24.9.2009 Východní pobřeží Jižního ostrova jsme si užili v zamračeném počasí, někdy dešťově, ale nevadilo nám to tak moc, před sebou máme hlavně města, takže jsme v klidu. Důležitější bylo, že jsme měli krásně na západním pobřeží, kde prší skoro pořád. Tedy prvním městem na pořadu dne je Dunedin.

Je to druhé největší město Jižního ostrova NZ. Bylo vybudováno v kopcovitém terénu se zbytky vyhaslého vulkánu. Název Dunedin pochází z Dun Eideann, což je ve Skotské Galštině název pro Edinburgh (skotské hlavní město). No a pokud jste někdy Skotsko navštívili, věřte, že skotští zakladatelé dali Dunedinu toho skotského ducha pořádnou hrst. Já to mohu porovnat, ve Skotsku jsem byla a Dunedin na mě působil velmi příjemně, skotsky s řadou kamenných kostelů i jiných ornamentálních historických staveb, třeba vlakové nádraží je jednou z nejkrásnějších. Řeknu vám, uměli si ti Skotové vybrat, počasí zde je velmi podobné jako v jejich domovině a rovněž teploty během roku. Jsou místa na NZ, kde prší mnohem víc než zde, ale Dunedin je určitě jedním z nejoblačnějších měst.

Příliv evropských přistěhovalců způsobila pochopitelně zlatá horečka, která zasáhla celičký Nový Zéland, díky této éře mohla vzniknout řada historických staveb, na které jsou Zélanďané patřičně hrdí. V Dunedinu mají nejstarší univerzitu na Novém Zélandu, založenou  v roce 1869 (University of Otago). Také je zde vyzdvihováno Octagon centrum, na půdorysu osmihranné náměstí. Najdete v něm knihovnu, radnici, divadlo, galerii umění, katedrálu sv. Pavla, spousty kaváren a barů i jeden, co mi tedy utkvělo, hrozný panelák, který je v tomto pěkném centru jako pěst na oko (když moderní budovu, tak vkusně, aby zapadla, tato je v prostoru příšerná, ale co, jdeme dál).

V Dunedinu by se dalo zůstat déle, navštívit místní parky a Botanickou zahradu, ale časová tíseň nám dovolila akorát návštěvu kostela sv. Pavla, budovu vlakového nádraží a pak jsme si dali čokoládovou tour ve fabrice Cadbury. Šli jsme na to ale chytře. Napadlo nás, že občas, když dostanete v obchodě účet, na zadní straně jsou různé slevy v obchodech atd. No a bum ho, na našem účtu jsme měli 50% slevu na jednu vstupenku do Cadbury, což bylo fajn. Během prohlídky jsme nesměli fotit, pouze před začátkem tour v muzeu čokolády. Během tour jsme dostali čokoládové tyčinky a taky malé čokoládičky, když jsme řekli správnou odpověď na otázku:-), no a že jsme nezlobili, tak za to jsme taky dostali čokoládičku:-). S Lukym jsme byli malinko zklamaní z toho, že v Dunedinu vyrábějí jen ty jejich čokolády s gumovou náplní, kterou my jaxi neradi:-(. Tak jsme byli vděční za čokoládové čočky, které byly opravdu lahodné. Klasické tabulky čokolády vyrábějí v Austrálii. Firma Cadbury byla donedávna anglická, ale v lednu 2010 ji kupili Amíci.

No a Dunedin se také pyšní záznamem v Guinessově Knize Rekordů, chcete vědět oč se jedná:-)? Rekord drží ulice Baldwin, která je nejstrmější na světě. Nachází se 3,5km od centra města. Je dlouhá 350m, sklon je 35%, či 19°, nebo 1:2,86 (teď si budu hrát na chytrou, jo? To jen pro ty, kteří si to nedokáží moc dobře představit. Poměr 1:2,86 znamená, že každých 2,86m se terén zvyšuje o 1m. Z 30m n. m. stoupne až do výšky 100m n.m.

A jedeme dál. Po cestě do městečka Herbert, kde dnes hodláme zakotvit se ještě zastavujeme u mořského pobřeží, kde jsou k vidění pozoruhodné Elefantí kameny. Tyto vápencové gigantické koule se nachází v Údolí Waitaki. Moře, vítr, písek, čas, to vše se podílí a vždy podílelo na utváření tohoto nádherného přírodního díla. Nejsou to pouze balvany u mořského pobřeží, celou řadu dalších balvanů můžete najít i v loukách a pastvinách, zkrátka v celém Údolí Waitaki.

25.9.2009 včera jsme přespali v DOC kempu v Herbert, moc pěkné místečko to bylo, klid, nikde nikdo, prostě paráda (osoba 3NZD). Dnes ráno nás však probudilo značně deštivé počasí, které si s námi zahrávalo asi takto, pršelo, přestalo, lilo, lilo, lilo jako z konve, jako by přestalo pršet, lilo, přestalo, aby zase lilo jako z konve a tak to bylo pořád dokola. Bylo nám jasné, že nemá smysl čekat až přestane pršet, takže jsme vyčkali až bude krapat jen málo, rychle jsme sbalili stan, díky nedalekému přístřešku jsme jakž takž posnídali a mohlo se vyrazit do Christchurch.

Příjezdem do města jsme se poohlíželi po parkovišti, jeli jsme co nejdál do centra, protože jsme plánovali jen krátké zdržení. Kdybychom jen tušili, že z Christchurch nakonec neuvidíme skoro nic. Tím už se tedy dostávám k momentu, kdy se nám stala bouračka. Prostě jsme si vybrali zrovna tak hloupé místo, ale znáte to, když jste poprvé v nějakém městě, hledáte parkoviště, je zrovna hodina, kdy to v práci všichni balí a vyrážejí na víkend, může se něco takového klidně přihodit. Na parkoviště, které jsme si vybrali jsme museli odbočit doprava, to znamenalo počkat až nám dá řidič z protisměru signál, že nás pouští. Tak jsme počkali a dočkali se. Již jsme byli téměř na vjezdu do parkoviště, když tu najednou prásk do levých dveří spolujezdce. Motorkář to do nás napálil, ani nevíme jak. Tu situaci by bylo lepší vidět na papíře, těžko se to popisuje, navíc se zde jezdí vlevo, takže to trochu představu o incidentu zkresluje.

Nevím proč (a prosíme, neptejte se proč:-)), ale tak jsme z toho byli v šoku, že z dopravní nehody nemáme jedinou fotku, Luky s motorkářem auto i motorku odsunuli na kraj, což dnes taky nechápeme, ale byli jsme rádi, že se nikomu nic nestalo. Motorkář nám hned hlásil, že si koupí novou motorku, že tato už pojízdná nebude, fakt paráda. Pak jsme čekali na policajty, což  je taky kapitola sama pro sebe. Zaprvé, žádný test na alkohol, žádný foťák a už vůbec zapomeňte na to, že si měřili brzdnou dráhu. Víte, v takové chvíli se člověk soustředí hlavně na angličtinu, aby bylo vše jasné jak k tomu došlo, trochu jsme zapomněli podívat se na to, jak se tato nehoda mohla vůbec stát. Tak si to ti policajti (muž a žena) napsali do notýsků svým škrabopisem a skončilo to tím, že viníky jsme my, že jsme měli dát přednost motorce, jež se na nás přiřítila zleva.

Policajt nám řekl, že když uznáme, že jsme vinnými my v autě, dostaneme pokutu (200-300NZD) a bude to prý OK:-(, tak pro ně možná, no a pokud řekneme, ne, ne, ne, my nejsme vinni, budeme muset přijet do Christchurch k soudu, pěkně to na nás vymysleli, že? No nic, pak jsme se rozešli a my se vydali jen na krátkou procházku do centra, ale náladu jsme měli opravdu mizernou, znáte to, kdyby, kdyby,…jenže pak, když tak jdeme, koukám na tu silnici a říkám Lukymu, že tady něco nehraje, koukáme oba a trochu se bijeme do hlavy, že jsme si toho nevšimli ještě v době, kdy tady byli ti policajti. On ten motorkář tam v tu chvíli totiž neměl vůbec co dělat. On se do místa srážky dostal kvůli koloně pruhem pro cyklisty, kde nemá co dělat. Tedy, pokud jsme se měli s někým srazit, měl to být maximálně cyklista. Auto v protisměru nám přednost dalo a potvrdili jsme si to mávnutím ruky oboustranně. My se totiž po té srážce hrozně lekli, že jsme přehlédli další pruh pro auta, ale žádný tam nebyl, jen ten pro cyklisty, ale nemohli jsme s tím v tuto chvíli nic dělat.

Takže jsme v rychlosti omrkli centrum a řekli si, že tady v Christchurch je pobočka naší autopůjčovny, takže tam dojedeme a domluvíme se co a jak, auto bylo pojízdné bez problémů, takže aspoň něco. V půjčovně nám na auto mrkli a řekli nám, že pokud se dá s autem jet, máme pokračovat a vrátit ho až v Pictonu. Co nás mrzí nejvíc a je to naše chyba, to nepopíráme, že auto nemáme pojištěno, inu, v Austrálii nám to 2x vyšlo, tady jednou ano a jednou ne, no nic, stalo se, naše spoluúčast je 1500NZD, je to hodně peněz, ale nedá se nic dělat, za chyby se platí. Člověk chce ušetřit a tak to potom dopadá:-). V půjčovně nám řekl chlapík, že kdybychom nebyli uznáni jako viníci, spoluúčast bychom neplatili. Nicméně, volala nám ještě ta policajtka, tak jsme si říkali, jestli si náhodou nevšimli toho, že se motorkář přiřítil v pruhu pro cyklisty, ale kdepak, celému tomu „podařenému“ vyšetřování nasadila paní policejní svou otázkou pořádnou korunu. Důvod jejího telefonátu byl ten, zda jsme v době nehody měli zapnuty bezpečnostní pásy, no co byste ji řekli, prostě akce „policie opět perlí:-)“, ale využili jsme toho, že máme paní na drátu, Luky se nechal slyšet, že jsme si s odstupem všimli, že tam motorkář neměl co dělat, takže co teď s tím. Paní se z toho snažila trochu vykroutit, že si nemyslí, že tam neměl co dělat a že to spíš vypadá na naši nepozornost.

Trošinku přeskočím celou tuto událost a prozradím vám, že měsíc na to nám paní policejní volala, že se vyšetřování uzavřelo s tím, že viníky jsou jak my, tak motorkář, oba řidiči dostali varování a obešlo se to bez pokuty, což je moc fajn. Teda aspoň něco, tu spoluúčast jsme museli zaplatit, s tím se nedalo nic dělat:-(. Popravdě, pár dní jsme se nemohli zbavit stálého přetáčení, jak se to stalo atd., asi si to dokážete představit. Ale už je to za námi a já jsem tak ráda za to, že už je to také napsáno, protože se mi do toho vůbec nechtělo. Ještě možná jednu zajímavost na závěr, která je stále aktuální i v době vzniku článku. Představte si, že NZ nemá povinné ručení (jako existuje, ale není povinné, aby to bylo jasné), jako snad jediná zápaďácká země. A stává se, že pokud vám někdo, kdo nemá povinné ručení, nabourá auto, může vám škodu splácet po 10ti NZD týdně, ano a vy s tím nic neuděláte.

Takže teď to chce něco proti trudomyslnosti, uznali jsme s Lukym a vyjeli vstříc lázním Hanmer Springs, které nám prohřejí těla a potěší duši:-). Hanmer Springs je hodně smetánkovskou záležitostí, ale i přesto jsme zde našli jeden příjemný kempík přímo za městečkem, rádi bychom zde strávili dvě noci, navštívili termální koupačku, dali si trečík a prakticky zde ukončili náš výlet po Jižním ostrově.

Objevili jsme kemp Alpine Holiday Campground, kde nám velice milý pan majitel dal cenu 10NZD/osoba. Dali jsme se do řeči, on si nemohl nevšimnout našeho promáčklého bočku:-) a říká nám: „no, jste dnes jedinými hosty, všude je mokro, takže v kuchyňce je rozkládací gauč, pusťte si tam topení a good night:-).“ Jé, to bylo tak milé, kor na naší dnešní trudomyslnost:-), takže je jasné, že tady přespíme i zítra:-). V kuchyňce jsme si udělali pohodlí. Prostě jsme se tam rozvalili jak by se nechumelilo a zabrali každé místečko, opravdu nám to nesmírně pomohlo.

26.9.2009 Dnes ráno nebylo úplně jasno, ale i přesto jsme se rozhodli pro půldenní trek na Mt. Isobel a zpět. Takové pěkné kolečko po místních kopcích Luky naplánoval. Trek je součástí Hanmer Forest Park, jež byl založen v roce 1901. Z původních 250ha je dnes park 5150 hektarový a hlavní dřevinou je Pinus radiata (borovice montereyská) a Pseudotsuga menziesii (douglaska tisolistá). Vyrazili jsme z parkoviště kolem 11h a zpět jsme dorazili již v 16h. Z nejistého počasí se nakonec vyklubal pěkný slunečný den, výhledy jsme měli fantastické, užili jsme si sníh, vodopádek, mlhu, takže co více povídat, vše je krásně zachyceno na fotkách ve fotogalerii.

Navečer jsme si nechali horké prameny. Horké prameny zde byly objeveny v 19st., ale o léčivém účinku přírodních koupelní věděli již dávno předávno Maorové. Tyto přírodní lázně jsou oblíbeným místem během celého roku, je to turistické místo jako vyšité a díky vodě, která má teplotu 35°C – 42°C (je záměrně chlazena) si zde rekreanti nahřívají šunky i v zimě, a to je teprve nádhera, když je kolem bílo a nasněženo. Večer byl chladný, takže jsme se pěkně napařili a představte si, ruce, které nás po každodenním stříhání na vinici nepřestaly bolet, a to i přesto, že práce skončily již před několika týdny, po této léčivé koupačce přestaly bolet, naprosto. Dnes jsme spali zase ve stejném kempu, pan majitel byl opět laskav a dovolil nám přespat v kuchyňce:-).

27.9.2009 Tak jako všude jinde na NZ, i zde v Hanmer Springs a jeho okolí lze uskutečnit zábavu dle vaší libosti. Můžete trekovat, jezdit na kole, koupat se, skákat bungy jumping, prostě vše, nač si vzpomenete. Dnes je dnem návratu do Blenheimu, tajně doufáme, že již brzy začneme chodit do práce, ale sami víte, že se náš nástup posunul až do konce října. Nicméně, cestou do Blenheim jsme si to namířili skrz Lewis Pass, protože cestu z Christchurch přes Kaikouru do Blenheimu již známe, zvolili jsme pro tentokrát  horský průsmyk Lewis vedoucí Jižními Alpami. Počasí bylo parádní a tam, kde výlet začal, tam také skončil, bylo to u Nelson Lakes, kde jsme spali téměř před třemi týdny. Tenkrát jsme měli docela zakaboněnou oblohu, ale dnes se počasí vydařilo, takže jsme měli pocit, že jsme u naprosto jiného jezera, však všichni víte, sluníčko udělá strašně moc. 

U jezera zrovinka končila víkendová sportovní akce, která obnášela jízdu na kole, kayaking, možná běh, nevíme to jistě. Trochu jsme se zde zdrželi, neboť jsme pod molem a u mola objevili proslulé dlouhatánské úhoře, díky průzračné vodičce byli krásně vidět, úhoři zde mají skutečný ráj, čisťounkou vodu a zákaz jejich lovu. Pořádní macci to byli, koukali na nás z vody, abychom jim hodili nějakou dobrotu.

Věřte nám, celý výlet hodnotíme na výbornou, i když jsme měli tu bouračku, důležité je, že se nikomu nic nestalo. Celý Jižní ostrov je plný nádherných míst, ze kterých si každý vybere dle svého gusta. My jsme rádi za to, že jsme výlet uskutečnili mimo hlavní sezónu, neboť lidí jsme potkali jen velmi málo, ceny byly nižší, takže příště bychom rozhodně neměnili (ale to auto bychom  připojistili:-) a přibalili mačky:-)). Turisticky to mají Zélanďané hodně na úrovni a rozhodně se můžou rovnat v tomto ohledu s Austrálií. Často jsme v oblastech u mořského pobřeží na Austrálii vzpomínali, hodně nám ta místa připomněla tento kontinent, jinak je Zéland jiný než Austrálie, je zde hojnost vody, žádní jedovatí hadi nebo krokodýli:-), jsou to zkrátka dvě naprosto jiné země, obě krásné. 

Po našem návratu z výletu po Jižním ostrově se na zhruba tři týdny celkem ochladilo, všude tam, kudy jsme před týdny projížděli napadl sníh, farmáři se strachovali o čerstvě narozená jehňátka, také se tato změna projevila na víně, pupeny na révě zpomalily růst, takže i proto se práce ze začátku října odsunuly na samotný konec. Už jsme nad tím mávli rukou a řekli si, že když už jsme čekali tak dlouho, počkáme do začátku prací a pak se uvidí jak to půjde. Také jsme v následujícím týdnu mámili peníze od předchozího indického zaměstnavatele, který nám stále dlužil kolem 1000NZD, dokonce se situace dostala až k tomu bodu, že jsme Indovi Happymu museli dát ultimátum, když nezaplatí do konce týdne, jdeme okamžitě na úřad, který si s ním už poradí. On na nás zkoušel i to, že jsme možná pryč z ostrova nebo ze Zélandu, nestalo se to prý poprvé, ale kluk narazil, my si hodlali počkat dokud nezaplatí. Své peníze jsme dostali do týdne, takže alespoň něco. Nicméně, vše jsme si poctivě značili, kolik jsme daný den udělali práce, vše po nás chtěl zpětně vyplnit na papír. Ale pryč už od nepříjemností,  v následujícím článku přineseme něco malinko k naší druhé práci, výletu na Mt. Richmond a spousty krásných barevných a voňavých foteček.