam chcete), kde pro vás přijede shuttle, který vás odtud zaveze na začátek treku, tím pádem ušetříte jednu cestu, neboť nemusíte jet oba, jede pouze jeden a prakticky jen jednu cestu. Tato možnost se nám zamlouvala mnohem víc než shuttle bus tam a zpět (i když vás vyzvedne přímo u hostelu či kdo ví kde), ale paní komtesa z informačního byla očividně na jiné straně barikády. Přátelé, při množství lidí, kteří sem jezdí, na této kyvadlové dopravě pořádně ždímají.

V našem kempovišti den před trekem jsme se bavili s lidmi, kteří také čekali na zlepšení počasí a aniž bychom cokoliv zmínili ohledně infocentra v Turangi, měli názor na tamní personál velmi podobný jako my. Říkali, že pro informace jezdí do blízké vesnice Whakapapa, kde jsou lidé mnohem příjemnější. My si nakonec řekli, že to riskneme a auto necháme na parkovišti Mangatepopo, kde se nejčastěji trek uskutečňuje, jinak zde existuje možnost jít z druhé strany, kde my budeme končit. Trek lze začít i ve vesnici Whakapapa, ale musíte si pak připočíst další hodiny navíc, ale garantuje vám to, že z vesnice moc lidí nepůjde. V každém případě se musíte dopravit nějak zpátky ke svému autu, ať už začínáte trek kdekoliv. Psali jsme to v našich článcích již několikrát, že spousta treků na Zélandu nevede dokola, je potřeba mít někoho, kdo vás na začátek zaveze a na konci vyzvedne, nebo jet shuttlem, stopem, každý ať zváží své možnosti.

Po skončení treku je to zpět na začátek asi 30km, přičemž posledních 7km je cesta škvárová a je tak velmi pravděpodobné, že na těchto posledních 7km je potřeba stopnout někoho, kdo má auto na stejném parkovišti jako vy. Řekli jsme si, že určitě pojede spousta lidí a bezesporu nás někdo vezme. Proto jsme to riskli, protože těch možností jak se dostat zpět bylo několik. Po příjezdu na parkoviště, kam se hrnulo požehnaně turistů, jsme si vzali pouze vodu, která v délce treku není k dispozici (v hutech pouze po převaření), nějaké ovoce a müsli tyčinky. Veškeré své věci jsme napěchovali do kufru, otevřeli všechny skřínky, abychom dali najevo případným šmejdilům, že v našem autě nic není. Jinak bylo nad slunce jasné, že nejsme jediní, kteří nechávají své auto zde, a v klidu jsme odešli.

Postupně se začalo i oteplovat, nebe bylo modré, prostě jsme si nádhernější den nemohli přát. Z fotek uvidíte, že trek nejprve vedl mírně do kopce, kolem nás jen kaňonovité skály, z počátku vřesoviště, pak už jen holá suť. Tím, že několik dnů zpět bylo počasí opravdu špatné, dnes víkendový den, vyrazilo na trek opravdu mnoho, mnoho lidu. V Sedle Mangatepopo jsme měli nádherný výhled do okolní krajiny a již před výstupem do sedla se nám nad mraky ukázala i 100km vzdálená sopka Mt. Taranaki, na kterou se již nedostaneme, ale Luky na ní již kdysi byl s bráchou, rovněž i tento Tongariro trek si s bráchou dali, tenkrát šli jinudy.

V Sedle Mangatepopo je rozcestí a záleží jen na vás, zda si trek zpestříte o výstup na sopku Ngauruhoe nebo budete pokračovat dál v trase. Vyjít na Ngauruhoe (2287m) znamená navíc tři hodiny. Zde se musí rozhodnou ti z vás, kteří si zaplatili shuttle bus, který touto zacházkou nemusíte stihnout. My měli svobodnou mysl a rozhodně jsme neváhali s výstupem na Ngauruhoe, potažmo Mt. Doom. Cestou nahoru jsme se pořádně zapotili, protože to nebylo nic snadného (občas to lidé i vzdají), lezli jsme po čtyřech, ale když jsme viděli, že to před námi lidé zvládli, motivovalo nás to a za 1,5h jsme byli nahoře. Ti kteří trek začali brzy ráno zde pořádně mrzli, nám už přeci jen víc hřálo sluníčko, takže jsme nahoře zůstali déle než se dá vydržet ráno. Celý kráter jsme obešli dokola a shora se mohli kochat na panorámata do všech světových stran. Pod nedalekou sopkou Ruapehu (2797m) jsme tak mohli vidět nádherná jezírka a směrem na sever i jezero Taupo, Modré Jezero a zkrátka celou tu nádheru Národního Parku.

Cesta dolů byla skvělým zážitkem, nahoru jsme se škrábali 1,5h a dole jsme byli za 30minut. Chtělo to jen pořádně uvázat boty, nasadit správné tempo, pořádně se soustředit na paty, které nás držely pevně ve svahu plném sesouvající se škváry, příliš se nezastavovat (to jste pak v cuku-letu na zadku), jen si užít tu skvělou skluzavku dolů. Jediná věc, která nám zde nevyšla, Lukymu se otevřelo pouzdro s foťákem, který nám hnedle vypadnul do škváry. Naštěstí čočka zůstala pro tentokrát nepoškozena, ale porušila se nám mechanika, takže od té doby máme čočku stále nezakrytou a musíme dávat moc velký pozor, ale fotíme bez problémů (teď už se nám opět zavírá, čemuž jsme pomohli, ale zas se foťák neotvíral, tudíž jsme ho opět natvrdo nechali s otevřenou čočkou a musíme být moc opatrní, snad už do budoucna budeme vědět, že pouzdro musí být, to ano, ale i zavřeno musí být pořádně). Tato odbočka na sopku měla jednu výhodu, nevydal se naň každý, takže po návratu dolů již drtivé procento lidí postupně odešlo, takže to už nebyla žádná masovka.

Po této báječné skluzavce nás čekala rovinka po mlatovém poli, za kterým bylo opět stoupání, ale už ne tak dlouhé jako do Sedla Mangatepopo. Toto stoupání nám otevřelo výhled na Red Crater (Červený Kráter), který je stále velice aktivní, odtud zde opět odbočit z trasy a vylézt na kráter Tongariro (1967m), ale to bychom museli přespat na treku, takže jsme odtud pokračovali dál v trase, která z tohoto místa vedla opět dolů. Kdo toho o treku málo ví a dopředu nekouká na obrázky, musí být pro něj následující pohled fantastickým překvapením a obrovským bonusem na tomto treku. Postupným klesáním se před námi počala objevovat smaragdová jezírka (Esmerald Lakes), každé v jiném odstínu tyrkysové barvy, do toho Blue Lake (Modré Jezero) v povzdálí, no prostě nádhera, takový klenot uprostřed skvostné měsíční krajiny. Pro mě byl již vrchol pohled z Nghauruhoe, toto jsem opravdu nečekala. Tak Luky navrhnul, že si u jednoho z jezer dáme přestávečku na jídlo.

Tak si tak sedíme a odpočíváme, už jsme po jídle, kdy tu Luky náhle, že pro mě ještě něco má, tak prý mám zavřít oči a otevřít pusu:-). Tak jsem si pomyslela, a jo, vlastně, ještě čokoládu máme v zásobě, takže jsem poslušně zavřela oči a otevřela pusu:-). Ovšem po chvíli z Lukyho počala vycházet slova taková, že to s čokoládou mělo pramálo společného. Opravdu mě překvapil (nečekala jsem to, fakt jsem čekala čokoládu), dojal mě, no zkrátka si to dokážete představit, když přede mnou najednou klečel ve škváře a žádal o ruku s prstýnkem z bílého zlata a diamantem nad smaragdovým jezerem. To si piště, že jsem řekla ANO:-). Luky mi pak prozradil, že byl v pohotovosti poslední měsíc a měl v plánu požádat mě o ruku již na kráteru Ngauruhoe, ale než se prý stačil připravit, zdrhla jsem mu a obešla kráter dokola, nicméně tam prý stejně bylo moc lidí:-). Jen zcela náhodou jsme zjistili, že je dnes svatého Valentýna, což je svátek, který s Lukym prakticky ignorujeme, dáváme přednost 1. máji. Nádherné je to, že nám vyšlo počasí (následující den bylo opět stejně uplakané počasí jako včera).

Od Emerald Lakes bylo před námi krátké stoupání k Blue Lake, které rovněž nádherně zapadalo do prostředí a pak jsme už jen klesali. Celou dobu byl krásný výhled do krajiny i ti kteří zůstávali přes noc v hutu Ketetahi zde museli mít nádherný konec dne (horší pak to ráno, kdy opět pršelo, ale vůbec se nedivíme, že mnozí doufali v krásné zítřejší počasí, když to vyšlo i dnes, ale opak byl pravdou).

Na parkoviště jsme došli ještě s časovou rezervou, takže to s naším návratem k autu ještě do západu slunce vypadalo nadějně. Hned nás oslovili dva cestovatelé, jak jinak, byli to Češi, kteří měli stejný problém jako my. Měli domluvené nějaké Němce, kteří by je snad měli hodit zpět, ale prý se stále nevracejí, nakonec je však přeci jen někdo vzal. Jinak to vypadalo, že auta budou asi plná, tak jsme rovnou vyrazili na stopa. Prý má jet ještě jeden shuttle bus, který pak opravdu přijel, byli jsme ochotni dát i těch 20NZD, s tím, že by se svezl jen Luky a vrátil se pro mě. Řidič busu nám po našem optání začal kreslit mapku, kde by nás vysadil, protože jel až do vesnice, prý by nás hodil k autu za 40NZD, poté, co by vyhodil ve vesnici dva lidi, pro které sem přijel. Tedy jsme usoudili, že by jel jen Luky za 20NZD, když pro dva by to bylo 40NZD, načež řidič nám téměř agresivně dál najevo, že to i v případě jedné osoby bude za 40NZD, hned takové řeči, že to nejde do jeho kapsy, že to je politika provozovatele a prý se máme rozhodnout, že na něj čekají v busu jeho klienti a že prý je to jeho čas a on se nemusí s námi zdržovat, že chce taky jet domů, no prostě křupan a vyčůránek. Jak se říká, nad nikým se nepovyšuj, ale také se před nikým neponižuj, i kdybychom měli jít těch 30km pěšky, tak je půjdeme, i kdybychom měli vypustit duši. Prostě jsme si řekli, že to tím stopem zvládneme, pořád máme dostatek času než bude tma.

Po prvním kilometru jsme se dostali na křižovatku, kde nám po pár minutách zastavilo auto se dvěma Maďary, ti ale měli káru, vůbec bychom je na Maďary neodhadovali, jeli jen pár kilometrů na další křižovatku, ale i za to jsme byli rádi. Po několika minutách nám zastavila paní, která byla odtud a byla tak zlatá, že nás nakonec zavezla i těch 7km po škváře až na parkoviště, vykládali jsme si celou cestu, byla fakt moc hodná. Je to paradox, jednou člověk potká Kiváka blbečka pak takovou hodnou paní, ale to je všude na světě, všude jsou dobří i nic moc lidi. Trek jsme ukončili kolem 18h a v 19h jsme již seděli v našem autíčku. Na parkovišti stálo ještě hodně aut, také jich řada přijížděla, tedy jsme si říkali, že by nás sem nakonec určitě někdo vzal i z trekařů. Takže nemějte strach, pokud se budete rozhodovat jako my. Známe i lidi, kteří se navzájem s někým domluvili na dopravě, my na to neměli moc času, ale stop nás nezklamal, chce to jen nedat na řeči s vykrádáním aut a udělat vše pro to, aby vaše auto lákalo co nejméně.

Na noc jsme se rozhodli zůstat v kempu ve městě Tokaanu, kde jsme se před dvěma dny rochnili v horkém bazénu, který jsme hodlali prubnout i dnes. K večeru už opět začalo pršet a pak už to byly stále přeháňky, nicméně v takovémto počasí si člověk horkou lázeň užije dvojnásob. Skutečně nám to s dnešním trekem vyšlo jako na objednávku, protože zítřek byl opravdu uplakaný, jako by to tak mělo být a to, že teď prší, …no co,… jestli nám prší štěstí, tak ať prší, říkali jsme si:-).