Tupiza je město v patřící pod region Potosí, nachází se v nadmořské výšce 3160m (někde je uváděno 2950m). K roku 2006 zde žilo něco málo přes 23,000 obyvatel. Mnoho lidí se sem již nevydává, většina končí v Uyuni a poté se vydává do San Pedra, respektive do Chile nebo Argentiny. Nám se v Bolívii líbí, proto se zde, obrazně řečeno, ještě dva články, včetně tohoto, zdržíme. 

 

Tupiza a vůbec celé okolí je jako stvořené pro westernový příběh jako je tento. Jakmile se dostanete za město, prostředí kaňonu vás naprosto pohltí a vy se ocitáte o 150 let zpátky. Jízdu na koních, která je zde velmi oblíbenou, jsme si nedopřáli (jen jsme koukali), ale v takovém prostředí to musí být opravdu zážitek. My se však díky pěší chůzi dostali do míst, kam se zase na koních nedostanete.Tupiza je známá charakteristickými srázy, které nerovnoměrně obepínají celé město od drsných šedých terénů k dramaticky rudým masívům, zelené zemědělské půdy přiléhající k řece Tupiza, poskytující vítanou úlevu od jinak vyprahlého, trnitého okolí. Tato oblast plná soutěsek je náchylná na bleskové povodně, které se zde čas od času přiženou. 

Tupiza (spíš nedaleko odtud) je také legendárním místem, kde údajně „slavní zločinci“, Butch Cassidy a Sundance Kid našli smrt rukou bolivijské armády, čímž byla ukončena jejich loupeživá kariéra.Robert LeRoy Parker (13. dubna, 1866 - cca 6. 11. 1908), lépe známý jako Butch Cassidy, byl notoricky známý americký železniční lupič, bankovní gengstr a vůdce v americkém „Starém Západu“.  Po několika velkých loupežích Cassidy a jeho partner Sundance Kid byli pronásledováni národní detektivní agenturou. Ve snaze užít si své výhry utekli do Bolívie, kde byli údajně zabiti místní policií. 

Z domova Cassidy odešel již v mladém věku, živil se prací na mléčné farmě, krátce jako řezník, v té době získal přezdívku „Butch“ (drsňák), ke které záhy připojil Cassidy, na počest svého starého přítele a rádce. Postupně začínala jejich zlodějská kariéra, také si poseděli nějakou dobu ve vězení. Během nespočetných přepadení a loupežných činností byl Cassidův gang zodpovědný za řadu vražd. Co se týče jejich smrti, je to velká záhada. Po útěku do Jižní Ameriky jejich činnost nekončila. Kdysi dávno jsem v jednom dokumentu slyšela to, že Cassidy a Kid neváhali okrádat dokonce i děti, které pracovaly v tvrdých důlních podmínkách. Tento dokument prakticky změnil můj dojem z jinak skvělého westernového filmu Butch Cassidy a Sundance Kid, kde byli oba chlápci posazeni do kladnější role, než byla skutečnost, ale tak už to bývá.

V blízkosti města San Vicente (kousek od Tupizy) v jižní Bolívii přepadávají kurýra vezoucího mzdy pro stříbrný důl. Poté se přesouvají do městečka San Vicente, kde se ubytují v malém penzionu, kde si jich všímá hostitelka, která podezřelou dvojici nahlašuje důstojníkovi. Ten neváhá a telegrafem oznamuje skutečnost bolivijské armádě, která pomocí tří vojáků, šerifa a policie obklopují ubytovnu. Po přiblížení k ubytovně začínají banditi s palbou, jeden voják byl zabit, jeden zraněn, načež palba ustává. Poté uslyšeli policisté a vojáci křik zevnitř domu. Brzy nato slyší z domu jeden výstřel, kterým křik utichá. Pár minut na to slyší výstřel druhý. Až druhý den ráno mají policisté odvahu vstoupit dovnitř, kde nalézají dvě mrtvá těla s četnými ranami na všech končetinách. Jeden z mužů měl ránu v čele, druhý v hrudi. Z polohy těla kriminalisté usoudili, že jeden z dvojice pravděpodobně zabil svého smrtelně zraněného partnera předtím, než sám spáchal sebevraždu. 

V následném vyšetřování policie v Tupize dochází k závěru, že tito zločinci skutečně přepadli kurýra vezoucího výplaty pro stříbrný důl. Jenže bolivijské organy neznali identitu zločinců, nemohli je bezpečně identifikovat. Těla byla pohřbena na malém hřbitově v San Vicente. Byly snahy odhalit pomocí dnešních testů DNA skutečnou identitu banditů, ale žádný z živých příbuzných nebyl dosud objeven, nebo se nepřihlásil. Jsou zde však spekulace, že se tato dvojice vrátila z Bolívie zpět do USA, kde žili po zbytek života v anonymitě, kdo ví, zda tomu tak skutečně bylo, jednomu se těžko věří, že by tak náhle svou kariéru ukončili. Údajně prý Cassidy prodělal plastickou operaci, zkrátka, nikdo se už dneska asi nedozví, jak tomu skutečně bylo a je. Takže to nechme plavat a pojďme k tomu, jak jsme to v Tupize prožili my dva. Pamětní kámen na tuto událost je umístěn na náměstí v Tupize.

1. 5. 2010 Cesta vlakem z Uyuni do Tupizy byla pohodlná, místa bylo opravdu hodně, trochu jsme se prospali, ale příjezd do místa jsme měli v brzkých ranních hodinách. Bylo kolem 3h ráno. Luky dopředu nastudoval, kde jsou nějaká ubytování, což se v tuto ranní hodinu dost hodilo. Není úplně nejpříjemnější přijet takto ráno do cizího města, přeci jen jeden neví, na koho tady může narazit v tuto dobu, ale vše proběhlo v klidu.

Měli jsme trochu obavy, aby nám majitel ubytování neúčtoval tuto noc jako včerejší a ráno nepožadoval opět placení, naštěstí jsme narazili na moc příjemné rodinné ubytování, ve kterém jsme byli jedinými hosty. Ráno jsme se seznámili ještě s paní Doris, která byla tak strašně hodná a milá, že se jí málokdo vyrovná. Dovolili nám používat jejich kuchyň, což je vždycky velké plus. Konečně se dostalo také na důkladné vyprání našich věcí, to už jsme opravdu potřebovali. Dneska jsme se spíše dospávali a pouze si prohlédli centrum města, markety atd.

2. 5. 2010 Na dnešek jsme si naplánovali túru do útrob rudého kaňonu, místně nazván El Cañón, který úplně láká k prozkoumání. Člověk si tady musí dávat pozor na to, zda se neschyluje k bouřce, neboť v Kaňonu procházíte cestičkami, které tady čas od času vymílají bleskové povodně, které jsou hodně nebezpečné. V kaňonech okolo Tupizy také není těžké ztratit se, o čemž jsme se zanedlouho sami přesvědčili.

Do určitého momentu jsme se řídili podle Lonley Planet, ale jakmile jsme se ocitli v El Cañón, objevilo se zde množství cestiček a teď vyber si. V jednu chvíli, což jsme poté zjistili, jsme odbočili špatně, měli jsme jít doleva, ale my to vzali rovně, poté se cestičky stáčely doprava. Ještě jsme váhali, zda to neotočíme, ale to už jsme byli opravdu daleko. Nakonec jsme se dostali do sedla, ve kterém jsme se rozhodovali, zda to riskneme a slezeme dolů, nebo se fakt vrátíme (naštěstí s sebou máme dost vody i malou lékárničku).

Neměli jsme představu, jak to může dole vypadat, jestli tam nenarazíme na nějakou nepřekonatelnou překážku (propast, vodu, kterou bychom nemohli přebrodit). Než jsme se dostali dolů, bylo to snad 600m převýšení, ne-li větší. Místy jsme procházeli opravdu uzounkými soutěskami, někde jsme museli pomocí zapření končetin překonávat komínové průrvy. Bylo to drama, to musíme uznat. Naštěstí se při každé překážce dalo vymyslet nějaké řešení, takže jsme si to nakonec opravdu užili.

Dole jsme potkali pár cizinců, kteří sem přijeli na koních. Po návratu do města jsme se zastavili na vyhlídce „Srdce Ježíšovo“, včera jsme tady byli také, ale už dosti pozdě, takže jsme toho moc neviděli. Celkem jsme si dneska dali, z pár hodinové túry to bylo nakonec celodenní drama, ale fakt pěkné, nikde ani živáčka. Vlastně v celé Tupize jsme na cizince moc nenaráželi, pokud ano, byli to vesměs Izraelci. Také jsme si dneska koupili lístek do Tarija, bude to opět noční jízda autobusem.

3. 5. 2010 Jste-li v Tupize, pak krom návštěvy El Cañón nemůžete vynechat výstup na Santa Cruz (Svatý Kříž), který se ční nad městem. Vyšli jsme až odpoledne, tady už se ztratit nelze a i když je to makačka, výhled shora opravdu stojí za to, což z fotek můžete sami posoudit (stojí za to přijít sem na východ či západ slunce, protože pohled na červené masívy v měnícím se slunečním světle je stejně uchvacující jako pohled na Uluru).

Tarija (čti Taricha), je naší poslední bolivijskou zastávkou, což nás moc mrzí, Bolívie je fakt super zem a všem ji vřele doporučujeme. Tupiza taky stojí za návštěvu, jediné co nás štvalo, bylo to, že nám v žádné internetové kavárně nedovolili připojit notebook, někdy byli i nepříjemní, ale tady svou roli sehrála spíše jazyková bariéra. Málem bych zapomněla, byli jsme tady na košt v jedné vinotéce, moc příjemná záležitost, za malý peníz si zde kupujeme pálenku z hroznového vína do naší skromné lahvičky, protože ta z Vista Alegre nám už došla:-). Nedá se nic dělat, příště tedy loučení s Bolívií.