Varanasi 

Vlak do Varanasi přijel 23.11.2008 s 2,5h zpožděním. Původně jsme měli přijet v 9. Před růžovoučkým vlakovým nádražím (stavba je jinak z kamene) se na nás slítli taxikáři a řidiči rikší, kteří nabízeli, že nás odvezou kam jen budeme chtít. Pravda je taková, že Vám často nabídnou velmi nízkou cenu, ale pak Vás zavezou k jinému hotelu, kde dostanou provizi, kterou z ceny ubytování zaplatíte vy. I nám nabídnul řidič cenu 20 Rupí, takže jsme věděli, že to nebude jen tak. Samo sebou nás vysadil před hotelem, který měl velmi, opravdu velmi podobný název jako ten, kam jsme původně chtěli jet. Název hotelu jsme mu dali napsaný na papíře. Lukyho to tak dopálilo a začal se s řidičem ne přímo hádat, ale chtěl vysvětlení, jestli název hotelu odpovídá názvu na papíře a zda řidič umí vůbec číst. Já jen opodál koukala jak to Lukymu pěkně jde a do rozporu se nemíchala:-) Manager hotelu se taky tvářil, že se ho věc netýká, přitom si bez nejmenších pochybností názvy svých hotelů upravují tak, aby lidi zmátli. Přitom kdo přijede do Varanasi chce se ubytovat nejlíp u Gangy a být velmi blízko břehu, kde se odehrávají tradiční pohřbívání do svaté řeky Gangy.

Dali jsme řidiči 20 Rupek a šli hledat náš hotel. Naštěstí šel kolem jeden Francouz, který nám aspoň na mapě ukázal, kde vlastně jsme. Řidič nás prakticky zavezl do místa 2km od plánovaného hotelu. Nu což, vydali jsme se na cestu podél pobřeží s báglama, kterou bychom jinak stejně absolvovali, ale bez zátěže. Dalo se to i v tom hicu, ale zrovinka dnes jsem TAK potřebovala, abychom se rychle ubytovali a moc s batohy necestovali. V noci jsem musela spát nakřivo, protože mi pak při ranním protahování fiklo v levé lopatce, takže houser jako nikdy v životě, kdy mi bolest z lopatky vystřelovala až do žebra. Pak i během zbytku dne. Luky mi říkal, že jsem zralá pro Gangu a už mi nabízel, že pro mě půjde navážit nějaké dřevo:-)

Pobřeží  řeky Gangy si prohlédněte nejlépe na fotkách, těžko se popisuje. Je to místo opravdu mystické, šokující a snad až duchařské. Vůbec se nedivíme, že jsou lidé - cizinci, kteří zde onemocní a leží i týden v horečkách. Popravdě řečeno, už jsme z Indie viděli hodně, takže to pro nás nebyl až takový šok, jako když jsme do Indie přijeli první den. Bylo to šokující, ale jiným způsobem, který lze těžko popsat. Vidíte koupající se lidi a víte, že proti proudu dál je jedno z ghat, kde se pálí mrtvoly nebo se mrtvá těla házejí do řeky přímo. Pak lidé naprosto v klidu perou své oblečení a suší je na zaprášených schodištích. A vy přitom víte, že se do vody házejí mrtvá těla krav, která se pálit nesmí. Také se nesmí pálit těla zemřelých těhotných žen a lidí, které uštknul had. K těmto tělům přivazují kámen, aby při vhození do řeky šlo přímo ke dnu. Viděli jsme, že lidé tu vodu v klidu i pijí a provádějí u řeky tradiční ranní meditace při východu slunce.

Každý den se v této oblasti Varanasi vykoupe na 65.000 lidí. Voda je zde velmi znečištěna, velmi slabě okysličena, jako voda v septiku (smrdí, smrdí, smrdí, toto smrdí…). Vzorky z řeky ukazují, že voda zde má 1,5mil. střevních (koliformních)  bakterií ve 100 ml. Voda, jež je bezpečná pro koupání má přitom obsahovat méně než 500. Je to způsobeno i tím, že kolem Gangy žije na  400mil. lidí, znečištění není jen kvůli Varanasi. Město samo o sobě nic moc. Opět špína, odpadky a lidé, lidé, lidé.

Celé pobřeží Gangy zde ve městě lemují několik set let staré hinduistické stavby, které jsou často opuštěné a žijí v nich pouze opice, které tady prakticky nemají jediný kousek zeleně a žijí z toho co kde najdou nebo ukradnou lidem, kteří špatně zavřou okna. Tyto stavby se tyčí nad Ghaty, což jsou schodiště k vodě, tedy svým způsobem jakési brány k řece, mající různé názvy. Tedy podél celého pobřeží jsou jen masivní schodiště, kterými se dá k řece kdykoliv sestoupit. Dřevěné lodě a lodičky, kterými se můžete nechat povozit po Ganze, atmosféru celého místa magicky dokreslují. V 1-1,5m širokých uličkách této staré části Varanasi by člověk snad i zabloudil, kdyby zde nebyly šipky k místům, kde se dá koupit pravé hedvábí, či dobře se najíst v místních restauracích. V těchto místech si připadáte jako v podsvětí středověkého města a naprosto chápete, proč se doporučuje v noci zůstat v hotelu, které často ve 22h zavírají vstupy a nedoporučuje se vycházet. Je to nesmírný Genius Loci tohoto místa, ze kterého vám skutečně běhá mráz po zádech.

Ghat je ve Varanasi na 85 z nichž některé jsou určeny výhradně ke kremaci těl. Ghaty, které jsou určeny ke spalování těl jsou ve Varanasi tři. My měli ubytování kousek od  hlavní Ghaty jménem Manikarnika (pro Indy je to vysměné místo, kde by chtěli být spáleni) a také jsme se zde byli k večeru podívat na ohně, které je přísně zakázáno fotografovat. Mrtvá těla se zde spalují i během dne, prakticky zde neexistuje chvíle, kdy by nehořelo tělo. Pouze když nastane chvíle, kdy je popel vychladlý a člověk nejnižší kasty popel přebírá a vytahuje z něj zuby a případně kousky zlata, která na tělech neshořela.

Neustále do Ghat přijíždějí lodě naložené množstvím dřeva, které neustále po velkých kusech přinášejí muži, jež dřevo následně a také ustavičně vrší do ohromných špalkových věží. Je to samo sebou opět veliký business, neb za dřevo se platí. Každý druh dřeva má svou cenu, šantalové dřevo je nejdražší. Je umění použít právě tolik dřeva, aby došlo k úplnému zpopelnění těla. Do toho ustavičně zvoní zvony pro mrtvé, které loď odváží pohřbít do řeky. Při procházení uliček kolem vás několikrát projdou zpívající muži nesoucí nad hlavami mrtvého člověka. Tito mrtví bývají zabaleni v šátcích a často ve zlaté látce, která je nadto ozdobena květy Tagetes, pro Indy nejdůležitější květinou. Tělo je pak nejprve omyto v Ganze, poté z něj sundají zlatou látku a tělo, jež je obaleno jen v tenké bílé látce pokládají na připravené ohniště. Na tělo ještě přiloží menší kusy dřeva a zapálení provedou pomocí otopu trávy. Do ohně pak ještě sypou prášek, který je směsí vonných koření, aby tak zakryli pach pálícího se lidského masa. Během jednoho roku zde spílí na 45.000 mrtvol. Lidi, je to mazec.

Vedle v jiném ghatu večer probíhaly hinduistické náboženské obřady a kousek vedle na pódiu u řeky probíhal jeden z večerů z cyklu týden indického umění. Každý večer v 7h zde probíhá Ganga aarty ceremony, což jsou modlitby, tance, ohně a hudba.

Ubytování za 400Rupí jsme měli pěkné, povlečení bylo čisté, kdo ví, zda bylo vyprané v Ganze. Výhled z oken jsme měli přímo na řeku. Mysleli jsme, že zde bude řeka opravdu hodně špinavá, ale docela to šlo, během dne měla i nazelenalou barvu. Ráno 24.11. jsme si přivstali a zaplatili si hodinovou projížďku po Ganze s východem slunce, stejně jako další desítky a desítky cizinců. Projížďka měla své magické kouzlo při rozednívání a východu slunce, do toho sálající pohřební ohně, těžko se o tom píše. V řece jsme dokonce viděli kus mrtvého těla krávy, snad, můžete jej vidět ve fotogalerii.

Tento den nám odjížděl další noční vlak, tentokrát do Kalkaty. Batohy jsme si po Check Outu nechali v hotelové úschovně.V kupé, kde jsme měli rezervaci postelí seděli čtyři Indové, muslimové. Dva tátové a dvě dcerky. Holky jely na prázdniny domů a tátové byli holky ve škole vyzvednout. Hned jsme se začali bavit, bylo to moc příjemné povykládání, zase jsme se mohli dovědět něco o Indech. Holky byly moc chytré, anglicky mluvily jako by to byl jejich rodný jazyk. Vypadaly tak na 13 let, ale bylo jim 17. Měly jasno co v životě chtějí dělat a své táty doslova mohly strčit do kapsy, jednak vědomostmi, jednak znalostí angličtiny. Však bez rodičů, kteří tady v Indii musí platit a platit za vzdělání již od základní školy by z holek těžko byly doktorky a businesmanky. V kupé byl ještě jeden Američan, cestoval sám a vypadal, že je docela rád, že cestuje s cizinci. Cestu v kupé si taky užíval, i naše rozhovory.

V noci přišel do kupé ještě jeden týpek, ale ten řezal, to bylo chrápání, to i Lukyho probudilo. Týpek navíc mluvil ze spaní. Ráno, hodinu před příjezdem nám chlápek z vlakové služby tahal deky, že už je musí skládat, přitom ostatní ve vagónu ještě leželi. Někdy tady narazíte na lidi, kteří bez pardónu dělají něco co by neměli, ale to je Indie. Totiž, jediný důvod, proč nás vyhazoval byl nejspíš ten, že jsme spali přesně uprostřed vagónu a jemu se tam to povlečení asi dobře skládalo. 

Kalkata

Do Kalkaty jsme přijeli 25.11.2008. Je to druhé největší indické město. Dříve hlavní město Indie. Žije zde kolem 15mil. obyvatel, mluví se zde Bengálsky. V době britské kolonizace byla Kalkata hlavním městem. Ve městě je vidět hodně koloniální architektury, většina budov je neudržovaná a ve stavu zřícení. Okolí města je jako všude jinde v Indii, tedy špína, chudoba, ale centrum města je pěkné a na indické poměry nadprůměrné. Na Kalkatu jsme slyšeli ne moc dobrých zpráv, že je to hrůza, špína, děs, to možná v chudých částech Kalkaty, ale ty jsou v Indii všude. Byli jsme po příjezdu skutečně mile překvapeni. Město má svůj urbanismus, řád, systém, smysl, prostě logiku. Některé obchody jako na západě, v New marketu měli i uklizeno. Také je ve městě více parků než třeba v Delhi. Delhi je proti Kalkatě jeden  obrovský  psycho bazar.

To, co výše popisuji jsme však viděli až po našem ubytování. Část, ve které jsme bydleli byla hotelová, ale hotely vypadaly, že je nikdo 200let neopravoval. V této části města ještě před 200sty lety lovili tygry, jen pro zajímavost. V hotelu byly tak  5m vysoké stropy, navlhlé, každou chvíli můžete očekávat, že zde proniknou kořeny dřevin, které časem na domy nalítaly, inu, je to zase něco jiného, své kouzlo to má, to se musí nechat. Vzali jsme ubytování v hotelu Maria, do pokoje nás zavedl týpek Oskar, původem z Nepálu, cca 150cm vysoký, říkal:“ kdyby něco, zavolejte, všecko zařídím, jsem Oskar, no problem.“ Oskar byl fakt týpos, říkal, že toto je nejlepší hotel v Kalkatě, posuďte sami:-)
Říkala jsem mu, že tam má špínu a on, že za to nemůže, že je nešťastný, jak mu to tam cizinci vždycky počmárají, já měla ale na mysli, jiný nepořádek, že spíš to povlečení nevidělo pračku už hodně dlouho a ty vlhké stropy. No co, za 100Kč pokoj, co bychom taky nechtěli.

Zajímavostí je, že hodně ulic v Kalkatě má dva názvy. Po nezávislosti Indie vláda přejmenovala řadu ulic na názvy indické. Místní obyvatelé a taxikáři používají spíše anglické názvy, v mapách a cedulích používají nová jména, tedy indická, případně oba názvy.

Po ubytování jsme prošli hlavním kalkatským parkem Maidan, což je takový kalkatský central park. Prošli jsme až k Victoria memorial. Byl postaven pro královnu Viktorii k jejímu diamantovému jubileu k roku 1901. Budova byla ovšem dokončena až 20 let po královnině smrti. Uvnitř je kalkatská galerie zobrazující historii města. Kolem budovy jsou zahrady, kde tajně, často pod keříky, tráví čas mladí zamilovaní Indové, kteří místo na dečkách, leží na novinách, které v parku po nich často zůstávají.

Poté jsme prošli kolem katedrály sv. Pavla z roku 1847, která měla zrovna zavřeno, hned vedle bylo planetárium Birla, kde jsme shlédli přednášku o hvězdách, prý v jednom z největších planetárií na světě, ale Porubské planetárium jej může několikrát strčit do kapsy. Večer jsme zašli do restaurace specializující se na bengálskou kuchyni, která má bát mírně kořeněná a spíše sladší, obzvlášť jsme se těšili, že si dáme rybí specialitu. Ryba byla dobrá, já měla rybu vařenou v banánovém listu (Luky mermomocí chtěl, abych to tady napsala:-)), ve výsledku byla ryba stejně pikantní jako ostatní indické jídlo.

Druhý den jsme zašli do New market, kde byl prodej i živého masa, ale já tedy neměla žaludek na to chodit tam, to nebylo jako v Aténách, kde byl market trochu chlazený, tady to v tom teple pěkně jelo. Do toho ptáci a hladoví psi, no, nádhera. V marketu bylo ale vše, nač si člověk vzpomene, dokonce jsme objevili potravinovou folii na zabalení našich batohů při  transportu letadlem. Nicméně, raději jsme vzali bágly a jeli blíže k letišti, abychom před odletem měli jistotu, že se včas dostaneme na letiště. Vyzkoušeli jsme místní metro, bylo starší než v Delhi, ale úplně v pohodě se cestovalo. Za 12Rupí dohromady jsme se přiblížili o 8km blíže k letišti na konečnou stanici Dun Dun. Nechtěli jsme se dohadovat s taxikáři, a tak jsme poslední 4km jeli busem, prakticky až k hotelu.

V hotelu měli dost plno, ale manager hotelu nám umožnil vzít 1 lůžkový pokoj za 400Rupí, což bylo super. A jak již víte, v restauraci jsme se z programu BBC dověděli, že v Bangkoku je na letišti stávka a všechny lety byly zrušeny. Týkalo se to nejen nás, ale i dvou Švédek a dalších dvou cizinců, kteří byli v hotelu také ubytovaní. Ráno na letišti jsme se opravdu přesvědčili, že je let zrušen. Z  letiště to je jen asi 500m k hotelu, kde jsme bydleli, takže jsme se vrátili zpět, sice do jiného hotelu, tento byl již plný, ale říkali jsme si, že na tuto poslední noc, snad, už to nějak přežijeme. 27.11. jsme celý proseděli u počítače a hledali na internetu nejschůdnější řešení naší situace. Byla to smůla, v Bangkoku jsme měli pouze přesedat, naše destinace byla Hanoj. Luky nakonec našel odlet druhý den, sice byl dražší než naše oblíbené nízkorozpočtové aerolinky, ale také jsme si nemohli dovolit další čekání na to, jak se situace vyvrbí. Dohodli jsme se, že poletíme do Singapuru, zůstaneme 4 dny a poté se vrátíme zase více na sever do Hanoje.

Ráno po check out jsme se chtěli najíst v hotelu, kde jsme předtím spali v jednolůžkovém pokoji. Managerka nám úplně v klidu řekla, že restauračka má v tuto hodinu otevřeno jen pro jejich hosty a my můžeme přijít až v 11. Raději jsme šli, než se hádat s babkou. Venku mají napsáno restaurace a nic, že snídat můžou jen hosté, přitom jsme tam jednu noc spali. No nic, u letiště byla jedna chajdová restauračka kam chodili i piloti, takže jsme zůstali a za 40Rupí se najedli jedna radost. Pak jsme si lehli před letiště na travičku, roztáhli karimatky a teď tady pozorujeme jak se u haly scházejí stovky muslimů, kteří sem přišli přivítat nějakou důležitou osobu, ale nevíme koho, někdo pořád mluví do tlampače, ale také nevíme co. Taky tady na nás kouká asi 50 lidí, takže už raději končím psaní a zavírám note book.

V každém případě nelitujeme, že jsme Indii navštívili, lidé jsou fajn, až na nějaké výjimky. Asi jako jinde ve světě. Potkali jsme příjemné i nepříjemné lidi. Nejlépe nám však bylo v přírodě, kde byl klid a my si mohli Indii lépe vychutnat, v přírodním bohatství má Indie hodně co nabídnout.
Návštěvu této země doporučujeme každému, kdo se rozhodne do země jet. Potkali jsme tady spousty cizinců, kteří měli podobné zkušenosti jako my, nikomu se zde nepřihodilo nic, co by neočekával. Tedy, hurá do Indie, kde je stále pořád velmi levně, je to hold daň za to, že je místy velmi, opravdu velmi špinavá a smradlavá.